Desatero je soubor náboženských a morálních příkazů, které jsou uznávány jako morální základ v několika abrahámovských náboženstvích včetně katolické církve.Pottenger, s. 13. Jak je popsáno ve starozákonních knihách Exodus a Deuteronomium, tvoří přikázání součást smlouvy, kterou Bůh nabídl Izraelitům, aby je osvobodil z duchovního otroctví hříchu.Barry, s. 85. Podle Katechismu katolické církve – oficiálního výkladu křesťanské víry katolické církve – jsou přikázání považována za nezbytná pro dobré duševní zdraví a růstKreeft, 201–203. a slouží jako základ katolického sociálního učení.Carmody, s. 82. Přehled přikázání je jedním z nejčastějších typů zpytování svědomí, které katolíci používají před přijetím svátosti smíření.O'Toole, s. 146.

Přikázání se objevují v nejstarších církevních spisech;Hardon, s. 1–9. Katechismus uvádí, že „zaujímají převažující místo“ ve výuce víry již od dob Augustina z Hippo (354–430 n. l.).Schreck, s. 303.KKC, č. 2065. Církev neměla žádné oficiální normy pro výuku náboženství až do IV. lateránského koncilu v roce 1215;Bast, s. 4. důkazy naznačují, že přikázání byla používána v křesťanské výchově v rané církviPelikan, s. 60. a po celý středověk. Domnělý nedostatek jejich výuky v některých diecézích byl základem jedné z kritik, kterou proti církvi zahájili protestantští reformátoři.Bast, s. 3. Poté první celocírkevní katechismus z roku 1566 poskytl „důkladné pojednání o každém přikázání“, ale větší důraz kladl na sedm svátostí.Brown, s. 79. Nejnovější Katechismus věnuje výkladu každého z přikázání velkou část.

Církevní učení o přikázáních vychází převážně ze Starého a Nového zákona a ze spisů prvních církevních otců.KKC, č. 2052–2074. V Novém zákoně Ježíš uznal jejich platnost a instruoval své učedníky, aby šli ještě dál a požadovali spravedlnost, která by převyšovala spravedlnost zákoníků a farizeů.Kreeft, s. 202. Ježíš je shrnul do dvou „velkých přikázání“, která učí lásce k Bohu a lásce k bližnímu, a poučují jednotlivce o jejich vztazích k oběma. První tři přikázání vyžadují úctu a respekt k Božímu jménu, dodržování dne Páně a zakazují uctívání jiných bohů. Další se zabývají vztahy mezi jednotlivci, například mezi rodiči a dětmi; zahrnují zákaz lhaní, krádeže, vraždy, cizoložství a chamtivosti.

Číslování Hlavní článek: Desatero#Členění a číslování Starý zákon hovoří o deseti jednotlivých přikázáních, přestože ve dvou příslušných textech je více než deset imperativních vět. Starý zákon jasně neuvádí, jak mají být texty rozděleny, aby se dospělo k deseti přikázáním, Exodus 20,1–17 a Deuteronomium 5,6–21. Rozdělení, které tradičně používají katolická a luteránská církev, poprvé odvodil latinský církevní otec Augustin z Hippo (354–430), který původní pořadí upravil ve své knize Otázky ke knize Exodus.Stapleton, „The Ten Commandments“ Jiná křesťanská společenství, například východní pravoslavná církev a mnohé protestantské církve, používají formulaci standardizovanou řeckými otci křesťanského Východu. Obě formy mají odlišné číslování, protože v katolické teologii je vynecháno přikázání z knih Exodus 20, 4–6 a Deuteronomium 5, 8–10, které zakazuje vytvářet nebo uctívat modly, protože Bůh si přeje, aby se mu lidé klaněli bez jakýchkoli zobrazení. Přikázání říká: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit,“ protože Bůh je „žárlivě milující“ a prokazuje milosrdenství těm, kteří ho milují a dodržují jeho přikázání. Desáté přikázání se rozdělilo na dvě, aby byl zachován celkový počet deseti, a to tak, že se první polovina věnuje touze po ženě bližního a druhá polovina touze po majetku bližního. Toto rozdělení pochází od sv. Augustina, který propojil původní text Desatera s jeho symbolickým významem a dodržel tak jejich početní strukturu. Rabínské židovské číslování se více blíží tradici východní církve, která považuje text proti chamtivosti za jediný zákaz, ale od křesťanských denominací se liší tím, že to, co mnozí křesťané nazývají prologem, považuje za celé první přikázání.Brown, s. 82.

