Dvůr krále Pétauda (ve francouzském originále La Cour du roi Pétaud, v češtině hráno v adaptovaném znění pod názvem Král Konfusius IX.) je opéra bouffe o třech dějstvích francouzského skladatele Léa Delibese na libreto Philippa Gilla a Adolpha Jaima. Měla premiéru 24. dubna 1869 v pařížském divadle Théâtre des Variétés.
Vznik a charakteristika díla Projekt pro opéru bouffe Dvůr krále Pétauda vznikl původně pro pařížské divadlo Théâtre de l'Athénée v návaznosti na kolektivní operu Marlborough jde do války (prosinec 1867), z níž měla úspěch především část zkomponovaná Léem Delibesem. Když tento plán zhatil brzký bankrot a uzavření tohoto divadla, převzalo toto dílo Théâtre des Variétés. Toto divadlo prožívalo v 60. letech 19. století vrcholnou slávu zejména díky úspěšným premiérám děl Jacquese Offenbacha: Krásná Helena (1864), Modrovous (1866) a Velkovévodkyně z Gerolsteinu (1867). Právě poněkud skomírající kariéru Offenbachovy opéry bouffe Perikola (1868) ukončilo uvedení Delibesova Dvora krále Pétauda.
Libretisty této opéry bouffe byli Delibesův dlouhodobý spolupracovník Philippe-Émile-François Gille (1831–1901), literární kritik časopisu Le Figaro a tajemník Théâtre-Lyrique, a zkušený operetní libretista Adolphe Jaime (vl. jm. Louis-Adolphe Gem, 1825–1901), který pro Delibese už napsal libreta pro Šest slečen na vdávání a Advokáta Griffarda. Gille a Jaime společně navíc napsali společně libreto bezprostředně předcházející Delibesovy operety Skot ze Chatou. Titulní výraz „la cour du roi Pétaud“ ve francouzštině označuje nezvladatelnou situaci, kdy všichni hovoří a nikdo neposlouchá, v češtině něco jako „hotový blázinec“ nebo „blázinec na kolečkách“.
V díle Léa Delibese se jednalo o významný krok – jeho první tříaktové, tedy celovečerní dílo, které obsahuje předehru, dvě mezihry a 23 zpěvních čísel nejrůznější formy.Biojout, c. d., s. 55. Hudba je v porovnání s obdobnými díly stejného žánru kultivovaná a rafinovaná a prozrazuje Delibesovo úmyslné směřování k vážnějším žánrům opéra comique a drame lyrique. Příkladem je milostný dvojzpěv princezny Girandoly a prince Léa ze 3. dějství, o kterém Delibes psal svému příteli, divadelnímu manažerovi Camillu du Locleovi: „Mám tam ve třetím aktu jeden duet, který možná bude v Théâtre des Variétés směšný, ale který Ti doporučuji jako vzorek mé pravé noty.“Biojout, c. d., s. 56.
Dvůr krále Pétauda dosáhl v Théâtre des Variétés 38 představení, což – v porovnání s Offenbachovými triumfy – nebyl vysoký počet, ale ani neúspěch.Biojout, c. d., s. 57. Muzikolog Jean-Claude Yon to označuje jako „čestnou kariéru“, ale i jako „poloviční úspěch“.
Delibesův Dvůr krále Pétauda se řadí mezi vrcholná díla typu opéra-bouffe na sklonku druhého francouzského císařství. Muzikolog Jean-Claude Yon poukazuje na jeho časové situování mezi situována mezi Hervého Le Petit Faust a Offenbachovy Les Brigands; podle něj je Dvůr krále Pétauda „článkem v evoluci žánru bouffe směrem k opéra comique“.
Inscenační historie Jako jediná z Delibesových operet měl Dvůr krále Pétauda ohlas ve střední Evropě. Jako první ho uvedlo 11. prosince 1872 vídeňské divadlo Carltheater. V německém překladu Julia Hoppa se původní název, který odkazoval na francouzské rčení, změnil na Confusius IX. Obsazení vévodili pánové Josef Matras a Karl Blasel jako králové Confusius IX. (překřtěný Pétaud) a Alexibus, Wilhelm Knaack jako rádce Wetterhahn (Volteface) a slečny Eleonora (Lori) Stubelová a Hermine Meyerhoffová jako princ Léo a princezna Girandole.
Byla to úspěšná inscenace; Confusius IX. se hrál již v první sezóně 30krát a byl tak nejúspěšnější operetní premiérou sezóny.
