Karel Jiří hrabě Buquoy-Longueval (9. března 1885 Vídeň – 17. května 1952 Brno) byl rakouský a český šlechtic z rodu Buquoyů a poslední majitel buquoyského velkostatku až do roku 1945.
Život náhled|vlevo|Karel Jiří Buquoy se svými sourozenci (Sport und Salon, 1907) náhled|vlevo|Zásnubní fotografie Karla Buquoye a Marie Valerie, rozené hraběnky Kinské (Sport und Salon, 1914) Narodil se ve Vídni dne 9. března 1885. Jeho otcem byl Ferdinand Maria Jindřich hrabě Buquoy-Longueval (1956–1909) a matka byla Henrietta z Cappy (1857–1929). Měl další tři sourozence, Jindřicha Alberta Buquoy-Longueval (1892–1959), Ferdinanda Filipa Buquoy-Longueval (1896–1975) a Terezu Žofii Buquoy-Longueval (1888–1968).
Z období kolem roku 1910 pochází pomník, který Karel Jiří nechal postavit svému příteli továrníkovi Hansi Flanderovi. Tento pomník se nachází kousek od přísečnické přehrady směrem na Rusovou. Stojí zde nápis v němčině "DEM ANDENKEN DES WAIDGERECHTEN JÄGERS UND EDLEN FREUNDES HERR FABRIKANTEN HANS FLADER, 1879 – TREUE GEWIDMET VON CARL GEORG BUQUOY", v českém překladu "Na památku myslivce a ušlechtilého přítele, pana Hanse Fladera, 1879 – věnuje věrný Karel Jiří Buquoy".
V době 1. světové války i po ní se velmi zasazoval o to, aby se lidem na jeho panství žilo dobře. Poskytoval jim různé výhody, upravil jim platy. Velké obnosy peněz věnoval na podporu invalidů, chudých a dalších potřebných. Za tato vykonaná dobra byl zvolen čestným občanem. V roce 1929 byl jmenován rytířem Suverénního maltézského řádu.
Protože jeho strýc Karel Bonaventura Buquoy-Longueval (1854–1911) měl pouze dceru a žádného mužského potomka, měl panství převzít právě Karel Jiří. V tomto duchu byl také vychováván, a proto také vystudoval hospodářství na Německé univerzitě v Praze.
Po smrti svého strýce Karla Bonaventury v roce 1911 se stal posledním majitelem velkostatku. Byl jím až do roku 1945, kdy mu byly na základě Benešových dekretů, pozemky odebrány. Po pádu Rakousko-Uherska v roce 1918 se bránil pozemkové reformě. K roku 1930 bylo Buquoyovi zabaveno přes zabaveno 2 463,33 hektarů zemědělské půdy a 16 272,06 hektarů veškeré půdy. náhled|vlevo|Rodina Karla Buquoye (1922) vlevo|náhled|Karel Jiří Buquoy a Valerie Kinská z Vchynic a Tetova na svatební fotografii – rok 1914
Rodinný život Jeho manželkou se 7. července 1914 stává Marie Valerie Kinská z Vchynic a Tetova (1896–1963). Měli spolu celkem 6 dětí:
1. Ferdinand Karl Buquoy (1915–1986), jeho ženou se stala Charlotte Franziska Ledebur-Wicheln (1913–1994). 2. Henriette Marie Buquoy (1917–1967), provdaná nejprve za Johanna Adama Ledebur-Wicheln (1916–1945) a po jeho smrti se vdala za Wolfganga Krafta Öttingen-Wallerstein (1924–2001). 3. Karl Albert Buquoy (1918–1955) byl spolu se svým otcem odsouzen v odnětí svobody. 4. Johannes Ulrich Buquoy (1925–1943), příslušník námořnictva, jenž padl na palubě křižníku Scharnhorst. 5. Rudolf Hubert Buquoy (1927–1995), jeho ženou se stala Hedwiga Maria Galen (*1934) 6. Marie Buquoy (1929–1929). Při porodu však došlo ke komplikacím s placentou a ještě téhož dne zemřela.Matrika zemřelých 1887–1930. Nové Hrady: [s.n.] S. fol. 74. Nahlédnuto na základě předchozí domluvy a plné moci. Daná matrika bude dostupná online po roce 2025.
Česko-německé soužití v Nových Hradech Dle prvního československého sčítání lidu z roku 1921 bylo v Nových Hradech 72 % lidí, kteří uvedli jako svůj rodný jazyk němčinu. Avšak již hluboko v 19. století lze zaznamenat známky nelibosti vůči českému etniku. Příkladem mohou být Budweiser Zeitung, které byly vydávány mezi lety 1873–1945. Jednalo se o noviny, jež náležely k Německé pokrokové straně a představovaly politicky umírněné liberální názory. I proto je však nutné odsud přebírané zprávy brát s rezervou. O to více, že za druhé světové války byly tyto regionální budějovické noviny orientovány pronacisticky.
