Elektrodynamické zabezpečovací zařízení (ve starších pramenech označované jako elektrické a v německých zemích známé pod označením elektromechanické, slangově dynamika) je druh staničního zabezpečovacího zařízení používaného na železnici. Vzniklo jako další stupeň vývoje staršího elektromechanického zabezpečovacího zařízení v 90. letech 19. století, zejména z důvodu potřeby využití tehdy nových elektromotorických přestavníků výhybek. náhled|Elektrodynamické stavědlo z roku 1945 ve Vítkovicích horním nádraží Výluky jízdních cest a závislosti ovládacích řadičů vnějších prvků ZZ ve stavěných cestách jsou nadále zprostředkovávány mechanicky pomocí závislostních pravítek (registrů) v pravítkových skříních, ale z důvodu plnohodnotného využití elektrických prvků (přestavníky, kolejové obvody…) je přidána i vrstva závislostí zprostředkovávaných výhradně elektricky. Rovněž závislosti mez jednotlivými stavědlovými přístroji ve stanice jsou u stavědlových přístrojů nových typů zprostředkovávány výhradně elektricky, tedy odpadla nutnost použití hradlových závěrů.
Jedná se o staniční zabezpečovací zařízení II. kategorie, vlakové cesty jsou zabezpečené a na některých stavědlech je kontrolována i volnost vlakové cesty pomocí kolejových obvodů; posun je nezabezpečený, návěst Posun dovolen lze rozsvítit nezávisle na poloze výhybek.
Vývoj Se stoupající intenzitou železniční dopravy na konci 19. století a s tím souvisejícím rozrůstáním železničních stanic do větších rozměrů, vyvstala potřeba nahradit fyzicky namáhavé přestavování výhybek mechanickými přestavníky pomocí stavěcích pák a drátovodů. Nabízelo se několik způsobů, jak výhybky přestavovat – pomocí stlačeného vzduchu (elektropneumatické zabezpečovací zařízení), stlačené kapaliny (elektropneumatická zabezpečovací zařízení) a konečně i pomocí elektrického motoru. Hydraulické stavění výhybek, zejména pro svou přílišnou technickou složitost, větší popularity nedosáhlo (u nás k jeho použití nedošlo), stlačený vzduch byl o něco úspěšnější (několik takových stavědel fungovalo například na Slovensku), ale nejlepším řešením se ukázalo použití elektřiny.
Při elektrickém přestavování výhybek však není mezi ovládacím prvkem (např. kličkou) a přestavovaným prvkem (výhybkou, výkolejkou…) přímá mechanická závislost, jaká byla u přestavníků mechanických a s níž pracovalo mechanické i elektromechanické zabezpečovací zařízení – zatímco přeložená stavěcí páka se zaklesnutou ruční západkou jasně říká, že výhybka je přestavená do požadované polohy, přeložená klička elektrického přestavníku tuto vlastnost nemá, o správném přestavení výhybky informuje až elektrická indikace, provedená pomocí barevné clonky nebo žárovky.
Uvedený problém byl řešen nejdříve prostým dosazováním těchto prvků na původní mechanická a elektromechanická stavědla, avšak postupem času stále více mechanických prvků z přístrojů ubývalo a byly nahrazovány prvky čistě elektrickými, které mezi sebou dokázaly zajistit lepší spolupráci. Tento bod je považován za bod vzniku elektrodynamických stavědel.
První elektrodynamická stavědla používala pro zřízení závislostí mezi jednotlivými stavědlovými přístroji ve stanice stále ještě hradlové závěry převzaté ze stavědel elektromechanických, i tyto se však postupem času přestaly používat a došlo k jejich nahrazení čistě elektrickou závislostí. Jediným mechanickým prvkem, který se zachoval i u elektrodynamických stavědel moderní konstrukce jsou pravítkové skříně se závislostními pravítky, které zprostředkovávají výluky vzájemně se ohrožujících vlakových cest a závislosti polohy vnějších prvků ve vlakové cestě. Přibližně od roku 1907 se začala budovat elektrodynamická stavědla v moderní podobě kdy je ovládání provedeno pomocí barevných otočných řadičů vyčnívajících z přední části stavědlové skříně. V roce 1912 byl (pravením přístroje z roku 1907) uveden přístroj Siemens & Halske typ 1912, který se stal nejrozšířenějším typem elektrodynamického stavědla.
