Zlatý drdol (ve francouzském originále , v německé verzi ) je komická opereta o třech dějstvích francouzského skladatele Émila Jonase na libreto francouzských dramatiků a libretistů Eugèna Grangého, Victora Bernarda a Étienna Tréfeua. Měla premiéru 20. května 1873 ve vídeňském divadle Strampfer-Theater v překladu Julia Hoppa.
Vznik a charakteristika Francouzský skladatel Émile Jonas (1827–1905) slavil koncem roku 1872 ve vídeňském Strampferově divadle značný úspěch se svou operetou Javotte, Popelka bostonská, jež měla premiéru o rok dříve v Londýně. Jonas byl přípravám a premiéře přítomen a ve Vídni delší dobu pobýval. Ředitel divadla Friedrich Strampfer se proto hned ujal jeho dalšího díla, a to dříve, než bylo uvedeno jinde; hodlal také přitáhnout mezinárodní publikum návštěvníků Světové výstavy ve Vídni, která byla otevřena 1. května 1873. Nová opereta s názvem Zlatý drdol byla původně koncipována ve francouzštině a libreto sestavili pařížští libretisté Eugène Grangé (vl. jm. Pierre-Joseph Basté, 1810–1887), (Marie-)Victor(-François-Félix) Bernard (1829–1890) a Étienne-Victor Tréfeu de Tréval (1821–1903). Premiéru však tedy měla v německé verzi, kterou – podobně jako v případě Javotty – připravil zručný libretista, skladatel a kapelník Strampferova divadla Julius Hopp.
Kritiky přijaly toto dílo – třetí Jonasovu operetu uvedenou ve Vídni v krátké době a první napsanou přímo pro ni – s rozličnými úsudky. Zatímco Illustriertes Wiener Extrablatt jásal: „Máme zde co činit s nejlepším libretem, jaké bylo už velmi, velmi dlouho poskytnuto operetnímu skladateli,“ Blätter für Musik, Theater und Kunst s narážkou na čtveřici autorů mínil, že „mnoho kuchařů přesolilo polévku“. Deník Fremden-Blatt považoval libreto za neoriginální, ale vtipné, až na „některé věci, které velmi tvrdě narážejí na hranu toho, co se je pro jeviště přístojné, a připomínají nám pimprlovou boudu či cirkus“. Největší kritice čelila právě německá úprava původního francouzského textu od Julia Hoppa. Například recenzent časopisu Figaro psal, že „Zlatý drdol […] je jedna z méně potrhlých francouzských operet. Věc má děj, který není zhola nemožný, as žerty nejsou vždy přitažené za vlasy, ledaže německý zpracovatel pan Jul. Hopp – zcela neliterární individuum, které je ale ve Vídni dosud trpěno jako reprezentant starovídeňského špásování – spustí některou ze svých ducha a vkus urážejících slovních hříček.“ Na libreto a zejména na Hoppovo zpracování si v Neues Wiener Blatt stěžoval recenzent B. Horsky: „Bůh mu [=Hoppovi] odpusť – já tak učinit nemohu.“ Shovívavější byl Neues Wiener Tagblatt: „Hopp je mistr v tomto oboru [úpravy francouzských libret], to se ví, a umí přibásnit i přísady z vlastní kapsy, které všichni milovníci bránici dráždících slovních hříček vyžadují.“ Neue Freie Presse vyváženě komentovala: „Zlatý drdol není nejhorší zbraň, se kterou může obyvatel velkoměsta zabít chladný večer. Avšak onen drastický a peprný humor, jakým Offenbachovi libretisté ve starých dobrých operetních časech přímo mrhali, autory textu pro pana Jonase zcela minul.“
Hudba byla přiměřeně chválena, nadšení však nevzbuzovala. Figaro psal: „Hudba pana Jonase je veselá a líbivá, a tak je publikum hereckými výkony i hudbou udržováno v soustavné veselosti.“ Podle Blätter für Musik, Theater und Kunst „[t]uto operetu stojí za to vidět a slyšet. Hudba lehce produkujícího pana Jonase plyne lehce do ucha, aniž by si zrovna činila nárok na původnost; bublá a skáče a má veselá barvy, které charakteristicky přilínají k textu. Pan Jonas umí být elegantní jako Offenbach, a už proto méně upadá do triviality, že se rád opírá o Balfeho a Gounoda.“ Neues Wiener Tagblatt pak soudil: „Komu ještě offenbachovské tramtarára dosud úplně nezkazilo ucho pro elegantní i vkusnou, lehce plynulou i originální instrumentaci, ten najde ve Zlatém drdolu plno přitažlivých věciček; hůře to půjde s původností melodií, v kterémžto ohledu Javotte Zlatý drdol skutečně předčí.“ I Das Freie Blatt stavěl Zlatý drdol nad Javotte a mínil dokonce, že „některá čísla mají takový účinek, jakého se Offenbachovi v jeho posledních operetách vůbec nepodařilo dosíci“. Podle Neue Freie Presse „[n]ová opereta pana Jonase obsahuje některé velmi příjemné hudební okamžiky, a co mezitím probíhá v textu, poskytuje dost účinnou zábavu,“ ale ani obecenstvu se prý nelíbily příliš viditelné plagiáty Offenbachova Pařížského života a Trebizondské princezny; totéž vyčítal Fremden-Blatt.