Tyto českobudějovické noviny v jednom z prvních vydání v roce 1873 přinesly zprávu o nových plánech „našeho ultračeského biskupa“. Anonymní autor tím měl na mysli čtvrtého českobudějovického biskupa Jana Valeriána Jirsíka († 1883). Uvedl zde, že němectví v jižních Čechách nemá většího nepřítele než tohoto představitele katolické církve, jenž by měl naopak posilovat smír a lásku mezi národy. Biskup Jirsík měl dle těchto slov podporovat čechismus a čechizaci primárně ve svém kléru.
I Karel Bonaventura II., který působil v politice, usiloval o jazykové vyrovnání v roce 1897. Důsledně jej pak dodržoval i na svých panstvích. V tomto roce tedy na Rožmberk nad Vltavou umístil vedle německého nápisu u vchodu do parku i nápis český. Místní Němci si posléze stěžovali, že hrabě své vlastní německé panství hanobí českým „rks-prks idiomem“.
Samozřejmě i nadále se noviny věnovaly německé otázce, a to zejména na konci „dlouhého“ 19. století. O čechizaci jižních Čech informoval anonymní autor i nadále. Například v listopadu 1901 se psalo mimo jiné o přejmenování německé vesnice Julienheim na český výraz Hranice, dnešní Hranice u Nových Hradů. Němečtí sedláci, kteří zde měli pozemky již po sedmdesát let, o ně nyní přišli, neboť hrabě Karel Bonaventura II. jim odmítl tyto pozemky prodat, a nájemci ji museli opustit. Přestože jim chtěl usnadnit přechod a navrhl jim pronájem na šest let. Dle autora článku zde byla naděje pro chudé německé sedláky, pokud tedy hrabě Buquoy „který pochází z německé rodiny ze sebe neudělá nástroj čechizace.“
V roce 1903 bylo informováno o tom, že byl Karel Bonaventura II. proti rovným jazykovým právům. Článek ukazoval, že se v Bubenči u Prahy, kde v tuto dobu již jezdila elektrická tramvaj bylo požadováno, aby byly nápisy na tabulích v češtině i v němčině. Při hlasování o tomto návrhu bylo odevzdáno osm hlasů pro a osm hlasů proti. Předseda Buquoy tak musel rozhodnout sám. Nakonec bylo železniční značení pouze v češtině.
Českobudějovické noviny Budivoj, jež vycházely mezi lety 1864–1914 a byly protipólem německojazyčnému periodiku, zveřejnily v polovině září 1905 zprávu o tom, že dle posledního sčítání lidu, to jest z roku 1900, bylo Čechů v Nových Hradech napočítáno 650. Uvedly, že k tehdejšímu dni by se číslo pohybovalo okolo jednoho tisíce. V textu následoval povzdech nad absencí českého katolického kázání v tamním kostele svatého Petra a Pavla, jež tu nebylo již od 1886. Na tuto zprávu reagoval autor článku v německém tisku Budweiser Zeitung. Zde německý autor napsal, že český autor v Budivoji napsal, že bylo poslední sčítání lidu zfalšováno namísto jednoho tisíce osob českého původu jich úřady zapsaly údajně pouze 650. Uvedl rovněž, že požadavek českého kázání bude pouhým začátkem, a čechizace jižních Čech bude nadále pokračovat. Německy psaný článek anonymní autor zakončil tvrdou výzvou „aby se Němci v Nových Hradech vyzbrojili k co nejrozhodnější obraně, neboť je nejvyšší čas“.
Uprostřed Velké války byl v roce 1916 v českobudějovických německých listech otištěn dlouhý článek, jenž poukazoval na zásluhy hraběte Karla Jiřího, který se v tomto roce vrátil „z divadla války“ na krátkou dovolenou do Nových Hradů. Díky zásluhám o blaho novohradského obyvatelstva obdržel diplom o udělení čestného občanství města. Toto vyznamenání se připojilo k řádu Signum laudis, tedy k vojenské záslužné medaili udělované za vojenské zásluhy ve válce i míru.
