Takeda-rjú (, v překladu „styl/škola Takedy“) je japonské bojové umění a škola tradičních válečných umění, které se předávalo v rodině Takeda až do počátku 20. století, kdy ho Óba Ičio (v hlavní linii) a Takeda Sokaku (ve vedlejší linii) začali učit veřejně. Většina odvětví Takeda-rjú patří do skupiny japonských bojových umění založených na principu Aiki a zahrnuje mnoho disciplín. Se smrtí Óba Ičia v roce 1959 hlavní linie školy vymřela. Základy tohoto umění jsou staré a jako ucelený styl existuje už přibližně . Umění zahrnuje jak měkčí techniky (podobné např. dnešnímu aikido, které z velké části vychází z Takeda-rjú), ale také techniky velmi brutální, které byly určeny do válek.
Základní informace Takeda-rjú (Takeda-ryū/Takeda ryu Aiki no džucu/Takeda budo/Minamoto Budo) je staré bojové umění (Kobudó nebo Korjú) vytvořené Minamotem no Jošimicuem. Z této školy vzešly dvě další školy, Takeda-rjú Nakamura Ha (Nakamura Hisaši) a Daitó-rjú aiki-džúdžucu (Takeda Kunicugu). Takeda-rjú existovalo po 43 generací. Od Šinra Saburoa po Óbu Ičio. Óba Ičio je poslední soke [43. soke (Soke je hlava stylu)], protože nejmenoval svého nástupce. Toto bojové umění se předává po generace v rodinách Takeda a Minamoto. Také existují nijak nenavazující bojová umění se jménem Takeda-rjú, které se tak jmenují z důvodu, že je také vyvinul, anebo používal klan Takeda.
Disciplíny
Níže uvedené disciplíny nejsou všechny ze stejné větve. Každá větev umění měla různé disciplíny a následující výčet je výčet ze všech větví umění. Disciplínami Takeda-rjú jsou: Aikidžudžucu (Aikido): umění používající princip Aiki, Aikinodžucu: měkký styl používající princip Aiki, Aikidžucu: tvrdý styl používající princip Aiki, Aiki in yo ho: využití spojené síly kladné a záporné energie (převzato z čínského principu Jinu a Jangu), Iaidó (Iaidžucu, Battodžucu): umění tasení meče, Kendó (Aiki ken, Kendžucu, Sobukendo, Tači kendo): umění používající japonský meč, Džódó (Aiki džo, Džodžucu): umění používající středně velkou hůl Džo, Džukenpo: Box (název lze přeložit jako „Cesta měkké pěsti“), Šurikendžucu: umění házení hvězdic (šurikenu) a speciálních jehel (bo-šurikenu) a Šugidžucu (Tanbodžucu ): bojové umění využívající krátké hole Tanbo/Tandžo. Některé historické odnože také vyučovali Tessendžucu: umění boje s železným vějířem, Nindžucu (Šinobidžucu, styl Takeda): umění špionáže, Gunpo: umění vojenských věd, Hidžucu: umění ohně, Kyubadžucu a Kjúdo (Kyuha, Kišadžucu, Kjúdžucu): umění lukostřelby a jízdní lukostřelba, Gunkai (jingaidžucu): umění bitevního volání pomocí rohů, Džúdžucu: umění používající přehozů a pák na kosti, Tsue, Gunra, Kiaidžucu: umění využívající energii ki a válečných pokřiků tzv. Kiai, Suidžucu (suiču-džucu): umění plavání, Sodžucu: umění oštěpu, Bodžucu: bojové umění využívající dlouhou hůl Bo, Kyuba-gunrei Kodžicu: japonské starověké zvyky o lukostřelbě, jezdectví a vojenské etiketě, Džindaiko: umění válečného bubnování, Kijodžucu: umění oklamat protivníka, Džitte-džucu (Džutte-džucu): bojové umění používání zbraně jitte, Naginata-džucu: bojové umění používání zbraně naginata, Kusarigamadžucu: bojové umění se srpem na řetězu, Kjúšó (Kjúšodžucu): bojový styl používající tlakové body na těle člověka, Hanbodžucu (Sanšakubodžucu): bojové umění používající hůl Hanbo/Sanšakubo, Budžucu Ido: tradiční medicína a Hodžucu: dělostřelba, Takeda budo je také předchůdcem mnoha dnešních bojových umění (Budō).
