Dendrolagus (česky klokan, toto jméno je však používáno pro více různých rodů), neformálně stromoví klokani, je rod vačnatců z řádu dvojitozubci (Diprotodontia) a čeledi klokanovití (Macropodidae). Od svých pozemních pasoucích se předků se tito klokani svou ekologickou rolí značně odchýlili – jsou adaptováni pro život na stromech a v ekosystému nahrazují opice. Z celkem 14 druhů se dva uznávané druhy vyskytují na území severovýchodní Austrálie a dvanáct na ostrově Nová Guinea.
Stromoví klokani dosahují délky těla 41–81 cm a délky ocasu asi 41–94 cm. Hmotnost činí až 17 kg. Na rozdíl od ostatních klokanů mají přední i zadní končetiny stejně dlouhé, tlapy jsou vybaveny příchytnými polštářky a mohutnými drápy. Ocas představuje podpěrný a balanční orgán, nemá však chápavou funkci. Pestré mahagonově-žluté zbarvení dělá z některých druhů, jako je klokan Goodfellowův, jedny z nejbarevnějších vačnatců vůbec; jiní stromoví klokani jsou však osrstěním spíše nenápadní.
Klokani rodu Dendrolagus žijí většinou samotářsky, či jen v malých sociálních skupinách. Vymezují si nepříliš rozsáhlé domovské areály. Přizpůsobili se širší paletě potravy deštných lesů, kdy dominantní část jídelníčku představují listy, ačkoli strava může zahrnovat i ovoce a jiné rostlinné složky, snad i maso. Především evolučně odvozenější druhy stromových klokanů, jako je klokan Doriův, se postupně více či méně znovu přizpůsobily pozemnímu životu. Rozmnožování může podle podmínek probíhat buďto sezónně, anebo celoročně.
Stromoví klokani představují typické K-stratégy, samice rodí v drtivé většině případů pouze jediného potomka, přičemž doba březosti, stejně jako další vývoj mláděte, jsou ve srovnání s ostatními druhy klokanovitých prodlouženy. Samice klokana Matschieova pohlavně dospívají teprve ve 3,5 letech života, celková délka dožití může u stromových klokanů přesáhnout i 20 let. Nízký rozmnožovací potenciál a výskyt v malých, izolovaných oblastech činí populace zranitelnými vůči lidským aktivitám. Především devastující lov ze strany místních obyvatel vedl k tomu, že Mezinárodní svaz ochrany přírody všechny novoguinejské druhy považuje za obecně ohrožené. Australské druhy jsou pokládány za téměř ohrožené, a to především kvůli ztrátě stanovišť.
Systematika náhled|vlevo|Klokan medvědí (D. ursinus) na kresbě Johna Goulda Prvními Evropany, kteří se setkali se stromovými klokany, byli přírodovědci z nizozemské plachetnice Triton, kteří v letech 1828–1829 zkoumali přírodu ostrovů Timor a Nová Guinea. Šlo o jednu z objevných plaveb, jež měly Nizozemcům poskytnout přírodovědné vzorky z jejich držav v zámoří a o něž se zasazoval především aristokrat Coenraad Jacob Temminck, jedna z předních postav nizozemské zoologie 19. století. Vědci z Tritonu, mezi něž patřil Němec Salomon Müller, odchytili první čtyři klokany na severozápadním pobřeží Nové Guineje. Podle místních zde žila tato zvířata, pojmenovaná wangoerie, poměrně hojně. Temminck nový druh roku 1836 popsal pod vědeckým jménem Hypsiprymnus ursinus.
Společně s těmito klokany odchytil Müller a jeho společníci i exemplář odlišného stromového klokana, jehož místní nazývali wakera. O mnoho let později, roku 1840, Müller tento druh pojmenoval Dendrolagus inustus. Ačkoli se obě zvířata svým vzhledem podobala, Müller zaznamenal, že se podstatně lišila stavba jejich dolních končetin. Samotné rodové jméno určené Müllerem, Dendrolagus, vychází z řečtiny a znamená „stromový zajíc“. Důvod pro toto pojmenování je poněkud netradiční: ačkoli posádka Tritonu usilovala o to, aby klokany dopravila do Evropy živé, velká část námořníků během plavby vážně onemocněla, a klokany proto zabili pro maso. Lodní kuchař mrtvá zvířata následně připravil na způsob zajíce, což se promítlo do vědeckého názvu.
