Vražda dvou benediktinů byla tragickou událostí, k níž došlo v Šonově u Broumova (tehdejší okres Broumov, nyní okres Náchod) 24. srpna 1945 v souvislosti s tehdy panujícími zmatky po oficiálním skončení druhé světové války.

Oběti Alban Julius Prause, OSB Alban J. Prause pocházel z Heřmánkovic na Broumovsku, kde se narodil 3. února 1887.Bibliografie dějin Českých zemí: Alban Julius Prause. Dostupné online. V mládí vstoupil v broumovském klášteře do benediktinského řádu. Dne 5. října 1908 složil věčné mnišské slibyErhard Meissner, Die Benediktinerabtei Sankt Wenzel und das Vikariat Braunau (1938–1948). Dostupné online. a 14. července 1912 byl vysvěcen na kněze. Byl velmi vzdělaný, teologii vystudoval na Karlově univerzitě v PrazeGertruda Dimterová, Adolf Kahler, Hildegarda Kahler, Obec Šonov. Dostupné online . a převážnou část aktivního života prožil jako profesor na řádovém gymnáziu při broumovském klášteře. Badatelsky se věnoval výzkumu dialektu němčiny v okolí Broumova (nářečí, zvané Teschdörfer).René Novotný: „Pruští emigranti“. Kladsko-slezské komunity ve východních a středovýchodních Čechách (1763–1946). Dostupné online . O broumovském německém nářečí také v roce 1927 publikoval knihu Die Laute der Braunauer Mundart.Alban Prause, Die Laute der Braunauer Mundart, Selbstverlage der Ansfalt für Sudetendeutsche Heimatforschung, Reichenberg 1927 Nějaký čas byl rovněž provizorem (tj. hospodářským správcem) broumovského opatství. Gymnázium bylo nacisty k 1. červenci 1939 nuceně uzavřeno, a stárnoucí, ale stále aktivní Prause se ujal řádové benediktinské farnosti v nedalekém Šonově. Zde si velice rychle získal u lidí oblibu. Žil životem venkovského faráře, ale zároveň se snažil udržovat kontakty se svými bývalými žáky z gymnázia. Prause se do prvního konfliktu s českými ozbrojenci dostal již 21. června 1945, kdy tito poprvé vtrhli na šonovskou faru a zčásti ji vykradli. Snad i tato událost přispěla k Prauseho rozhodnutí odejít co nejdřív do penze a vrátit se do broumovského kláštera. Svým způsobem vliv na toto rozhodnutí mohla mít i různá smyšlená obvinění a náznaky uplatňování určité presumpce viny, se kterými se Prause musel potýkat. Šlo například o vylhané obvinění ze spolupráce s Werwolfy, s nimiž citlivý, intelektuálně laděný kněz neměl nic společného. V kontextu doby byla (třebas i neopodstatněná) obvinění z podobných přečinů věcí velmi nebezpečnou, která mohla obviněnému přivodit značné problémy, eventuálně i smrt.

Ansgar Alfons Schmitt, OSB Schmitt pocházel, stejně jako Prause, z Heřmánkovic, kde se narodil 18. března roku 1910.Spolek pro vojenská pietní místa: Hrob Alban Prause a Ansgar Schmitt. Dostupné online.České hřbitovy: Hřbitov v Šonově. Dostupné online. Vystudoval broumovské gymnázium, kde byl Prause jedním z jeho profesorů a po maturitě vstoupil v Broumově do benediktinského řádu a po absolvování noviciátu vystudoval teologii. Věčné mnišské sliby složil 8. září 1931. Na kněze byl vysvěcen 5. května 1935. Za druhé světové války musel sice narukovat do nacistické armády, vzhledem ke svému kněžství se ale dostal ke zdravotní jednotce a celou válku prožil jako zdravotník beze zbraně. V roce 1943 padl do zajetí. V roce 1945 se v tichosti vrátil do Broumova. Stárnoucí Prause, který znal Schmitta od jeho dětství, a považoval jej zřejmě v jistém smyslu za svého odchovance, si jej vyžádal na výpomoc do Šonova, kam se také Schmitt v průběhu července téhož roku odstěhoval. Prause se začal chystat na odpočinek s tím, že Schmittovi postupně předá správu celé farnosti. Biskupství v Hradci Králové následně Schmitta jmenovalo oficiální cestou prozatímním administrátorem (tzv. administrátor ad interim) šonovské farnosti. Toto jmenování mimo jiné svědčí o tom, že Schmitt nebyl biskupstvím považován nikterak za problematickou osobu. Správu farnosti oficiálně převzal k 15. srpnu 1945, tedy pouhých 9 dní před svou i Prauseho smrtí. I přes faktickou krátkost svého působení v Šonově se mladý Schmitt velmi rychle zapisoval do paměti svých farníků. Povahově bývá popisován jako klidný, melancholický typ.

