náhled|Výstava Kunst und Kapitel, Bundeskunsthalle, Bonn náhled|Autobusové nádraží Düsseldorf, 2020
Katharina Sieverdingová (nepřechýleně Katharina Sieverding; * 16. listopadu 1941, Praha) je německá a vysokoškolská učitelka a fotografka známá svými autoportréty. Sieverdingová žije a pracuje v Berlíně a Düsseldorfu. Je emeritní profesorkou na Universität der Künste v Berlíně.
Životopis Sieverdingová se narodila v Praze, v době Protektorátu Čechy a Morava, německým rodičům. Vyrostla v regionu Porúří. Začala studovat umění na Kunstakademie Düsseldorf v roce 1964. Studovala scénografii společně s Georgem Klusemannem a Jörgem Immendorffem pod vedením Tea Otta, ale později v roce 1967 se připojila ke třídě sochařství, kterou učil Joseph Beuys. Mezi její spolužáky patřili Blinky Palermo a Imi Knoebel. V letech 1971 až 1974 byla součástí filmové třídy na Kunstakademii. V roce 1976 se zúčastnila samostatného studijního programu v Muzeu amerického umění Whitneyové.
Dílo Díla autorky se skládají z autoportrétů a většina z nich má abstraktní kvalitu. Využívá techniky siluety, kontrastu a extrémního pohledu zblízka, aby fotografiemi více odhalovala sama sebe. Všechny tisky v jedné sérii z roku 1969 zabarvila do sytě šarlatové a u další si namalovala obličej zlatou barvou. Holland Cotter (12. listopadu 2004), For New Art, Just Take The 7 Train New York Times. Její práce často činí prohlášení o společnosti a jednotlivci, například ukazuje důvěru v sebe sama a odstup od ostatních. Často spojuje více portrétů do jednoho. Každý portrét vyplňuje rám způsobem, který ukazuje přítomnost já.
Maton (1969–1972), jedna z prvních fotografických sérií, obsahuje kompozitní portréty umělkyně inscenované ve fotoautomatu. Tyto portréty se znovu objevují v sérii šestnácti nadživotních fotografií Sieverdingové ve Stauffenberg-Blocku z roku 1969, jejichž název odkazuje na německého důstojníka Clause Schenka von Stauffenberga, který se v roce 1944 neúspěšně pokusil zavraždit Adolfa Hitlera Při postupném pohledu zůstávají výrazy tváří nehybné – ústa zavřená, bez úsměvu, oči mírně nakloněné nahoru. Sieverdingová při experimentu s médiem bromostříbrných želatinových originálů použila červený filtr k zabarvení snímků. V 56dílné sérii Die Sonne um Mitternacht schauen (Dívat se o půlnoci do slunce, 1973) ukazuje jednotlivé portréty své tváře namalované třpytivým zlatým prachem. Další dílo, Motorkamera (1973/1974), sestává z 336 jednotlivých černobílých portrétů Sieverdingové a jejího partnera Klause Mettiga v sérii intimních pozic. Toto je výchozí bod pro další klíčovou sérii z tohoto období, Transformer (1973), která obsahuje velkoformátové projekce mnohovrstevných androgynních portrétů. Pozdější rozsáhlá multimediální instalace Untitled (Ultramarine, 1993) je sérií osmi autoportrétů, z nichž každý má tři části, spojené vertikálním pruhem pigmentu elektrické modré.
Od roku 1975 Sieverdingová spolu s Mettigem také prostřednictvím svých fotografií činí politická prohlášení, na nichž jsou základem německé i americké dějiny. V letech 1976–1978 umělkyně cestovala do Číny a Ameriky a shromažďovala vizuální propagandu, aby dále prozkoumávala symbolickou komunikaci, která je ve hře v masově prodávaných obrazech a textu. Jedním z příkladů je monumentální čtyřdílná fotografie IX, pořízená na střeše New Yorku během ročního pobytu Sieverdingové ve městě v roce 1977. Na této fotografii je Sieverdingová zahalena do černé barvy, jedna ruka svírá sklenici a druhá je umístěna na její hlavě. S odkazem na notoricky známý výpadek v New Yorku v letní noci 13. července 1977 jsou na jejím obličeji vytištěna slova "THE GREAT WHITE WAY GOES BLACK" („VELKÁ BÍLÁ CESTA ZČERNÁ“).
Její práce často vyvolala debaty o současné společnosti, politice, společenských a kulturních otázkách. Příkladem jsou její plakátové instalace Deutschland wird Deutscher z roku 1993, které realizovala ve spolupráci s Klausem Biesenbachem, a Die Pleite z roku 2005 ve Velkém Berlíně. V roce 1992 byla Sieverdingová pověřena navržením památníku pronásledovaným poslancům ve Výmarské republice. Je vystaven v budově Říšského sněmu v Berlíně. V roce 1995 zorganizovala cyklus přednášek „Nevadí devadesátá léta“ spolu s Klausem Biesenbachem, který v letech 1993 až 1998 u Kathariny Sieverdingové studoval freie Kunst na HDK (Berlínská univerzita umění).
Jako hostující profesorka na Čínské akademii umění v Hangzhou / Šanghai produkovala Sieverdingová film Shanghai (2002–2003). Film sestávající ze dvou pětiminutových smyček dokumentuje pouliční život ve městě a okolí.
Významné fotografie Velká bílá cesta zčerná Stauffenbergův blok Motorkamera XVII Die Sonne um Mitternacht schauen Bez názvu (Ultramarine) Maton
Filmy Život smrt Peking, Yanan, Xian, Luoyang Shanghai
Velké výstavy Sieverdingová se zúčastnila výstav dokumenta 5 v roce 1972, documenta 6 v roce 1977 a documenta 7 v roce 1982, Kassel, a v roce 1997 vystavovala v německém pavilonu na Benátském bienále. Její samostatné výstavy zahrnují: Deutsche Guggenheim, Berlín (1998); Muzeum Stedelijk, Amsterdam (1998); Kunstsammlung NRW, Düsseldorf (1997–1998); Kunst-Werke Institute for Contemporary Art, Berlín (1993); Neue Nationalgalerie, Berlín (1992). Kolektivní výstava: „Objectivités – La photographie à Düsseldorf“ – Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris (2008) C Les Rencontres d'Arles, Francie (2010). Ve Spojených státech byla její díla vystavena v Guggenheimovo muzeu v New Yorku; Muzeum Andyho Warhola, Pittsburgh; Dallas Museum of Art, Dallas; Walker Art Center, Minneapolis; a ICA, Boston. V letech 2004 a 2005 představily newyorské MoMA PS1 a Kunst-Werke Berlin rozsáhlý přehled její práce.
Odkazy
Reference
Související články Seznam českých fotografek Ženy ve fotografii
Externí odkazy
Fricke, Harald. "Intimacy on a Large Scale: A Conversation with Katharina Sieverding" db artmag. Katharina Sieverding on re-title.com
Kategorie:České fotografky Kategorie:Portrétní fotografové Kategorie:Fotografové z Prahy Kategorie:Narození v roce 1944 Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Ženy