Bitva u Monte Ortigara se odehrála ve dnech 10. až 29. června 1917 mezi italskou a rakousko-uherskou armádou na náhorní plošině Altopiano dei Sette Comuni během první světové války. Střetnutí se zúčastnila italská 6. armáda generála Ettore Mambrettiho, která zaútočila na rakousko-uherský sektor hájený 11. armádou generála Viktora von Scheuchenstuela. Útok je v současnosti připomínán především kvůli krvavým potyčkám, v nichž se Alpini utkali o ovládnutí hory Monte Ortigara, jeho cílem bylo naopak získat zpět rozsáhlé části území ztracené na náhorní plošině během rakousko-uherské Frühjahrsoffensive ("jarní ofenzivy") v květnu 1916.
Tato část fronty, kterou náčelník generálního štábu armády Luigi Cadorna zpočátku považoval za druhořadou ve srovnání s frontou na řece Soča, získávala v průběhu konfliktu stále větší strategický význam. To se stalo zřejmým v roce 1916 poté, co Rakousko-Uhersko dalo italským velitelům jasně najevo, že průlom podél této části fronty by nepříteli umožnil vstoupit do Pádského údolí a zaútočit armádám umístěným u řeky Soča do týlu.
Italské vrchní vojenské velení rozhodlo, že fronta zasažená útokem bude dlouhá 14 kilometrů, převážně v terénu nacházejícím se v nadmořské výšce mezi 1 700 a 2 100 metry, který měl v nejvyšších oblastech zvláštní krasové rysy, díky nimž byl drsný, holý a s nedostatkem zdrojů, zejména vody. Aby bylo zajištěno logistické zabezpečení obrovské masy mužů a materiálu, kterou vrchní velení hodlalo rozmístit podél fronty, byla zahájena výstavba akvaduktů a impozantních silničních staveb podél celého sektoru.
I přes velké úsilí italské velení neumělo zvládat situace a nepředvídané události; pokusy o postup byly pomalé a často špatně zvládnuté. Naopak oběti na lidských životech byly velmi vysoké a po téměř dvaceti dnech bojů 6. armáda nařídila ústup do výchozích pozic, čímž fakticky vyhlásila naprostý neúspěch ofenzívy.
Obecná situace před bitvou Přípravu italského útoku na náhorní plošinu Altopiano dei Sette Comuni schválil náčelník štábu Regio Esercito Luigi Cadorna 27. února 1917 v reakci na dopis velitele 6. armády generála Ettore Mambrettiho. Oba se shodli na tom, že je nutné napravit frontovou linii, která se vytvořila po masivním rakousko-uherském útoku v květnu a červnu 1916, jenž vytlačil italskou armádu z velké části území náhorní plošiny: Rakušané se usadili ve velmi výhodných pozicích s výhledem na Pádské údolí, odkud mohli zezadu ohrožovat armády v Cadore, Carnii a podél řeky Isonzo. Byly proto zahájeny přípravy na rozsáhlou ofenzívu, která by jim umožnila získat zpět důležité vrcholy Monte Portule a Monte Zebio a zároveň znovu obsadit pozice ztracené na náhorní plošině. Po petrohradské konferenci v únoru 1917 se Itálie navíc zavázala, že bude se Spojenci operovat v dubnu až květnu na náhorní plošině Altopiano dei Sette Comuni, aby tak naplnila iniciativu prosazovanou britskou vládou, která po zhroucení Rumunska, prosadila sérii spojeneckých ofenziv na západní, východní a italské frontě. náhled|kříž na Monte Ortigara Cílem Mambrettiho 6. armády bylo rychlé znovudobytí území ztracených na náhorní plošině Altopiano dei Sette Comuni během jarní ofenzivy. Během plánování ofenzivy 6. armáda požádala o vyslání dělostřelectva a horských jednotek a zároveň Cadorna rozhodl o prodloužení útočné fronty na jih směrem k Monte Zebio. Rozšíření ofenzívy schválilo vrchní velení 8. května, což zajistilo vyslání další pěší divize, čtyř bombardovacích baterií, dvanácti dělostřeleckých baterií středního kalibru a horské dělostřelecké skupiny, přičemž se mezitím mělo vrátit čtrnáct dělostřeleckých baterií vyslaných na frontu u řeky Isonzo (navzdory blížícímu se zahájení desáté bitvy na Soči) a baterie na Monte Cengio.