Recenze se pozastavovaly nad libretem, které zůstalo spletité a založené na slovním humoru, přiměřeně lokalizovaném do vídeňštiny, ale o hudbě se vyjadřovaly příznivě. Blätter für Musik, Theater und Kunst psaly: „Úspěch [Krále Konfusia] byl stěží dosažitený. Na tom neměla vinu hudba, která je melodická, zpěvná a zejména ve třetím dějství má krásný účinek, ale překážkou úspěchu je výlučně text. Neznáme původní spolupráci pánů Gilla a Jaima, ale co z toho udělal pan Hopp, hřeší proti jakémukoli vkusu.“ „I když chtěl Delibes tímto dílem jistě kráčet v šlépějích Offenbachových, přesto ho nekopíruje a na četných místech jde vlastní cestou“, psal například Das Freie Blatt. Zvláštní přízeň u obecenstva i kritiky obdržel právě duet milenců ve třetím dějství, kterého si sám Delibes nejvíce považoval.
Následovaly další inscenace, například 14. ledna 1874 ve Štýrském Hradci. Velké obliby se těšila tato opereta v Prešporku (Bratislavě), kde se v 70. letech 19. století hrála jak německy – mj. za hostování sester Lori a Jenny Stuberlových – tak maďarsky, a to poprvé v květnu 1875 a ještě v roce 1891. Předstihla tak i Budapešť, kde byla tato opereta pod věrnějším názvem Petaud király udvara v překladu Jánose Follinuse (1818–1881) hrána poprvé 23. února 1877 v Lidovém divadle (Népszínház).
V moderní době uvedla Krále Pétauda pařížská divadelní společnost Les Brigands, která oživila řadu zapomenutých děl z doby počátků operetního žánru. Vedle samotné Paříže roku 2008 hrála tuto operetu i v jiných francouzských městech (Remeš, Clermont-Ferrand atd.).
Česko Dvůr krále Pétauda je dosud jediná Delibesova opereta, která se hrála v českých zemích. V anonymním zpracování vycházejícím z vídeňské verze a pod názvem Král Konfusius IX ji na české jeviště uvedla společnost Pavla Švandy staršího ze Semčic, která se na operetní žánr začínala specializovat. V roce 1876 vyvrcholily spory mezi staročechy a mladočechy ve vedení Prozatímního divadla a převážně staročeské družstvo bylo na jaře 1876 vystřídáno družstvem mladočeským. Staročeské družstvo ihned zřídilo tzv. Národní arénu na Vinohradech, která měla konkurovat přinejmenším letním aktivitám Prozatímního divadla, a její provoz svěřili Švandovi. Ten vedle známého repertoáru uvedl několik novinek, mezi nimiž vynikla právě výpravná opereta Král Konfusius IX.; i když měl premiéru až na sklonku letní sezóny 2. září 1876, stal se s osmi představeními nejhranější inscenací sezóny. Táž společnost odehrála představení Krále Konfusia i na svém původním působišti, Smíchovské aréně.
Po letní sezóně v Praze uvedl Švanda Krále Konfusia IX. i ve svém zimním působišti v Městském divadle v Plzni. Premiéra se konala 20. prosince 1876 a Švanda v tisku nechal oznamovat, že tato opereta „v Praze v Národní aréně nejskvělejších došla výsledků a mnohokráte při plných domech opakována byla“. I v Plzni pak tato opereta podle tisku „skvělého dobyla úspěchu“.
Švandovo divadlo na tuto operetu nezapomnělo ani později; obnovenou premiéru měla ještě 13. března 1908 ve Švandově divadle na Smíchově. V té době však již vkus obecenstva opanovala moderní vídeňská opereta.
Konfusius IX. se v českých zemích hrál i v německé verzi. Poprvé ho jen krátce po Švandově premiéře, totiž 23. září 1876, uvedlo městské divadlo v Brně v budově tehdejšího Prozatímního divadla; titulní roli hrál ředitel divadla Ignaz Czernits. Kritika sice protestovala proti uvádění takových „čirých nesmyslů“ v kulturním stánku, zejména pod označením „komická opera“, ale přece jen ocenila hudbu, zejména tu spojenou s princem Léem a princeznou Girandolou, a musela konstatovat rozhodný úspěch Krále Konfusia u hojného obecenstva.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor světová premiéra (24. dubna 1869)Alexibus XXIV. tenor Christian (vl. jm. Christian-Louis Perrin)Pétaud VIII. baryton Pierre-Eugène GrenierVolteface, první rádce tenor buffo Léonce (vl. jm. Édouard-Théodore Nicole)Zéro, druhý rádce … Auguste-Philippe DeltombePitois, třetí rádce tenor BoulangéCorbillon, čtvrtý rádce … SchmidtPosel … MillauxPrinc Léo soprán Zulma Bouffar (vl. jm. Magdeleine Boufflar)Princezna Girandole mezzosoprán Marie AiméePaní de La Pinchette, dvorní dáma … NordmannMirette soprán Eugénie MartinStella mezzosoprán Marie-Thérèse GravierSlečna de Formerose, dvorní dáma … Léonie BénardPaní de Bois-Pigeon, dvorní dáma … Rose BruyèreAglore soprán BessySlečna de Belleausoir, dvorní dáma … BalleuPétaudovo páže … Constance (Dejaux)Alexibusovo páže … Alida (Derly) Dva rádci (němé role), pánové a dámy u dvora, pážata, stráže, heroldi, poslové, lokajové, dvorní dámy, chůvy, suita.
