Filaret (světským jménem: Mychajlo Antonovyč Denysenko; 23. ledna 1929, Blahodatne – 20. března 2026, Kyjev) byl biskup Pravoslavné církve Ukrajiny, bývalý nejvyšší představitel Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu, to je bývalý patriarcha kyjevský a celé Rusi-Ukrajiny. V kanonickém smyslu byl čestným patriarchou.
Život
Raná léta vlevo|náhled|upright=0.8|Jeho rodiče Narodil se 23. ledna 1929 ve vesnici Blahodatne v Doněcké oblasti v rodině horníka Antona Dmytrovyče Denysenka (1903–1943) a Melanie Kyryllovny. Jeho dědeček zemřel během hladomoru na Ukrajině a jeho otec během Velké vlastenecké války. Smrt jeho otce měla velký dopad na Michajlův pohled na svět a jeho volbu stát se knězem.
Roku 1946 po ukončení střední školy nastoupil do třetího ročníku Oděského duchovního semináře.
Roku 1948 po ukončení semináře nastoupil na Moskevskou duchovní akademii.
Dne 1. ledna 1950 během druhého ročníku akademie byl postřižen na monacha se jménem Filaret a stal se správcem patriarchálních pokojů v Trojicko-sergijevské lávře.
Dne 15. ledna 1950 byl patriarchou Alexijem rukopoložen na jerodiákona a 18. června 1951 během Letnic byl rukopoložen na jeromonacha. Roku 1952 dokončil akademii s titulem kandidáta bohosloví a stal se přednášejícím Nového zákona v Moskevském duchovním semináři. Byl také blagočinným Trojicko-sergijevské lávry.
V březnu 1954 získal titul docenta a stal se starším asistentem inspektora semináře.
V srpnu 1956 byl povýšen na igumena a stal se inspektorem Saratovského duchovního semináře.
Od roku 1957 byl inspektorem Kyjevského duchovního semináře.
Dne 12. července 1958 byl povýšen na archimandritu a byl jmenoval rektorem Kyjevského duchovního semináře. Jako rektor působil až do uzavření semináře roku 1960. Podle svědectví protojereje Pavla Adělgejma, kterého Filaret vyloučil že semináře, Filaret jednou pronesl výchovný projev o lásce k sovětskému režimu; „Jsem synem horníka, stal jsem se archimandritou a rektorem. V jaké jiné vlasti by se to mohlo stát? Pod čí oblohou žiješ? Čí chleba jíš? Po čí zemi kráčíš? Jste nevděční, sovětská vláda vás učí…“ atd.
Léta 1960–1980 vlevo|náhled|upright=0.8|Metropolita Filaret (Denysenko) Roku 1960 byl jmenován vedoucím pro záležitosti Ukrajinského exarchátu. Od května 1961 do ledna 1962 byl představeným podvorje Ruské pravoslavné církve při alexandrijském patriarchátu v Alexandrii v Egyptě.
Dne 4. února 1962 proběhla jeho biskupská chirotonie za biskupa lužského a vikáře leningradské eparchie. Současně se stal administrátorem rižské eparchie v Lotyšsku. Světiteli byli metropolita leningradský a ladožský Pimen (Izvekov), arcibiskup jaroslavský a rostovský Nikodim (Rotov), biskup kazaňský a marijský Michail (Voskresenskij), biskup tambovský a mičurinský Michail (Čub), biskup novgorodský a starorusský Sergij (Golubcov), biskup dmitrovský a vikář moskevské eparchie Kiprian (Zjornov) a biskup kostromský a galičský Nykodym (Rusnak).
Dne 16. června 1962 byl zproštěn funkce vikáře leningradské eparchie a stal se vikářem exarchátu Střední Evropy a také jeho administrátorem.
Dne 10. října 1962 byl zbaven funkce administrátora exarchátu a 16. listopadu byl jmenován biskupem vídeňským a rakouským.
Dne 22. prosince 1964 byl ustanoven biskupem dmitrovským a vikářem moskevské eparchie a také rektorem Moskevské duchovní akademie a semináře.
Dne 22. února 1965 byl jmenován předsedou komise pro přípravu materiálů pro Teologickou encyklopedii.
Dne 14. května 1966 byl ustanoven arcibiskupem kyjevským a halyčským, exarchou Ukrajiny a stálým členem Svatého synodu.
Dne 25. února 1968 byl povýšen na metropolitu.