Velení 6. armády připravilo 28. května 1917 "operační rozkaz č. 1", v němž byl sdělen den útoku a ofenzivní směrnice. Datum bylo později posunuto, jak uvádí generál Mambretti: "Ofenzíva, která byla plánována na druhých čtrnáct dní v červnu v závislosti na probíhající dopravě dělostřelectva a vojsk a na sněhových podmínkách, byla na žádost vrchního velení, které chtělo 3. armádu zbavit energického nepřátelského tlaku, posunuta na 10. den tohoto měsíce. Potřeba předjímat útok byla částečně důsledkem rakousko-uherského protiútoku po desáté bitvě u Soči, který zasáhl 3. armádu na fontě v pohoří Kras mezi 4. a 7. červnem a jehož výsledkem byla ztráta flondarského sektoru a ztráta 21 888 mužů mrtvých, raněných, nezvěstných a zajatých (v posledním případě téměř poloviny).
Dne 7. června operační kancelář 6. armády oznámila, že "den X bude 9.", a následujícího dne napsal Cadorna Mambrettimu telegram, v němž upřesnil: "Rozumí se, že mé doporučení k předjímání známé akce by však nemělo vést k rozhodnutí podniknout ji za nepříznivých povětrnostních podmínek". O termínu útoku rozhodovaly nejen dostupné prostředky, dislokace dělostřelectva a počasí, ale především negativní výsledek ofenzívy na Isonzu, a nikoliv rozhodnutí velitelů v poli, kteří měli dobře na paměti, že k příznivému výsledku útoku dojde pouze v případě jistoty dobrého počasí. Generál Antonio Di Giorgio, tehdejší velitel 4. alpského pluku, na toto téma napsal: "Datum 9. června nebylo zvoleno svobodně, ale svým způsobem vynuceno snahou zmírnit rakouský tlak proti 3. armádě, [...]". ] a pomoc, kterou operace na náhorní plošině poskytla oběma armádám na Julské frontě, byla zanedbatelná a rozhodně nebyla úměrná nepříjemnostem, které se vyskytly v době, kdy tání sněhu a stále příliš kruté noci činily nepohodlí ve stanu nesnesitelným.
Terén Terén, na němž probíhaly boje, vykazuje mnoho podobností s krasovou oblastí, s níž má společný vápencový charakter hornin a několik geomorfologických zvláštností. Vegetace tvořená jehličnatými lesy řídne směrem k severnímu pásu náhorní plošiny, kde dominuje horský oblouk tvořený vrcholy cima Undici-cima Dodici-cima Portule zvedajícími se do výšky 2 200/2 300 metrů. Charakteristické pro tuto oblast jsou takzvané "buse" nebo "doline", skutečné přírodní pánve velmi podobné krasovým dolinám hory San Michele, některé hluboké se strmými břehy, jiné široké s mírným sklonem a zalesněnými okraji. Proti orografickému systému Monte Ortigara-monte Campigoletti stojí vrchol Caldiera (2 127 m n. m.), z něhož se odděluje hřeben, který se člení s vrcholem Campanella, Monte Lozze a vrcholem Saette, a poté se napojuje na hřeben Monte Palo a spojuje se s horským komplexem, který vymezuje orografickou levici údolí Val di Nos. Terén mezi italskou a rakousko-uherskou linií tvoří zejména v severní části hluboká prohlubeň, skutečný koridor mezi strmými svahy Ortigary a cimy Caldiera, známý jako údolí Vallone dell'Agnellizza, které je přerušeno průsmykem Agnella s výhledem na strmé rokle, které sestupují do údolí Valsugana.
Směrem k jihu se koridor otevírá a rozšiřuje se do "pozza dell'Ortigara", rozsáhlé kotliny, do níž se ze severozápadu vlévá údolí Vallone dell'Agnella s mírným svahem, který odděluje Monte Ortigara od hory Campigoletti. Oblast bitvy je tedy členitý terén, členitý s dírami, drsný, s místy strmými, neúrodnými a kamenitými svahy, kde se povrchová voda téměř nevyskytuje kvůli vápencovému charakteru horniny.
