Catharine Macaulay (narozená jako Catherine Sawbridge, později Catharine Graham) (23. března 1731 – 22. června 1791) byla anglická spisovatelka, historička, republikánka a podporovatelka strany Whigů.

Život Catharine Macaulay se narodila 23. března 1731 ve vesnici Wye jako dcera Johna Sawbridge (1699–1762), velkostatkáře z města Wye v hrabství Kent v Anglii, který byl z rodu nižších důstojníků z hrabství Warwickshire. Jeho otcem (a dědečkem Catherine) byl Jacob Sawbridge (c. 1665 – 11. červenec 1748), ředitel Společnosti jižních moří (South Sea Company). Její matkou byla Elizabeth Wanley (neznámé datum narození – 1733). Dětství strávila v šlechtické rezidenci zvané Olantigh poblíž města Wye v hrabství Kent, kterou koupil její dědeček v roce 1720. V roce 1679 ve stejném domě pobýval jako lékař jednoho z nájemníků i filozof John Locke.

Catharine byla vzdělávána výhradně v domácnosti soukromou vychovatelkou a o jejím raném životě neexistuje mnoho informací. V prvním svazku Dějin Anglie Macaulay uvádí, že byla velmi zvídavou čtenářkou, kterou oslovovaly především spisy o římských a řeckých dějinách. Dle výpovědi jejího přítele Benjamina Rushe je však toto tvrzení nepravdivé, neboť uvádí, že mu Macaulay sebe popsala jako: „bezstarostnou dívku až do svých dvaceti let, kdy teprve jsem našla zálibu v knihách a vědění četbou podivného svazku jakési historické knihy, kterou jsem našla na okně otcova domu“. Dle dostupných záznamů rovněž Macaulay uvedla Calebu Flemingovi, že neumí ani latinsky, ani řecky.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 9 a 10

V roce 1757 navštívila Elizabeth Carterová, učenkyně latiny a řečtiny, akci v Canterbury, kde se setkala s tehdy 26letou Macaulay. V dopise své přítelkyni Carterová popsala Macaulay jako „velmi rozumnou a příjemnou ženu, která je mnohem vzdělanější, než se na jemnou dámu sluší; zdá se však, že si mezi spartskými zákony, římskou politikou, Epikúrovou filozofií a důvtipem svatého Evremunda vytvořila zcela vlastní, naprosto mimořádný systém“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 11

Dne 20. června 1760 se provdala za skotského lékaře Dr. George Macaulaye (1716–1766). Společně se přestěhovali do St James's Place v Londýně. V manželství setrvali šest let až do jeho smrti v roce 1766. Měli spolu jedno dítě, dceru Catharine Sophii Macaulay.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 12.-16

14. listopadu 1778 se znovu vdala, a to za Williama Grahama, což výrazně poškodilo její pověst v zemi. Šlo o velmi kontroverzní sňatek z důvodu věkového rozdílu obou manželů (Macaulay bylo 47 let, zatímco jejímu manželovi pouze 21). Žila následně v Bath a poté v Binfield, Berkshire. Sňatek byl kontroverzní i z toho důvodu, že William byl mladším bratrem sexuologa Jamese Grahama, vynálezce erotického stroje známého jako „nebeské lůžko“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 109.

Dějiny Anglie Dějiny Anglie jsou nejvýznamnějším dílem Macaulay, které sepsala v letech 1763–1783 v celkem 8 svazcích. Celý název díla původně zněl: The History of England from the Accession of James I to that of the Brunswick Line (Dějiny Anglie od nástupu krále Karla I. až po Brunšvickou dynastii). Během sepisování svazků se však rozhodla zúžit zachycené období, a proto název změnila na The History of England from the Accession of James I to the Revolution (Dějiny Anglie od nástupu krále Karla I. až po (Slavnou) Revoluci). Díky tomuto dílu se stala první anglickou historičkou, a jedinou historičkou své doby. Její dílo mělo významný úspěch, a učinilo z ní po vydání prvního svazku slavnou a uznávanou osobu.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 16, 25, 49

