Bunkr ve Wattenu (francouzsky Blockhaus d’Éperlecques) je nacistický bunkr z druhé světové války. Nachází se nedaleko Saint-Omeru v severofrancouzském departementu Pas-de-Calais.
Bunkr, vybudovaný nacistickým Německem pod krycím názvem Kraftwerk Nord West (Elektrárna Severozápad) mezi březnem 1943 a červencem 1944, byl původně určen jako odpalovací zařízení pro balistické rakety V-2 (A-4). Bylo navrženo tak, aby pojmulo více než 100 raket najednou a aby jich mohlo být odpáleno až 36 denně.
Součástí zařízení měla být továrna na zkapalněný kyslík a vlakové nádraží odolné bombardování, které by umožňovalo dodávku raket a zásob z výrobních zařízení v Německu. Při jeho výstavbě byly použity tisíce válečných zajatců a totálně nasazených dělníků, kteří byli využíváni jako otrocká pracovní síla.
Bunkr nebyl nikdy dokončen v důsledku opakovaného bombardování britským a americkým letectvem v rámci operace Crossbow. Útoky způsobily značné škody a bunkr se stal pro svůj původní účel nepoužitelným. Část bunkru byla následně dostavěna jako továrna na kapalný kyslík. Počátkem září 1944 byl bunkr dobyt spojeneckými silami, jeho skutečný účel však Spojenci zjistili až po válce. Střely V-2 byly místo toho odpalovány z baterií mobilních odpalovacích zařízení (tzv. Meillerwagen), které byly mnohem méně zranitelné vůči leteckým útokům.
Bunkr je zachován jako součást soukromého muzea, které přibližuje historii místa a německého raketového programu. Od roku 1986 je chráněn francouzským státem jako památka, monument historique.
Pozadí Balistickou střelu A-4 (od září 1944 označovanou jako V-2) vyvíjeli Němci v letech 1939 až 1944. Adolf Hitler ji považoval za tzv. Wunderwaffe (zázračnou zbraň) a věřil, že je schopna zvrátit průběh války. Její operační nasazení bylo omezeno několika faktory. Bylo zapotřebí velkých zásob kryogenního kapalného kyslíku (LOX) jako okysličovadla pro pohon střel. LOX se rychle odpařuje, a proto je nutné mít zdroj v přiměřené blízkosti místa odpalu, aby se minimalizovaly ztráty způsobené odpařováním. Německo a jím okupované země v té době neměly dostatečnou výrobní kapacitu pro množství LOX, které bylo nutné pro plnohodnotnou výrobu A-4. Celková výrobní kapacita v letech 1941 a 1942 činila asi 215 tun denně, přičemž na každé odpálení A-4 bylo potřeba asi 15 tun.
Vzhledem k tomu, že střela byla určena k použití proti Londýnu a jižní Anglii, její operační dosah 320 kilometrů znamenal, že odpalovací stanoviště musela být umístěna poměrně blízko Lamanšského průlivu nebo jižního pobřeží Severního moře, tedy v severní Francii, Belgii nebo západním Nizozemsku. To bylo ve snadném dosahu spojeneckého letectva, takže každé stanoviště by muselo být schopné odolat očekávanému leteckému bombardování. náhled|upright|Vedoucím projektu A-4 (V-2) byl Walter Dornberger Ve studii Waltera Dornbergera, vedoucího vývojového projektu A-4 v armádním výzkumném středisku v Peenemünde, z března 1942, byly navrženy různé koncepce nasazení A-4. Navrhoval, aby střely byly umístěny v silně chráněných pevných stanovištích bunkrové konstrukce podobných masivním ponorkovým kotcům, které se tehdy budovaly v okupované Francii a Norsku. Rakety by v nich mohly být uskladněny, vyzbrojeny, naplněny palivem z výrobny LOX na místě a odpáleny. To přinášelo značné technické výhody: nejenže by se minimalizovaly ztráty LOX, ale zjednodušil by se i složitý proces testování před startem. Bylo by možné udržet vysokou frekvenci střelby, protože zařízení by mohlo účinně fungovat jako výrobní linka, která by na odpalovací rampy posílala stálý tok raket.