Dne 20. března 1969 se stal členem komise Svatého synodu pro jednotu křesťanů a 16. prosince téhož roku se stal předsedou odboru vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu v Kyjevě
Dne 25. června 1970 byl jmenován členem komise pro přípravu Místního soboru Ruské pravoslavné církve.
Dne 3. března 1976 byl vybrán za člena komise Svatého synodu pro jednotu křesťanů a mezicírkevní vztahy.
Ve dnech 21.-28. listopadu 1976 byl vedoucí delegace Ruské pravoslavné církve na první předkoncilní panortodoxní konferenci v Ženevě.
Dne 16. listopadu 1979 se stal předsedou komise pro jednotu křesťanů.
Ve dnech 17.-23. května 1980 byl na pozvání arcibiskupa pražského a metropolity českých zemích a na Slovensku Doroteje v Československu, kde mu byl na pravoslavné bohoslovecké fakultě univerzity v Prešově udělen titul doktora teologie honoris causa.
Počátek devadesátých let Dne 3. května 1990 zemřel patriarcha moskevský Pimen; téhož dne se konalo zasedání Svatého synodu kde byl metropolita Filaret zvolen locum tenens patriarchálního trůnu.
Koncem 80. let se v důsledku politiky „perestrojky“ a všeobecné liberalizace politického života na území Ukrajinské sovětské socialistické republiky prudce zhoršila církevně-politická situace. Dotklo se to zejména západoukrajinských regionů, kde na vlně sílícího nacionálně-separatistického smýšlení začala obroda řeckokatolické církve (Ukrajinská řeckokatolická církev) a autokefálních náboženských komunit (Ukrajinská autokefální pravoslavná církev). V této situaci hierarchové Ukrajinského exarchátu Ruské pravoslavné církve upustili od pokusů o dialog s hierarchií Ukrajinské řeckokatolické církve a raději zaujali nekompromisní postoj, což vedlo k hromadnému odchodu kléru a laiků z kanonické pravoslavné církve do Ukrajinské řeckokatolické církve a Ukrajinské autokefalní pravoslavné církve. Došlo také k zabavení majetku Ruské pravoslavné církve na západní Ukrajině.
Ve snaze zabránit prohlubování schizmatu pravoslaví a šíření uniatismu na Ukrajině rozhodla Archijerejský sobor Ruské pravoslavné církve ve dnech 30.–31. ledna 1990 o udělení širší autonomie Ukrajinskému exarchátu, který získal finanční nezávislost, právo nazývat se Ukrajinskou pravoslavnou církví a mít vlastní synod, na který byla přenesena nejvyšší soudní moc zákonodárná a výkonná.
Dne 6. června 1990 se v patriarchální rezidenci v Danilovském monastýru konal Archijerejský sobor, na kterém byli zvoleni tři kandidáti na patriarchální trůn: metropolita leningradský a novgorodský Alexij (Rüdiger), metropolita rostovský a novočerkasský Volodymyr (Sabodan) a metropolita kyjevský a halyčský Filaret.
Filaret, který měl dlouhodobé a úzké vztahy s vedením SSSR a KGB, doufal, že bude další hlavou Ruské pravoslavné církve. Podle metropolity Nikodima (Rusnaka), šel v předvečer voleb za Anatolijem Ivanovičem Lukjanovem, předsedou Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a řekl mu, že existuje dohoda mezi ním a Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu, že bude patriarchou. Na to mu Lukjanov odvětil že mu nemohou pomoci a že volby jsou na Archijerejském soboru. Na Místním soboru Ruské pravoslavné církve dne 7. června 1990 získal Filaret 66 hlasů, zatímco pro metropolitu Alexije bylo odevzdáno 139 hlasů a pro metropolitu Volodymyra 107 hlasů.
Téhož léta začal metropolita Filaret pod záminkou potřeby normalizace církevního života na Ukrajině usilovat o ještě větší rozšíření autonomie Ukrajinské církve. Dne 9. července 1990 episkopát Ukrajinské pravoslavné církve jednomyslně zvolil Filareta za svého primase. Ve stejné době přijal ukrajinský episkopát z iniciativy metropolity Filareta „Výzvu ukrajinské pravoslavné církve k udělení nezávislosti a samosprávy“. Synod Ukrajinské pravoslavné církve přijal 10. července usnesení o opatřeních směřujících k rozšíření autonomie Ukrajinského exarchátu, což bylo opět motivováno složitou náboženskou a politickou situací na Ukrajině. V souvislosti se zásadní důležitostí této problematiky byla předložena k projednání na Archijerejském soboru Ruské pravoslavné církve ve dnech 25.–27. října 1990.