Dějiny Anglie jsou politickými dějinami sedmnáctého století. První a druhý svazek zahrnují léta 1603–1641, třetí a čtvrtý svazek léta 1642–1647, pátý svazek léta 1648–1660, šestý a sedmý svazek léta 1660–1683 a poslední svazek léta 1683–1689. Macaulayová zvolila toto období, protože, jak napsala v prvním svazku, chtěla „učinit zadost památce našich slavných předků“. Litovala, že její současníci zapomněli, že výsady, kterým se těší, si vybojovali „muži, kteří s rizikem a dokonce i se ztrátou života napadli hrozivé nároky rodu Stewartů a vztyčili prapory svobody proti tyranii, která byla zavedena po dobu více než sto padesáti let“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 26-27. Domnívala se, že Anglosasové měli svobodu a rovnost s reprezentativními institucemi, ale že o ně přišli po dobytí Normany.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 31. Dějiny Anglie by se tedy dle ní daly shrnout jako kontinuální snaha o navrácení této rovnosti a svobody. Z tohoto důvodu se vnímala jako republikánka, a ve svém díle důrazně uvádí Anglickou republiku jako „nejzářivější věk, který kdy ozdobil stránky dějin... Historie lidstva nikdy neposkytla příklad vlády, tak nové a tak hrozivé pro své nepřátele, jako byla v tomto období Anglická republika“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 35. Dle Macaulay byl anglický parlament „nejvlastenečtější vládou, která kdy požehnala nadějím a vojenskému úsilí našeho statečného lidu“. Boj parlamentní armády s tou královskou poté popsala jako: „(boj) nebyl obchodem s krví, ale prosazováním zásad a poslušností volání svědomí, a chování vojáků bylo nejen bez drzosti, ale bylo i laskavé a humánní“.

Macaulay ospravedlňovala popravu krále Karla I. tvrzením, že „králové, služebníci státu, musí ztratit právo na vládu, stanou-li se tyrany“. V návaznosti na argumentaci z Obrany anglického lidu od Johna Miltona tvrdila, že „přísahy věrnosti je třeba chápat jako podmíněně závazné. Tyto přísahy je třeba hodnotit podle toho, jak je králové dodržují. A ani Boží zákony, ani příroda, nám neříkají, že nemůžeme zvolit vhodnější formy vlády, když král selže“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 36.

Macaulay byla nicméně ostře kritická k protektoru Oliveru Cromwellovi, kterého odsoudila jako „marnivého uzurpátora“ a jako „jedince, který se nijak nevyvyšuje nad své bratry v žádné z těch soukromých vlastností, které tvoří skutečnou velikost charakteru, ani nevyniká žádnou vlastností, ale jen mírou marnivé a ničemné ctižádosti“. Dle Macaulay byl Cromwell zodpovědný za ukončení „období národní slávy..., kdy Anglie po tak dlouhém podřízení monarchické tyranii dokázala v konstituci své vlády překonat... všechny okolnosti slávy, moudrosti a štěstí, které se týkají starověkých nebo moderních říší“.

Její pohled na Slavnou revoluci z roku 1688 byl rovněž kritický. Uznávala, že revoluční uspořádání omezilo moc koruny a odmítlo „dědičné nezcizitelné právo“ ve prospěch „smlouvy s lidem“ jako základu moci monarchie. Tvrdila však také, že vlastenci zanedbali „tuto vhodnou příležitost odříznout všechny výsady koruny“, které „oprávněně přičítali neštěstí a škody, které národ utrpěl“. Revoluční uspořádání nepřipustilo „žádné z těch zdokonalení a vylepšení, které jim zkušenost lidstva umožnila učinit ve vědě o politické bezpečnosti“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 46.

