náhled|upright=1.5|Říše krále Burebisty kolem poloviny 1. století př. n. l.
Dácie (latinsky Dacia)Ve středověku se jako Dacia označovalo také Dánsko. Grumeza (2009), s. 86. bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.
Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány; silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii král Burebista, který ji výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.
Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře Traiana stalo římskou provincií, jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější Transylvánii, Banátu a Olténii. Římané po vítězství nad Decebalem zničili dácké hlavní město, zotročili nebo pobili mnohé z místních lidí a nahradili je kolonisty z různých částí římské říše, čímž napomohli rychlé romanizaci této oblasti. K upevnění své nadvlády vybudovali města a síť silnic spojujících četné pevnosti. Dácii posléze z vojenských důvodů reorganizovali a rozdělili do tří provincií. Ve druhé polovině 2. století a ve 3. století museli Římané čelit vzrůstajícím útokům okolních kmenů svobodných Dáků: Kostoboků a Karpů, podporovaných Sarmaty a Góty. Stále intenzivnější vpády barbarů rozrušily obranu římské Dácie, až císař Aurelianus někdy kolem roku 271 rozhodl o jejím vyklizení. Část dáko-římské populace byla následně evakuována na pravý břeh Dunaje do Horní Moesie.
Název Starověcí spisovatelé často měli o barbarském světě na sever od dolního Dunaje jen mlhavé ponětí. Dákové a Getové, jak znějí jména historicky nejstarších známých obyvatel území dnešního Rumunska, tvořili pravděpodobně jediný národ, případně reprezentovali spřízněné skupiny kmenů.The Cambridge Ancient History III, Part 1 (1982), s. 838. Antičtí řečtí dějepisci užívali pro tamější lid výraz Getové (řecky Getai, latinsky Getae). Obvykle ho zaměňovali s jejich jižními sousedy Thráky.Grumeza (2009), s. 3. Kupříkladu Herodotos, který o Getech psal jako první, je vyzdvihuje jako nejstatečnější a nejspravedlivější z Thráků.Herodotos IV. 93-96. Thukydides o nich poznamenává, že používali stejné zbraně jako Skythové a všichni byli jízdní lučištníci.Thukydides II. 96. V pozdějších textech římských autorů, jako byli Julius Caesar, Vergilius, Ovidius, Lucanus nebo Plinius starší, se vyskytuje název Dákové (latinsky Daci),Oltean (2007), s. 43. ačkoli Římané se nevyhýbali ani termínu Getové. Strabon ve své Geografice uvádí, že Dákové a Getové mluvili stejnou řečí, přičemž Getové byli promícháni s Thráky.Strabon VII. 3.13. Dále rozlišuje Gety a Dáky podle místa jejich sídel: rovinaté kraje Getů, rozkládající se při obou březích dolního Dunaje, přiléhaly k Černému moři, zatímco Dákové obývali hornatější a nepřístupnější oblasti výše proti proudu Dunaje.Strabon VII. 3.12; Oltean (2007), s. 44. Na mapě římské říše známé jako Tabula Peutingeriana jsou obdobně vyznačeny pojmy Dagae a Gaete. Určití současní badatelé označují Gety a Dáky souhrnným jménem Geto-Dákové.Gudea, Lobüscher (2006), s. 13.
Jméno Dáků je ve Strabonově podání odvozeno z termínu Daus případně Dai, možné varianty fryžského výrazu daos, což znamenalo „vlk“. Na základě toho lze vyvozovat, že Dákové mohli být ve starověku známí jako vlčí lidé.Grumeza (2009), s. 44. Této domněnce by nasvědčovala i dácká standarta, zvaná draco, s bytostí s vlčí hlavou a tělem hada.Grumeza (2009), s. 75. Etymologie slova Dákové je ovšem mezi historiky předmětem dohadů s řadou teorií výkladu jeho vzniku.
