náhled|Do sbírek fotografie patří nejen autorské kopie a zvětšeniny, ale všechny produkty, které distribuce používala a používá. Pro soubory fotografií se zpočátku, podobně jako pro pohlednice používala technika černobílé bromografie blízká klasickému fotochemickému postupu, v 80. létech 20. století se přešlo na kvalitní verzi ofsetu, což je příklad souboru Pavla Socháně. Sbírky fotografické tvorby se v České republice počátkem 21. století nacházejí jen v několika veřejných sbírkotvorných institucích. Vhodně je doplňují sbírky soukromých institucí a osob. Vzhledem k relativní hranici fotografické tvorby lze umění fotografie nalézt také v archívech včetně archívů muzeí a to včetně digitální podoby.

Vývoj fotografické technologie od fotochemické k fotoelektrické a její digitální formě vedl k větší a častější kombinaci s médiem digitálního generování obrazu či jeho částí. Vznikají tak systémové kombinace, s nimiž má fotografie zkušenost od začátku svého vývoje např. u tzv. "americké retuše", ale do jisté míry také u kolorování. Proto bývají do sbírek zařazovány jak systémové kombinace fotografie s dalšími médii, tak zcela uměle generované obrazy.

Obsah sbírek Vzhledem k technologické povaze fotografie je třeba řadit mezi akvizici také mnohé distribuční formy, pro které fotografie přímo vznikala, aniž by byl přitom důvod vytvořit také její autorskou originální zvětšeninu, kopii nebo tisk na papíře. Sbírky fotografie proto obsahují autorské originálové i sériové produkty fotochemických a fotoelektrických technik včetně návazných polygrafických. Zahrnují mnohdy rovněž pomocné produkty technologických procesů, jako např. negativy, diapozitivy apod. Ke smysluplné dokumentaci tvorby přispívá i vytváření doplňkových souborů fotografické techniky. Sofistikované sbírky vytvářejí komplexy souborů originálů a autorských kopií provázané se soubory distribučních kopií, jako jsou knihy, pohlednice, kalendáře, plakáty apod.

Sbírky fotografie vzhledem ke kopiové povaze většiny technik sdělovacího systému i způsobu tvorby mají někdy velký rozsah, aniž by to bylo znakem jejich komplexnosti. Množstvím sbírkových předmětů se mohou lišit např. podle toho, zda obsahují celé pozůstalosti autorů nebo jsou koncipovány jinak.

Sbírky fotografické techniky a materiálů Historie umění se zajímá tradičně o techniku všech oborů tvorby. Teprve ale atraktivnost techniky fotografie (a její mutace kinematografie) vedla k zakládání specializovaných sbírek fotografické techniky. Někdy jsou shromažďovány nezávisle v technických muzeích, jindy společně s fotografickou tvorbou v muzeích umění. Tak mohou podpořit lepší pochopení fotografické tvorby.

K technice každého oboru tvorby patří i materiál. K oběma mají tvůrci velmi osobní vztah, neboť podmiňují jejich práci. Vzorky materiálu však techniku ve sbírkách většinou nedoprovázejí. V oboru fotografie ale bývají nahrazeny obaly fotomateriálu, které svou grafikou vypovídají přímo i nepřímo mnohé o jeho kvalitách. Historie

Nejstarší historie se váže ke sbírání fotografie pro dokumentační účely. Samostatné sbírky fotografie se začaly formovat teprve v rámci procesu emancipace fotografie v prostředí umění po polovině 20. století. V českém prostředí k tomu výrazně přispěl průkopník historiografie fotografie Rudolf Skopec vydáním publikace Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku (1963). První české snahy o vytváření veřejných sbírek fotografie jsou spojeny se Severočeským muzeem v Liberci, Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze, Moravskou galerií v Brně, Národním technickým muzeem v Praze a Svazem českých fotografů. Později se k nim připojily Muzeum umění Olomouc, Galerie Hlavního města Prahy nebo Muzeum umění a designu v Benešově. Po roce 1990 zveřejnily mnohdy již dlouholetou akviziční činnost soukromé subjekty jako např. PPF Praha, táborská sbírka Šechtl a Voseček, Archív Chochola, Archív Langhans nebo historik fotografie Pavel Scheufler, které patří mezi veřejně prezentované. Některé ze soukromých sbírek mají starší historické kořeny. K zajímavým počinům patřila snaha o vytvoření Národního muzea fotografie, původně zamýšleného v Praze, později přechodně působícího v Jindřichově Hradci, s níž souviselo vytvoření tzv. Zlatého fondu české fotografie.

