náhled|Nora Stanton Barney (1883–1971) a její dcera Rhoda Jenkins (1920–2007) ve společné architektonické kanceláři Ženy v architektuře je téma zabývající se postavením, působením a přínosem žen v architektuře v minulosti i současnosti. Zahrnuje zejména architektky a jejich tvorbu, možnosti jejich vzdělávání a profesního uplatnění i společenské vnímání jejich práce. Téma je součástí dějin architektury i širších dějin žen. Od roku 1857, kdy se architektura začala organizovat jako povolání, byl počet žen v architektuře nízký. Na konci 19. století, počínaje Finskem, začaly některé školy architektury v Evropě přijímat ženy do svých studijních programů. V roce 1980 se Rosaria Piomelli, narozená v Itálii, stala první ženou, která zastávala děkanství jakékoli školy architektury ve Spojených státech jako děkanka na City College of New York School of Architecture. Od uznání architekta jako samostatné, akademické profese v 19. století byl podíl žen v architektuře zpočátku velmi nízký. Studie provedená v roce 2014 Radou architektů Evropy ve 30 evropských zemích odhaduje, že v roce 2014 bylo mezi praktikujícími architekty až 39 % žen, nicméně ženy v architektonické praxi vydělávají za stejnou práci v průměru výrazně méně než jejich mužští kolegové. Rychleji se na ně také zapomíná, a to i v případě, že „vytvořily převratné dílo“. Teprve v posledních letech se ženám dostává širšího uznání, například jako držitelkám Pritzkerovy ceny z přelomu tisíciletí.

Rané příklady Dvě evropské ženy jsou příkladem toho, že ženy hrály důležitou roli v architektuře, když navrhovaly nebo určovaly vývoj rozestavěných budov. Ve Francii se Catherine Briçonnet (asi 1494–1526) podílela na projektování zámku Chenonceau v údolí Loiry, v letech 1513–1521 dohlížela na stavební práce a přijímala důležitá architektonická rozhodnutí v době, kdy její manžel bojoval v italských válkách. V Itálii pracovala Plautilla Bricci (1616–1690) se svým bratrem Basiliem a sama na kaplích a palácích v okolí Říma. V letech 1582–1587 stavěla Jacquette de Montbron (1542–1598) zámek Matha. Anglické šlechtičny, jako Bess z Hardwicku (1527–1608) a lady Anne Cliffordová (1590–1676), byly rovněž zodpovědné za výstavbu zámků a renovaci svých panství.

Na počátku 17. století nechala Catherine de Vivonne (1588–1665) se svým manželem zrekonstruovat pařížský Hôtel de Rambouillet podle svých plánů a přestavět jej tak, aby se v po sobě navazujících salonních místnostech mohli snadno scházet literáti. V Británii existují doklady o tom, že lady Elizabeth Wilbrahamová (1632–1705) studovala dílo nizozemského architekta Pietera Posta i Palladiovo dílo v italských Benátkách a Stadtresidenz v německém Landshutu. Byla uváděna jako architektka Wotton House v Buckinghamshiru a mnoha dalších staveb. Rovněž se předpokládá, že byla učitelem Sira Christophera Wrena. Wilbrahamová musela využívat mužské architekty, kteří dohlíželi na stavební práce. V současné době existuje mnoho výzkumů, včetně výzkumu Johna Millara, které ukazují, že mohla navrhnout až 400 staveb včetně osmnácti londýnských kostelů, které byly dříve připisovány jejímu žákovi siru Christopheru Wrenovi.

Ke konci 18. století navrhla jiná Angličanka Mary Townleyová (1753–1839), jejímž učitelem byl malíř Sir Joshua Reynolds, několik budov v Ramsgate v jihovýchodní Anglii včetně Townley House, který je považován za architektonický skvost. Sara Loshová (1785–1853) byla Angličanka a majitelka pozemků ve Wreay. Byla označována za ztraceného romantického génia, starožitnici, architektku a vizionářku. Jejím hlavním dílem je St. Mary's Church (Wreay) v Cumbrii, ale postavila také různé přidružené stavby a památníky.Bullen, J. B. (2001) Sara Losh: Architect, Romantic, Mythologist The Burlington Magazine, Vol. 143, No. 1184, Nov., S. 676-684

Průkopnice nových začátků V 19. století se profese architekta stala samostatnou akademickou disciplínou. Ve druhé polovině 19. století začaly jednotlivé vzdělávací instituce poprvé přijímat do svých studijních oborů i ženy, kromě toho však někdy přicházela ke slovu i praxe na pracovišti.

