Puritáni (italsky I Puritani, celým názvem: I puritani e i cavalieri, tedy Puritáni a kavalíři;Viz str. 1 ve: Simon Maguire, Elizabeth Forbes, Julian Budden: Puritani, I („The Puritans“), ve: Stanley Sadie (vyd.): The New Grove Dictionary of Opera, svazek 3, Londýn: Macmillan Publishers, 1992, zde podle online verze z roku 2002. je poslední opera Vincenza Belliniho. Libreto napsal hrabě Carlo Pepoli. Premiéra se konala 24. ledna 1835 v pařížském divadle Théâtre-Italien.
Historie vzniku Na jaře 1833 Bellini odjel do Paříže, kde kromě čtyřměsíční zajížďky do Londýna (duben až srpen 1833) strávil zbytek svého krátkého života.John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, S. 119 a 121
Zakázku k napsání nové opery pro Théâtre-Italien dostal v únoru 1834, pravděpodobně s pomocí Rossiniho, který prý také dal pár tipů na hudební kompoziciJohn Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, S. 130–133 – sám Bellini v dopise napsal: ... on (= Rossini) si myslel, že by mi mohl něco říci o instrumentaci.John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, S. 133 vlevo|náhled|upright=0.8|Hrabě Carlo Pepoli Po neshodách se svým dlouholetým libretistou Felicem Romanim při práci na opeře Beatrice di Tenda (1833)John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, S. 107–8, 109, 112–114 se spojil s liberálním exilovým básníkem Carlem Pepolim, který však neměl žádné zkušenosti s psaním libret.
Libreto vychází z historického dramatu Têtes rondes et cavaliers (Kulaté hlavy a kavalíři, 1833) Jacquese-Françoise Ancelota a Xaviera-Boniface Saintinea. Název operní adaptace byl zvolen I puritani e i cavalieri, zkráceně I puritani a to podle tehdy populárního románu Waltera Scotta Old Mortality (1816), v italském překladu I puritani di Scozia. Děj se odehrává v Anglii během anglické občanské války. V důsledku toho byla země rozdělena na royalisty, kteří podporovali korunu (cavalieri) a na ty, kteří podporovali parlament (puritani). Se Scottovou prací však opera nemá obsahově nic společného.Niel Rishoi: I Puritani: Bellini und der Belcanto. Ve: Sešitová příloha k CD, 1994, S. 17.
Bellini začal pracovat na opeře v polovině dubna 1834; libreto bylo hotové pravděpodobně do poloviny června.Podle dopisu Belliniho hraběti Rinaldo Belgiojoso z 18. června 1834, zmíněného v tzv. Charavay katalogu; Ani Weinstock nevěděl, kde se tento dopis v roce 1971 nacházel. Herbert Weinstock: Vincenzo Bellini: His life and his operas, Weidenfeld a Nicolson, New York/Londýn, 1971/72, s. 164 (začíná v dubnu 1834), s. 165 a s. 502 (poznámka pod čarou 48; libreto dokončeno v červnu a dopis Belgiojosovi) Spolupráce trpěla od počátku nezkušeností Pepoliho, který měl o poezii spíše staromódní představy, a skladatel byl opakovaně nucen zasahovat do psaní libreta sám. V průběhu hádekPodle Weinstocka se dostali ve sporu tak daleko, že už spolu nemluvili. Herbert Weinstock: Vincenzo Bellini: Jeho život a jeho opery, Weidenfeld a Nicolson, New York/Londýn, 1971/72, s. 161 Bellini učinil několik zajímavých prohlášení, jako byl požadavek na „přirozenost a nic víc“ (naturalezza e niente più) nebo „hudební drama musí zpěvem plakat, třást se, umírat“ (il dramma per musica deve far pangere, inorridire, morire cantando); Často se také cituje Belliniho „paradoxon, že „dobré drama je drama bez zdravého rozumu“ (il buon dramma è quello che non ha buon senso), což je někdy mylně chápáno jako „drama beze smyslu“.Italské „buon senso“ je stálý termín pro „zdravý rozum“. Bellini tedy rozhodně nemyslí, že by opera měla „dávat nějaký skutečný smysl“, ale spíše to, že se v ní často dějí „nerozumné“ věci, a zejména to, že je založena na pocitech nebo afektech. Z celkového kontextu pasáže dopisu, vytištěné Weinstockem úplněji, vyplývá Belliniho přesvědčení, že text musí především sloužit hudbě, aby spolu s ní v publiku vyvolával pocity, například dovést je až k slzám. Herbert Weinstock: Vincenzo Bellini: His life and his operas, Weidenfeld and Nicolson, New York/London, 1971/72, S. 170–171Herbert Weinstock: Vincenzo Bellini: His life and his operas, Weidenfeld a Nicolson, New York/Londýn, 1971/72, S. 503 (poznámka pod čarou 65)Friedrich Lippmann: I puritani. Ve: Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters. Svazek 1: Werke. Abbatini – Donizetti. Piper, Mnichov/Curych 1986, S. 257–260, zde: S. 259.
