Cenzura je v kanonickém právu katolické církve medicinální a duchovní trest, který církev ukládá pokřtěné, provinivší se a neposlušné osobě, a kterým je zcela nebo zčásti zbavena užívání určitých duchovních dober, dokud se ze své neposlušnosti nevyléčí.
Historie a vývoj
Název a obecná povaha tohoto trestu pochází z doby římské republiky. U starých Římanů nacházíme v roce 311 n. l. zřízený úřad veřejného cenzora (censores), jehož úkolem bylo vedení rejstříku (censu) všech římských občanů a jejich správné zařazení, např. senátoři, jezdci atd. Dále k jejich funkcím patřila disciplinární kontrola mravů a zvyklostí, v níž měli absolutní pravomoci, a to jak v součtových záležitostech, tak při degradaci kteréhokoli občana z jeho řádné třídy z důvodů, které se dotýkaly morálního nebo materiálního blaha státu. Tento trest se nazýval cenzura (censura). Stejně jako Římané horlivě chránili důstojnost svého občanstva, tak i církev dbala na čistotu a posvátnost svého členství, tj. společenství věřících. V prvotní církvi byli věřící v jejím společenství zapsáni do určitého seznamu; tato jména se četla na veřejných shromážděních a z tohoto seznamu byli vylučováni ti, kteří byli exkomunikováni, tj. vyloučeni ze společenství. Tyto rejstříky se nazývaly dyptychy nebo kánony a obsahovaly jména věřících, živých i zemřelých. Mešní kánon uchoval stopy této starobylé disciplíny i ve 21. století.Tento článek obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná:
Exkomunikace byla tehdy obecným termínem pro všechny donucovací prostředky používané proti provinilým členům církve a existovalo tolik druhů exkomunikace, kolik bylo stupňů společenství v křesťanské společnosti, ať už pro laiky, nebo pro duchovní. Tak některé stupně laiků v církvi byly expiatores a pænitentes, které se opět dělily na consistentes, substrati, audientes a flentes nebo lugentes. Také tehdy, stejně jako dnes, byla některá dobra církve společná všem jejím členům, např. modlitba, svátosti, přítomnost u svaté oběti a křesťanský pohřeb. Jiná dobra byla zase vlastní různým stupňům kleriků. Kdo byl zbaven jednoho nebo všech těchto práv, spadal pod obecné označení exkomunikovaný, tj. ten, kdo se ocitl mimo společenství, k němuž ho jeho stupeň v církvi opravňoval, ať už zcela nebo zčásti.Bernardi, Com. in Jus Eccl., II, pt. II, diss. 3, cap. 5. V dřívějších církevních dokumentech tedy exkomunikace a podobné výrazy neznamenaly vždy jen odsouzení nebo určitý druh odsouzení, ale někdy znamenaly cenzuru, někdy poenu, jak je vysvětleno níže, a velmi často pokání. V pozdější římské právní terminologiiCodex Theod. I tit. I, 7 de off. rector. provinc. je slovo cenzura užíváno v obecném významu trestu. V souladu s tím církev v raném věku používala tento termín k označení všech svých trestů, ať už se jednalo o veřejné pokání, exkomunikaci, nebo v případě kleriků o suspendování či degradaci. Ve svém starověkém trestním zákonodárství církev, stejně jako římský stát, považovala trest za trest spočívající ani ne tak v uložení pozitivního utrpení, jako spíše v pouhém zbavení určitých statků, práv nebo výsad; těmi byly v církvi duchovní statky a milosti, jako je účast s věřícími na modlitbě, na svaté oběti, na svátostech, na všeobecném společenství církve nebo, jako v případě kleriků, na právech a poctách jejich úřadu.