Ve dnech 25.–27. října 1990 přeměnil Archijerejský sobor Ruské pravoslavné církve Ukrajinský exarchát na Ukrajinskou pravoslavnou církev, udělil jí nezávislost a autonomii ve správě a rozhodl, že nejvyšší představitel bude volen ukrajinským episkopátem a jeho volba bude schválena Jeho Svatostí patriarchou Moskvy a celé Rusi. Jeho titulem se stal Metropolita Kyjeva a celé Ukrajiny. Dne 28. října přijel do Kyjeva patriarcha Alexij II., aby slavnostně vyhlásil nezávislost církve. Text patriarchálního dekretu z 27. října 1990 obsahoval požehnání a schválení Filareta, jako hlavy Ukrajinské pravoslavné církve. Ve dnech 22.–23. listopadu 1990 se v Kyjevě konal první místní sobor Ukrajinské pravoslavné církve, na kterém byla přijata nová ústava.
Dne 24. srpna 1991 Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR oznámil své odtržení od SSSR. Představitelé bývalé stranické nomenklatury, kteří si udrželi dominantní postavení ve vedení samostatné Ukrajiny, se dělili o moc se západoukrajinskými nacionalistickými osobnostmi. Vedli zemi k rozchodu s Ruskem ve všech sférách včetně církve. První prezident nezávislé Ukrajiny Leonid Kravčuk se rozhodl usilovat o vytvoření nezávislé místní ukrajinské pravoslavné církve, která by byla mimo jurisdikci Moskvy a podpořil autokefálního status pro kanonickou Ukrajinskou pravoslavnou církev. Metropolita Filaret, který se již dříve postavil proti plné autokefalii ukrajinské církve, se na podzim roku 1991 stal jejím aktivním podporovatelem.
Novou koncepci ukrajinského pravoslaví představil metropolita Filaret na Archijerejském soboru, který se konal ve dnech 1.–3. listopadu 1991. Sobor rozhodl o úplně nezávislosti, tedy autokefalii Ukrajinské pravoslavné církve a obrátili se na patriarchu Alexije a episkopát Ruské pravoslavné církve s žádostí o udělení kanonické autokefality. Žádost obsahovala novou koordinovanou politiku metropolity Filareta a prezidenta Kravčuka. V žádosti je psáno že „... nezávislá církev v nezávislém státě je kanonicky oprávněná a historicky nevyhnutelná...“ a dále „udělení autokefalie Ukrajinské pravoslavné církvi pomůže posílit jednotu pravoslaví na Ukrajině, přispěje k odstranění vzniklého autokefálního schizmatu, odolá uniatské /tj. řeckokatolické/ a (římsko)katolické expanzi, poslouží ke smíření a nastolení souladu mezi nyní válčícími konfesemi, sjednotí všechny národnosti žijící na Ukrajině, a tím přispěje k posílení jednoty celého ukrajinského lidu“.
Ve dnech 31. března – 5. dubna 1992 se konal Archijerejský sobor Ruské pravoslavné církve, kterého se zúčastnilo 97 biskupů Ruské pravoslavné církve, včetně 20 biskupů Ukrajinské pravoslavné církve. Ruští biskupové, ale i většina ukrajinských biskupů nesouhlasilo s udělením plné autokefality, protože by stála sama proti agresi Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a tato církev by svou agresi nezastavila.
Diskuse o problému autokefalie se postupně rozvinula v diskusi o nemorálním chování metropolity Filareta a jeho hrubých chybách v řízení ukrajinské církve. Na soboru byly také přečteny výzvy a telegramy od duchovních a laiků Ukrajiny s žádostmi o zastavení násilně implantované autokefalie Ukrajinské pravoslavné církve.
Poté, co sobor vyslechl všechny argumenty zastánců a odpůrců autokefalie, přenesl projednání této záležitosti na Místní sobor Ruské pravoslavné církve. Patriarcha Alexij řekl:
Mnoho dalších hierarchů také trvalo na rezignaci metropolity Filareta z jeho funkce.
Filaret byl obviněn z toho, že vede nemorální způsob života a nesplňuje požadavky na člověka schopného sjednotit kolem sebe všechny pravoslavné duchovní a laiky na Ukrajině.
Patriarcha Alexij slíbil metropolitovi Filaretovi, že po rezignaci může pokračovat ve své arcipastýřské službě v jedné z ukrajinských eparchií. Na naléhání patriarchy slíbil před křížem a evangeliem, že rezignuje, jakmile se sejde Sobor Ukrajinské pravoslavné církve.