Společně s historií sbírek je přínosné sledovat tvorbu stálých expozic fotografie. V 60. létech 20. století vznikla malé expozice v Severočeském muzeu v Liberci a kombinované expozice Interkamera v Národním technickém muzeu. V tomto období však převažoval názor, že trvalá instalace fotografii škodí. Na přelomu 80. a 90. let konzervátoři dospěli k názoru, že přiměřeně kontrolované mikroklimatické podmínky stálých expozic lze připodobnit podmínkám depozitářů. V benešovském muzeu umění tak vznikla koncem 90. let první stálá prezentace tamní sbírky, částečně instalovaná ve světelně šetrném zásuvkovém systému nabízející pohled na celou historii české a slovenské fotografie v rozsahu téměř tří set prací osobností. Následně byla instalována malá kolekce fotografie v nové stálé smíšené expozici Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Kurátoři významné sbírky Moravské galerie v Brně se pro samostatnou stálou expozici média nerozhodli.náhled|Jeden z prvních českých kurátorů sbírek fotografie PhDr. Antonín Dufek ve své pracovně v Moravské galerii (polovina 80. let 20. století)

Kurátoři sbírek Na kvalitu a strukturu sbírek mají hlavní vliv specializovaní kurátoři, jejichž práce dlouhodobě ovlivňuje, co se v dané zemi v příslušném médiu zachová pro budoucnost. Proto je třeba dokumentovat souvislosti a návaznost jejich činnosti. V optimálním případě se systematicky práce předává následovníkům, čehož příkladem je kontinuita v Moravské galerii od zakladatele sbírky Antonína Dufka k Jiřímu Pátkovi. K narušení kontinuity dochází zejména při politické svévoli zřizovatele, příklady pocházejí stejně z totality (násilné ukončení práce Anny Fárové v UPM), jako z demokracie (svévolný útok na celé benešovské muzeum umění bez možnosti předat práci v případě Tomáše Fassatiho).

Sbírky Sbírky jsou řazeny podle data vzniku.

Uměleckoprůmyslové muzeum Praha Fotografie byla od počátků historie muzea sledována jako projev řemeslné a umělecké práce. Postupně byly získávány soubory významných autorů (dar Františka Drtikola, pozůstalost Josefa Sudka) i amatérských tvůrců. V 50. letech došlo k direktivnímu převedení sbírky do Národního technického muzea, ale v dalším desetiletí byla opět vrácena zpět. Intenzívní tvorba sbírky započala od 70. let 20. století během kurátorství Anny Fárové. V 80. letech v její práci pokračoval Zdeněk Kirschner. Sbírka je zaměřena zejména na české území, ale obsahuje také významná díla zahraniční fotografie (Nadar, Man Ray ad.) Obsahuje kolem 48 500 předmětů a zahrnuje historii oboru od počátků daguerrotypie (tj. od 1839) do současnosti. Zvláštní část je tvořena diplomovými pracemi absolventů oboru fotografie pražské FAMU. Za speciální část lze také považovat rozsáhlý soubor prací Josefa Koudelky darovaný autorem, neboť je podle smluvních podmínek spravován samostatným kurátorem. Sbírku fotografie v současnosti spravují kurátoři Jan Mlčoch a Tomáš Pospěch. Z věcného hlediska jsou ve sbírce uloženy všechny typy fotografického média: negativy, daguerrotypie, pozitivy, portrétní ateliérová fotografie, kabinetky, alba, reklamní fotografie apod.

Sbírka Scheufler Základ Sbírky Scheufler položil na počátku 20. let 20. století dědeček současného majitele Pavla Scheuflera. V turbulencích válečných let a let padesátých byla doplňována zejména o negativy, a to v podstatě proto, aby byly po rušení soukromých živností zachráněny. Zakladatele sbírky zajímala především dokladová, nikoliv čistě umělecká stránka fotografie, a orientace zejména na snímky z časů Rakousko-Uherska. Práce avantgardy a uměleckých výbojů ve sbírce nebyly.