Angličanka, Sophy Grayová (1814–1871), manželka Roberta Graye, který se v roce 1847 stal biskupem v Kapském Městě, pomáhala svému manželovi s jeho administrativními a společenskými povinnostmi, ale především navrhla nejméně 35 jihoafrických anglikánských kostelů dokončených v letech 1848–1880, všechny ve stylu novogotiky, o které projevovala velký zájem.

Matka Joseph Pariseau (1823–1902), dcera francouzsko-kanadského výrobce kočárů, byla nejen jednou z prvních architektek v Severní Americe, ale také průkopnicí architektury na severozápadě Spojených států. V roce 1856 se spolu se čtyřmi sestrami z Montrealu přestěhovala do Vancouveru ve státě Washington, kde navrhla jedenáct nemocnic, sedm akademií, pět škol pro indiánské děti a dva sirotčince v oblasti zahrnující dnešní stát Washington, severní Oregon, Idaho a Montanu.

Louise Blanchard Bethune (1856–1913) z Waterloo ve státě New York byla první známou Američankou, která pracovala jako profesionální architektka. V roce 1876 přijala místo kresličky v kanceláři Richarda A. Waitea a F. W. Caulkinga v Buffalu, kde pracovala pět let a prokázala, že se dokáže prosadit v této mužské profesi. V roce 1881 si v Buffalu otevřela samostatnou kancelář, v níž spolupracovala se svým manželem Robertem Bethunem, a získala tak titul první profesionální architektky v zemi. Stala se první ženskou členkou Amerického institutu architektů (AIA.)

Sophia Hayden (1868–1953) byla první ženou, která v roce 1890 absolvovala bakalářské studium architektury na Massachusettském technologickém institutu. Na Světové výstavě 1893 v Chicagu vzbudil celosvětovou pozornost jeden z jejích návrhů: Ženská budova, pavilon s uměleckými díly, projekty, statistikami o ženské problematice a knihami žen. Haydenová dostávala za svou práci poměrně nízký plat; zadavatel navíc její návrh neustále měnil a nakonec ji propustil. Odešla do důchodu a později už jako architektka nepracovala.

Marion Mahony Griffinová (1871–1961) získala titul v oboru architektury na Massachusettském technologickém institutu v roce 1894. V roce 1895 začala pracovat v kanceláři Franka Lloyda Wrighta, kde se její kresby staly jakousi „veřejnou vizitkou plánování Franka Lloyda Wrighta.“ Během Wrightovy cesty do Evropy v roce 1910 vyřizovala otevřené zakázky kanceláře. V roce 1911 se provdala za svého kolegu Waltera Burleyho Griffina a motivovala ho k účasti v soutěži v Austrálii; pravděpodobně díky její kresbě získal první místo. V následujících letech Mahony Griffinová podporovala svého manžela v jeho práci v Canbeře, Melbourne a Sydney; po jeho smrti v Indii v roce 1937 se soustředila na udržování a šíření jeho architektonického díla.

Julia Morgan (1872–1957) byla americká architektka a inženýrka. Během své dlouhé a plodné kariéry navrhla více než 700 budov v Kalifornii. Nejvíce se proslavila svou prací na Hearstově hradu v kalifornském San Simeonu. Byla první ženou, která byla přijata do programu architektury na École nationale supérieure des Beaux-Arts v Paříži, a první ženou s licencí v Kalifornii. Navrhla mnoho staveb pro instituce sloužící ženám a dívkám, včetně řady YWCA a budov pro Mills College. Byla první ženou, která v roce 2014 posmrtně obdržela nejvyšší ocenění Amerického institutu architektů, zlatou medaili AIA.

Další ranou praktikující architektkou ve Spojených státech byla Emily Williams (1869–1942) ze severní Kalifornie. V roce 1901 se spolu se svou přítelkyní Lillian Palmer přestěhovala do San Franciska, kde studovala kreslení na Kalifornské střední škole mechanických umění (California High School of Mechanical Arts). Podporována Palmerovou pokračovala ve stavbě řady domků a domů v této oblasti, včetně rodinného domu na Broadwayi 1037 v San Francisku, který je dnes památkově chráněn.

