Faerské ostrovy (, ) jsou subpolární souostroví v severním Atlantiku a autonomní území Dánského království. Ostrovy se nacházejí mezi Islandem, Norskem a Spojeným královstvím. Terén je členitý a řídký, převažují fjordy a útesy s řídkou vegetací a několika málo stromy, nicméně díky Golfskému proudu zde panuje subpolární oceánské klima a celoročně mírné teploty. Faerské ostrovy se dělí na 29 obcí, na ploše 1400 km² žije 55 000 obyvatel. Hlavní a největší město ostrovů, Tórshavn, má nejméně zaznamenaných hodin slunečního svitu ze všech měst na světě.TORSHAVN Climate Normals 1961–1990. National Oceanic and Atmospheric Administration. Retrieved 15 November 2012. Druhé největší město je Klaksvík. Drtivá většina obyvatel jsou Faeřané, největšími menšinami jsou Dánové a Filipínci. Úředním jazykem je faerština, která je částečně vzájemně srozumitelná s islandštinou. Kolem 80 % obyvatel se hlásí k církvi Faerských ostrovů.
Sága o Faerských ostrovech (Føroyingasøga) a Dicuilovy spisy kladou počáteční severské osídlení na počátek 9. století, přičemž jako první stálý osadník je zaznamenán Grímur Kamban. Stejně jako při pozdějším osídlování Islandu byly ostrovy osídleny především Nory a Nory-Gaely, kteří si s sebou přivedli i poddané (tj. otroky nebo nevolníky) galského původu. Zpočátku byly ostrovy spravovány jako nezávislé společenství pod vládou Løgtingu, ale po zavedení křesťanství Sigmundurem Brestissonem se na počátku 11. století dostaly pod norskou nadvládu. Faerské ostrovy následovaly po začlenění Norska do Kalmarské unie v roce 1397 a po jejím rozpadu v roce 1523 přešly de facto pod dánskou nadvládu. Po zavedení luteránství v roce 1538 byla faerština zakázána ve veřejných institucích a na více než tři století zmizela z písemnictví. V roce 1814 byly ostrovy spolu s Grónskem a Islandem na základě Kielské smlouvy formálně postoupeny Dánsku a Løgting byl následně nahrazen dánským soudnictvím.
Po znovuzavedení Løgtingu a oficiálního faerského pravopisu došlo v první polovině 20. století ke konfliktu o faerský jazyk, kdy byla dánština postupně vytlačena faerštinou jako jazyk církve, veřejného školství a práva. Během druhé světové války byly ostrovy okupovány Brity, kteří se zdrželi řízení vnitřních záležitostí Faerských ostrovů. Inspirováni tímto obdobím relativní samosprávy a vyhlášením Islandu jako republiky v roce 1944 uspořádali ostrované v roce 1946 referendum, v němž se těsnou většinou hlasů vyslovili pro nezávislost. Jeho výsledky byly sice zrušeny dánským králem Kristiánem X., ale následná jednání vedla k tomu, že Faerské ostrovy získaly v roce 1948 tzv. domovské právo.
Faerské ostrovy sice dodnes zůstávají součástí Dánského království, ale mají rozsáhlou autonomii a kontrolují většinu oblastí kromě vojenské obrany, policie, justice a měny, přičemž mají částečnou kontrolu nad zahraničními záležitostmi. Protože Faerské ostrovy nejsou součástí stejného celního prostoru jako Dánsko, mají nezávislou obchodní politiku a mohou uzavírat vlastní obchodní dohody s jinými státy. Ostrovy mají rozsáhlou dvoustrannou dohodu o volném obchodu s Islandem, známou jako Hoyvícká dohoda. V některých sportech mají Faerské ostrovy vlastní národní týmy. V Severské radě a Radě Evropy jsou zastoupeny v rámci dánské delegace.
Rybářský průmysl na ostrovech tvoří přibližně 90 % jejich vývozu, od roku 2010 se stále více prosazuje cestovní ruch. Faerské ostrovy se v roce 1973 nestaly součástí Evropského hospodářského společenství, ale zachovaly si autonomii nad vlastními rybolovnými vodami; v důsledku toho dnes nejsou součástí Evropské unie. Løgting, i když jeho činnost byla v letech 1816–1852 pozastavena, si činí nárok na to, že je jedním z nejstarších nepřetržitě fungujících parlamentů na světě.
Název Endonymum ostrovů Føroyar, stejně jako české exonymum Faerské ostrovy, pochází ze staroseverského Færeyjar. Druhá složka oyar ('ostrovy') je pozůstatkem ze staré faerštiny; zvukové změny způsobily, že moderní podoba slova je oyggjar. Názvy jednotlivých ostrovů (např. Kalsoy a Suðuroy) si rovněž zachovaly starou podobu.
