Montafon (, v místním dialektu Muntafu) je 39 km dlouhé údolí v západorakouské spolkové zemi Vorarlbersko, kterým protéká řeka Ill. Rozkládá od průsmyku Bielerhöhe (2037 m n. m.) po město Bludenz (570 m n. m.) přičemž překonává výškový rozdíl 1467 metrů. Údolí se nachází jihovýchodně od švýcarského regionu Prättigau, a je ohraničeno pohořím Verwall na severu a pohořími Rätikon a Silvretta na jihu. Hlavní město Vídeň je vzdáleno přibližně 500 km.
Geografie Nejvyšším bodem celé oblasti je vrchol hory Piz Buin (3312 m n. m.), která je zároveň nejvyšší horou celého Vorarlberska.
Popis Ve směru od Bludenzu do údolí vede spolková silnice B188 kolem staré cementárny a dále přes obec Lorüns. Poté pokračuje skrze les zvaný Alma a podél potoka Tränabächle ("Potok slz"). Údolí se rozvine ve své plné kráse počínaje obcí Sankt Anton im Montafon (v místním dialektu: „Santatöni“) po levé straně, a osadou Vens po právě straně.
Při příjezdu do osady Rodund je vidět hlavní závod firmy illwerke vkw AG vyrábějící vodní elektřinu. Silnice dále pokračuje přes osady Gantschier a Kaltenbrunnen do obcí Schruns a Tschagguns (v místním dialektu: "Schru a Tschaggu"). Na sever od Schruns leží horská obec Bartholomäberg se svými vysoko položenými osadami Jetzmunt a Lutt na severozápadě (s výhledem na Sankt Anton) a osadami Kristberg a Innerberg na severovýchodě (s výhledem na boční údolí Silbertal a stejnojmennou obec). Toto boční údolí se táhne severovýchodně od Schruns směrem k Arlberskému průsmyku a prochází kolem horského výběžku Fellamendli. Na jihozápad o Schruns leží vesnička Latschau s vodní elektrárnou a také s hlavní budovou lyžařského střediska Golm, které se rozkládá nad obcí Tschagguns.
Mezi obcemi Sankt Gallenkirch a Schruns se nachází zúžení zvané „Fratte“, které Montafon rozděluje na dvě hlavní části, Innerfratte (horní polovina údolí) a Außerfratte (dolní polovina údolí).Hermine und Walther Flaig: Alpenpark Montafon. Führer und kleine Heimatkunde der Talschaft Montafon in Vorarlberg/Österreich. Verkehrsverband Montafon, Schruns, 8., vermehrte und verbesserte Aufl. 1972, S. 134.
Krátce za tímto zúžením se u osady Galgenul odděluje další členité boční údolí, které se vine jižním směrem, a končí u lyžařského střediska Gargellen. Směrem nahoru hlavním údolím prochází silnice B188 osadou Gortipohl a pokračuje dále do obce Gaschurn (v místním dialektu: „Gaschorra“), a do osady Partenen. Následně se silnice klikatí až k horskému průsmyku Bielerhöhe, překonávajícímu pohoří Silvretta, a pokračuje dále do Tyrolska.
Obce náhled| Obce v Montafonu na mapě Vorarlberska Všechny obce v Montafonu patří do okresu Bludenz. Ve směru dolů po proudu Illu se jedná se o tyto obce (v závorce je uvedena jejich nadmořská výška):
Gaschrun (979 m) – skládá se z osad Gaschurn a Partenen (1051 m) Sankt Gallenkirch (878 m) – včetně osad Gargellen (1423 m) a Gortipohl (950 m) Schruns (690 m) – jediný městys a zároveň neoficiální "hlavní obec" údolí Tschagguns (697 m) Silbertal (899 m) Bartholomäberg (1087 m) Vandans (648 m) Sankt Anton im Montafon (650 m)
Těchto osm obcí má dohromady 16 421 obyvatel. (Stav k 1. lednu 2021)
Obce Lorüns (583 m) a Stallehr (600 m) se z historických důvodů, které nelze jednoznačně interpretovat, řadí buď do údolí Montafon, nebo údolí Walgau. Vzhledem ke značnému výškovému rozdílu mezi obcemi Sankt Anton im Montafon a Lorüns, leží již Lorüns orograficky mimo Montafon, konkrétně na vyvýšenině Bludenzské kotliny, stejně jako Stallehr. Z hlediska regionálního plánování tyto dvě obce také nepatří do Montafonu, ale spadají do širší oblasti města Bludenz (Alpský region Bludenz). Navzdory těmto faktům se o obci Lorüns běžně tvrdí, že leží na vstupu do údolí Montafon. Podobně také obyvatelé Stallehru často vnímají svoji obec jako vstupní bránu do údolí Klostertal.