Theodate Pope Riddle (1868–1946) vyrůstala v zámožném prostředí ve Farmingtonu ve státě Connecticut, kde si najala členy fakulty, aby ji doučovali architekturu. Její rané návrhy, jako například návrh Hill-Stead (1901), převedla do pracovních výkresů firma McKim, Mead and White, čímž jí poskytla praxi v architektuře. Byla první ženou, která získala licenci architekta v New Yorku i Connecticutu, a v roce 1926 byla jmenována členkou kolegia členů AIA.

Významnou průkopnicí počátků architektury byla Josephine Wright Chapmanová (1867–1943). Chapmanová nezískala žádné formální architektonické vzdělání, ale než si založila vlastní firmu, navrhla řadu staveb. Byla architektkou Tuckerman Hall ve Worcesteru ve státě Massachusetts a je považována za jednu z prvních a nejúspěšnějších amerických architektek.

Virginia Andreescu Haret (1894–1962) byla první rumunskou ženou, která v roce 1919 vystudovala architekturu, a první ženou, která se stala rumunskou generální inspektorkou architektury. Ve studiu pokračovala v Itálii a poté pracovala v technické službě ministerstva národního školství (Rumunsko). Haretová navrhovala školy, veřejné budovy i soukromé domy a reprezentovala Rumunsko na mezinárodních konferencích.

Ruth Crawford Mitchellová (1890–1984), zastánkyně studentů-imigrantů na Pittsburské univerzitě, vymyslela, navrhla a řídila Cathedral’s ‘Nationality Classrooms’. V roce 1919 přijela do Československa, kde společně s Alicí Masarykovou založily první Vyšší sociální školu v ČSR. Také spolu navrhly první výměnný vzdělávací program. První dvě české studentky jako stipendistky přijely na Vassar v roce 1920.

Olive Tjaden (1904–1997) získala v roce 1925 titul architekta na Cornellově univerzitě. Byla jednou z nejvýznamnějších architektek na severovýchodě USA a dlouhá léta jedinou ženou v Americkém institutu architektů. Na její počest je pojmenována budova fakulty architektury na Cornellově univerzitě.

Elizabeth Wright Ingraham (1922–2013), dcera Johna Lloyda Wrighta a vnučka Franka Lloyda Wrighta, navrhla přibližně 150 budov v Colorado Springs.

První akademické kvalifikace

Finsko Finsko je zemí, kde bylo ženám poprvé povoleno studovat architekturu a získat akademickou kvalifikaci, i když zpočátku měly status zvláštních studentů. Nejstarší záznam patří Signe Hornborgová (1862–1916), která od jara 1888 navštěvovala Vysokou školu umění, designu a architektury v Helsinkách a v roce 1890 na základě zvláštního povolení absolvovala jako architektka. Nezdá se však, že by působila jako samostatná architektka. Mezi další absolventky architektury na Polytechnickém institutu v 80. letech 19. století patří Inez Holmingová, Signe Lagerborgová, Bertha Enwaldová, Stina Östmanová a Wivi Lönnová. Lönnová (1872–1966), která institut navštěvovala v letech 1893–1896, má tu čest být první ženou, která ve Finsku působila jako samostatná architektka. Po ukončení studia, když získala zakázku na projekt budovy finské dívčí školy v Tampere, okamžitě založila vlastní architektonickou kancelář. Navrhla několik významných veřejných staveb, včetně více než třiceti školních budov. Jen v architektonických soutěžích zvítězila Lönnová pětkrát, včetně městské požární stanice v Tampere v roce 1906. Lönnová vyhrála dvě soutěže s Armasem Lindgrenem, s nímž navrhla Nový studentský dům v Helsinkách (1910) a divadlo Estonia v Tallinnu (1913). Jedním z jejích posledních projektů byla Geofyzikální observatoř v Sodankylä, dokončená v roce 1945.

Hilda Hongellová (1867–1952), pocházející z finských Åland, se stala zvláštní studentkou helsinské průmyslové školy v roce 1891 v době, kdy tuto instituci mohli navštěvovat pouze muži. Na základě výborných výsledků byla následujícího roku přijata mezi řádné studenty a v roce 1894 absolvovala jako "mistr stavitel". Poté navrhla 98 budov v okrese Mariehamn na Alandských ostrovech, většinou městské domy a zemědělské usedlosti v ornamentálním švýcarském stylu. Kvalifikaci architektky však nezískala.

Další absolventky, které ukončily studium