Právní vývoj Jus novum O několik století později, v období Dekretálů, lze však zaznamenat velký pokrok v právní vědě. Ve školách a u soudů se rozlišovalo mezi vnitřním a vnějším fórem, přičemž první se týkalo záležitostí hříchu a svědomí, druhé vnější vlády a disciplíny církve. Také různé druhy a povaha trestů byly komentátory, soudci a doktory práva jasněji definovány. Tak se od počátku třináctého století, i když to v dekretech nebylo výslovně uvedeno, stal termín cenzura ekvivalentem určité třídy církevních trestů, tj. interdiktu, suspenze a exkomunikace. Inocenc III., který v roce 1200cap. 13 X De judicious, II, 1 používal tento termín pro trest obecně, později (1214) v odpovědi na dotaz, co znamená církevní cenzura v papežských dokumentech, výslovně odlišil cenzurucap. 20, X De verb, signif. V, 40 od jakéhokoli jiného církevního trestu (respondemus quod per eam non solum interdicti, sed suspensionis et excommunicationis sententia valet inteligi), čímž autenticky prohlásil, že církevní cenzurou se rozumí tresty interdikt, suspenze a exkomunikace. Kromě toho v souladu s vnitřní povahou těchto tří trestů glosátoři a komentátoři a v jejich návaznosti pozdější kanonisté zavedli a udržovali všeobecně uznávaný rozdíl mezi tresty medicinálními či nápravnými (cenzury) a tresty vindikačními či odvetnými. Primárním cílem prvně jmenovaných je náprava nebo polepšení provinilce; když je toho řádně dosaženo, přestávají platit. Vindikativní tresty (poenæ vindicativæ), i když absolutně nevylučují nápravu delikventa, mají především napravit porušenou spravedlnost nebo obnovit společenský řád spravedlnosti způsobením pozitivního utrpení. Takovými tresty jsou tělesné a peněžité tresty, uvěznění a doživotní odloučení v klášteře, zákaz křesťanského pohřbu, také sesazení a degradace kleriků, jakož i jejich suspenze na určitou dobu. (Suspenze latæ sententiæ, např. na jeden rok nebo na tři roky, je cenzurou podle svatého AlfonseTh. Mor. VII, č. 314. ) Zpovědní pokuty jsou odvetné tresty, jejich hlavním účelem není náprava, ale odčinění a zadostiučinění za hříchy. Nepravidelnost vyplývající z trestného činu není ani cenzurou, ani odvetným trestem; vlastně to vůbec není trest, správně řečeno, ale spíše kanonická překážka, neschopnost zajistit důstojnost posvátné služby, která zabraňuje přijetí svěcení a vykonávání přijatého úřadu.
Otázka cenzury byla vážně ovlivněna konstitucí Martina V. „Ad vitanda“ z roku 1418. Před touto konstitucí se všichni cenzurovaní, o nichž veřejnost věděla, že jimi jsou, měli vyhýbat (vitandi) a nesměli s nimi komunikovat in divinis nebo in humanis, tj. v náboženském nebo občanském styku. Cenzura, jakožto trestní odnětí práva podílet se na určitých duchovních dobrech křesťanské společnosti, byla samozřejmě něčím relativním, to znamená, že postihovala osobu, které byla takto uložena, a také osoby, které se s ní podílely na užívání těchto dober. Tímto způsobem nemohly být od suspendovaného klerika přijímány svátosti nebo jiné duchovní služby. Na základě konstituce Martina V. však měly být napříště za vitandi považovány a považovány pouze ty cenzurované osoby, které byly za takové výslovně a konkrétně jmenovitě prohlášeny soudním rozsudkem. Dokument S. Cong. Inquis. (9. ledna 1884) prohlásil tuto formalitu za zbytečnou v případě notoricky známých exkomunikovaných vitandi z důvodu svatokrádežného násilí na klericích. Platnost výpovědi není omezena ani na místo, kde k ní dochází.Lehmkuhl, II, č. 884 Na druhou stranu Martin V. výslovně prohlásil, že toto zmírnění není ve prospěch cenzurované strany, takže toleranti ve skutečnosti nezískali žádné přímé privilegium, ale bylo pouze ve prospěch ostatních věřících, kteří od nynějška mohli s tolerovanými exkomunikovanými komunikovat, a pokud šlo o cenzuru, mohli s nimi jednat jako s necenzurovanými osobami – to vše z důvodu závažných změn společenských poměrů (viz exkomunikace). V roce 1869 Pius X. významně změnil církevní disciplínu ve věci cenzur svou konstitucí „Apostolicæ Sedis Moderatoni“ (q.v.), která zrušila mnohé latæ sententiæ cenzury obecného práva, jiné změnila (čímž snížila jejich počet) a vytvořila nový seznam latæ sentiæ cenzur obecného práva.