Síly v terénu
Italská 6. armáda náhled|vlevo|Generál Ettore Mambretti, velitel italské 6. armády V předvečer bitvy mohla 6. armáda nasadit na severní frontě, mezi horou Fiara a nejsevernějším okrajem náhorní plošiny Altopiano dei sette Comuni, 20. armádní sbor pod velením generála Luky Montuoriho, složený z 29. pěší divize (gen. Enrico Caviglia), která by útočila směrem k hoře Monte Forno, a 52. pěší divize (gen. Angelo Como Dagna Sabina – s osmnácti prapory horských myslivců) seřazené mezi vrcholy Saette a Caldiera, která by útočila dále na sever směrem k hoře Monte Ortigara a průsmyku Val Caldiera za ní, a poté se stočila na jihozápad a obsadila vrchol Monte Portule. Na jihu fronty byl XXII. armádní sbor pod velením generála Ettore Negri di Lamporo, který rozmístil 57. pěší divizi mezi Camporovere a horou Katz (složenou z jedné brigády), 25. pěší divizi mezi horou Monte Rotondo a jižním koncem hory Monte Zebio, 13. pěší divizi mezi horou Monte Zebio a horou Monte Fiara a konečně 27. pěší divizi umístěnou v týlu. Hlavní akce XXII. sboru by provedly 25. a 13. divize, které by zaútočily na důležitý vrchol Monte Zebio z jihu, resp. severu, a poté by napadly údolí Val Galmarara.
K dispozici byl také XXVI armádní sbor generála Augusta Fabbriho, který byl rozmístěn na levém břehu údolí Val d’Assa s 12. a 30. divizí. V tomto sektoru se zpočátku měla do konkurenční akce na hoře monte Rasta zapojit pouze brigáda "Cremona", zatímco ostatní síly se měly omezit na akce za údolím, aby protivníka udržely v napětí. Nakonec byl na frontu nasazen i XVIII. armádní sbor generála Donata Etny, přičemž pouze 51. pěší divize nasazená ve Valsuganě pro "pomocné akce", se měla spojit s XX. sborem, který by postupoval vpřed; tato jednotka zůstala v průběhu bitvy téměř nečinná s výjimkou tragické závěrečné fáze.
Celkově mohla 6. armáda nasadit 114 pěších praporů, 22 alpských praporů a 18 praporů bersaglieri, celkem 154 praporů, k nimž je třeba připočítat 10 praporů ženijního sboru a různé kulometné, ženijní, obslužné, dělostřelecké a bombardovací jednotky kromě alikvotních dvou 320 mm baterií na železničních plošinách, rozmístěných u Chiuppana a Grigna ve Valsuganě, kde bylo také šest 190 mm děl, částečně obsluhovaných senegalským personálem. Celkem se jednalo o téměř 300 000 mužů (z nichž něco málo přes polovinu patřilo XX. sboru), 1072 děl a 569 moždířů, tj. jedna hlaveň na každých 9 metrů fronty.
Rakousko-uherská 11. armáda náhled|vlevo|Viktor von Scheuchenstuel, velitel rakousko-uherské 11. armády. Rakousko-uherská fronta byla pod kontrolou 11. armády generálporučíka Viktora von Scheuchenstuela a byla obsazena III. sborem generála Josefa Krautwalda von Annau. Celý koncový pravý břeh údolí Val d’Assa, mezi dnem údolí Val d’Astico a Roanou, byl obsazen pěti prapory, které tvořily velitelskou skupinu plukovníka brigádního generála Rudolfa Vidossicha, zatímco od Roany po Monte Colombara (severně od Monte Zebio) byla 22. Schützenova divize (22. Schützen-Division) generála Rudolfa Müllera. Šestá pěší divize (6. Infanterietruppendivision) pod velením generála Artura Edlera von Mecenseffy, tvořená sedmnácti prapory, obsazovala území od monte Colombara až po severní okraj náhorní plošiny, kde probíhala demarkační linie s 18. pěší divizí (18. Infanterietruppendivision) generála Vidalèho, tvořenou sedmi prapory, která v době italského útoku čelila početnému XX. sboru Montuori. Konečně v záloze v sektoru měli Rakušané šest praporů a půl útočného praporu 11. armády, takže nakonec proti italské 6. armádě stálo nějakých osmačtyřicet praporů, což stanovilo poměr 3:1 ve prospěch Italů. Na frontě mohli Rakušané počítat s podporou asi čtyř set děl různé ráže a stejného počtu kulometů. Navzdory početně horšímu poměru však bylo rakousko-uherské dělostřelectvo dobře organizováno a centrálně umístěno směrem k frontě, takže mohlo kdykoli nasměrovat svou palbu na všechny body fronty a mít tak obrovský akční rádius.
Plán útoku náhled|Mapa sektoru s vyznačením rakousko-uherských a italských pozic.
Plán vypracovaný v "operačním rozkaze č. 1" 6. armády schválil Cadorna 31. května a předpokládal "hlavní akci"a "souběžnou akci" na náhorní plošině Altopiano dei Sette Comuni , zatímco Valsugana měla být dějištěm "vedlejší akce".