První důkazy o přítomnosti stromových klokanů na australské pevnině pocházejí z expedice Williama Hanna ze začátku 70. let 19. století, ačkoli první exemplář získal teprve roku 1880 norský výzkumník Carl Sofus Lumholtz, jenž pracoval pro Osloskou univerzitu. Jeho univerzitní kolega Robert Collett na jeho počest roku 1884 nový druh klokana pojmenoval Dendrolagus lumholtzi. Vzhledem k tomu, že stromoví klokani žijí skrytým způsobem života v odlehlých stanovištích, ve volné přírodě se s nimi lze setkat jen vzácně a mnoho druhů je zastoupeno jen omezeným počtem jedinců. Lumholtzovi se podařilo získat kýžený exemplář až po tříměsíčním úsilí s pomocí mnoha místních domorodců. Klokan dingiso (D. mbaiso) byl objeven teprve v 90. letech 20. století.
Taxonomie stromových klokanů byla v průběhu historie proměnlivá. První ucelený taxonomický přehled představili roku 1936 Lionel Walter Rothschild a Guy Dollman, kteří na základě vzhledu srsti rozlišovali sedm druhů stromových klokanů ve třech druhových skupinách. Roku 1948 představil radikálně odlišnou systematiku americký přírodovědec George Henry Hamilton Tate, přičemž jeho koncept byl následně dalšími vědci hojně přebírán. Tate se však na základě nedostatečného přístupu k typovým vzorkům i původním popisným článkům nevyhnul některým vážným pochybením; klokany D. ursinus a D. inustus například považoval pouze za dvě odlišně zbarvené formy totožného druhu, ačkoli tito klokani vykazují výrazné rozdíly v uspořádání kostí dolních končetin, na něž poukázali již původní badatelé z 19. století. Podstatné rozdíly mezi oběma druhy roku 1955 zaznamenal i nizozemský zoolog A. M. Husson.Husson, A.M., 1955. Notes on the mammals collected by the Swedish New Guinea expedition 1947–1949. Nova Guinea 6, 283–306 Podle jeho závěrů je prostřední prst u D. inustus mnohem delší ve srovnání s ostatními prsty, zatímco u D. ursinus byly tyto prsty stejně dlouhé.
Teprve roku 1982 na Hussonovy závěry navázal australský zoolog Colin Groves. Vyjma délky prstů mj. zjistil, že stromové klokany lze rozřadit do stejných dvou skupin podle poměrné délky chodidel. Ve své morfologické studii rozlišil celkem šest druhů stromových klokanů. „Dlouhonohá skupina“ zahrnovala novoguinejský druh D. inustus (a jeho poddruhy) a australský D. lumholtzi, zatímco předpokládaná odvozená „krátkonohá skupina“ zahrnovala zbylé novoguinejské taxony: D. ursinus, D. matschiei (a jeho poddruhy) a D. dorianus (a jeho poddruhy). Zařazení australského druhu D. bennettianus zůstalo nejasné, protože kombinoval rysy obou skupin.
V 90. letech představil další revizi systematiky Tim Flannery. Z význačných změn mj. znovu osamostatnil druhy D. goodfellowi a D. spadix (jež Groves považoval za poddruhy D. matschiei), znovuvytyčil také řadu poddruhů původně vymezených Rothschildem a Dollmanem a zároveň přiřadil australského klokana D. bennettianus do „dlouhonohé skupiny“. Nelze opomenout ani jeho objev zcela nového druhu D. mbaiso. Celkem tak klasifikoval deset druhů: D. bennettianus, D. lumholtzi, D. inustus (a jeho poddruhy), D. ursinus, D. goodfellowi (a jeho poddruhy), D. matschiei, D. spadix, D. dorianus (a jeho poddruhy), D. scottae a D. mbaiso. Navazující studie, založené i na molekulární fylogenetice, od té doby postupně přispívají k osamostatňování řady dalších poddruhů. Například práce z roku 2018, založená na sekvencích mitochondriální a jaderné DNA, odhalila dokonce parafyletismus některých hodnocených druhů, jakož i výraznou genetickou divergenci mezi hodnocenými poddruhy.