Povaha sankcí Katolická církev je přesvědčena, že moc vynucovat dodržování těchto podmínek dostává přímo od Ježíše Krista.Citace bible: a násl., kdy Ježíš dal Petrovi moc řídit celou církev. Je také přesvědčena, že má právo vydávat disciplinární zákony, kterými se řídí její členové, a že toto právo by nemělo smysl, kdyby neměla možnost vynucovat dodržování kanonických zákonů. Navíc církev od svého vzniku toto právo používala k vynucování svých zákonů, jak církev vykládá v postupu svatého Pavla proti incestnímu KorinťanoviI Cor. v, i sqq. a proti Hymenovi a Alexandrovi.I Tim. i 20
Cílem, o který církev usiluje, je věčná spása věřících (salus animarum lex suprema, „spása duší je nejvyšší zákon“Srov. kán. 1752, Kodex kanonického práva z roku 1983). Při jednání s provinilými členy proto usiluje především o jejich nápravu; přeje si nápravu hříšníka, jeho návrat k Bohu a spásu jeho duše. Na tento primární účinek jejích trestů často navazují další výsledky, jako je příklad dávaný ostatním věřícím, a nakonec i zachování křesťanské společnosti. Na základě božské zásady, že „Bůh si nepřeje smrt hříšníka, ale to, aby se obrátil od svých cest a žil“,viz: se církev vždy přikláněla spíše k ukládání pokání jako léčebných či nápravných prostředků ve své podstatě a účincích než k odplatným trestům, které používá jen tehdy, když je naděje pro samotného hříšníka malá nebo žádná.
Z toho vyplývá, že prvotním a nejbližším cílem cenzury je překonat kontumaci nebo úmyslnou tvrdohlavost, aby se viník vrátil k lepšímu vnímání svého duchovního stavu; druhotným a vzdáleným cílem je poskytnout příklad trestu, aby byli ostatní zlí lidé odrazeni. Kontumace je čin tvrdohlavého nebo zatvrzelého neuposlechnutí zákonů; musí však znamenat pohrdání autoritou, tj. musí být nejen namířena proti zákonu, ale musí také obecně vyjadřovat pohrdání trestem nebo odsouzením spojeným se zákonem.Lehmkuhl, Cas. Consc., Freiburg, 1903, č. 984. Neznalost hrozícího trestu nebo vážná obava by tedy obecně omlouvaly osobu, která se cenzuře vystavuje; za takových okolností nemůže být řeč o skutečném pohrdání. Jelikož kontumace předpokládá vytrvalé setrvávání v trestném činu, musí být osoba, aby se stala postižitelnou těmito tresty, nejen vinna z trestného činu, ale musí také setrvávat ve svém trestném jednání poté, co byla řádně varována a napomenuta. Toto varování (monitio canonica), které musí předcházet trestu, může pocházet buď od samotného zákona, nebo od církevního představeného či soudce. Ke kontumaci tedy může dojít jedním ze dvou způsobů: za prvé, když delikvent nedbá varování svého církevního představeného nebo soudce, které je mu adresováno osobně a individuálně; za druhé, když porušuje církevní zákon s plným vědomím zákona a s ním spojeného odsouzení, přičemž v druhém případě je samotný zákon stálým varováním pro všechny (Lex interpellat pro homine).
Cenzura, která je odnětím těžkého duchovního prospěchu, se křesťanům ukládá pouze za hřích vnitřně i navenek těžký a in genere suo, tj. ve svém vlastním druhu, neboli za ten, který je předmětem cenzury, dokonalý a úplný. Mezi zločinem a trestem musí být spravedlivý poměr. Jelikož je trest cenzury léčivý, nespočívá v tom, že provinilce zbavuje samotných duchovních dober, nýbrž pouze užívání duchovních dober, a to nikoli napořád, nýbrž na dobu neurčitou, tj. dokud se nebude kát, jinými slovy, dokud se pacient nezotaví ze své duchovní nemoci. Proto exkomunikace, která je zdaleka nejzávažnější z cenzur, není nikdy ukládána na určitou dobu; na druhé straně suspenze a interdikt mohou být za určitých podmínek uloženy na určitou dobu. Skutečný trest církevních cenzur spočívá v odnětí užívání určitých duchovních dober nebo výhod. Tato duchovní dobra jsou ta, která jsou v moci církve, nebo ta, která jsou na církvi závislá, např. svátosti, veřejné modlitby, odpustky, posvátné funkce, jurisdikce, církevní beneficia a úřady. Cenzura však nezbavuje milosti ani soukromých modliteb a dobrých skutků věřících, neboť i v případě cenzury zůstává věčné společenství svatých díky nesmazatelnému charakteru vtisknutému křtem. Tedy, abychom rozlišili různé účinky tří cenzur: Exkomunikace může být uložena klerikům i laikům a vylučuje ze společenství věřících, zakazuje také užívání všech duchovních dober, na nichž se věřící podílejí jako údy viditelného těla, jehož viditelnou hlavou je římský papež.