Macaulay sdílela antikatolicismus svých kolegů radikálů a v kapitole věnované irskému povstání v roce 1641 psala o „neustálých pokusech papežů všemi způsoby znovu přivést všechny věci k podřízení římské církvi; o jejich proklamované maximě, že víru nelze udržovat s kacíři; o jejich náboženských zásadách, které jsou vypočítány na podporu despotické moci a neslučují se s géniem svobodné ústavy“.HILL, Bridget. The republican virago : the life and times of Catharine Macaulay, historian. Oxford: Clarendon Press vi, 263 pages s. Dostupné online. , . OCLC 24431376 S. s. 54.

V celém díle Macaulay projevovala zájem o morální charakter a chování poddaných. Vlastní prospěch byl v jejích očích nejhorší chybou, které byl král, či jakýkoliv jiný politik schopen. Kritizovala „jejich zjevnou oddanost politice spíše pro osobní prospěch než pro rozvoj svobody“. Její přístup byl moralizující, neboť věřila, že republiku může vytvořit pouze ctnostný lid.

Whigové první svazky Dějin uvítali jako whigovskou odpověď na „toryovské“ Dějiny Anglie od Davida Huma. V roce 1768 vztahy mezi ní a Whigy ochladly, neboť při vydání čtvrtého svazků jejího díla, který se zabýval procesem a popravou Karla I., Macaulay vyjádřila názor, že Karlova poprava byla oprávněná. V díle zároveň pochválila Anglický spolek a projevila republikánské sympatie, což strana Whigů nepřijala.Hill, Bridget (2012) . "Macaulay, Catharine". Oxford Dictionary of National Biography (online ed.). Oxford University Press. doi:10.1093/ref:odnb/17344.

Thomas Hollis si do svého deníku (30. listopadu 1763) zapsal, že „historie je Macaulay napsána poctivě a se značnou schopností a duchem; je plná nejsvobodnějších a nejušlechtilejších citů Svobody.“ Horace Walpole napsal Williamu Masonovi a se souhlasem citoval názor Thomase Graye, že je to „nejrozumnější, neafektovanější a nejlepší historie Anglie, jakou jsme dosud měli“.

Na počátku roku 1769 Horace Walpole zaznamenal večeři se „slavnou paní Macaulayovou“: „Později však Walpole změnil názor: „Historička, která je věci svobody nakloněna stejně jako fanatici církvi a roajalisté tyranii, působila mužně a s vážností filozofa. Příliš zaujatá, než aby se ponořila do příčin, připisuje všechno tyranským názorům, nic vášním, slabosti, omylu, předsudkům a ještě méně tomu, co působí nejčastěji a co ji svou neznalostí méně kvalifikovalo pro historika – náhodě a malým pohnutkám“.

William Pitt dílo Macaulay v Dolní sněmovně pochválil a odsoudil Humovu toryovskou zaujatost. Pochvalně se vyjádřili také Joseph Priestley a John Wilkes. Kolem roku 1770 napsal lord Lyttelton, že Macaulayová je „velmi zázračná“ a její portréty jsou „na každém tiskařském pultu“. Byla zhotovena její porcelánová figurka z porcelánu Derby. Byla rovněž jednou z prvních voskových figurín v životní velikosti od Patience Wrightové. James Burgh v roce 1774 napsal, že Macaulayová psala „za účelem vštípit lidem v Británii lásku ke svobodě a vlasti“. Francouzští státníci Mirabeau, Jacques Pierre Brissot a markýz de Condorcet obdivovali Dějiny jako korektiv k Humovi a v roce 1798 je francouzské ministerstvo vnitra doporučilo v seznamu děl vhodných pro školní ceny.Hill, Bridget (1992). The Republican Virago. The Life and Times of Catharine Macaulay, Historian. Oxford: Clarendon Press. . s.45

Její sláva skončila v roce 1778, kdy se znovu kontroverzně provdala za Williama Grahama. Následně jí mnoho jejích přátel a příznivců opustilo. Po svém kontroverzním manželství se stáhla do ústraní, a již dále veřejně nevystupovala.Hill, Bridget (1992). The Republican Virago. The Life and Times of Catharine Macaulay, Historian. Oxford: Clarendon Press. . s.24