Následující seznam 14 druhů, využívaný i Mezinárodním svazem ochrany přírody, vychází z Nowaka (2018) a Valentine a kol. (2021). Areál výskytu je doplněn na základě zmíněného Nowaka, stupeň ohrožení je aktuální ke květnu 2023. + rod Dendrolagus Müller, 1840 Jméno Obrázek Výskyt Ohrožení klokan pralesníDendrolagus bennettianus De Vis, 1887 100px 100px|vpravo severovýchodní Queensland (od Mt. Amos k Daintree River) téměř ohrožený druh klokan DoriůvDendrolagus dorianus Ramsay, 1883 100px 100px|vpravo pohoří jihovýchodní Papuy Nové Guineje zranitelný druh klokan GoodfellowůvDendrolagus goodfellowi Thomas, 1908 100px 100px|vpravo Centrální pohoří a přilehlé vysočiny od západní hranice k jihovýchodnímu cípu Papuy Nové Guineje ohrožený druh klokan hnědýDendrolagus inustus Müller, 1840 100px 100px|vpravo poloostrovy Ptačí hlava a Fak Fak a severní pobřeží Nové Guineje zranitelný druh klokan stromovýDendrolagus lumholtzi Collett, 1884 100px 100px|vpravo severovýchodní Queensland, od náhorní plošiny Mt. Carbine po Cardwell Range téměř ohrožený druh klokan MatschieůvDendrolagus matschiei Förster & Rothschild, 1907 100px 100px|vpravo východní Papua Nová Guinea (poloostrov Huon); zřejmě zavlečen na ostrovy Umboi a Nová Británie ohrožený druh Dendrolagus mayri Rothschild & Dollman, 1933 100px 100px|vpravo jediný vzorek získán na poloostrově Wondiwoi na dalekém západě Nové Guineje kriticky ohrožený druh (pravděp. vyhynulý) klokan dingisoDendrolagus mbaiso Flannery, Boeadi & Szalay, 1995 – 100px|vpravo pohoří Sudirman na západě centrální Nové Guineje ohrožený druh Dendrolagus notatus Matschie, 1916 100px|vpravo Centrální pohoří a přilehlé vysočiny od řeky Strickland po oblast Wau na Papui Nové Guineji ohrožený druh klokan žlutohřbetýDendrolagus pulcherrimus Flannery, 1993 – 100px|vpravo Torricelliho pohoří a možná i pohoří Foja na severu centrální Nové Guineje kriticky ohrožený druh klokan tmavýDendrolagus scottae Flannery & Seri, 1990 – 100px|vpravo Torricelliho pohoří na severozápadě Papuy Nové Guineje kriticky ohrožený druh klokan nížinnýDendrolagus spadix Troughton & Le Souef, 1936 – 100px|vpravo jižní oblasti centrální Papuy Nové Guineje, od řeky Fly k řece Purari zranitelný druh Dendrolagus stellarum Flannery and Seri, 1990 – 100px|vpravo Centrální pohoří na Nové Guineji, od jezer Paniai po pohoří Viktora Emmanuela zranitelný druh klokan medvědíDendrolagus ursinus (Temminck, 1836) 100px 100px|vpravo poloostrovy Ptačí hlava a Fak Fak na západě Nové Guineje zranitelný druh
Evoluce náhled|Srovnání rodu Bohra s dnes žijícími klokany rodu Dendrolagus (níže) a člověkemFosilní nálezy stromových klokanů, které by mohly napomoci objasnit jejich evoluční historii, jsou značně chudé a neúplné. Z roku 1982 pochází popis vyhynulého druhu Bohra paulae, založený na asi 2 miliony let starých fosiliích objevených na území dnešního centrálního Nového Jižního Walesu. Zachované pozůstatky kostí kotníku a holenní kosti svědčí pro alespoň částečně stromový způsob života. Hmotnost živého zvířete je pak odhadována na 30 až 40 kg, což by v případě stromového savce byla úctyhodná hodnota. Další druhy rodu Bohra byly popsány teprve na začátku 21. století: B. wilkinsonorum žil na území dnešního jihovýchodního Queenslandu, zatímco B. illuminata spolu s B. nullarbora v dnešním Nullarboru. Nález B. wilkinsonorum posouvá potvrzenou existenci rodu Bohra až do pliocénu.
Nejstarší nálezy připisované rodu Dendrolagus z pevninské Austrálie – fosilizované zuby – byly datovány do spodního pliocénu, nicméně jejich interpretace je kontroverzní. Nejvýznamnější nález z tohoto pohledu poskytla lokalita Hamilton na západě Victorie. Zdejší fosilní pozůstatky jsou datovány do období před zhruba 4,5 miliony lety, přičemž fosilizovaný pyl z lokality potvrzuje, že v průběhu pliocénu zde bujel deštný les mírného pásma, jenž tehdy mohl stromovým klokanům poskytovat útočiště. Významný vhled do evoluční historie rodu Dendrolagus neposkytují ani některé pozůstatky nalezené na Nové Guineji, konkrétně ze dvou jeskynních ložisek datovaných do pleistocénu, z nichž jedno se nachází v provincii Chimbu (Nombe Rockshelter) a druhé na poloostrově Ptačí hlava. Roku 1983 byly určité kosterní pozůstatky z jeskyně Nombe přiřazeny novému druhu D. noibano, alternativně je tento druh klasifikován jako totožný s D. dorianus.