Historie

Desatero je uznáváno jako morální základ judaismem, křesťanstvím i islámem. Poprvé se objevuje v knize Exodus, podle níž Mojžíš na Boží příkaz osvobodil Izraelity z fyzického otroctví v Egyptě. Podle církevního učení jim Bůh nabídl smlouvu, jejíž součástí bylo i Desatero, aby je osvobodil také z „duchovního otroctví“ hříchu. Někteří historici to označují za „ústřední událost v dějinách starověkého Izraele“.Noble, s. 53.

Katolická církev považuje Ježíšův příchod za naplnění Starého zákona a Židů, kteří byli podle Petera Kreefta vyvoleni, aby „ukázali světu pravého Boha“.Kreeft, s. 77. Ježíš uznával přikázání a svým následovníkům nařídil, aby šli ještě dál, přičemž podle Kreefta vyžadoval „více, ne méně: ,spravedlnost, (která) převyšuje spravedlnost zákoníků a farizeů'“. Při vysvětlování církevního učení Kreeft uvádí: „Přikázání jsou pro mravní řád tím, čím je pro přírodní řád příběh o stvoření v 1. knize Mojžíšově. Jsou Božím řádem, který vítězí nad chaosem. Nejsou lidskými představami o Bohu, ale Božími představami o člověku.“ Církev učí, že Ježíš osvobodil lidi od dodržování „tíživého židovského zákona (Tóry neboli Mojžíšova zákona) s jeho 613 různými předpisy, [ale] nikoli od povinnosti dodržovat Desatero“, protože Desatero „bylo napsáno ,Prstem Božím',Podle A Catholic Dictionary byla přikázání napsána Bohem přímo na kamenné desky, které byly uloženy v Arše úmluvy a tvořily „střed a jádro židovského náboženství. Byla dána přímo Bohem více než kterákoli jiná část židovského zákona a byla umístěna v nejsvětější svatyni, kam nemohl vstoupit nikdo jiný než velekněz, a to pouze jednou ročně“.Addis, s. 195. na rozdíl od [těch], které napsal Mojžíš“. Toto učení bylo znovu potvrzeno na Tridentském koncilu (1545–1563) a na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965).

Ačkoli není jisté, jakou roli hrálo Desatero v raně křesťanských bohoslužbách, existují důkazy, že bylo při některých bohoslužbách přednášeno a používáno při křesťanském vzdělávání. Například je obsaženo v jednom z nejstarších křesťanských spisů, známém jako Učení dvanácti apoštolů nebo Didaché. Vědci tvrdí, že přikázání byla v rané církvi vysoce ceněna jako souhrn Božího zákona. Protestantský učenec Klaus Bockmuehl se domnívá, že církev v letech 400 až 1200 nahradila přikázání seznamy ctností a neřestí, například sedmi smrtelných hříchů.Bockmuehl, s. 15. Jiní badatelé tvrdí, že v průběhu dějin církve byla přikázání používána jako zpytování svědomí a že o nich psalo mnoho teologů. Ačkoli existují důkazy o tom, že přikázání byla součástí katecheze v klášterech a na jiných místech, ve středověku neexistovalo žádné oficiální stanovisko církve, které by podporovalo konkrétní metody výuky náboženství. Čtvrtý lateránský koncil (1215) byl prvním pokusem o nápravu tohoto problému. Z dochovaných svědectví vyplývá, že snaha některých biskupů o realizaci usnesení koncilu zahrnovala zvláštní důraz na výuku přikázání ve svých diecézích. O několik století později se nedostatečná výuka v nich v některých diecézích stala základem jedné z kritik, kterou proti církvi zahájili protestantští reformátoři.