Království
Rané dějiny Vzhledem k neexistujícím písemným pramenům zůstává původ Dáků obestřen tajemstvím. Všeobecně se předpokládá, že jejich předkové pocházeli z rozličných etnických skupin indoevropské provenience.Grumeza (2009), s. 43–44. Mnozí vědci vycházejí z hypotézy, podle níž Dákové představovali severní větev thráckých kmenů.Grumeza (2009), s. 30–31. V době železné docházelo k pohybu různých celků směřujících z eurasijských stepí podél Černého moře směrem k Dunaji. Většinu těchto nově příchozích tvořili íránští Skythové, jejichž migrační vlny měly znatelný dopad na obyvatelstvo Dácie a zvláště na Gety v Dobrudži, jež nesla jméno Malá Skythie (Scythia Minor).Grumeza (2009), s. 44; Gudea, Lobüscher (2006), s. 13. Ve 3. století př. n. l. je následovali Sarmati osídlující nejvíce oblasti východně od Karpat, v dnešní severní Moldávii.Grumeza (2009), s. 46. Tito skythští a sarmatští nomádi pozvolna splynuli se zdejší dáckou populací, již obohatili o znalosti pokročilých vojenských technologií a pozměnili její způsob odívání. Dákové postupem času vytvořili pevné kmenové spojenectví, vedené lokálními náčelníky, kteří běžně soupeřili mezi sebou, avšak za vnějšího ohrožení se dokázali sjednotit proti cizím útočníkům. Podrobné údaje o rozložení kmenů v Dácii poskytuje mapa Klaudia Ptolemaia z poloviny 2. století, uvádějící názvy celkem patnácti tamějších kmenů.Oltean (2007), s. 46.
Ve 4. století př. n. l. se do karpatské kotliny a na Balkán začali od západu tlačit Keltové. Archeologické výzkumy prokázaly, že někteří z nich pronikli až do nynější Transylvánie, kde je absorbovali Dákové.Oltean (2007), s. 47. Keltové zásadně ovlivnili dáckou společnost a hospodářství, neboť po jejich příchodu se rozšířily nové metody výroby zbraní, v hornictví a řemeslech, a nastaly změny ve společenském uspořádání.Grumeza (2009), s. 32.
náhled|vlevo|upright=0.7|Dácký draco znázorněný na Trajánově sloupu Na západním pobřeží Černého moře se od 7. století př. n. l. rozvíjely řecké kolonie, jako byly Histria, Tomis (dnešní Constanța) a Kallatis (Mangalia).Oltean (2007), s. 41. S těmito obcemi udržovali Getové kulturní a obchodní styky a jejich prostřednictvím čerpali starověcí dějepisci své informace o okolních národech. Hérodotos se tak zmiňuje o Getech v souvislosti s tažením perského krále Dareia I. proti Skythům v roce 513 př. n. l.Hérodotos IV.93. O mnoho let později překročil Alexandr Makedonský krátce po svém nástupu na trůn Dunaj a při výpravě proti Triballům vpadl do země Getů.Arriános I.3. Thrácký král Lýsimachos, jeden z Alexandrových nástupců, se zřejmě roku 292 př. n. l. vypravil na dácké území, nicméně podlehl getskému vládci Dromichaitovi a skončil v zajetí.Grumeza (2009), s. 29. Vítězný Dromichaites se ke svému pokořenému protivníkovi zachoval velkoryse, když ho propustil výměnou za příslib, že Makedoňané přestanou znepokojovat Gety. Kolem roku 170 př. n. l. se udál první vážnější pokus o sjednocení Geto-Dáků, k němuž dal podnět náčelník Rubobostes, který vládl v nynějším Valašsku a Dobrudži. Kombinací vojenské síly a diplomacie dosáhl aliance s Dáky v Transylvánii a odrazil Bastarny na severovýchodě.