Vraždy v Šonově náhled|vpravo|Budova bývalé fary v Šonově, kde bydleli Alban Prause a Ansgar Schmitt náhled|vpravo|Kaple Panny Marie na hřbitově vedle fary, kterou ozbrojenci po přepadení fary rovněž zčásti vykradli Jednalo se o svévolnou akci skupiny, vedené bývalým vojákem (resp. důstojníkem Československé armády v záloze) Václavem Hamzou, který se na Broumovsku objevil v červnu 1945 a začal zde „čistit pohraničí“. V době vražd v Šonově již měl minimálně jednu podobnou událost na svědomí. Skupinu vedle Hamzy tvořili tři vojáci strážního oddílu – Jan Hercík, Václav Zelený a František Ticháček. K těm se přidal předseda místní správní komise Josef Verner a místopředseda téže komise Josef Marek a také šonovský řezník Karel Špulák.Doležal (2022), s. 221 Tito vtrhli 24. srpna 1945 na šonovskou faru. Faru vyrabovali, přičemž tvrdili, že hledají důkazy o protistátní činnosti kněží. Nic takového ale nenašli. Hamzovi lidé zároveň fyzicky napadli farní hospodyni Annu Schönovou, které se ale podařilo z fary záhy utéct a skrýt se v blízkém statku, zvaném Šolcovna (nynější č. p. 221 a 222). Ozbrojenci se následně opili, ukradli některé cennosti z blízké hřbitovní kaple a oba kněze odvlekli do lesa, směrem ke hranici s Polskem. Verner, Marek a Špulák zůstali na faře, kde pokračovali v opíjení se. Velitel skupiny Hamza nařídil zbytku skupiny, že Prause a Schmitt „musej zmizet“Doležal (2022), s. 210. Nato Hamza odjel s převážnou částí na faře a v kapli nakradených věcí do Broumova. Ostatní ozbrojenci, Marek, Hercík, Zelený a Ticháček se zajatými kněžími se stavili ve statku rodiny Weisserů, kde zabavili další alkohol a vydali se s mnichy na další cestu směrem ke hranici. Během této relativně krátké zastávky se podařilo Ansgaru Schmittovi promluvit pár slov s výměnkářkou Jenovefou Weisserovou a poprosit jí o modlitby. Ač oběma kněžím bylo původně sděleno pouze, že budou odvedeni za hranici, těmto bylo záhy jasné, že ve skutečnosti jdou na smrt, což dokládá zachycená Prauseho poznámka směrem ke Schmittovi: „Hochu zlatá, je s námi amen.“Doležal (2022), s. 211.

V lese nad osamocenou kaplí mnichy zastřelili a zahrabali do improvizovaného, mělkého hrobu. K tomuto stačila pouhá skutečnost, že šlo o Němce. O to, zda se za války dopustili něčeho špatného, či nikoliv, se nikdo z vrahů nezajímal. Vrazi mnichy provizorně ukryli (hodili je do terénní prohlubně a přikryli je jejich kabáty). Nedlouho poté na místo došel sedlák Weisser, který po děsivé noční „návštěvě“ na svém statku zřejmě chtěl zjistit, co s mnichy bude dál. Nalezl jejich mrtvoly a rozhodl se, že vše oznámí úřadům.Miloš Doležal, Broumovsko 1945: Flanďáky tam odděláme. Dostupné online. Druhého dne ráno se vrazi na místo vrátili, vykopali mělký hrob, mnichy do něj nacpali a zaházeli je zeminou. Když se Weisser na původní místo téhož dne odpoledne vrátil, aby vše obhlédl ještě za denního světla, mrtvoly zde již nenašel (nedaleko se nacházejícího improvizovaného hrobu si zřejmě v rozrušení nevšiml).

