náhled|upright=1.5|Deskotisk zobrazující útok Naganoriho Asana na Jošinaku Kiru ve Velké borové chodbě hradu Edo Pomsta 47 róninů ( 四十七士, Šidžúšičiši), známá rovněž jako incident Akó (赤穂事件, Akó džiken) nebo vendeta Akó, je historická událost, jež se odehrála v 18. století v Japonsku a která se stala japonskou národní legendou. Tehdy pomstila skupina róninů neboli samurajů bez pána smrt svého feudálního vládce. Jedná se o jeden ze tří hlavních incidentů krevní msty (adauči) v Japonsku (spolu s pomstou bratrů Sogových a pomstou ve městě Iga).
Legenda vypráví o skupině samurajů, kteří zůstali bez vůdce, poté co byl jejich daimjó neboli feudální pán Naganori Asano nucen provést rituální sebevraždu seppuku za napadení mocného dvorního úředníka Jošinaky Kiry. Po ročním čekání a plánování akce pomstili róninové čest svého pána zabitím Kiry. Poté byli nuceni sami vykonat seppuku za zločin vraždy. Tato událost se v japonské kultuře stala symbolem loajality, oběti, vytrvalosti a cti, jež by lidé měli projevovat ve svém každodenním životě. Její popularita rychle rostla zejména během období Meidži, kdy Japonsko prošlo rychlou modernizací a legenda se stala námětem pojednání o národním dědictví a identitě.
Tento příběh je v Japonsku dodnes oblíbený a každý rok se 14. prosince koná v chrámu Sengakudži v Tokiu, kde jsou pohřbeni Naganori Asano a jeho 47 věrných róninů, slavnost na připomínku oné události.
Zrod tragédie V roce 1701, za vlády pátého tokugawského šóguna Cunajošiho Tokugawy, bylo dvěma daimjóům, Naganorimu Asanovi, mladému vládci knížectví Akó (malé léno v západní části ostrova Honšú) a Korečikovi Kameimu z panství Cuwano (v bývalé provincii Iwami), nařízeno, aby připravili vhodné přijetí zmocněnců císaře Higašijamy na hradě Edo během jejich pobytu v šógunově sídle. O nezbytné dvorské etiketě, jež s tím byla spjata, měl Asana a Kameiho poučit Jošinaka Kira, mocný úředník v hierarchii šógunátu. Údajně se na ně rozhněval, protože mu buď nenabídli dostatečně bohaté dary, jež mu podle tradice za takovou službu náležely, nebo že mu nenabídli úplatky, jak si přál. Podle jiných zdrojů se prý Kira choval hrubě a arogantně a jeho zkorumpovanost urážela Asana, konfuciána přísných mravů. Podle některých zpráv se také zdá, že Asano, který zřejmě nebyl obeznámen se složitostmi vztahů u šógunátního dvora, neprokázal Kirovi náležitou úctu. Ať už s nimi Jošinaka Kira zacházel špatně, urážel je, nebo je nedostatečně připravil na plnění konkrétních vládních povinností, panovalo mezi nimi značné napětí.
Asano to zpočátku nesl stoicky, zatímco Kamei se rozzuřil a hodlal Kiru za jeho urážlivé jednání zabít. Jeho poradcům se však podařilo pomocí velkého úplatku odvrátit katastrofu, jež hrozila jejich pánovi a celému klanu, neboť kdyby Kamei zabil Kiru, byli by všichni potrestáni. Kira se pak začal ke Kameimu chovat hezky, což Korečiku Kameiho uklidnilo. Vůči Naganorimu Asanovi se však Kira údajně i nadále choval hrubě, neboť jej hněvalo, že se nezachoval jako jeho společník. Nakonec Kira nazval Asana venkovským chrapounem bez mravů, načež se už Naganori Asano nedokázal krotit. Ve Velké borové chodbě hradu (japonsky Macu no Óróka, 松之大廊下) tasil 21. dubna 1701 svůj krátký meč wakizaši a zranil Jošinaku Kiru prvním úderem do obličeje. Druhým úderem však minul a zasáhl sloup. Stráže je pak od sebe rychle oddělily.
Kirovo zranění nebylo vážné, ale útok na šógunátního úředníka přímo v šógunově sídle byl považován za závažný zločin. Na hradě Edo bylo zcela zakázáno jakékoli násilí, dokonce i pouhé obnažení katany. Naganori Asano vytasil v hradní chodbě z pochvy svůj krátký meč a zaútočil s ním. Za tento zločin mu šógun Cunajoši Tokugawa nařídil, aby se potrestal provedením rituální sebevraždy. Asanův majetek a pozemky měly být po jeho smrti zkonfiskovány a jeho rodina uvržena do hanby. Z jeho pomocníků se měli stát opovrhovaní róninové. Jakmile se Asanův hlavní rádce Jošio Óiši dozvěděl o šógunově rozhodnutí, ujal se velení a nařídil odvézt Asanovu rodinu do bezpečí. Teprve pak vyhověl příkazům šógunátní správy (bakufu) a vydal hrad Akó vládním zmocněncům.