V polovině 2. století př. n. l. se Dákové dostali do kontaktu s Římany, kteří si tehdy podmanili Makedonii a Řecko a z Thrákie učinili svého spojence. Římští místodržitelé Makedonie se potýkali s nájezdy sousedních barbarů, včetně getských a dáckých kmenů. V roce 109 př. n. l. se s nimi střetl prokonzul Marcus Minucius Rufus. V sedmdesátých letech 1. století př. n. l. stanul na Dunaji Gaius Scribonius Curio a několik let nato si Římané podrobili pruh území při Černém moři, zahrnující řecké obce a některé getské kraje.Grumeza (2009), s. 144. Jejich dalším zásahům vyvstala záhy překážka v podobě rozmachu dáckého krále Burebisty, jehož válečníci porazili roku 61 př. n. l. poblíž Histrie římského vojevůdce Gaia Antonia Hybridu. Burebista poté opanoval zemi Getů s přilehlými řeckými městy a zmocnil se dále obcí Tyrás, Apollonia (Sozopol) a Olbia. Kromě toho se vypravil proti Keltům, žijícím na západ od Karpat a v Panonii, a porazil Skordisky, Taurisky a Boje.Grumeza (2009), s. 51. Na východě se mu poddali Bastarnové, zatímco na jihu posunul hranice své domény do Moesie.Grumeza (2009), s. 54. Burebistova říše se táhla od Hercynského lesa, o čemž informuje Julius Caesar,Julius Caesar. Zápisky o válce galské VI.25. takže se rozprostírala od dnešního Slovenska a středního Dunaje až k pohoří Balkán a řece Dněstru. Strabón uvádí, že Burebista pustošil Thrákii až k Makedonii a Ilýrii.Strabón VII.3.11.
K vzestupu Burebisty přispělo centralizovanější pojetí vlády opírající se o náboženské uznání zajištěné veleknězem Dekaineem. Králova politická moc a autorita však vycházely především z jeho nezměrné vojenské sílyStrabón hovoří o dvou stech tisících bojovnících. Strabón VII.3.13. a nabyly tak většího rozsahu než u dřívějších náčelníků. To se projevilo i v jeho zahraniční aktivitě a diplomatických vztazích s Římany, pro něž představoval nebezpečného konkurenta a dokonce se nabízel Pompeiovi za spojence v občanské válce.Oltean (2007), s. 48. Julius Caesar plánoval tažení proti Burebistovi, čemuž zabránila jeho násilná smrt v roce 44 př. n. l. Téhož roku byl zavražděn i Burebista, jehož snahy o stmelení multietnické dácké společnosti narazily na odpor domácí šlechty. náhled | vpravo | alt=Burebista Dacia | Vojenské tažení a územní rozšíření Burebisty, dosažení největšího územního rozsahu Dácie Náboženství Dácké náboženství se od náboženství sousedních národů odlišovalo svým monoteistickým charakterem.Grumeza (2009), s. 68. Jediný bůh Geto-Dáků Zalmoxis, případně Zamolxis, se měl údajně narodit jako člověk. Jistý čas prý pobýval jako otrok u Pythagory a později se vrátil do rodné Dácie. Tam se skrýval v jeskyni, proslul jako prorok oplývající značnou moudrostí a mimořádnými schopnostmi a kázal o nesmrtelnosti lidí. Zalmoxiovi stoupenci ho po jeho smrti prohlásili za nejvyšší božstvo a komunikovali s ním prostřednictvím vybraných poslů. Getové prý mezi sebou urputně zápasili o čest, aby se mohli stát tímto poslem, jenž byl následně shozen z výšky na vztyčená kopí. Pokud zemřel okamžitě, usuzovalo se, že ho bůh přijal. Jestliže přežil, strávil zbytek života v hanbě. Víra v Zalmoxia se soustřeďovala hlavně do oblasti nynější Transylvánie, kde se zdržovali asketičtí kněží, zvaní kapnobatai, provádějící šamanistické praktiky a zahánějící zlé duchy mrtvých.Grumeza (2009), s. 71. Jedním z nejvýznamnějších Zalmoxiových služebníků byl velekněz Dekaineos, jehož Strabón popsal jako kouzelníka a gótský historik Jordanes o něm soudil, že měl téměř takovou moc jako král. Dekaineos se jako jeho rádce zasloužil o mnohé z náboženských a společenských reforem a nakonec se sám domohl vlády.Grumeza (2009), s. 72.
náhled|vlevo|upright=1.15|Pozůstatky svatyň v královské Sarmizegetuse Getové si pod vlivem Thráků osvojili víru v některé další bohy, jimiž byli Gebeleizis,Podle Hérodota je Gebeleizis pouze jiné jméno pro Zalmoxia. Hérodotos IV.94. bůh bouře a blesku, Bendis, bohyně měsíce a lovu ztotožňovaná s Artemidou, a bůh blíže neznámého jména připodobňovaný k římskému Martovi.Gudea, Lobüscher (2006), s. 11.