Celkem historická sbírka obsahuje na 44 000 položek a tvoří ji patero celků:

1) pozitivy

2) alba

3) diapozitivy

4) negativy  

5) knihy s časopisy a archiváliemi

Pozitivy v počtu kolem 25 000 kusů mají formáty od vizitek, kabinetek a stereofotografií po velké formáty. K nejstarším patří daguerrotypie W. Horna a kolorovaná stereodaguerrotypie C. Stretzka. Většina nejstarších fotografických technik je v současné době již ve státních sbírkách. Nejrozsáhlejšími autorskými kolekcemi jsou místopisné pozitivy od Františka Fridricha, snímky všech žánrů od Rudolfa Brunera-Dvořáka a převážně místopisné stereofotografie od Františka Krátkého. Zastoupeni jsou nejen všichni významnější autoři z českých zemí, ale i z Evropy, výběrově například Nadar či Disdéri.

Alba čítají na 60 položek od velkých takřka půlmetrových po drobné na vizitky. K nejzajímavějším patří soubor nabídkových místopisných náhledů s popiskami od Františka Fridricha asi z roku 1875. Cenná jsou i alba z Velké války, které jsou nepochybně odrazem nasazení zakladatele sbírky v tomto konfliktu.

Diapozitivy mají většinou formát 8,5 x 8,5 cm, stereodiapozitivy 9 x 17 cm. Některé jsou kolorované a tematicky zahrnují i jiné kontinenty.

Negativy převážně skleněné jsou od formátů 30 x 40 cm, 25 x 32 cm, přes stereofotografie 8,5 x 18 cm, po formáty 18 x 24 cm, 13 x 18 cm a 9 x 12 cm, celkem na 15 000 položek.  Až na několik starších výjimek pocházejí nejstarší skleněné negativy z konce 80. let 19. století. Z dokumentačního hlediska se jedná o nejcennější část sbírky. K nejstarším větším uceleným celkům náleží snímky z Národopisné výstavy českoslovanské z roku 1895, z Ruska roku 1896, z jižní Evropy, zejména z Itálie,  z roku 1897, ze Světové výstavy roku 1900 v Paříži a kompletní dokumentace Muzea Františka Františka d`Este ve Vídni z roku 1904. Následují dokumentace z cest císaře Františka Josefa I. do Čech, snímky honů a manévrů po celé monarchii. Ve sbírce jsou i originální dobové negativy ikonických záběrů jako je Procházka na mostě z roku 1901 či příjezd TGM do Prahy v prosinci 1918.

Desetitisíce negativů vzniklých po roce 1945 a negativy a digitalizáty majitele sbírky nejsou součástí historické Sbírky Scheufler.

Knihovna z historie fotografie má přes 1200 svazků, včetně téměř všech českých publikací o fotografování vydaných do roku 1918. Perlou je například první česká fotografická příručka Antonína Markla z roku 1863. Nejstarší kniha, německá, pochází z roku 1844. Mezi archiválie patří například telegram z kanceláře zámku Konopiště Rudolfu Brunerovi-Dvořákovi, aby se jako fotograf účastnil honu. Zajímavou součástí archivu jsou soubory kreseb vtipů s tématem fotografování a novoročenky.  Část archiválií z činnosti amatérských fotoklubů byla předána zmíněnému archivu.

Poprvé byly fotografie ze sbírky prezentovány na výstavě Kouzlo staré fotografie v Brně v roce 1978 Antonínem Dufkem a Jaroslavem Andělem. Následovalo uplatnění na dalších asi 150 výstavách a více než v 60 publikacích, převážně autorských. I když sbírka až na výjimky neobsahuje běžně obchodovatelné fotografie uměleckých výbojů, je svou dokladovou hodnotou pro dějiny fotografie velice cenná.

Severočeské muzeum náhled|Fotografie dokumentující počátky prezentace sbírky fotografie v Severočeském muzeu v 70. létech 20. století

Sbírka fotografie Severočeského muzea v Liberci patří k nejstarším v Českých zemích. Soustředěně začala být rozšiřována od počátku 70. let 20. století zásluhou pracovníka muzea, fotografa Jana Kabíčka mj. v souvislosti s pořádáním pravidelné krajinářské fotosoutěže Štít Viléma Heckela a vznikem výstavní síně Kabinet fotografie.