Při započítání těchto dvou obcí má tak Montafon celkem 16 920 obyvatel. Hustota obyvatelstva v údolí je přibližně 47 obyvatel/km² (stav k 1. lednu 2020).
Všech deset výše zmíněných obcí sdružuje svazek obcí Stand Montafon, který funguje jako veřejnoprávní zastoupení všech sdružených obcí a zastupuje region také v rámci územního plánování na zemské úrovni.
Všechny obce v Montafonu (kromě Lorüns a Stallehr) jsou členy turistického sdružení Turistický region Montafon, což je společná organizace sdružující obce, elektrárenskou společnost Illverke vkw a také provozovatele místních lanovek. V rámci tohoto turistického regionu spolu tradičně velmi těsně spolupracují zejména obce Schruns a Tschagguns. Obec Gaschurn v rámci propagace turismu vždy zmiňuje také osadu Partenen. Osada Gargellen, součást obce Sankt Gallenkirch pak má dokonce svou vlastní turistickou kancelář.
Tradičnímu propojení montafonských obcí odpovídala také existence soudního okresu Montafon sídlícího v obci Schruns. Tento původně nezávislý soudní okres byl v červenci 2017 zrušen a připojen k soudnímu okresu Bludenz, jehož obstarávaná oblast nyní odpovídá oblasti politického okresu Bludenz. náhled|Panoramatický výhled na obec Gaschurn
Sousední regiony Uvedeny jsou od severu po směru hodinových ručiček. Pohoří jsou vyznačena kurzívou. Údolí Klostertal (S) Arlberský průsmyk (SV) Údolí Stanzer Tal (Tyrolsko) (SV) Verwall (SV) Nordsilvretta – údolí Paznaun (Tyrolsko) (V) Mittelsilvretta – údolí Unterengadin (kanton Graubünden, Švýcarsko) (JV) Westsilvretta (J) Rätikon – údolí Prättigau (kanton Graubünden, Švýcarsko) (SZ) Rätikon – údolí Brandnertal (Z) Údolí Walgau – Bludenzská kotlina (SZ)
Děkanát Montafon náhled|Kostel svatého Vavřince v Bludenzu Děkanát Montafon je děkanátem římskokatolické diecéze Feldkirch, která patří do Salcburské církevní provincie.
Zahrnuje 13 farností v údolí Montafon – s výjimkou farností Lorüns a Stallehr, které historicky patří do děkanátu Bludenz-Sonnenberg. Kostel svatého Vavřince v Bludenzu (Laurentiuskirche) je považován za mateřský kostel veškeré pastorační péče v Montafonu.
Sdružení farností v údolí Montafon původně existovalo jako jednotná Komunita Montafon, ke které byly přidruženy i sousední walserské obce Galtür a Ischgl v tyrolském údolí Paznaun. V roce 1816 byla tato církevní oblast definitivně oddělena od churské diecéze a umístěna pod diecézi brixenskou. Samotný děkanát existuje od roku 1821. Pod diecézi innsbruckou patřil až do 8. prosince 1968, kdy byla pro Vorarlbersko zřízena samostatná diecéze Feldkirch.
Doprava Silnice Silvrettastrasse L/B 188 se zpoplatněným úsekem Silvretta-Hochalpenstraße (2037 m n. m.) spojuje Montafon s údolím Paznaun ve spolkové zemi Tyrolsko. Železniční trať Bludenz–Schruns, známá jako Montafonerbahn, a místními přezdívaná Mohbah, vede z Bludenzu do Schruns. Plánuje se prodloužení této železniční trati do Partenen. Většina obcí a osad je napojena na veřejnou dopravu pomocí autobusů. Přímé silniční spojení se sousedním Švýcarskem neexistuje.
Podnebí náhled|Montafonská vesnice v zimě V oblasti převládá vnitrozemské klima. Průměrná roční teplota je −1 °C. Nejteplejším měsícem je červenec, kdy je průměrná teplota 11 °C, a nejchladnějším leden s −13 °C. Průměrné roční srážky jsou 1 367 milimetrů. Nejmokřejší měsíc je srpen s průměrem 153 mm srážek a nejsušší březen s 66 mm srážek.
Historie náhled| Mapa Vorarlberska z roku 1783; ve spodní části je zeleně označené Panství Bludenz Podle archeologických a botanických studií, se lidé v Montafonu usadili přibližně před 5000 lety. V lese nazývaném Friaga poblíž obce Bartholomäberg se dochovaly pozůstatky asi 3500 let starého osídlení, které bylo součástí mohutného hradního komplexu z doby bronzové.
Montafon byl původně osídlen rétoromány, kteří se přistěhovali z Walgau a Graubünden. Dodnes o tom svědčí velké množství rétorománských názvů hor, řek, polí, a dalších místních názvů a dokonce i některá příjmení (např. Albona, Gafluna, Montjola, Silvretta, Tilisuna, atd.).Benedikt Bilgeri: Die Zeit der Rätoromanen im Montavon.
