Původní Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) byla vyjednána a uzavřena během posledních let studené války a stanovila komplexní limity pro klíčové kategorie konvenčních vojenských sil v Evropě (od Atlantiku po Ural) a nařídila zničení přebytečných zbraní. Smlouva navrhla stejné limity pro dvě „skupiny států-stran“, Severoatlantickou alianci (NATO) a Varšavskou smlouvu. V roce 2007 Rusko „pozastavilo“ svou účast na smlouvě a 10. března 2015 s odvoláním na, dle ruského tvrzení, faktické porušení smlouvy ze strany NATO formálně oznámilo, že od následujícího dne „zcela“ zastavuje svou účast v ní.

Historie

Pozadí V roce 1972 dosáhli americký prezident Richard Nixon a sovětský generální tajemník Leonid Brežněv kompromisní dohody o uspořádání oddělených politických a vojenských jednání.FEDERATION OF AMERICAN SCIENTISTS, "Chronology: CFE Treaty Negotiations and Implementation, 1972-1996" , n.d. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) by se zabývala politickými otázkami a vojenskými otázkami by se zabývala Jednání o vzájemném a vyváženém snižování sil (MBFR). Výsledkem KBSE v roce 1975 bylo, že 35 zemí podepsalo závěrečný dokument: Helsinský závěrečný akt. Jednání o MBFR byla zastavena SSSR v roce 1979 kvůli rozhodnutí NATO rozmístit v Evropě nové jaderné zbraně středního doletu. V roce 1986 navrhl sovětský generální tajemník Michail Gorbačov v rámci jednání MBFR omezit pozemní a vzdušné síly a zařadit konvenční a jaderné zbraně od Atlantiku po Ural. Tento návrh byl později téhož roku formalizován na zasedání Varšavské smlouvy. Severoatlantická rada ministrů zahraničí NATO vydala Bruselskou deklaraci o kontrole konvenčních zbraní, která vyzvala ke dvěma odlišným souborům jednání: jedno navazující na Výsledky opatření na budování důvěry a bezpečnosti (CSBM) Stockholmské konference a druhé za účelem vytvoření konvenční stability v Evropě prostřednictvím jednání o kontrole konvenčních zbraní od Atlantiku po Ural (ATTU). V roce 1987 vstoupil v platnost Stockholmský dokument, který poprvé stanovil vyjednané právo provádět inspekce vojenských sil v terénu na místě.

Neformální rozhovory mezi 16 státy NATO a 7 státy Varšavské smlouvy začaly ve Vídni 17. února 1987 o mandátu pro konvenční jednání v Evropě, který by stanovil pravidla pro vyjednávání smluv. Dne 27. června 1987 NATO představilo návrh mandátu během konference 23 zemí ve Vídni. Mandát požadoval odstranění rozdílů v síle, schopnost překvapivého útoku a rozsáhlých útočných operací a vytvoření účinného ověřovacího systému. Mezitím byla v prosinci podepsána smlouva INF mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, která fakticky umožňovala vzájemné kontroly. Na moskevském summitu v květnu až červnu 1988 americký prezident Ronald Reagan a generální tajemník Gorbačov zdůraznili důležitost stability a bezpečnosti v Evropě, konkrétně vyzvali k výměně dat, ověřování těchto dat a poté k redukci. V prosinci Gorbačov oznámil na půdě Organizace spojených národů jednostranné stažení 50 000 vojáků z východní Evropy a demobilizaci 500 000 sovětských vojáků.

Vyjednávání o Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě CFE V lednu 1989 vytvořily NATO a členové Varšavské smlouvy Mandát pro jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Mandát stanovil cíle pro smlouvu CFE a stanovil zásady vyjednávání a formální jednání začala 9. března 1989 ve Vídni. Když se v květnu setkali americký prezident George H. W. Bush a francouzský prezident François Mitterrand, Bush oznámil přijetí redukce bitevních letadel a vrtulníků. Navrhl také strop 275 000 zaměstnanců umístěných v Evropě v USA a Sovětském svazu. Bushův návrh byl formálně přijat během bruselského summitu NATO v roce 1989 a následně představen ve Vídni. V listopadu padla Berlínská zeď a v následujících měsících vypukly revoluce v Maďarsku, Československu, Rumunsku a Bulharsku. Bush a Gorbačov se dohodli na urychlení kontroly zbrojení a ekonomických jednání. Bush navrhl ještě prudší snížení a Sovětský svaz vyjednal a uzavřel dohody o stažení vojsk se státy Varšavské smlouvy.