Příprava odvety Z více než 300 Asanových mužů jich 47, zejména jejich vůdce Óiši, odmítlo nechat na svém pánovi nepomstěnou křivdu, přestože jakákoli pomsta byla v tomto případě zakázána. Tajně se spolčili a složili přísahu, že svého pána Naganoriho Asana pomstí zabitím Jošinaky Kiry, i když věděli, že za to budou přísně potrestáni.
Kira však byl dobře střežen a žil v opevněném sídle, což mělo zabránit právě takové události. Róninům bylo jasné, že od sebe budou muset odvrátit jakékoli podezření, a to nejen Kirovo, ale i dalších vládních úředníků. Proto se rozptýlili a stali se obchodníky a mnichy.
Óiši se usadil v Kjótu a začal navštěvovat nevěstince a taverny, jako by mu nebylo nic vzdálenějšího než pomsta. Kira však byl stále podezřívavý, a proto vyslal špehy, kteří měli za úkol sledovat Asanovy bývalé samuraje. Jednoho dne, když se Óiši vracel domů opilý, upadl na ulici a usnul. Všichni kolemjdoucí se mu posmívali. Jednoho muže z poloostrova Sacumy takové chování ze strany samuraje – jak nedostatek odvahy pomstít svého pána, tak jeho zhýralé chování – natolik rozzuřilo, že Óišiho začal hanobit a urážet, a dokonce kopat do obličeje, ačkoli jen dotknout se samurajovy tváře byla velká urážka, natož ho udeřit, a plival na něj. Nedlouho poté se Óiši rozvedl s manželkou, s níž žil dvacet let, aby ji ochránil před bezprávím, jež by na její hlavu bezpochyby přivolala pomsta róninů. Poslal ji pryč, aby i s jejich dvěma mladšími dětmi žila u svých rodičů. Svému nejstaršímu synovi Čikarovi dal vybrat, zda zůstane s ním a bude bojovat, nebo odejde. Čikara zvolil první možnost a zůstal s otcem. Poté se Óiši začal chovat ještě podivněji, zcela jinak, než by se čekalo od rozvážného samuraje. Navštěvoval domy gejš, každou noc pil a na veřejnosti se choval nemravně. Jeho muži mu koupili gejšu v naději, že ho uklidní. To všechno však byla lest, aby se Óiši zbavil Kirových špehů.
Kira, kterého jeho zvědové o všem informovali, nabyl přesvědčení, že už uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se mohl před Asanovými róniny cítit v bezpečí. Že to musejí být opravdu špatní samurajové, kteří nemají ani po roce a půl dostatek odvahy, aby pomstili svého pána. Domníval se, že jsou neškodní a postrádají potřebné finanční prostředky k provedení jakékoli akce. Proto s určitým váháním uvolnil přísnou ostrahu svého sídla.
Zbytek róninů zavázaných přísahou se nyní shromáždil v Edu. Některým se podařilo získat v rolích dělníků a obchodníků přístup do Kirova sídla. Mohli se tak seznámit s jeho uspořádáním a chodem. Jeden z nich, Kanehide Okano, se dokonce oženil s dcerou stavitele domu, aby se dostal k jeho stavebním plánům. O tom všem dostával Óiši zprávy. Jiní róninové sháněli zbraně a tajně je dopravovali do Eda, což bylo další porušení zákona.
Útok náhled|Róninové útočí na hlavní vchod do Kirova sídla. Trvalo dva roky, než Óiši usoudil, že už je Kirova ostražitost dostatečně otupena. Vše bylo připraveno. Óiši obelstil Kirovy špehy, kteří jej hlídali, a uprchl z Kjóta. Celá skupina se shromáždila na tajném místě v Edu, aby obnovila svoji přísahu.