Problematická spolupráce s Pepolim se v libretu I puritani také odráží: je považováno za nejslabší co Bellini zhudebnil. Zmiňují se „nedostatečná věrohodnost“ a „slabá dějová struktura“, které však dvakrát až třikrát vynahrazuje hudba: Rishoi mluví o Belliniho „melodickém magickém jazyku“ a opera je „jednou z nejvytříbenějších věci, které divadlo kdy vytvořilo“.
Neapolská verze Existují dvě verze I puritani: Kromě té, která měla premiéru v Paříži a je široce používána, vytvořil Bellini mezi 20. prosincem 1834 a 4. lednem 1835Herbert Weinstock: Vincenzo Bellini: His life and his operas, Weidenfeld and Nicolson, New York/London, 1971/72, S. 178 ještě druhou verzi pro Neapol, kterou poslal do Itálie již během zkoušek na pařížskou premiéru.John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, S. 137 Protože pak ještě prováděl změny, neapolská verze ukazuje dřívější fázi vývoje partitury a také vykazuje některé rozdíly:
Role Elviry pro Marii Malibran byla transponována do mezzosopránové polohy; finále Credeasi, misera zde zpívá postava Elviry (nikoli Arturo); postava Riccarda byla přepsána pro tenor (v Paříži baryton). Slavný duet Riccarda a Giorgia Suoni la tromba z druhého jednání ve druhé verzi chybí; Bellini jej napsal pro pařížskou premiéru a pro italskou scénu jej kvůli „liberálnímu“ textu považoval za nevhodný.Na rozdíl od Paříže byla v Itálii přísná cenzura, která eliminovala vše, co se zdálo politicky či morálně „nebezpečné“. Nicméně, duet se mohl později zpívat i v Itálii s několika textovými změnami (viz sekce Hudba). John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, s. 136 Neapolská verze zachovává původně zamýšlená dvě dějství, která byla v Paříži na poslední chvíli rozdělena do tří. Obsahuje také některé části, které musel Bellini v pařížské verzi z časových důvodů vyškrtnout,Nezkrácená verze byla příliš dlouhá a v Paříži platilo policejní nařízení, že operní produkce musí skončit do jedenácté hodiny večerní. John Rosselli: The life of Bellini, Cambridge University Press, Cambridge, 1996, s. 137 a 172 (poznámka pod čarou 29) jako tercet Enrichetty, Artura a Riccarda ve finále prvního dějství, recitativ Giorgia a Riccarda ve druhého dějství, cantabilní (zpěvnou) střední část v duetu Elviry a Artura ve 3. dějství a kabaletu Elviry Ach! sento, mio bell'angelo ve finále 3. dějství. (poslední uvedené změny byly poprvé nahrány roku 1975 s australskou sopranistkou Joan Sutherland pod vedením Richarda Bonyngeho).Viz str. 2 ve: Simon Maguire, Elizabeth Forbes, Julian Budden: Puritani, I („The Puritans“), ve: Stanley Sadie (vyd.): The New Grove Dictionary of Opera, svazek 3, Londýn: Macmillan Publishers, 1992, zde podle online verze z roku 2002. K představení v Neapoli však nakonec nedošlo. Neapolská verze tak byla poprvé uvedena v Londýně až roku 1985 jako koncertní provedení; scénická premiéra následovala 1. dubna 1986 v Bari.
Postavy Lord Arturo Talbo, kavalír, stoupenec Stuartovců (tenor) Elvira, dcera lorda Valtona, snoubenka Artura (soprán/mezzosoprán v neapolské verzi) Sir Riccardo Forth, plukovník, vůdce puritánů, zamilovaný do Elviry (baryton/tenor v neapolské verzi) Sir Giorgio, puritánský plukovník ve výslužbě, Elviřin strýc a bratr lorda Gualtiera Valtona (bas) Lord Gualtiero Valton, generální guvernér puritánů, otec Elviry (bas) Sir Bruno Roberton, důstojník, puritán (tenor) Enrichetta di Francia, ve skutečnosti anglická královna Henrietta Marie, vdova po Karlu I., skrytá pod jménem Dama di Villa Forte (soprán) Cromwellovi vojáci, heroldi a vojáci lordů Artura a Valtona, puritáni, posádka pevnosti, dámy, pážata, sluhové (sbor, statisté)
Děj opery Děj se odehrává v pevnosti puritánů poblíž jihoanglického přístavu Plymouth během anglické občanské války. Puritánský generál Oliver Cromwell v roce 1644 rozhodně porazil síly royalistů a svrhl panovníka Karla I. Když v roce 1648 jeho příznivci, kavalíři znovu povstali, byl král zajat a o rok později popraven. Děj opery, zejména epizoda o anglické královně Enrichettě (= Henriettě Marii), je fiktivní.