Již od počátku roku 1916 zahájil hrabě samostatnou a soukromou pomocnou akci většího rozsahu, která se týkala 146 obcí. Pomáhal jak finanční podporou, která měla činit měsíčně jedenáct tisíc korun, tak poskytoval palivové dříví za nízkou cenu, přičemž lesní a drnové stelivo bylo distribuováno zdarma. Celkově půlroční náklady hraběte dosáhly výše 140 tisíc korun. Projevil se tedy „jako opravdový přítel obyvatelstva“, ale pomáhal i jinak. Spolu s městem Nové Hrady založil elektrárnu, která nebyla provozována za účelem zisku a dodávala elektřinu pouze za nákladovou cenu. Jak uvedl anonymní autor článku, bez pomoci hraběte, jenž ochotně poskytl potřebnou budovu i finanční prostředky, by tato činnost nebyla možná. Pro další potřeby vybudoval pečovatelský dům, jenž byl v době války využíván jako zotavovna pro raněné vojáky.
Obdobnou zprávu zveřejnil i Hlas lidu, kde se dochovalo Karlovo provolání, že žije s novohradskými obyvateli „na společné hroudě“, a proto si vyžádal ze svého nasazení za Velké války dovolenou, aby mohl pomoci. Rovněž v posledním roce monarchie se českobudějovické noviny zmiňovaly o dobrotě novohradského hraběte. Dávali jej jako správný příklad a vzor morálky, zatímco kníže Schwarzenberg se prý pokoušel na válce co nejvíce zbohatnout, hrabě Buquoy vše dával za výrobní ceny. Zároveň pomáhal svým zaměstnancům až 125% přídavkem ke mzdě.
Bouřlivé rozbroje mezi českým a německým obyvatelstvem přišly až po vzniku samostatné Československé republiky. Na konci srpna roku 1920 při příležitosti dožínek byla uspořádána velká slavnost, na níž vystoupil i novohradský notář Edwin Feyerfeil. Zde se ohradil proti Čechům, kteří se chtěli hlásit ke své národnosti. Prohlásil za nadšeného souhlasu údajně mnohatisícového davu, že Nové Hrady jsou a vždy zůstanou německé. Zároveň všechny přítomné vyzval k tomu, aby přísahali věrnost předkům německého národa a vyjadřoval sympatie k německým Rakušanům a Vídeňanům. Samotná slavnost byla údajnou mocnou demonstrací obrany německé roviny a toho, že „jsme navždy jednotným bratrským národem“.
V září 1920 přišla zpráva o obraně proti českým útokům. Autor článku v českobudějovických novinách napadal autora Národní politiky, kde si stěžoval na řádění Němců v Nových Hradech a volal po nápravě. Majitel velkostatku Karel Jiří byl následně napadán, že dovolil, aby jeho majetek byl využíván k demonstracím. Následně autor článku napsal, že to bylo bez Karlova vědomí, a prostory byly poskytnuty i Čechům. Na závěr novinového článku autor napsal úsečné zvolání – kdo zaseje vítr, sklidí i vichřici.
V následující zprávě bylo na obranu Karla Jiřího napsáno, že v době konání tohoto protestu v Nových Hradech byl v severních Čechách. Socialistický list Jihočech vydal v polovině dubna 1921 ostrou kritiku novohradského velkostatku a jeho majitele, jenž byl „oloupen“ o šlechtictví se vznikem nové republiky. Na počátku dvacátých let 20. století se ustavičně bránil pozemkové reformě, byť dle socialistické rétoriky už takto od Bílé hory loupili jeho předci na českém lidu. Zároveň byl předákem německé hegemonie, jak to dle autora Aloise Kříže potvrzovala pamětní deska na novohradské radnici. Autor například obviňoval Karla Jiřího z toho, že ve svých podnicích zaměstnal snad raději Židy než Čechy. Také však čeští občané jsou v někdejším hraběcím područí, a to v hlavním městě. Tímto „proradným pomocníkem“ měl být doktor práv Vratislav Černý, jenž se za „dobré zaplacení dal do služeb bělohorského hlavobijce“. Dalším „proradným pomocníkem“ měl být kancléř prezidenta osvoboditele Přemysl Šámal. Spolu s těmito zvučnými jmény kul dle socialistického listu Karel Jiří pikle, jak rozvrátit republiku při provádění pozemkové reformy.
Fencl byl ve dvacátých letech starostou novohradského Sokola a nařídil dle všeho vypnout elektrický proud a odšroubovat žárovky těsně před tím, než novohradští socialističtí Češi zahájili schůzi. Posledním odstavcem v socialistickém Jihočechovi zakončil anonymní autor zvoláním, aby takoví lidé jako Fencl nepatřili do národa, neboť jsou pomahači „cizáckého šlechtice“. Spolu s tímto článkem souvisí o rok dříve uskutečněná sokolská slavnost, která se konala v srpnu 1920. Německá tělovýchovná jednota chtěla použít zahradu Karla Jiřího, ale z neznámého důvodu jim tuto činnost zakázal. Dle dalších zpráv jim dokonce poskytl oba své zámky k dispozici.