Historie
Legendy o původu
Jamato Takeru no Mikoto Jamato Takeru no Mikoto (82-113) je považován za praotce (Taiso) Takeda-rjú. V jeho době se tak umění ještě nejmenovalo. V roce 97, za vlády císaře Keikó, došlo ke vzpouře vůdce Kumaso (původní japonské obyvatelstvo). Jamato Takeru, následník trůnu císaře, proto dostal rozkaz zahájit trestnou výpravu. Cestou (na trestnou výpravu) prošel očistným obřadem u vodopádu Kamijo. Dal nohy na dno vodopádu, rozevřel ruce, naplnil se duchovní silou a shromáždil všechnu sílu těla do konečků svých prstů. Tváří v tvář obloze několikrát plácl nahoru, načež sklonil ruce a provedl několik silných úderů paží. Poté, co princ tento čin vykonal, rozhodl se zaútočit na vůdce Kumaso. V přestrojení za ženu se vkradl do nepřátelského tábora a vystopoval jejich vůdce, který v tu dobu spal. Když se na něj chystal zaútočit, princ otevřel náruč, naplnil se duchovní silou a shodil vůdce Kumaso dolů, poté co mu vytrhl meč. Tato technika natahování paží a klanění byla počátkem Aiki. Princ poté pilně studoval a prohlásil, že je schopen chránit palác Takeda no Kimi no Mikoto. Oba (Jamato Takeru a císař Keikó) jsou tedy patrony této školy.
Sadazumi a Minamoto no Cunemoto Další zmínky můžeme nalézt v devátém století (850-880). Princ Teidžin Sadazumi Fudžiwara vyvinul metodu, jak v boji zatlačit holýma rukama do otvorů v brnění samurajů nebo udeřit do špatně chráněných míst. (Tyto údery jsou dodnes používané v Takeda-rjú Aikidžudžucu a jsou známé jako Aiki Uchi (též známé jako Tegatana Uchi v překladu: metoda úderů Aiki) )Jeho syn Cunemoto tento systém rozšířil a kladl zvláštní důraz na nalezení správné vzdálenosti (Ma-Ai v překladu Ma=vzdálenost, Ai=harmonie) k nepříteli, což bylo rozhodující v soubojích proti různým zbraním. Cunemoto nejspíše využil svůj styl roku 941 k porážce flotily více než tisícovky Korzárských lodí.
Minamoto Jošimicu Další informace jsou o Minamoto Jošimicuovi. Šinra Saburo Minamoto no Jošimicu prováděl pečlivé anatomické studie na bojištích a popravištích. Pitval mrtvá těla a pravděpodobně testoval údery, držení, kloubové zámky a tlakové body na zločincích, kteří měli být popraveni a válečných obětí. Také se říká, že velkou část svých techniky aikidžudžucu vymyslel poté co pozoroval pavouka jak zručně chytá velké množství velkého hmyzu do své jemné a křehké sítě pavučin.
Historie
Od Císaře Keikó po prince Sadazumiho Toto umění začalo vznikat již za císaře Keikó . Tehdy se však ještě nejednalo o ucelený styl. Více ho rozvíjel Jamato Takeru, ale pořád nešlo o ucelený styl. Systém aikidžudžucu se začal dostávat více systematickou podobu za prince Teidžina Sadazumiho Fudžiwari (6. syna císaře Seiwy). Pořád se ale nedalo mluvit o uceleném stylu. V tu dobu v Takeda-rjú bylo jen Aikidžudžucu, lukostřelba a možná pár dalších (nejspíše kendžucu).