V tento den se nicméně o události dozvěděl místní příslušník finanční stráže, Čech Klement Pavelka (který v Šonově žil již před válkou a velmi dobře znal místní poměry). Ten totiž ve vsi narazil na jednoho z účastníků rabování fary, šonovského řezníka Špuláka, který mu v doznívající opilosti prozradil, že se stalo „něco co se nemělo stát“. Mezitím se po vsi díky výměnkářce Weisserové roznesla zpráva, že oba místní kněží byli kamsi odvedeni ozbrojenými muži a od té doby o nich nikdo nic neví. Pavelka si zmizení kněží spojil s opilcovým blábolením a vše ihned oznámil na oblastní vojenské velitelství v Broumově. Jelikož se celá událost jevila problematickou i místním (již českým) orgánům, bylo zahájeno oficiální úřední vyšetřování. Farní hospodyně Schönová se mezitím rovněž odebrala do Broumova a vše, co se dělo, oznámila správci kláštera, P. Salesiu Sommernitzovi. První výslechy některých vytipovaných pachatelů proběhly 26. srpna na oblastním velitelství československé armády v Broumově.Jiří Plachý, Noc sv. Bartoloměje v Šonově u Broumova (srpen 1945) in Securitas Imperii, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2006, č. 14; str. 171 Dostupné online. Četnictvo, které vyšetřování převzalo 28. srpna, mělo zpočátku v lecčems usnadněnou práci, neboť jakési „prvotní šetření“ přímo v Šonově mezitím také provedla na Pavelkův příkaz finanční stráž, která četnictvu svá zjištění předala. Šonovská farnost následně zůstala krátce bez duchovní správy. Až 15. září 1945 byl zde prozatímním administrátorem ustanoven další broumovský benediktin, P. Basil Wilhelm Urbaschek, OSB.

Vyšetřování Vyšetřování v roce 1945 Kolem 20. září 1945 byly ostatky obou kněží objeveny poté, co je vyhrabala lesní zvěř. Následně byli na naléhání již zmíněného Klementa Pavelky přeneseni na šonovský hřbitov a zde pohřbeni. Tehdy se také zjistila značná devastace obou těl. Hamzovi muži to vysvětlili tím, že pod vlivem alkoholu měli potřebu se několikrát ujišťovat, že oba mniši jsou skutečně po smrti a proto do jejich mrtvol opakovaně stříleli. Při snaze nacpat mnichy do improvizovaného hrobu, který velikostně zcela nedostačoval, pak byly mnichům porůznu způsobeny posmrtné zlomeniny na různých částech těla. Ansgar Schmitt měl také podle některých svědectví rozdrcenou lebku,Anastáz Opasek, Dvanáct zastavení, str. 132-133. k čemuž evidentně muselo dojít působením opakovaného násilí a nikoliv pouze v důsledku střelby.

Části lesa, kde byli benediktinští mniši zavražděni, se hovorově začalo říkat U Farářů, a tento název později dokonce přešel do oficiálních map.Miloš Doležal, Zkurvená katovská práce. Příběh života a smrti dvou broumovských benediktinů v Šonově. Dostupné online.

Jeden z přímých vrahů, vojín Hercík, během výslechu vypověděl: „V době zastřelení obou kněží jsme všichni vojáci byli v podnapilém stavu a já jsem nevěděl, co činím.“ Přesný průběh události se ovšem nepodařilo zrekonstruovat, neboť výpovědi vyšetřovaných se v určení toho, kdo začal na kněze střílet rozcházely. František Ticháček označil za původce střelby Hercíka. Jan Hercík, naopak tvrdil, že střelbu zahájil právě Ticháček. To, kdo z nich střílel jako první, se již nikdy nepodařilo objasnit. Při výsleších bylo také zjišťováno, zda byly nějaké důkazy o pronacistické orientaci a protistátní činnosti obou kněží. Bylo konstatováno, že kněží se ničeho protistátního nedopustili a o údajné sympatizaci s nacismem nelze rovněž mluvit. Josef Marek se sice snažil zabití kněží ospravedlnit alespoň tvrzením, že na faře údajně nalezli při prohlídce výtisk knihy Mein Kampf, ostatní vyšetřovaní ale takový nález popřeli (připustili pouze nález většího množství alkoholu, který si obratem přivlastnili a zkonzumovali ho). Tvrzení o nálezu Hitlerovy knihy tedy bylo shledáno jako Markova účelová lež.K. Franze, Pokus o vyjasnění, jak to bylo s údajnou benediktinskou kolaborací, in Broumovské noviny 2/2014, str. 29–30 Ač šlo de facto o křivou výpověď, nebyl za ní Marek nikterak trestán.