U obecenstva byl v každém případě Zlatý drdol vyhledávanou zábavou; již zprávy o premiéře zmiňovaly „zářivý úspěch“ a prorokovaly, že „tento drdol bude pro Strampferovo divadlo skutečně zlatým“. Nasbíral celkem 65 představení, čímž byl druhou nejhranější inscenací v krátké, ale bohaté historii Strampferova divadla; prvenství patřilo se 72 představeními právě Jonasově Javottě. Ani nemalý finanční úspěch Zlatého drdolu však Strampferovo divadlo nezachránil před chronickými hospodářskými potížemi; po letních prázdninách 1874 musel Friedrich Strampfer vyhlásit konkurs.
Inscenační historie Strampferovo divadlo zahájilo 30. května 1874 své hostování ve Victoria-Theater v Berlíně, a to s nemalým úspěchem – Zlatý drdol se zde hrál nejméně osmkrát, aniž by tím však vyvolal zájem o tuto operetu na německých jevištích. Kritický soud nebyl příznivý: Ferdinand Gumbert v revue Neue Berliner Musikzeitung si při výčtu spolutvůrců kusu povzdechl „Tolik autorů, a přece tak málo zajímavého!“ Dílo samotné považoval za podřadné: „Charaktery a situace jsou opotřebované – a bohužel stejně tak hudba pana Jonase, která je produktem nejpovrchnější rutiny a tentokrát nevykazuje ani jediné číslo, které by vynikalo příjemností.“ Jakýkoli úspěch přičítal vynikající režii a hereckému podání celého ansámblu, a zejména Finalyové a Schweighofera.
Zlatý drdol se hrál i v některých provinčních divadlech habsburské monarchie. 22. září 1874 měl úspěšnou premiéru v městském divadle ve Štýrském Hradci, 26. října 1876 se poprvé hrál v městském divadle v Celovci. Když však 17. prosince 1877 dorazil do divadla ve Velkém Bečkerku (dnes Zrenjanin), měl tamější list za to, že „je třeba ho označit za tu nejpříšernější operetu, jaká byla dosud na místní scéně uvedena“.
Jistou popularitu získal Zlatý drdol ve své maďarské podobě, jako Az arany Chignon v překladu Antala Kaczalinszkého. 24. dubna 1874 se v maďarštině hrál poprvé v Městském divadle v Bratislavě a 9. října 1879 měl premiéru v Lidovém divadle (Nemzeti Színház) v Debrecíně.
náhled|Staré stavovské divadlo v Bratislavě Přestože byl Zlatý drdol původně určen pro francouzská jeviště, do Paříže nikdy nedorazil. První a pravděpodobně jedinou inscenaci ve francouzskojazyčném originále uvedlo bruselské divadlo Théâtre des Fantaisies-Parisiennes (zvané „Alcazar“). Premiéra se konala 17. října 1873 a hráli Alfred Jolly jako bojar a Pauline Luigini jako bojarka. Úspěch se nedostavil, kritika (např. recenzent deníku L'Indépendence belge) ji považovala ve srovnání s díly Jacquese Offenbacha, Hervého nebo Charlese Lecocqa za „staromódní“: „Někteří říkají, že libreto uškodilo hudbě, jiní, že to hudba škodí libretu; je to příliš závažná věc, než abychom měli odvahu rozhodnout; jasné je bohužel jen to, že celek připadal nudným.“ Podle Dějin francouzského divadla v Belgii utrpěl Zlatý drdol „naprostý neúspěch“, což zastavilo jeho případnou cestu na francouzská jeviště; plánované uvedení v Théâtre des Variétés, o němž svědčí zachované kostýmní návrhy návrháře Dranera i s vyznačením konkrétních zamýšlených představitelů, se neuskutečnilo. Ve francouzštině také nebylo vytištěno ani libreto, ani hudba.
Němý film Chignon d'or francouzského režiséra Andrého Hugona z roku 1916 nemá s Jonasovou operetou nic společného.