V té době navíc probíhalo znovusjednocení Německa, které by vedlo ke Smlouvě o konečném vyrovnání s ohledem na Německo. Smlouva byla spojena se smlouvou CFE upřesněním, že určité vojenské limity připadající na Německo vstoupí v platnost po uzavření smlouvy CFE.

Text smlouvy schválilo 22 vyjednávajících států 15. listopadu 1990 ve Vídni.

Vídeňský dokument o opatřeních na budování důvěry a bezpečnosti, rovněž poprvé přijatý v roce 1990, a Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) byly Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) považovány za paralelní součásti mírového procesu.

Stav

Podpis 400px|vpravo|náhled|Všichni členové obou bloků (NATO v modrém, Varšavská smlouva v červeném) podepsali smlouvu CFE v roce 1990.

Smlouvu podepsalo v Paříži 19. listopadu 1990 22 zemí.US DEPARTMENT OF STATE, "Fact Sheet: Conventional Armed Forces in Europe (CFE) Treaty" , June 18, 2002 Ty byly rozděleny do dvou skupin:

tehdejších 16 členů NATO: Spojené státy americké, Kanada, Dánsko, Francie, Německo, Řecko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Turecko, Velká Británie a Belgie.

tehdejších šest států Varšavské smlouvy: Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz

Ratifikace V roce 1991 došlo k rozpadu SSSR a Varšavské smlouvy a Československo bylo uprostřed rozdělování na Českou republiku a Slovensko, což vysvětluje, proč smlouvu ratifikovalo 30, nikoli 22 států:FEDERATION OF AMERICAN SCIENTISTS, "Treaty on Conventional Forces in Europe (CFE)", n.d. Tehdejších 16 členů NATO Osm bývalých republik SSSR, které mají území na západ od Uralu, a dalších šest bývalých členů Varšavské smlouvy. Z bývalých republik SSSR k signatářům patřily Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Moldavsko, Rusko a Ukrajina. Šesti zmíněnými členy Varšavské smlouvy byli: Bulharsko, Česká republika a Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko. Bývalí členové Varšavské smlouvy mimo SSSR (kromě Albánie) a tři pobaltské státy se staly členy NATO v roce 1999 nebo 2004. V roce 1994 vytvořilo několik bývalých republik SSSR Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Od roku 2019 jsou členy OSKB tyto země: Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Rusko. Smlouva vstoupila v platnost 9. listopadu 1992.US DEPARTMENT OF STATE, "CFE treaty and CFE-1A agreement - Conventional Armed Forces in Europe" , July 13, 1992

Změna smlouvy Dne 31. května 1996 byla smlouva doplněna tzv. vedlejší dohodou, která uvolnila omezení pro Rusko a Ukrajinu v oblasti křídla definovaného v článku V, pododstavec 1(A) smlouvy.

Pozastavení ze strany Ruska Dne 14. července 2007 Vladimir Putin oznámil, že Rusko pozastaví plnění svých smluvních závazků s účinností po 150 dnech. Moskva se nadále účastnila společné poradní skupiny, protože doufala, že dialog by mohl vést k vytvoření účinného nového režimu kontroly konvenčních zbraní v Evropě.

V roce 2007 Rusko specifikovalo kroky, které může NATO podniknout k ukončení pozastavení smlouvy. "Mezi ně patří, že členové NATO, sníží své zbrojní výdaje a dále omezí dočasné rozmístění zbraní na území každého člena NATO. Rusko také chce odstranit omezení týkající se počtu sil, které může nasadit na svých jižních a severních křídlech. Také tlačí na členy NATO, aby ratifikovali aktualizovanou verzi dohody z roku 1999, známou jako Upravená smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, a požadují, aby se k ní připojili čtyři členové aliance mimo původní smlouvu, Estonsko, Lotyšsko, Litva a Slovinsko.“

V březnu 2015 Ruská federace oznámila, že přijala rozhodnutí zcela zastavit svou účast na Smlouvě.

Obsah

Zbrojní stropy Smlouva CFE stanovila pro každý blok (NATO a Organizaci Varšavské smlouvy), od Atlantiku po Ural, stejné stropy pro klíčovou výzbroj nezbytnou pro provádění překvapivých útoků a zahájení rozsáhlých útočných operací. Společně se účastníci smlouvy shodli, že žádná ze stran nemůže mít více než: 20 000 tanků; 20 000 děl; 30 000 bojových obrněných vozidel (ACV); 6 800 bojových letadel; a 2000 útočných vrtulníků.