První dějství První obraz: Uvnitř pevnosti
Při východu slunce slyší Bruno a strážní hlídky z nedaleké kaple zvuky hymnu a poklekají k modlitbě. Je oznámeno, že Elvíra, dcera velitele pevnosti Gualtiera, si má brát Artura (royalistu). Tato zpráva zarmoutí Riccarda, jenž se Brunovi svěřuje s tím, že kdysi dostal od jejího otce lorda Valtona slib, že si Elvíru vezme za ženu on. (Árie: Ah! Per sempre ...Bel sogno beato / Ach! Navždy jsem tě ztratil, květe lásky, ach, má naděje. Ach! život od nynějška bude plný smutku.)
Druhý obraz: Elvířin pokoj Elvira je přesvědčena, že otcův slib stále platí a ona se musí provdat za Riccarda, kterého však nechce, a stěžuje si o svém neštěstí milovanému strýci Giorgiovi (O mio amato zio ... Sai com'arde in petto mio / Víš, že má hruď hoří ohromující vášní). Strýc jí ale prozradí, že se mu podařilo přesvědčit jejího otce, aby souhlasil se sňatkem s Arturem, kterého ona miluje. Venku jsou slyšet trubky ohlašující příjezd ženicha Artura.
Třetí obraz: Zbrojnice náhled|upright=0.8|Giovanni Battista Rubini jako Arturo v opeře I puritani, Paříž 1835 Do sálu vchází Arturo se svým doprovodem, k nimž se připojují Elvíra, Valton, Giorgio a hradní dámy a pánové. Po vzájemném přivítání Arturo vyjadřuje svou lásku k Elvíře (Árie a ansámbl A te, o cara, amor talora). Gautiero oznamuje, že nemůže být svatebnímu obřadu přítomen, neboť musí do londýnského parlamentu doprovodit vězeňkyni, považovanou za vyzvědačku přívrženců královské rodiny. Ještě předtím však Gualtiero svatebnímu páru požehná. Poté, co se všichni rozejdou, vězeňkyně a Arturo zůstanou na okamžik sami a ukáže se, že se jedná o samotnou královnu Enrichettu, vdovu po popraveném králi, jíž nyní stejný osud. Arturo je odhodlán jí pomoci, zároveň trvá, aby se nestarala o jeho budoucí manželku Elvíru (Árie/duet Non parlar di lei che adoro, di valor non mi spogliar. / Nemluv o té, kterou zbožňuji; neber mi odvahu. Budeš zachráněna, ó nešťastná ženo.) Pak vstoupí šťastná Elvíra zpívající polonézu (Son vergin vezzosa / Jsem krásná dívka oblečená na svatbu), která nasadí Enrichettě na hlavu svatební závoj. Arturo v tom vidí Enrichettinu záchranu a přesvědčí ji, aby utekla skrytá závojem. Pak se ale objeví rozlícený Riccardo a vyzve Artura na souboj. Když si však uvědomí, že Arturo se chystá s vězeňkyní uprchnout, vycítí možnost pomsty a nechá oba utéct. Jakmile je Riccardo sám, vrací se ostatní i s Elvirou a útěk je odhalen. Arturo a zahalená vězeňkyně jsou už jen spatřeni ze zdí pevnosti. Elvíře se zhroutí svět, ke hrůze přítomných ztrácí rozum vidouc již nepřítomného Artura, kterému zpívá (Ach, vieni al tempio, fedele Arturo / Ach, pojď do kostela, věrný Arturo).
Druhé dějství Sál s dveřmi na obou stranách
Giorgio vypráví přítomným o smutném duševním a emocionálním stavu nešťastné Elviry (Cinta di fiori), pro kterou už neexistuje žádná naděje na uzdravení, leda náhlou velkou radostí. Vstoupí Riccardo a hlásí, že Arturo byl v nepřítomnosti za svou zradu odsouzen k smrti.