Již v době bronzové a železné a především po celý středověk byl Montafon těžebním centrem: těžilo se zde železo, měď a stříbro. V pozdním středověku – kolem roku 1300 – se do Montafonu přistěhovali Silbererové, kteří se později věnovali těžbě v obci Silbertal, a také walserové, kteří následně mýtili vysokohorské výsypky. Románské a později německé osídlení organizoval především hraběcí poplužní dvůr patřící pod Klášter svatého Petra v Bludenzu.Lit. Montafoner Heimatbuch. Dne 13. října 1319 potvrdil Fridrich Sličný (fridericus rex romanorum) Albrechtu I. hraběti z Werdenbergu, že smí převést vlastnictví stříbrného dolu a hory Mvntafúne na svého bratra ("argentifodinam seu montem dictum Mvntafúne").Fürstliches Archiv in Donaueschingen 1885, 347; in der lateinischen Urkunde wird der Name Albertus anstelle von Albrecht verwendet. Tento historický pramen je důležitý v mnoha ohledech:Vergleiche Müller, 1925 mit Übersetzung der Urkunde Poprvé se zde objevuje jméno "Mvntafúne", tedy Montafon, a to v souvislosti s těžbou, která již v této době probíhala v osadě Kristberg (obec Silbertal), což je spolehlivě doloženo také datováním letokruhů stromů (dendrochronologie).[Pfeifer 2007, 93 ff] Slovo argentifodinam, což znamená „stříbrný důl“, je jasným důkazem těžby stříbra.Ob im Sprachgebrauch des Mittelalters das Wort argentifodina im engeren Sinne „Silbergrube“ bedeutet oder aber allgemeiner für „Bergbau“ verwendet wurde lässt sich nicht zweifelsfrei feststellen. In Dasypodius’ Lexikon (Straßburg 1536 75 Spalte 3, Stichwort „Fodio“) heißt „Argentifodina“ zu Deutsch „ein sylberertz grub“. Der lateinische Name von Banská Štavnica in der Slowakei lautet im Jahre 1270 „Argentifodina“ und auch bei S-charl gab es im Jahre 1317 die Verleihung einer „argentifodinam in Valle dicta Scharla fita in Engandina“ (Sperges 1765, 279f). Es ist folglich naheliegend, von einem Zusammenhang zwischen Silberbergbau und „Mvntafúne“ ausgehen zu können. Weinzierl (1972, S. 13–14) glaubt die Silbergrube in der Flur „Kalandarsch“ in Bartholomäberg lokalisieren zu können, da er den Flurnamen von „Kalanda“ – Erzberg und „argient“ – Silber ableitet. Er schließt jedoch den Kristberg als mögliche Lokalität nicht aus
V druhé polovině 14. století těžba v Montafonu pravděpodobně výrazně upadla, stejně jako tomu bylo na jiných místech. Jedním z důvodů mohly být tehdejší morové epidemie.Niederstätter 1996, S. 71; vgl. Suhling 1976, S. 73, der vom 14. Jahrhundert als Zeit der Stagnation spricht.
Přibližně v letech 1258 až 1418/1420 patřil Montafon do kulturní a správní oblasti Churraetia, konkrétně do panství hrabat z Werdenbergu, kteří v letech 1259 až 1296 založili město Bludenz. Mír uzavřený v Kostnici, který rozpustil konfederaci „Spolek nad jezerem“ („Bund ob dem See“) potvrdili v roce 1408 mimo jiné rolníci z Montafonu pečetí se dvěma zkříženými klíči (viz kapitola Znak a pečeť).
Po předání moci do rukou Habsburků se pro místní hornický průmysl zpočátku jen málo změnilo. Významní představitelé úřadů zůstali. Habsburkové pronajali celou oblast montafonskému hraběti Wilhelmu z Tettnangu, který jmenoval správcem Junkera Hardegena von Rudberg, který tuto funkci zastával již v době Werdenbergů.Welti 1971, S. 7–8 Klidná situace v Montafonu byla v kontrastu se situací panující tehdy v Evropě. V 15.–16. století se rolníci a měšťané běžně bouřili proti stávajícím vládcům: bojovali za více práv, začínala reformační hnutí a zejména v jižním Německu propukla selská povstání.
Bludenz a Montafon byly postupně začleněny do habsburské říše a zapojily se do jejích vojenských konfliktů, zejména se svým západním sousedem, Starou švýcarskou konfederací. Rozhodující událostí byla bitva u Frastanzu v roce 1499 během Švábské války, ve které zahynulo kolem 500 obyvatel Walgau a montafonských horníků.Welti 1974a, S. 426; Burmeister 2009. Habsburkové ovládali jednotlivá místa ve Vorarlbersku, a tedy i Montafon, střídavě z Tyrolska a z Předních Rakous (Freiburg im Breisgau).