Děj opery 1. dějství (Velký sál v paláci krále Pétauda) Pánové a dámy od dvora přede dveřmi královniny ložnice netrpělivě očekávají narození králova prvního potomka: bude to hoch, nebo děvčátko? Preference jednotlivých dvořanů se shodují s jejich vlastním pohlavím: jen první rádce Volteface, jenž se honosí větrnou korouhvičkou v erbu, se dokáže obratem přizpůsobit jakémukoli výsledku (předehra a č. 1 úvodní sbor Pour le Souverain, notre maître a Voltefaceho kuplet o korouhvičce Savez-vous ce que l'on voit au château de mes ancêtres). Očekávání dvořanů nejsou nezištná – už si rozdělují funkce pro případ narození chlapce a dvorní dámy zase pro případ narození děvčete.
Kdo není přítomen, je sám král Pétaud VIII., který právě válčí se sousedním králem Alexibusem XXIV. Místní noviny přinášejí zprávu o Pétaudově slavném vítězství a provolávají mu slávu (č. 2 sbor Salut au vainqueur des vainqueurs). Jenže vracející se Pétaud musí uvést tiskovou chybu na pravou míru: ve skutečnosti bylo jeho vojsko na hlavu poraženo (č. 3 Pétaudovo vyprávění o bitvě Mes enfants, je perds mon empire). Vítězný Alexibus povolil Pétaudovi, aby byl přítomen narození své ratolesti, ale pak se musí vrátit do zajetí. Alexibus hodlá převzít vládu v říši a Pétaudovi rádci v čele s Voltefacem sbírají důvody a omluvy pro převlečení kabátu.
Tu je slyšet křik novorozeněte a dvorní dámy jásají: je to holčička (č. 4 rondo dvorních dam C'est une fille bien gentile). I Pétaud je nadšen. Ohlašuje se příchod Alexibuse a všichni vzdávají čest tomu, kdo má zjevně být jejich novým pánem (č. 5 pochod a sbor – vstup Alexibuse Honneur à ce foudre de guerre a Alexibusův kuplet J'ai la victoire aimable). Prvním Alexibusovým činem je nařídit, aby se Pétaudova dcera jmenovala Girandole. Vzápětí mu kurýr přinese zprávu, že se Pétaudovo rozprášené vojsko znovu sešikovalo a porazilo Alexibusovy pluky (č. 5 bis vstup kurýrů). Chtěje situace využít dříve, než se novina roznese, tváří se velkoryse a ponechává vládu Pétaudovi za oficiální smlouvou stvrzený slib, že si novorozená princezna vezme jeho nedávno narozeného syna Léa. Sotva se smlouva podepíše, přijde zpráva o vítězství i králi Pétaudovi (repríza č. 5 bis). Dvořané ihned vyhodí Alexibuse z vládcovského trůnu a Pétaud se durdí, že se nechal napálit, ale další kurýr (repríza č. 5 bis) přinese zprávu, že se Alexibusovo rozprášené vojsko znovu sešikovalo a porazilo Pétaudovy pluky… Teď je to Alexibus, kdo se hněvá, že se nechal zavázat smlouvou s poraženým, ale hodlá ji dodržet. Dodává však podmínku: do sedmnácti let, věku určeného ke sňatku, musí být princezna Girandole udržována v naprosté cudnosti, nesmí mít ani tušení o lásce a nikdy ani zahlédnout mladého muže – jinak se Alexibus vrátí a uloží celému Pétaudovu království daně se zpětným výběrem za sedmnáct let. Pétaudovi a jeho dvoru nezbývá než stvrdit tuto podmínku přísahou na hlavu malé princezny, kterou chůvy přinášejí. Přes napjatou situaci zve Pétaud všechny na oslavu Girandolina narození (č. 6 finále Jurons au grand Alexibus se sborem chův C'est la gage de votre amour a zvonkohrou Dig, din, dig, din, don).
2. dějství (Sál Pétaudova paláce se vstupem na terasu) Uplynula smluvená lhůta, princezna Girandole slaví 17. narozeniny pod přísným mravnostním dohledem (mezihra a č. 7 sbor hlídky De la vigilance, de l'intelligence). Nad dodržovaním podmínek bdí především královi rádci, kteří vědí, že Alexibus smlouvy lituje a chětl by ji pod jakoukoli záminkou zmařit.