Pro ovládání větších železničních stanice, kde by jednořadé stavědlo dosáhlo přílišné délky a stalo by se tím pro obsluhu nepřehledným a nepohodlným, byla dalším vývojem v letech 1920-1940 uvedena nejprve dvouřadá a následně i čtyřřadá elektrodynamická stavědla, která se stala vrcholem konstrukce elektrodynamických stavědel. U těchto stavědel jsou ovládací řadiče umístěny na vodorovném ovládacím stole ve dvou resp. čtyřech řadách nad sebou, čímž se značně zmenšila velikost ovládacího přístroje. Funkční princip je zachován i nadále stejný.
Ačkoliv elektrodynamická stavědla byla ve své době moderní zabezpečovací zařízení, které umožňovalo zvýšení propustnosti stanic a odstraňovalo namáhavou práci signalistů, popularity elektromechanických stavědel nikdy nedosáhla. Na našem území byla vybudována jen v několika stanicích, v Německu bylo (a dosud je) rozšíření větší. Mohla za to především složitější údržba, která vyžadovala kvalifikované udržující pracovníky; vyšší pořizovací cena a nutnost stálého napájení elektrickou energií (což v řadě stanic představovalo ve své době problém). Souběžně s jejich existencí tak řada železničních správ i nadále nově zřizovala starší (avšak levnější, jednodušší a osvědčená) elektromechanická zabezpečovací zařízení. Vývoj elektrodynamiky pak definitivně ukončila reléová zabezpečovací zařízení postupně budovaná od roku 1950.
Popis Elektrodynamická stavědla moderního typu se v zásadě rozlišují na jednořadá a víceřadá (tj. dvouřadá a čtyřřadá) stavědla. Ovládací prvky tvoří v obou případech otočné řadiče, rozdíl je v jejich umístění.
Jednořadá stavědla náhled|339x339pixelů|Jednořadé elektrodynamické ústřední stavědlo U jednořadých stavědel jsou řadiče umístěny na přední části stavědlové skříně. Pro obsluhu je nutné nejprve řadič povytáhnout, čímž dojde k jeho uvolnění, následně s ním otočit vlevo nebo vpravo a po dokončení obsluhy ho zasunout, čímž dojde k jeho opětovnému zapevnění. Jednotlivé typy řadičů jsou popsány níže v samostatné kapitole. V ose řadičů jsou pod skleněným krytem umístěna závislostní pravítka, která probíhají celou délkou stavědlového přístroje a zprostředkovávají mechanicky závislosti poloh vnějších prvků ve vlakové cestě a výluky jízdních cest. Na každým řadičem je umístěn štítek s popisem funkce řadiče a případně též s vyznačením dalších prvků, které je před přeložením řadiče nutné nejprve přestavit do požadované polohy (např. polohy výhybek a nutnost udělení souhlasů). Účel řadiče vyjadřuje také tvar a barva jeho rukojeti. Nad štítkem je pro každý umístěno kontrolní okénko, které pomocí barevné clonky nebo žárovky signalizuje stav řadiče (polohu výhybky, uzavření závěru jízdní cesty, udělení souhlasu…). V horní části stavědlového přístroje mohou být umístěna nadstavbová tlačítka sloužící například pro rozsvícení návěsti Posun dovolen na návěstidlech, obsluze přivolávacích návěstí apod. Stavědlové přístroje bývají také doplněny indikační deskou, na které je vyobrazeno schéma kolejiště v obvodu příslušného stavěla a indikační prvky (makety) světelných návěstidel. Není-li na stavědle indikační deska, jsou kontroly návěstidel umístěny v samostatné skřínce.
Vyskytují se jako samostatná ústřední stavědla (z ústředního stavědla obsluhuje výpravčí – někde i společně se signalistou – výhybky v celé stanici), řídící stavědlo + závislá stavědla (z řídícího stavědla obsluhuje výpravčí – někde i společně se signalistou – výhybky v jedné části stanice a zároveň uděluje příkazy a souhlasy pro závislá stavědla, z nichž signalisté obsluhují výhybky v jiné část stanice) nebo řídícího přístroj + závislá stavědla (z řídícího přístroje uděluje výpravčí příkazy a souhlasy závislým stavědlům, avšak sám neobsluhuje žádné výhybky; výhybky obsluhují ve svých obvodech signalisté ze závislých stavědel).