Brzy ráno 14. prosince 15. roku období Genroku (1702) zaútočili róninové vyzbrojení meči a luky ve sněhové vánici na Kirovo sídlo v Edu. V souladu s pečlivě vypracovaným plánem se rozdělili do dvou skupin. První, kterou vedl Óiši, připadl úkol zaútočit na přední bránu, druhá, vedená jeho synem Čikarou, měla vniknout do domu zadní bránou. Signálem k současnému útoku obou skupin měly být údery na buben, Kirovu smrt měla signalizovat píšťalka. Jakmile bude Kira mrtvý, hodlali mu podle plánu useknout hlavu a položit ji jako obětinu na hrob svého pána Naganoriho Asana. Sami se pak chtěli vydat šógunovi a přijmout očekávaný rozsudek smrti. Tak to bylo dohodnuto a stvrzeno na závěrečné večeři, na níž je Óiši požádal, aby byli opatrní a ušetřili ženy, děti a další bezmocné lidi.
Óiši přikázal čtyřem róninům, aby přelezli plot, vplížili se do strážnice a svázali ostrahu. Poté vyslal do všech sousedních domů muže s vysvětlením, že nejsou lupiči, ale róninové, kteří chtějí pomstít smrt svého pána, a že nikomu jinému neublíží. Sousedé, kteří Kiru všichni nenáviděli, se uklidnili a nesnažili se róninům bránit v jejich pomstě. Poté Óiši rozmístil lučištníky, jejichž úkolem bylo zabránit, aby kdokoli z domu (jehož obyvatelé dosud spali) utíkal pro pomoc. Nato udeřil do bubnu, čímž zahájil útok. Deset Kirových strážců úspěšně pozdrželo Óišiho skupinu útočící na dům zepředu, ale Čikarově skupině se podařilo vniknout do zadní části domu. Vyděšený Kira se společně se svou ženou a služebnicemi schoval do komory na verandě. Zbylí strážci, kteří spali ve venkovních přístřešcích, se pokoušeli dostat do domu, aby ochránili svého pána. Poté co se Óišiho mužům podařilo zdolat obránce v přední části domu, se obě skupiny vedené otcem a synem spojily a bojovaly s nově dorazivšími obránci. Strážci, kteří si uvědomovali, že prohrávají, se pokusili přivolat o pomoc, ale jejich poslové byli pobiti lučištníky, jejichž úkolem bylo právě takovým snahám zabránit. Po zuřivém boji byli nakonec i poslední Kirovi stoupenci poraženi. Róninové přitom pobili 16 Kirových mužů a 22, včetně jeho vnuka, jich zranili. Kira však, jako by se do země propadl. Róninové prohledali dům, ale našli jen plačící ženy a děti. Začali si zoufat, ale Óiši zjistil, že Kirova postel je ještě teplá, takže bylo zřejmé, že nemůže být daleko.
Kirova smrt Obnovené pátrání odhalilo vstup na tajný dvorek skrytý za velkým svitkem. Stála tam malá kůlna na dřevo a dřevěné uhlí, v níž róninové našli a usmrtili dva ukryté ozbrojené strážce. Při další prohlídce objevil jeden z róninů ukrytého muže, který na něj zaútočil dýkou. Snadno jej však odzbrojil. Muž odmítl prozradit svoji totožnost, ale pátrači si byli jisti, že je to Kira, a zapískali na píšťalku. Róninové se shromáždili kolem a Óiši se ve světle lucerny ujistil, že jde skutečně o Kiru – jako poslední důkaz posloužila jizva po Asanově útoku v jeho tváři.
Óiši poklekl a vzhledem ke Kirovu vysokému postavení jej uctivě oslovil. Sdělil mu, že jsou Asanovi róninové a přišli pomstít svého pána, jak se sluší na skutečné samuraje. Poté vyzval Kiru, aby zvolil smrt jako opravdový samuraj a spáchal seppuku. Navrhl mu, že se osobně zhostí úlohy kaišakunina (asistenta, který přesekne krční páteř osobě, která vykoná seppuku, aby byla ušetřena nedůstojnosti dlouhého umírání), a nabídl mu stejnou dýku tantó, kterou k sebevraždě použil Asano. Avšak bez ohledu na to, jak naléhavě s ním hovořili, Kira se jen beze slova krčil a třásl se strachy. Nakonec, když Óiši viděl, že je zbytečné navrhovat mu čestné řešení, nařídil druhému róninovi, aby ho přidržel, a uťal mu dýkou hlavu. Poté róninové uhasili všechny lampy a ohně v domě, aby nedošlo k nechtěnému požáru, který by mohl ublížit sousedům, a opustili Kirovo sídlo. Jeho hlavu odnesli s sebou. Mladý rónin Nobujuki Terasaka byl poté vyslán do Akó, aby tam oznámil, že pomsta byla vykonána.
Dozvuky náhled|upright=1.5|Cestou do chrámu Sengakudži lidé róniny zastavovali a zvali k odpočinku a občerstvení. náhled|Hroby čtyřiceti sedmi róninů v Sengakudži