Ponorkové kotce a další opevnění Atlantického valu byly vybudovány v letech 1940 a 1941, kdy měli Němci vzdušnou převahu a mohli odrážet spojenecké letecké útoky. V roce 1942 jim tuto výhodu zhatilo armádní letectvo Spojených států, které se začalo v Anglii rozmísťovat v květnu 1942, a značně rozšířené Britské královské letectvo. Německá armáda dávala přednost alternativnímu přístupu, který by využíval mobilní odpalovací rampy zvané Meillerwagen, doprovázené testovacím a tankovacím zařízením umístěným na železničních vagonech nebo nákladních automobilech. Ačkoli tato konfigurace byla mnohem méně efektivní a dosahovala daleko nižší frekvence odpalů, měla velkou výhodu v tom, že pro spojenecké letectvo představovala mnohem obtížnější cíl. Německá armáda nebyla přesvědčena, že by pevné bunkry mohly odolat opakovaným leteckým útokům, a obávala se zejména zranitelnosti silničních a železničních tras k odpalovacím stanovištím, nezbytných pro jejich zásobování raketami a palivem.
V listopadu 1942 Hitler a ministr zbrojního průmyslu Albert Speer diskutovali o možných konfiguracích odpalovacích zařízení a zkoumali modely a plány navrhovaných bunkrů a mobilních odpalovacích zařízení. Hitler rozhodně upřednostňoval variantu bunkrů, ačkoliv dal zelenou i výrobě mobilních odpalovacích zařízení. Byly připraveny dva různé návrhy bunkrů: návrh B.III-2a předpokládal přípravu rakety k odpálení uvnitř bunkru a její následnou přepravu ven na odpalovací rampu, zatímco návrh B.III-2b počítal s vyzdvižením rakety z vnitřku bunkru na odpalovací rampu na střeše.Zaloga, s. 8–9
Speer vydal příkaz, aby dva bunkry byly postaveny konstrukční skupinou Organizace Todt podle „speciálního opevňovacího standardu“ (Sonderbaustärke), který vyžadoval železobetonový strop o tloušťce 5 metrů a stěny o tloušťce 3,5 metru. Bunkry měly být postaveny poblíž pobřeží naproti Velké Británii, jeden na Opálovém pobřeží u Boulogne-sur-Mer a druhý na poloostrově Cotentin u Cherbourgu. Každá z budov by byla schopna vypustit 36 raket denně, měla by dostatečné zásoby raket a paliva na tři dny a obsluhovalo by ji 250 vojáků.
Design a umístění vlevo|náhled|Mapa Pas-de-Calais a jihovýchodní Anglie s vyznačením polohy Wattes a dalších významných lokalit s V-zbraněmi
Umístění V prosinci 1942 Speer nařídil důstojníkům a inženýrům z Peenemünde (včetně plukovníka Gerharda Stegmaira, doktora Ernsta Steinhoffa a podplukovníka Georga Thoma), aby procestovali hrabství Artois v severozápadní Francii a našli vhodné místo pro odpalování raket A-4. Vybrané místo se nacházelo západně od městečka Watten, v lese Éperlecques poblíž Saint-Omer v departementu Pas-de-Calais a dostalo krycí název Kraftwerk Nord West (Severozápadní elektrárna).KLEE Ernst, MERK Otto. The Birth of the Missile; the Secrets of Peenemünde. New York: Dutton 1965. s. 44, 46
Lokalita se nacházela v příhodné blízkosti hlavní železniční trati mezi Calais a Saint-Omer, kanálu Aa, hlavních silnic a vedení elektrické sítě. Byla vzdálena pouze 177 km od Londýna a zároveň se nacházela dostatečně hluboko ve vnitrozemí, aby byla v bezpečí před námořními děly, a do jisté míry ji chránil hřeben kopců, který se na severu zvedá do výšky 90 m. vlevo|náhled|Letecký pohled na oblast Watten-Éperlecques s poznámkami V nedalekém Saint-Omer se nacházela významná základna Luftwaffe, schopná zajistit protivzdušnou obranu oblasti. V okolí se nacházely také štěrkopískové lomy a cementárny, které by pomohly s obrovským množstvím materiálu, jenž by byl potřebný pro stavební práce. Potřebné množství bylo skutečně velmi značné; na stavbu objektu by bylo zapotřebí 200 000 tun betonu a 20 000 tun oceli. Když si generálmajor americké armády Lewis H. Brereton prohlédl staveniště poté, co bylo obsazeno Spojenci, popsal bunkr jako „rozsáhlejší než všechny betonové stavby, které máme ve Spojených státech, snad s výjimkou přehrady Boulder Dam.“USAF Historical Division (1951). The Army Air Forces in World War II: Europe: Argument to V-E Day, January 1944 to May 1945. University of Chicago Press. s. 90.
Složení bunkru vlevo|náhled|Model bunkru, kdyby byl dokončen a v provozu Bunkr ve Wattenu měl být postaven podle projektu bunkru B.III-2a, ovšem podstatně větších rozměrů. Němci původně plánovali postavit ve Stenay samostatnou továrnu na LOX, ale od této varianty bylo upuštěno ve prospěch instalace zařízení na výrobu LOX přímo v bunkru.
