náhled|upright=1.4|Jak je definováno Nolanovým grafem, v levém dolním rohu se nachází populismus (a totalitarismus) Techno-populismus je buď populismus ve prospěch technokracie, nebo populismus týkající se určité technologie – obvykle informační technologie – nebo jakékoli populistické ideologie založené na využívání digitálních médií. Mohou jej využívat jednotliví politici nebo celá politická hnutí. Podobnými pojmy užívanými stejným způsobem jsou technokratický populismus, technologický populismus a kyber-populismus. Italské Hnutí pěti hvězd a francouzská La République En Marche! jsou považovány za techno-populistická politická hnutí.
Etymologie slova Termín techno-populismus je buď jazyková kontaminace slov technologie a populismus pro vytvoření společného významu, nebo jazyková kontaminace využívající slova technokracie a populismus. Bylo zjištěno, že širší definice techno-populismu nebere v úvahu místní varianty techno-populismu, což má za následek, že „empirická práce o populismu se téměř vždy vztahuje na konkrétní země nebo světové regiony. To je částečně nezbytné vzhledem k nákladům a obtížím mezistátních a meziregionálních srovnání a často se specifikace národních a regionálních projevů populismu považuje za nekonkrétní. To znamená, že populistická literatura není tak souhrnná, jak by měla být, a je náchylná ke klamu výjimek.“ Techno-populismus nebo technologický populismus může mít také význam použití moderních digitálních technologií pro populistické účely. Nejnovější používání slova je podobné kyber-populismu.
Běžně používaná definice technologie je „aplikace vědeckých poznatků pro praktické účely, zejména v průmyslu“, zatímco definice populismu, kterou zastává většina akademiků, je „politický přístup, který se snaží oslovit obyčejné lidi, kteří mají pocit, že jejich obavy jsou přehlíženy vládnoucími skupinami“. Ve vztahu k těmto dvěma definicím byl techno-populismus popsán jako „politická ideologie, se kterou sympatizuje skupina lidí, kteří se obávají vlastního nedostatku moci a možnosti se podílet na politickém a ekonomické diskurzu svého národa, který je prezentován prostřednictvím technologických znalostí.“ Techno-populismus lze definovat jako svébytnou, nejasnou ideologii s různým použitím v akademické sféře, přičemž někteří akademici tento termín odmítají a jiní jej používají ke zkoumání nárůstu populistických projevů na internetu.
Příchod techno-populismu má za následek snižování kvality současné demokracie tím, že zužuje horizont možností. Hnutí ve většině případů poukazují na to, že techno-populisté nikdy netvrdí, že jsou revoluční a přinesou změnu. Místo toho mají v úmyslu dělat jen to, co již existuje, lépe. Například Giovanni Bello ve svém článku zdůrazňuje, že globalizace a technologický pokrok vytvořil fenomén techno-populismu spojením technokracie a populismu, který proměňuje dnešní liberální demokracii, protože se hlásí k větší větší legitimitě, respektive větší efektivitě. Obecně se politická techno-populistická hnutí přiklání k „antisystémové" a "protiestablishmentové“ rétorice vedené prostřednictvím digitálních prostředků. Hnutí vychází ze zaměření na společenské štěpení, jako je nerovnost a hospodářský úpadek. Různorodá škála hnutí podél politického spektra naznačuje, že techno-populismus může jako nástroj využít jakákoli ideologie, která se prezentuje jako strana pro „lidi”.
Technokratický populismus Technokratický populismus je kombinací technokracie a populismu, který spojuje voliče s lídry prostřednictvím odborníků a je orientován na výsledky. Technokratický populismus nabízí řešení přesahující pravicově-levicové dělení politiky, která zavádějí technokrati a přináší prospěch běžným lidem. Důrazy technokratismu na odbornost a populistické oslovování „lidu“ se staly hlavními pilíři politické soutěže v zavedených demokraciích po celém světě. Příklady politiků v západní Evropě, kteří uplatnili technokratický populismus, jsou Giuseppe Conte a Emmanuel Macron, zatímco Ciudadanos, Corbynism, Podemos a M5S jsou příklady obdobných politických hnutí. Techno-populismus ve smyslu technokratického populismu je někdy nazýván techno-fašismus, kde se politická práva získávají pouze díky technickým vědomostem. Techno-fašismus je pojem, který zavedl Janis Mimura k popisu autoritářské vlády technokratů.