Od Minamota Jošimicua po Takeda Nobutoru
Toto umění se předávalo po generacích od roku 97 až do roku 1045. Takeda-rjú vytvořil jako ucelený systém v letech 1045-1127 jeho zakladatel Minamoto no Jošimicu, který zavedl všechny tyto principy do výcvikového programu všech samurajů z klanu Takeda. Jošimicův druhý syn žil v Takedě, v provincii Kai (malá feudální provincie ve středním Japonsku) a stal se známým pod tímto jménem – Takeda (Takeda Kaja Jošikijo). Dále také pracoval na Jošimicuovo systému. Přidal techniky, které bylo možné použít proti útočníkům s dlouhými i krátkými meči. Pro účely cvičení nechal své bojovníky bojovat neozbrojené proti dobře vycvičeným šermířům a také proti mužům vyzbrojeným naginatou (halapartnou) a dalšími zbraněmi různé délky. Díky tomu se naučili pozorně, ale rychle pozorovat a také si zdokonalili koordinaci těla a očí, stejně jako schopnost přesně odhadovat vzdálenosti a rychle se vyhýbat z dráhy útoku, poslední jmenovaná byla technika, která byla obvyklá již za Minamota no Cunemota. Toto umění se předávalo dále a vyučovalo se jako tajné techniky klanu Takeda "Takeda No Heiho" (Neplést se spisy Heiho Hidenšo z 16. století od Kansuka Jamamota, stratéga armády Takedy Šingena.). V Jošikijovo době (Takeda Kaja Jošikijo) se také začali vyskytovat základy Šurikendžucu. On sám byl údajně velmi dobrý v Aikidžudžucu, Sodžucu (umění kopí), Kjúšu (lukostřelba) a kendžucu (umění meče). Je také považován za zakladatele Takeda-rjú gunpo (umění strategie, neplést s Takeda-rjú košu-rjú nebo s Gendži no Heiho). Techniky byli předány dalším generacím (právě jako tajné techniky klanu Takeda) a učili se jej pouze jeho příslušníci (členové) a zastánci (klanu Takeda) a tak se umění předávalo po 3 generacích až k Takedovi Nobumicuovi. Pravděpodobně bylo umění vyvíjené v Genpeiské válce, které se Takedové také zúčastnili (Genpeiská válka začala roku 1180 a vedli ji klany Minamoto a Taira. Oba tyto klany pocházely původně z císařské rodiny a válku vyhrál rod Minamoto a tak roku 1185 skončila). Nobumicu následně založil Gendži no Heiho [Válečnické umění klanu Gendži (Kai Gendži byla odnož klanu Minamoto z kterého poté Takeda Jošikijo vytvořil klan Takeda)]. Toto umění v sobě mělo pravděpodobně základy Takeda-rjú gunpo od Takedy Jošikija. Umění (bojové, ne strategie!!!) se předávalo dále po 21 generací až k Takedu Nobutorovi. Mezi tím se už oddělila linie lukostřelby (někdy v době 13. soke Takedy Nobutdžiho). Takeda Nobutora měl tři žáky Takedu Šingena (syn), který se proti svému otci postavil a stal se vládcem klanu místo něj, druhým žákem byl Takeda Nobutomo (syn) a posledním byl Takeda Kunicugu (vnuk).
Rozdělení a linie T. Šingena Umění se tedy rozdělilo do tří linií. První z nich byla linie Takedy Šingena. Tuto linii pak předal Takedovi Kacujorimu, ale tato linie zanikla po Kacujoriho smrti v roce 1582. Tato linie se někdy nazývá Takeda-rjú (kde je Šingen považován za 25. soke a Kacujori za 26. soke) a někdy Šingen-rjú (kde je Šingen považován za 1. soke a Kacujori za 2. soke). Díky němu (Takeda Šingenovi také utekl Takeda Kunicugu (Šingenův synovec) do provincie Aizu (součást moderní prefektury Fukušima), protože měl strach, že ho Šingen zabije. Bylo to protože Šingen, jak bylo výše zmíněno, sebral svému otci (Takeda Nobutora) klan a Kunicugu byl na straně Nobotury. I přes to měl ale Šingen velkou úctu i mezi nepříteli např.
Ví se také, že Šingen ovládal Tessendžucu jak dokazuje informace, že se utkal s Uesugi Kenšinem, který měl meč a napadl Šingena, který nestihl vzít svůj meč a bojoval jen pomocí železného vějíře (Tessenem) a to až do doby kdy přišel Šingenův pobočník, který bodl Kenšinova koně a souboj ukončil.
Linie Daito-rjú aiki-džudžucu Druhá linie byla Daitó-rjú aiki-džúdžucu. Jak bylo výše zmíněno, roku 1574 se Šingenův synovec Takeda Kunicugu přestěhoval do provincie Aizu aby se schoval před Šingenem a také, aby sloužil guvernérovi Ašinovi Moriudžimu. Ašina byl věrným spojencem Takedů a dal Kunicuguovi nějakou zemi (dnes provincii) a hrad. To umožnilo Kunicuguovi se usadit v Aizu a učit tamní aristokraty bojová umění. Kunicugu se stal zakladatelem klanu Aizu Takeda, ale kvůli porážce Takedů se rozhodl změnit své jméno na Daito Kjunosuke na památku Jošimicuova sídla, malého hradu jménem Daito.