K dalšímu omezení připravenosti ozbrojených sil smlouva stanovila stejné stropy pro vybavení, které by mohlo být nasazeno u aktivních jednotek. Ostatní pozemní technika musela být umístěna v určených stálých skladech. Limity pro vybavení, které mohla mít každá strana v aktivních jednotkách, byly: 16 500 tanků; 17 000 děl; a 27 300 bojových obrněných vozidel (ACV);

Smlouva dále omezila podíl zbraní, které mohla držet kterákoli země v Evropě, na zhruba jednu třetinu celkového počtu pro všechny země v Evropě – pravidlo „dostatku“.

Všechny námořní síly lokalizované na moři byly vyloučeny z odpovědnosti smlouvy CFE.NAVY TREATY IMPLEMENTATION PROGRAM, "Conventional Armed Forces in Europe Treaty" , n.d.

Regionální uspořádání Kromě limitů na počet výzbroje v každé kategorii na každé straně smlouva obsahovala regionální limity, které měly zabránit destabilizujícím koncentracím sil pozemní techniky.

Zničení Aby byly splněny požadované stropy vojsk, muselo být vybavení zničeno nebo, pokud to bylo možné, přeměněno na nevojenské účely.

Ověření Smlouva obsahovala bezprecedentní ustanovení pro podrobnou výměnu informací, inspekce na místě, inspekce na výzvu a monitorování ničení na místě. Smluvní strany získaly neomezené právo sledovat proces ničení. Satelitní sledování bylo použito k ověření umístění a postupu při ničení velkého vojenského vybavení, jako jsou vozidla a tanky.

Společná poradní skupina Konečně Smlouva zřídila ve Vídni orgán složený ze všech členů Smlouvy, který se jmenoval Společná poradní skupina (JCG) a který se zabýval otázkami souvisejícími s dodržováním ustanovení Smlouvy. Cílem skupiny bylo:OSCE, "Joint Consultative Group" , n.d. Řešit nejasnosti a rozdíly ve výkladu Zvažovat opatření, která zvýší životaschopnost a účinnost Smlouvy Řešení technických otázek Sledování sporů, které mohou vyplynout z provádění Smlouvy

Implementace Poté, co smlouva vstoupila v platnost, začalo 4měsíční základní inspekční období. Dvacet pět procent ničení muselo být dokončeno do konce 1 roku, 60 % do konce 2 let a veškeré zničení požadované smlouvou bylo dokončeno do konce 3 let.

Hlavním úspěchem bylo rozsáhlé snížení nebo zničení konvenčního vojenského vybavení od Atlantského oceánu až po oblast Uralských hor (ATTU) během prvních 5 let platnosti smlouvy. Zkráceného období Smlouvy v roce 1995, kdy vstoupily v platnost limity vybavení, 30 smluvních států dokončilo a ověřilo inspekcí zničení nebo přestavbu více než 52 000 bojových tanků, bojových obrněných vozidel, dělostřeleckých děl, bojových letadel a útočných vrtulníků. Kromě toho provedli/přijali více než 4 000 přepadových kontrol na místě vojenských jednotek/zařízení a určených oblastí.

NATO většinou splnilo své závazky zničením svého nejstaršího vybavení. Také členové NATO s novějším vybavením, jako jsou Spojené státy, souhlasili s převodem části tohoto vybavení na spojence se starším vybavením.

Dodržování

NATO V roce 2007 představovaly plány Spojených států vytvořit základny v Rumunsku a Bulharsku podle Ruska porušení smlouvy.J. COOPER, "Washington calls 5,500 U.S. troops "hardly any" but 1,200 Russians in PMR must go" in The Tiraspol Times, June 13, 2007 Představitelé NATO to zpochybnili a uvedli, že americké základny nebyly zamýšleny jako trvalé, a proto je nelze považovat za porušení. Poté však bylo oznámeno, že dohody podepsané s Rumunskem a Bulharskem v roce 2006 výslovně umožňovaly trvalé základny pod přímou kontrolou USA a list The Washington Times také získal potvrzení vysokého představitele Spojených států, že tato zařízení mají být trvalá.

Bývalé sovětské republiky