České země Javotte, Popelka bostonská, měla po své premiéře v českém Prozatímním divadle 11. května 1873 značný úspěch, a proto vedení divadla projevilo zájem i o Zlatý drdol. Tisk již ohlašoval jeho nastudování na konec měsíce června. Z toho však sešlo. I když například Plzeňské listy v oznámení Jonasovy smrti roku 1905 zmiňují mezi jeho díly známými českému obecenstvu z podání Švandovy společnosti i operetu Zlaté vlasy, česká divadla ji zřejmě neuvedla.
Německé královské zemské divadlo v Praze tak uvedlo Zlatý drdol v české premiéře 30. srpna 1873, a to v budově Novoměstského divadla. Úspěch se dostavil, i když ne výrazný, a deník Prager Abendblatt kritizoval nedostatečné nastudování. Rovněž představitelka hlavní role, Francisca Frühlingová, se nemohla charismatem rovnat Carolině Finalyové z vídeňské verze. Kritik deníku Bohemia nepříznivě srovnával Jonasovu hudbu s Jacquesem Offenbachem, ač si ani jeho příliš nevážil: „I hudba by musela mít tu lechtající, zájem vždy vzbuzující povahu, se kterou onen často napodobovaný, málokdy dostižený skladatel „offenbachiád“, po něm nazvaných, dokáže všechny myslitelné látky zaobalit a učinit pravděpodobnými. Melodie pana Jonase, ve svých veselých tónových rytmech tančící, jsou sice také sebrány z ulice či z hospody jako melodie jeho předobrazu; ale chybí jim ona rozmanitost a harmonické nebo instrumentální odění, se kterými Offenbach umí i nejtriviálnější reminiscence jakž-takž pikantně utvářet […] Zdá se, že Jonas […] toto nadání nemá…“ V Praze se tato opereta hrála až do konce roku 1874 a ještě 3. srpna 1886 byla znovu nastudována při příležitosti hostování Eduarda Lunzera z Divadla na Vídeňce, který se vrátil k roli bojara Sedlisca, již hrál v původní pražské inscenaci (představení se hrála v Německém letním divadle v Hajnovce). Jiná divadla v českých zemích však po ní nesáhla.
Osoby a první obsazení osoba světová premiéra (20. 5. 1873) česká premiéra (30. 8. 1873)Bojar Sedlisco z Rumunska Alexander Girardi Eduard LunzerBojarka Helene, jeho žena Caroline Finaly (vl. jm. Karoline Pulitzer) Francisca FrühlingVikomt Gontran de Volpinson Gustav Walter Arthur VollmerVikomtesa Diana, jeho žena Hermine Jules Albertine SchellerBaron Fumeterre, prezident hřebeckého klubu Gschmeidler Friedrich HasselBaronka, jeho žena Waldau Ottilie SimonDe Rosembois Wild SiegePaní de Rosembois Marie Walter MalekDe Champignolles Hans Pagay RömerPaní de Champignolles Minna (Eckert-)Storch HouschkaDe Château-Cresson Baumann Ferdinand MüllerPaní de Château-Cresson Hopp Antonie PlodekKníže Chocnosoff Louis Martinius Wilhelm GrauertKněžna, jeho žena Maria Berg Amalie FriesPistolet, provazochodec Felix Schweighofer Wilhelm EichenwaldLodoisca, náměsíčnice Fritzi Blum (vl. jm. Friederike Schweighofer) Marie Kaiser (Kayser)Sbogar, bojarův sluha Ludwig Gottsleben Carl BeringerKettly, „švýcarské“ děvče Regine Klein (von Heine-Geldern) BeschtaMarietta, bojarčina komorná Katharina Gilbert J. WildnerKadeřník Schramm HartigKlaun Bosch … Švýcarská děvčata, strážci, kočí, lidé na procházce, rumunské služebnictvo, hosté na plese, hudebníci, chůvy, vojáci, hasiči, lidDirigent Émile Jonas …Režie … Ludwig SimonChoreografie Antoinette Kurzi …
Děj opery (německá verze)
1. dějství náhled|Fritzi Blumová jako náměsíčnice Lodoisca v závěrečné scéně 1. jednání Zlatého drdolu – tanec mezi vejci (Mlékařský statek na Pré Catelan v Buloňském lesíku, současná doba) V místě zvaném Pré Catelan v Buloňském lesíku je provozován mléčný statek s kravskými chlévy a rozlévkou mléka pro pařížské výletníky. Obsluhují děvčata ve švýcarských krojích, která prostírají stoly. Přichází provazochodec Pistolet a ptá se po své známé Jaquelině, krávě, kterou znával ještě v Normandii a kterou převezli sem (předehra a č. 1 introdukce Hurtig, hurtig, sputet euch a kuplet Ach wie lieb' ich die Kühe). Kettly, jedna ze „Švýcarek“, mu ukazuje cestu; Jaqueline je prý posmutnělá a neduživá. Pistolet ji odchází povzbudit hrou na klarinet.