Katechismy, které vznikaly v konkrétních diecézích od poloviny 14. století, kladly důraz na přikázání a položily základ pro první oficiální celocírkevní katechismus, Římský katechismus z roku 1566.Bast, s. 6. Na objednávku Tridentského koncilu poskytoval „důkladné pojednání o každém přikázání“, ale větší důraz kladl na sedm svátostí, aby zdůraznil katolické přesvědčení, že křesťanský život závisí na milosti získané výhradně prostřednictvím svátostného života poskytovaného katolickou církví. Tento důraz byl v rozporu s protestantským přesvědčením, které považovalo přikázání za zdroj Boží milosti. Zatímco novější papežské encykliky nabízejí výklad církevního učení o jednotlivých přikázáních, v průběhu dějin se oficiální církevní učení o přikázáních opírá o jejich zmínky ve Starém a Novém zákoně a o spisy raných církevních otců Origena, Ireneje a Augustina. Později nabídli pozoruhodné komentáře k přikázáním teologové Tomáš Akvinský a Bonaventura. Akvinský, učitel církve, je považoval za „prvotní přikázání spravedlnosti a veškerého práva a přirozený rozum jim dává okamžitý souhlas jako jasně zřejmým zásadám.“Aquinas, s. 293. Akvinský také zdůraznil rozvržení do dvou synoptických tabulek, kde „Tři z těchto přikázání, která byla napsána na první tabulce, se týkala lásky k Bohu, a sedm přikázání napsaných na druhé tabulce se týkalo lásky k bližnímu“. Stejným způsobem dal Pán dvojí velké přikázání, pro Boha a pro bližního, na základě čtyř důvodů lásky.

Nejnovější Katechismus katolické církve, oficiální shrnutí církevní víry, věnuje přikázáním, která slouží jako základ katolického sociálního učení, velkou část. Podle Katechismu jim církev od 5. století věnuje dominantní místo ve výuce víry. Kreeft vysvětluje, že církev je považuje za „cestu života“ a „cestu ke svobodě“, stejně jako plot na školním dvoře chrání děti před „život ohrožujícím nebezpečím“.

První přikázání „Já jsem HOSPODIN, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“První přikázání podle Katechismu katolické církveKKC, č. 2084–2128. První přikázání podle církevního učení „znamená, že [následovníci] musí uctívat a klanět se pouze Bohu, protože Bůh je jediný.“Kreeft, s. 207. Katechismus vysvětluje, že zakazuje modloslužbu, a uvádí příklady zakázaných praktik, jako je uctívání jakéhokoli tvora a „,démonů... moci, rozkoše, rasy, předků, státu [a] peněz'“. Augustin toto přikázání vykládal jako „Miluj Boha a pak dělej, co chceš“."Kreeft, s. 205. Kreeft při vysvětlování této myšlenky uvádí, že každý hřích „slouží nějakému jinému bohu, poslouchá jiného vůdce: svět nebo tělo nebo ďábla“, je-li Bůh skutečně milován, pak člověk bude dělat to, co chce Bůh.

Katechismus spojuje toto přikázání se třemi teologickými ctnostmi. První ctnost, víra, nabádá katolíky, aby věřili v Boha a vyhýbali se herezi, apostazi a schizmatu. Druhá ctnost, naděje, varuje katolíky před zoufalstvím a domýšlivostí. Poslední ctnost, láska, může být podle katechismu naplněna pouze tehdy, pokud se katolíci zdrží lhostejnosti nebo nevděčnosti vůči Bohu a vyvarují se duchovní lenosti a nenávisti k Bohu pramenící z pýchy.Schreck, s. 304. Katechismus vyjmenovává konkrétní porušení tohoto přikázání, mezi něž patří pověrčivost, polyteismus, svatokrádež, ateismus a všechny praktiky magie a čarodějnictví. Dále zakazuje astrologii, čtení z ruky a dotazování se horoskopů nebo jasnovidců. Katechismus připisuje posledně jmenované činnosti „touze po moci nad časem, dějinami a v konečném důsledku i nad ostatními lidmi, jakož i přání usmířit skryté síly“.Kreeft, s. 208.

Vyrobená zpodobnění Hlavní článek: Modloslužba