Etymologický původ názvu je předmětem sporů. Nejrozšířenější teorie, poprvé doložená v Sáze o Faerských ostrovech (Føroyingasøga), vykládá Færeyjar jako prostou složeninu slov fær („ovce“) a eyjar („ostrovy“), což znamená „ovčí ostrovy“ s odkazem na jejich hojný výskyt na souostroví. Duchovní Peder Clausson a Lucas Debes začali v 16. a 17. století tuto teorii zpochybňovat a tvrdili, že západonorsky mluvící osadníci, jejichž slovo pro ovce bylo sauðr namísto východonorského fær, ji nemohli vytvořit právě z tohoto původu. Debes předpokládal, že mohlo být odvozeno od fjær („daleko“), zatímco Hammershaimb se přikláněl k fara („jít, cestovat“).
Jiní teoretici předpokládali staroirský původ: skotští autoři James Currie a William J. Watson v souvislosti s etymologií sousedních ostrovů Orkneje a Shetlandy navrhli jako možné odvozeniny slova feur („pastvina, vyježděné pole“) a fearann („půda, území“) a tvrdili, že původní keltské doklady z ostrovů to činí pravděpodobnějšími. S tím souhlasil i archeolog Anton Wilhelm Brøgger, který Watsonovu teorii rozvedl a vyslovil domněnku, že Seveřané, kteří se o ostrovech poprvé dozvěděli ze skotských a irských zpráv jako o fearann, mohli jako fonosémantickou shodu vytvořit Færeyjar.
Historie Osídlení Faerských ostrovů je doloženo kolem roku 500 n. l., kolem roku 700 byly osídleny irskými mnichy, v 8.–9. století je získali norští Vikingové a posléze byly roku 1035 připojeny k Norsku. V jeho rámci – resp. v rámci dánsko-norské personální unie – se staly roku 1380 součástí Dánska. Dánsku pak ostrovy zůstaly i po odtržení Norska v roce 1814. Od roku 1940, po obsazení Dánska nacistickým Německem, byly obsazeny Velkou Británií. Okupace trvala až do roku 1945, kdy Britové ostrovy vrátili Dánům. Od roku 1948 disponují Faerské ostrovy poměrně rozsáhlou vnitřní autonomií.
Dávná historie Archeologické studie z roku 2021 nalezly důkazy o osídlení ostrovů ještě před příchodem severských osadníků a odhalily spálená zrna domestikovaného ječmene a rašelinový popel uložený ve dvou fázích: První je datována mezi polovinou 4. a polovinou 6. století a druhá mezi koncem 6. a koncem 8. století.New signs of pre-Viking life on the Faroe Islands , Science Nordic 28 January 2013 Vědci také nalezli DNA ovcí v sedimentech na dně jezera datovaných před rokem 500. Ječmen a ovce museli na ostrovy přivézt lidé; vzhledem k tomu, že Seveřané začali používat plachty až kolem roku 750, je nepravděpodobné, že by se na Faerské ostrovy dostali dříve, což vedlo k závěru studie, že osadníci pocházeli spíše ze Skotska nebo Irska.Curtin, L., D’Andrea, W.J., Balascio, N.L. et al. "Sedimentary DNA and molecular evidence for early human occupation of the Faroe Islands ". Commun Earth Environ 2, 253 (2021).
Tato zjištění se shodují s historickými zprávami ze stejného období: archeolog Mike Church poznamenal, že irský mnich Dicuil ve svém díle De mensura orbis terrae („O míře světů země“) popsal skupinu ostrovů severně od Skotska, které měly velmi podobný charakter jako Faerské ostrovy. V tomto textu Dicuil popisuje „skupinu malých ostrovů (...) Téměř všechny (...) oddělené úzkými vodními úseky“, která byla „od počátku věků vždy pustá“ a dříve ji téměř sto let obývali heremitae ex nostra Scotia („poustevníci z naší země Irska/Skotska“), než je vytlačil příchod severských „pirátů“. Church tvrdil, že se pravděpodobně jednalo o eremitské Papary, kteří ve stejném období podobně sídlili v některých částech Islandu a Skotska. Stejné souvislosti vyvodili z Dicuilových spisů i spisovatelé jako Brøgger a Peter Andreas Munch, který tvrdil, že tito Paparové byli také těmi, kdo na ostrovy přivezli ovce. Příběh o cestě irského světce Brendana, jednoho z Dicuilových současníků, z devátého století podrobně popisuje jeho návštěvu nejmenované severní skupiny ostrovů; také se tvrdí, že jde o Faerské ostrovy, i když ne tak přesvědčivě. See translation: Některá toponyma v okolí ostrovů odkazují na Papary a Iry, například Paparøkur u Vestmanny a Papurshílsur u Saksunu. Vestmanna sama je zkratkou pro Vestmannahøvn („přístav Vestmen“). Náhrobky na hřbitově na Skúvoy ukazují na možný galský původ nebo vliv.Schei, Liv Kjørsvik & Moberg, Gunnie (2003) The Faroe Islands. Birlinn.