Technologický populismus Technologický populismus je rozpoznán v případě blockchainových platforem, které využívají narativ posílení postavení obyčejných lidí prostřednictvím decentralizovaného rozhodovacího procesu, umožnění anonymity transakcí, zajištění důvěry bez třetích stran a boj proti monopolu finančního systému, pokud jde o nabídku peněz. Technologický populismus neodděluje politiku a technologii, popírá důvěru v odborníky a přesouvá technologické rozhodování do veřejné sféry. Podle Marca Deseriise je techno-populismus ve smyslu technologického populismu přesvědčením, že lidové samosprávy lze dosáhnout pomocí digitálních médií:Techno-populismus je přesvědčení, že „vláda lidu, lidem a pro lid“(Lincoln 1953 ) je dosažitelná pomocí informačních a komunikačních technologií. [. . . ] Techno-populismus lze také chápat ve foucaultovském pojetí jako vznikající diskurs (Foucault 1972), tedy jako soubor znalostí, norem, postojů a praktik, které vznikají hybridizací dvou již existujících diskurzů: populismu a technolibertarianismu. Přestože jsou tyto diskurzivní praktiky historicky oddělené, tvrdím, že se začaly sbližovat po globální finanční krizi v roce 2008, kdy rozšířená frustrace ze špatného řešení krize vládnoucími představiteli vyvolala mezinárodní protestní hnutí a podnítila vznik nové generace „technostran“ jako je Hnutí pěti hvězd v Itálii, Podemos ve Španělsku a Pirátská strana na Islandu.Některé zdroje používají slovo kyber-populismus jako synonymum pro technologický populismus související s aplikací informačních technologií pro státní správu a dokonce identifikují dvě jeho varianty: techno-plebiscitarianismus, který se projevuje v tendenci narušit princip plurality. techno-proceduralismus, který se projevuje v posedlosti metodami a relativním zanedbávání podstatných požadavků přesahujících pouhý požadavek demokracie 2.0
Dějiny Spojení populismu a technologie do podoby techno-populismu je ve světové ekonomice a politice novým fenoménem, který se rozvíjí od konce 20. století až do současnosti. Podle Daniela Caramaniho „populismus byl přítomen v politických procesech od Platónova pojetí politiky a římské republiky až do moderní doby. Dokonce i s rozvojem zastupitelské demokracie a stranických vlád po národní a průmyslové revoluci v 19. století populismus a technokracie také nadále fungovaly v souladu s těmito ideály“
S příchodem internetu a jeho běžného používání v 21. století se techno-populistická hnutí rozšířila zejména díky sociálním médiím, protože nezávislé informace o populistických hnutích lze rychle sdílet a mohou být zhlédnuta miliony lidí. To představovalo pro populistickou politiku možnost přístupu k publiku prostřednictvím možností masového propojení skrze sociální média, která byla před nástupem digitálního věku nedostupná. Komunikace a digitální média, které poskytl technologický pokrok, rovněž poskytly nové příležitosti pro politické zapojení občanů do účasti na demokratických procesech a v konečném důsledku k vytvoření nové veřejné sféry zaměřené na diskurzivní a participativní praktiky.
Jak populismus, tak demokracie jsou dnes rozšířené v různých částech světa, ale díky rozvoji technologií si internetová populistická hnutí všechna současně vytvořila určitou přítomnost v komunikaci na internetu navzdory rozdílným problémům v regionálním kontextu. Stojí za zmínku, že techno-populismus vzkvétá ve všech částech světa, ale to spíše souvisí s rozšířením internetu během posledních dvou desetiletí stejně jako se šířením populistických ideologií. Daniel Caramani tvrdí, že „Techno-populistická aktivizace není omezena na regionální oblasti, ale může se prosazovat v určitých tématech, kterým se buď záměrně nebo neúmyslně nevěnuje vláda“.
Technokraticky a technologicky populistická aktivizace podle regionů
Severní Amerika náhled|199x199pixelů| Den 14. okupace Wall Street, 30. září 2011, Shankbone 47 Ve Spojených státech zaznamenal techno-populismus v posledním desetiletí rozvoj v důsledku odporu proti neokonzervatismu a korporativistickým hodnotám, které prezentovalo velké množství politických stran navzdory radikálním změnám v ekonomických a sociálních otázkách. Zejména finanční krize v letech 2007–2008 vedla k nárůstu odporu proti „vrchnímu 1%" ze strany "spodních 99%“. V reakci na velkou recesi vznikla hnutí, která měla upozornit na rostoucí ekonomické problémy, a hnutí Occupy a Tea Party byla techno-populistická hnutí, která se zasazovala o změnu. Populistický přístup hnutí Occupy se pravidelně odvolával na to, že jeho „lidé“ jsou takzvanými „spodními 99% “, zatímco oni se postavili ekonomickým a politickým „elitám z Wall Street“.
V Kanadě lze za populistickou stranu považovat pouze Reformní strana, jejíž prvotní a dlouhodobý apel směřoval k "lidu" oproti "elitě". Skutečnost, že identita lidu i elity v diskurzu Reformní strany se nápadně rozcházela s identitou chápanou ve většině severoamerických populistických dějin a projevů, bylo pro výraznou roli Reformní strany v kanadské politice zásadní. Vzhledem k tomu, že byla v roce 2000 rozpuštěna, nevyužívala způsobů digitální komunikace k podpoře svého politického hnutí. Nedávným příkladem techno-populistického hnutí, které vzniklo v důsledku zpětné reakce na videa a zprávy šířené na sociálních sítích, jsou protesty "žlutých vest" v Kanadě. Různé aspekty populistických hnutí se v posledním desetiletí stále objevují jak v kanadské vládě, tak v sociálních hnutích a na rozvoji tohoto trendu se podílela i role technologie, která lidi s těmito cíli spojuje.
Evropa náhled| Pravicově populistické strany v evropských národních parlamentech (říjen 2017)