Bunkr se skládal ze tří hlavních prvků. Hlavní částí byla obří stavba široká asi 92 metrů a vysoká 28 metrů, v níž se nacházel závod na výrobu LOX a pracoviště, kde se měly montovat a připravovat rakety. Jeho stěny byly silné až 7 metrů a pracovní úrovně bunkru klesaly 6 metrů pod zem. V závodě mělo být umístěno pět Heylandtových kompresorů, z nichž každý byl schopen vyrobit asi 10 tun LOX denně. Na místě mělo být v izolovaných nádržích uskladněno asi 150 tun LOX. Zařízení mělo pojmout až 108 raket a dostatek paliva pro zásobování tří dnů střelby. Němci plánovali, že z něj budou odpalovat až 36 raket denně.
Na severní straně budovy se nacházelo opevněné nádraží s normálním rozchodem kolejí, které bylo napojeno na hlavní trať Calais-Saint-Omer pomocí 1,2 km dlouhé vlečky. Střely, hlavice a další komponenty by byly dopravovány na nádraží a na nákladních automobilech převáženy do hlavního prostoru bunkru. Zde měly být rakety smontovány, zvednuty do vertikální polohy, naplněny palivem a odjištěny. Z odjišťovacích hal by byly přesunuty na oba konce budovy otočnými dveřmi vysokými 18 metrů. Vyjížděly by jižní stěnou budovy a po kolejích by se přesouvaly k odpalovacím rampám. Na výstupních portálech nebyly žádné dveře, takže ve výstupní chodbě byly instalovány tzv. šikany, které měly odklonit výbuch odpalovaných raket zvenčí. Na odpalování by se dohlíželo z velitelské věže umístěné uprostřed jižní strany bunkru s výhledem na odpalovací rampy.Dungan, s. 65
Severně od bunkru postavili Němci elektrárnu s výkonem 2000 koňských sil (1,5 MW), která měla být odolná bombardování. Zpočátku byla napájena z hlavní elektrické sítě, ale počítalo se s tím, že bude mít vlastní nezávislý zdroj energie, aby se minimalizovala pravděpodobnost narušení.SANDERS Terence R. B. (1945). Investigation of the "Heavy" Crossbow Installations in Northern France. Report by the Sanders Mission to the Chairman of the Crossbow Committee. S komplexem ve Wattenu souviselo také radarové sledovací stanoviště v Prédefinu, 29 kilometrů jižně od Saint-Omeru. Byl zde instalován radarový systém Würzburg, který sledoval trajektorie raket V-2 vypouštěných z Wattenu. Záměrem bylo sledovat trajektorii co nejdéle, aby bylo možné určit přesnost odpálení raket.
Stavba náhled|252x252pixelů|Stavební práce na staveništi Watten, jak je viděl průzkumný let RAF v ultranízké výšce pouhých 30 metrů dne 23. července 1944 V lednu a únoru 1943 vyprojektovali podobu místa inženýři z výzkumného zařízení v Peenemünde a organizace Todt. Dne 25. března 1943 byly stavební plány předloženy Hitlerovi, který dal okamžitě souhlas k zahájení projektu. Zakázku získala stavební firma Holzman & Polanski a 6000 dělníků ze stavebního praporu 434 začalo se stavbou ještě téhož měsíce podle plánů Franze Xavera Dorsche, stavebního ředitele Organizace Todt.Dungan, s. 51. Předpokládalo se, že stavba bude hotová do konce července 1943, nikoli však její elektroinstalace a zařízení, a že bude plně funkční k 1. listopadu 1943.Longmate, s. 105.
Pracovní sílu tvořila směsice německých specialistů a nuceně odvedených Francouzů ze Service du Travail Obligatoire (STO). Doplňovali je belgičtí, nizozemští, francouzští, polští, čeští a sovětští váleční zajatci a civilní nasazení, kteří byli využíváni jako otrocká pracovní síla.Henshall, s. 58. Mezi pracovními silami bylo také mnoho francouzských politických vězňů a španělských republikánů, kteří uprchli do Francie po vítězství Francisca Franca ve španělské občanské válce, ale po jejím obsazení byli internováni Němci. Neněmečtí dělníci žili ve dvou táborech oficiálně známých jako Organisation Todt Watten Zwangsarbeitslager 62 (Tábor nucených prací 62) vzdálených asi 2 km od místa stavby.Aulich, s. 194. náhled|252x252pixelů|Letecký pohled na bunkr, 1944 nebo 1945