Staroseversky mluvící osadníci přišli na počátku 9. století a jejich staroseverský dialekt se později vyvinul v moderní faerštinu. Řada osadníků byli Norové-Gaelové, kteří nepřišli přímo ze Skandinávie, ale spíše ze severských komunit, které se rozkládaly v Irském moři, na Severních ostrovech a Vnějších Hebridách ve Skotsku, včetně Shetland a Orknejí. Tito osadníci s sebou přinesli také otroky gaelského původu a tato příměs se dnes odráží v genetické výbavě faerštiny a mnoha výpůjčkách ze staroirštiny. Tradiční irský název ostrovů, Na Scigirí, pravděpodobně pochází z Eyja-Skeggjar („Ostrovní vousy“), což byla přezdívka obyvatel ostrovů.Podle ságy o Faerských ostrovech (Føroyingasøga) mnohé z norských osadníků podnítil zejména nesouhlas s vládou Haralda I. Krásnovlasého, jehož vláda byla také považována za podnět k osídlení Islandu.
Datum založení Løgtingu není historicky doloženo. Ze ság však vyplývá, že v polovině 10. století, kdy se podrobně líčí právní spor mezi náčelníky Havgrímurem a Einarem Suðuroyingurem, který vyústil ve vyhnanství Eldjárna Kambhøttura, se jednalo o dobře zavedenou instituci.
Křesťanství na ostrovy zavedl na přelomu 10. a 11. století náčelník Sigmundur Brestisson, kterého jako dospělého pokřtil tehdejší norský král Olaf I. Tryggvason, a jehož mise za účelem zavedení křesťanství byla součástí většího plánu na ovládnutí ostrovů jménem norské koruny. Křesťanství sice dorazilo ve stejné době jako na Island, ale tento proces se setkal s mnohem většími konflikty a násilím a byl definován zejména Sigmundurovým konfliktem s konkurenčním náčelníkem Tróndurem í Gøtem, z nichž druhý byl obrácen pod hrozbou stětí. Ačkoli jejich konflikt vyústil v Sigmundurovu vraždu, po Tróndurově smrti v roce 1035 se ostrovy pevně dostaly pod norskou nadvládu.
Od 14. století náhled|Faerské ostrovy, jak je viděl bretonský mořeplavec Yves-Joseph de Kerguelen-Trémarec v roce 1767 Faerské ostrovy sice formálně zůstaly norským majetkem až do roku 1814, ale po sloučení Norska s Kalmarskou unií v roce 1397 se ostrovy postupně dostaly pod faktickou dánskou kontrolu. Když v roce 1538 dorazila na Faerské ostrovy protestantská reformace, byla faerština zakázána i ve školách, církvích a v úřední dokumentaci; faerština tak zůstala až do 19. století výhradně mluveným jazykem. Po napoleonských válkách byla unie mezi Dánskem a Norskem v roce 1814 rozpuštěna Kielskou smlouvou; zatímco Norsko připadlo švédské koruně, Dánsko si ponechalo v držení norská území v severním Atlantiku, k nimž patřily Faerské ostrovy spolu s Grónskem a Islandem. Krátce poté si Dánsko vymohlo kontrolu a začalo omezovat autonomii ostrovů. V roce 1816 byly Faerské ostrovy obnoveny jako hrabství (amt) v rámci Dánského království: Løgting, který fungoval nepřetržitě téměř tisíc let, byl rozpuštěn a nahrazen dánským soudnictvím a funkce løgmaðura (zákonodárce) byla rovněž nahrazena Dánskem jmenovaným amtmandem (obdoba generálního guvernéra).
V rámci své merkantilistické hospodářské politiky si Dánsko udržovalo monopol na obchod s Faerskými ostrovy a zakazovalo Faerským ostrovům obchodovat s jinými zeměmi. Obchodní monopol na Faerských ostrovech byl nakonec zrušen v roce 1856, poté se oblast vyvinula v moderní ekonomiku založenou na rybolovu s vlastní rybářskou flotilou. V roce 1846 Faerské ostrovy konečně získaly formální politické zastoupení, když jim byla přidělena dvě místa v dánském parlamentu, Rigsdagu; samotný Løgting byl obnoven jako poradní orgán amtmanda v roce 1852.
Národní hnutí