Víceřadá stavědla U víceřadých stavědel jsou řadiče umístěny na vodorovném ovládacím stole v několika řadách nad sebou a vedle sebe. Pro obsluhu je nutné řadič nejprve stlačit, čímž dojde k jeho uvolnění, následně s ním otočit vpravo nebo vlevo a po dokončení obsluhy stlačení řadiče uvolnit, čímž se vrátí do původní polohy a dojde k jeho opětovnému zapevnění. Jednotlivé typy řadičů jsou popsány níže v samostatné kapitole. Závislostní pravítka jsou umístěna za ovládacím stolem stavědlového přístroje přibližně v úrovni podlahy stavědla a pravítková skříň je opět shora opatřena skleněným krytem. Závislostní pravítka zprostředkovávají mechanicky závislosti poloh vnějších prvků ve vlakové cestě a výluky jízdních cest. Účel řadiče je vyznačen na jeho rukojeti barevnou tečkou (barevnými tečkami) a přesněji definován nápisem u řadiče ve všech jeho polohách. Stav řadiče vyjadřují barevné kontrolní žárovky umístěné nad každým řadičem. V horní části stavědlového přístroje mohou být umístěna nadstavbová tlačítka sloužící například pro rozsvícení návěsti Posun dovolen na návěstidlech, obsluze přivolávacích návěstí, žádosti o souhlas apod. Stavědlové přístroje mohou být také doplněny indikační deskou, na které je vyobrazeno schéma kolejiště v obvodu příslušného stavěla a indikační prvky (makety) světelných návěstidel. Není-li na stavědle indikační deska, jsou kontroly návěstidel umístěny v samostatné skřínce.
Vyskytují se nejčastěji samostatná ústřední stavědla, přičemž ve velkých stanicích může být i více ústředních stavědel obsluhovaných několika výpravčími, která si vzájemně udělují souhlasy. náhled|337x337pixelů|Čtyřřadé elektrodynamické stavědlo VES (1941)
Typy řadičů
Jednořadá stavědla Na ústředních, řídících a závislých stavědlech se používají například tyto řadiče:
výhybkové řadiče (modrá rukojeť, na čele modrý pruh) slouží k obsluze výhybek a výkolejek, otáčí se o 90° doprava; je-li výhybka postavena v základní („+“) poloze, stojí modrý pruh svisle, v opačné („-“) poloze stojí pruh vodorovně. Řadič je označená číslem výhybky (výhybek, výkolejky). Kontrolní clonka v okénku nad řadičem je v základní poloze bílá v opačné poloze červená (bílá = výhybka je správně přestavená do koncové polohy a její polohy odpovídá poloze řadiče, červená = výhybka není správně přestavena do koncové polohy odpovídající poloze řadiče). U některých výhybek může být zřízen v okénku i modrý jazýček, který indikuje, že je kolejový obvod výhybky volný. Kontrolní clonka může být nahrazena žárovkou. výhybkové souhlasové řadiče (žlutá rukojeť s výstupkem, na čele žlutý šíp) slouží k předání obsluhy některých výhybek na pomocné stavědlo nebo na jiné stavědlo, otáčí se o 45° na jednu nebo obě strany závěrné řadiče (zelená rukojeť s výstupkem, na čele zelený šíp) slouží k provedení mechanického závěru výměn, otáčí se o 45° na jednu nebo obě strany. návěstní řadiče (červená rukojeť s výstupkem, na čele červený šíp) slouží k provedení závěru vlakové cesty a postavení návěstidla na návěst dovolující jízdu vlaku, otáčí se o 90° na jednu nebo obě strany hlavní (sdružené) řadiče (červená rukojeť s výstupkem, na čele červený šíp) na přístrojích novějšího provedení sdružují funkci návěstního a závěrného řadiče, tj. provádějí zapevnění výhybek, závěrní jízdní cesty a postavení návěstidla na návěst dovolující jízdu vlaku, otáčí se o 90° na jednu nebo obě strany. Označený je názvem vlakové cesty, kontrolní clonka je v základní poloze bílá (= není uskutečněn závěr cesty) v opačné poloze zelená (= je uskutečněn závěr cesty). Na závislých stavědlech má v horní části okénka clonku s číslem koleje, která určuje na kterou kolej byla výpravčím nařízena vlaková cesta. souhlasové řadiče pro vlakovou cestu (červená rukojeť s výstupkem, na čele červený šíp) na řídícím stavědle slouží k určení koleje na kterou má být závislým stavědlem postavena vlaková cesta a k uvolnění návěstního řadiče; otáčí se o 45° na jednu nebo obě stran
Na řídících přístrojích se používají tyto řadiče: