Existenciální psychoterapie (též existenciální analýza) je forma psychoterapie založená na modelu lidské povahy a zkušenosti, jak jej rozvinul existencialismus. Zaměřuje se na koncepty, které jsou univerzálně použitelné pro lidskou existenci, jako je například smrt, svoboda, odpovědnost a smysl života.
Existenciální psychoterapie nespatřuje úzkost, odcizení a deprese nutně jako znaky přítomné duševní choroby, spíše tyto lidské zkušenosti považuje za přirozenou fázi v normálním procesu lidského vývoje a zrání. Aby existenciální psychoterapie usnadnila tyto procesy vývoje a zrání, využívá filosofické zkoumání jedincových zkušeností, přičemž klade důraz na jeho svobodu a odpovědnost k dosažení vyššího stupně smyslu a pohody (well-being) v jeho existenci.
Pozadí Zvláště relevantní pro rozvoj existenciální psychoterapie byli filosofové, kteří se ve svých dílech přímo zaměřovali na to, aby dali smysl lidské existenci. Jedná se zejména o filosofické směry existencialismu a fenomenologie.
Výchozí bod existenciální filozofie jako takové lze vysledovat až do devatenáctého století v dílech dánského filosofa Sørena Kierkegaarda a německého filosofa Friedricha Nietzscheho. Svými originálními myšlenkami stanuli ve výrazném rozporu s převládajícími ideologiemi své doby (vědecký pozitivismus) a zavázali se ke zkoumání reality tak, jak ji lze zažít vášnivým a osobním způsobem.
Søren Kierkegaard (1813–1855) Søren Kierkegaard vehementně protestoval proti obecnému nepochopení a zneužívání křesťanského dogmatu i proti takzvané „objektivitě“ vědy. Domníval se, že obojí je způsob, jak se vyhnout úzkosti, která je lidské existenci vlastní. Velmi pohrdal způsoby, jakými žili život lidé kolem něj, a věřil, že pravda může být objevena pouze subjektivně jednotlivcem v činech. Cítil, že lidem chybí odvaha udělat "skok víry" a žít svůj život s vášní a nasazením vycházejícím z vnitřní hloubky existence. To zahrnuje neustálý boj mezi konečnými a nekonečnými aspekty naší přirozenosti, jakožto součást obtížného úkolu vytvoření já a nalezení smyslu. Sám Kierkegaard žil podle vlastního přesvědčení, podle svých vlastních slov, pročež byl během svého života osamělý a zesměšňovaný.
Friedrich Nietzsche (1844–1900) Friedrich Nietzsche posunul filosofii života ještě o krok dál. Jeho výchozím bodem bylo sdělení, že Bůh je mrtev, čímž měl na mysli zejména to, že představa Boha byla v jeho době již zastaralá a omezující. A co víc, osvícenství – s nově objevenou vírou v rozum a racionalitu – zabilo a nahradilo Boha novou velkou Pravdou, která byla možná ještě zhoubnější než ta, kterou nahradilo. Věda a racionalita se staly novým „Bohem“, leč vzaly na sebe podobu božstva chladnějšího a bezútěšnějšího. Je třeba zdůraznit, že Nietzsche měl významný vliv na vývoj psychologie jako takové, specificky však ovlivnil zejména ten přístup, který zdůrazňoval chápání života z perspektivy jednotlivce. Nietzsche při svém zkoumání různých potřeb jednotlivce ohledně ontologických podmínek bytí tvrdil, že všechny věci jsou ve stavu „ontologické nouze“, ve kterém touží stát se něčím víc, než jsou. Tento stav deprivace má zásadní důsledky pro fyziologické a psychické potřeby jednotlivce.
Edmund Husserl (1859–1938) Zatímco Kierkegaard a Nietzsche upozorňovali na lidské problémy, které je třeba řešit, tzv. fenomenologie německého filosofa Edmunda Husserla se snažila poskytnout metodu, jak je důsledně řešit. Husserl ve své Krizi evropských věd tvrdil, že přírodní vědy předpokládají přísnou oddělenost subjektu (zkoumající vědec) a objektu (zkoumaný předmět) a že takovýto druh dualismu může vést pouze k omylům. Navrhl tedy zcela nový způsob zkoumání a chápání světa a naší zkušenosti se světem – fenomenologii. Tvrdil, že naše hluboce zakořeněné předsudky musejí být odloženy stranou či takzvaně "uzávorkovány", abychom se mohli nanovo setkat se světem a objevit to, co je naprosto fundamentální a nám přímo dostupné prostřednictvím intuice. Pokud lidé chtějí pochopit podstatu věcí, pak místo aby je vysvětlovali a analyzovali, musejí se je naučit popisovat a rozumět jim.
Max Scheler (1874–1928) Německý filosof Max Scheler zásadně rozvinul filosofickou antropologii. Popsal hierarchický systém hodnot, kterými dále rozvíjel fenomenologickou filozofii Edmunda Husserla. Své pojetí osoby odlišoval od běžných pojetí subjektu, ega, mysli, psyché atp.; všechny tyto kategorie považoval za objektifikaci – snaží se popsat co člověk je, my bychom se však měli tázat kdo je člověk. Proti "lidské psychice" tak Scheler staví princip lidského ducha. Jeho filosofie tvoří základ logoterapie a existenciální analýzy Viktora Frankla.
Martin Heidegger (1889–1976) Martin Heidegger, nejvýznamnější Husserlův žák, aplikoval fenomenologickou metodu k pochopení smyslu bytí. Tvrdil, že poezie a hluboké filozofické myšlení mohou oproti vědeckému poznání přinést mnohem větší vhled do toho, co to znamená "být ve světě" (něm. dasein → daseinsanalýza). Prozkoumával lidské bytosti ve světě takovým způsobem, který způsobil revoluci v klasických představách o já a psychologii. Uvědomoval si důležitost času, prostoru, smrti a lidské spřízněnosti k nim. Také "oprášil" hermeneutiku, což je stará filozofická metoda zkoumání postavená na umění interpretace.
Na rozdíl od tradiční psychoanalytické interpretace (která má předem stanovený "objektivní" teoretický rámec, kterým se snaží vyložit jedinečnou zkušenost osoby), tento druh interpretace se snaží porozumět tomu, jak osoba sama něco prožívá subjektivně.
Jean-Paul Sartre (1905–1980) Existenciální filosof, spisovatel a dramatik Jean-Paul Sartre výrazně přispěl k existenciálnímu zkoumání, zejména pokud jde o emoce, představivost a začlenění člověka do sociálního a politického světa.
Další filosofické vlivy Mezi další významné myslitele existencialismu patří Karl Jaspers, Paul Tillich, Martin Buber a Hans-Georg Gadamer v rámci německé tradice a Albert Camus, Gabriel Marcel, Paul Ricoeur, Maurice Merleau-Ponty, Simone de Beauvoir a Emmanuel Lévinas v rámci francouzské tradice.
Významní psychoterapeuti Již od počátků 20. století se někteří psychoterapeuti inspirovali fenomenologií a možnostmi, které přinášela pro práci s lidmi.
Rakouský psychoanalytik Otto Rank (1884–1939), svého času blízký spolupracovník Sigmunda Freuda, se v polovině 20. let rozešel se svým učitelem i celou psychoanalýzou. Stal se prvním existenciálním psychoterapeutem, případně jedním z hlavních předchůdců tohoto směru. Švýcarský psychiatr Ludwig Binswanger (1881–1966) se pokusil vnést existenciální pohled do své práce s pacienty v sanatoriu Kreuzlingen. Vycházel zejména z Husserla a Heideggera. Velká část jeho díla byla během 40. a 50. let 20. století přeložena do angličtiny, což mělo značný vliv na popularizaci existenciálních myšlenek jakožto základu pro terapii. V českém prostředí se jím zabývali Jiří Němec a Oldřich Čálek. Americký psycholog Rollo May (1909–1994) měl v Americe značný vliv na zdejší udržení existenciálního vlivu i na vývoj humanistické psychologie. Rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl (1905–1997) byl pravděpodobně nejvíce ze všech zodpovědný za celosvětové rozšíření existenciální psychologie. Pozvalo si ho více než 200 univerzit po celém světě a sám absolvoval přes 80 cest do Kanady a USA. Z tohoto důvodu je někdy považován za skutečného zakladatele existenciální psychoterapie a logopedie. Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Medard Boss (1903–1990) navazoval na Binswangera. Rozvíjel existenciální terapii a daseinsanalýzu, osobně také spolupracoval s filosofem Martinem Heideggerem, který je autorem pojmu dasein (bytí zde, v Patočkově překladu pobyt). Ve Francii měly značný vliv myšlenky Sartra a Merleau-Pontyho, nevzešla však z toho žádná konkrétní terapeutická metoda.
Vývoj Existenciální psychoterapie se vyvíjela poměrně spletitě z mnoha myšlenkových zdrojů a vzájemného ovlivňování. Můžeme se tak setkat s jejími různými pojetími i pojmenováními. Alespoň orientačně lze různé odvozené směry rozlišit podle geografických oblastí.
Vývoj v Evropě Evropské škole existenciální analýzy dominují dvě základní formy terapie: logoterapie a daseinsanalýza. Logoterapii vyvinul rakouský psychiatr Viktor E. Frankl, který byl silně ovlivněn existenciální filosofií i vlastní zkušeností v několika nacistických koncentračních táborech (byl židovského původu). Třemi hlavními složkami jeho logoterapie jsou svoboda vůle (schopnost změnit svůj život do té míry, do jaké je taková změna možná), vůle ke smyslu (středem dobrého života je smysl) a smysl v životě (prosazuje objektivitu smyslu). Mezi primární techniky logoterapie patří pomoc klientům identifikovat a odstraňovat jakékoli překážky v hledání smyslu v jejich vlastních životech, určit, co je osobně smysluplné, a pomoc pacientům efektivně následovat dané cíle.
Daseinsanalýza je psychoterapeutický systém založený Ludwigem Binswangerem a Medardem Bossem, který je silně ovlivněn filosofickými myšlenkami Martina Heideggera a psychoanalýzou Sigmunda Freuda. Obdobným způsobem jako logoterapie se snaží pomoci jednotlivci najít autonomii a smysl v jeho „pobytu ve světě“ (Dasein).
Vývoj v Británii Za významný rozvoj existenciálního přístupu v Británii se zasloužili zejména psychiatři R. D. Laing a David Cooper, často spojovaní s antipsychiatrickým hnutím. Za základ své práce si vzali především existenciální myšlenky francouzského filosofa Jean-Paul Sartera. Nevyvinuli sice žádnou konkrétní metodu terapie, kriticky však přehodnotili pojem duševní choroby a její léčbu. Na konci 60. let založili experimentální terapeutickou komunitu Kingsley Hall v East Endu v Londýně, kam lidé mohli přijít prožít své „šílenství“ bez obvyklé lékařské péče. Založili také Philadelphia Association, organizaci poskytující alternativní život, terapii a terapeutický výcvik z této perspektivy. Organizace existuje dodnes, v současnosti se věnuje zkoumání děl filosofů, jako jsou Ludwig Wittgenstein, Jacques Derrida, Emanuel Levinas a Michel Foucault, a také děl francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana. V tomto směru také provozuje několik malých terapeutických domácností.
Roku 1967 vznikla Britská fenomenologická společnost, která ve svém časopise Journal of the British Society for Phenomenology pravidelně publikuje práce o existenciální a fenomenologické psychoterapii.
Roku 1988 byla v Británii založena Společnost pro existenciální analýzu, za níž stála nizozemská existenciální terapeutka Emmy van Deurzen. Tato společnost sdružuje psychoterapeuty, psychology, psychiatry, poradce a filosofy pracující z hlediska existenciální perspektivy. Nabízí pravidelná diskusní fóra, debaty i významné výroční konference. Dvakrát ročně také vydává Journal of the Society for Existencial Analysis. Společnost je také členem International Federation of Daseinsanalysis, která podněcuje mezinárodní výměnu mezi představiteli daseinanalýzy z celého světa. Roku 2006 Emmy van Deurzen se svý manželem psychoterapeutem Digby Tantamem založili International Community of Existential Counsellors and Therapists (ICECAP).
Vývoj v Kanadě V posledních 20 letech se v Kanadě objevil nový vývoj existenciální psychoterapie, která se částečně odklání od tradičního existenciálního přístupu a zahrnuje výsledky výzkumů současné pozitivní psychologie. Patří mezi ně tzv. existenciální pozitivní psychologieWong, P. T. P. (2009). Existential positive psychology. In S. J. Lopez (Ed.), Encyclopedia of positive psychology (Vol. 1, pp. 361-368). Oxford, UK: Wiley Blackwell. a meaning therapy (terapie založená na hledání smyslu, významu).Wong, P. T. P. (2010). Meaning therapy: An integrative and positive existential psychotherapy. Journal of Contemporary Psychotherapy, 40(2), 85-99.Wong, P. T. P. (2015). Meaning therapy: Assessments and interventions. Existential Analysis, 26(1), 154-167.