Jiří Izrael (německy Georg Izrael, latinsky Georgius Israel, kolem 1505 Uherský Brod – 15. července 1588 Lipník nad Bečvou) byl moravský protestantský teolog a duchovní působící především v Polsku, pozdější biskup Jednoty bratrské.
Život
Mládí Narodil se v Uherském Brodě na jižní Moravě rodičům, již byli členy Českých bratří. Vyučil se kovářem. Kolem roku 1540 přijal, jakožto biblickou narážku, příjmení „Izrael“.
Kněžím v Turnově O jeho raném životě není nic známo, první zmínka o jeho díle pochází z roku 1542. Toho roku byl kazatelem kongregace v Turnově a v rámci legace s kazatelem Janem Augustou, Jáchymem z Prostiboře a dalšími navštívil Martina Luthera ve Wittenbergu, jehož přízeň si čeští bratři získali. Tato jejich návštěva byla zřejmě posledním osobním kontaktem komunity s tímto učencem. Luther se, spolu s dalšími kolegy-profesory z univerzity ve Wittenbergu, vyjádřil slovy, která jsou parafrázována takto: „Jste apoštolové kmene slovanského: já se svými chci být apoštolem kmene německého".
Vězení v Praze a útěk V roce 1547 skončila Šmalkaldská válka vítězstvím katolíků a strany římského císaře Karla V. To vedlo k prudkému zhoršení situace Jednoty bratrské a rozbití její komunity v Turnově.Lorenz Hein: Italienische Protestanten und ihr Einfluß auf die Reformation in Polen während der beiden Jahrzehnte vor dem Sandomirer Konsens 1570, Brill, Leiden 1974, ISBN 978-9-00403-893-6, s. 17. Ostatní členové kongregace poté emigrovali do Pruska, zatímco Izrael sám byl několik týdnů internován v Praze. Nejvyšší purkrabí Jan mladší Popel z Lobkovic mu dal na výběr, zda bude na hradě souzen, nebo zaplatí pokutu 1000 dukátů. Jeho známí mu radili, aby se rozhodl zaplatit, ale Izrael považoval za dostačující, že byl jednou a úplně vykoupen Kristovou krví, a nemusí tak být dodatečně vykoupen lidským zlatem. Místo toho požádal o peníze pro svůj budoucí exil a požádal bratry, aby se za něj modlili. Odmítl se vzdát své víry a byl 30. května 1548 uvězněn. Jan Augusta a Jakob Bílek byli právě internováni ve stejné věznici, ale záhy byli převezeni jinam.
Po několika týdnech Izrael viděl příležitost k útěku a napsal biskupovi Jednoty, kterým byl Matthias Sionius (jinak také Mach Sionský či Matěj Sionský), se žádostí o jeho názor. Když souhlasil, Izrael 23. července 1548 uspěl s útěkem: Za bílého dne prošel kolem stráží v přestrojení za písaře s brkem za uchem a papírem a kalamářem v ruce. Ve vězení zanechal dopis purkrabímu a kopii Vyznání bratrského z roku 1535. Na příkaz starších pak odešel do Pruska.
V Poznani a okolí Hrabě Ondřej z Górky, kastelán Poznaně a generální guvernér Velkopolska († 1551), pozval exulanty z Jednoty bratrské do Poznaně, Curnic, Kožmína a Šamotul, která zdědil. Kolem 25. června 1548 dorazilo do tohoto kraje 900 českých bratří na 120 vozech, aby se zde usadili. 16. srpna se do oblasti dostal také Izrael spolu s Machem Sionským a dalšími. Bohoslužeb Jednoty se účastnili i další obyvatelé Poznaně, z nichž někteří konvertovali k jejich víře.
Dne 24. srpna 1548 byli však Čeští bratři nuceni Poznaň z moci krále Zikmunda II. Augusta opustit. Příkaz vydal poznaňský biskup Benedikt II. Idzbienski.
V Toruni Bratři pak odešli do Toruně, kde se jejich bohoslužby nadále konaly v soukromých domech. I zde mnozí místní obyvatelé přestoupili na evangelickou víru, nejen občané města, ale i Poznaňští, kteří zde navštěvovali bohoslužby.
V prosinci 1548 byla královským ediktem Jednota nucena opustit i Toruň, ačkoli zde zůstal jeden bratrský kazatel. Ještě předtím, než tento exodus začal, byl Izrael napaden římskokatolickým knězem Samuelem Macziejoviem, kancléřem krakovského biskupa, kvůli otázce apoštolské posloupnosti. Vyčítal Izraeli, že nezískal jeho službu v tomto smyslu legitimně. Izrael oponoval, že se učednictví sestává ze správné doktríny a biblických pokynů pro službu.
V Pruském vévodství Ve stejném měsíci se bratři dostali do části Pruska ovládané vévodou Albrechtem. Vévoda, než nechal pokračovat vyučování Českých bratří, je nechal ve dnech 27.–28. prosince 1548 v Königsbergu místními teology, jako byli Petrus, Melchior Isinder, Friedrich Staphylus, Johann Funck a Johann Tacelius, vévodský dvorní kaplan, přezkoušet. K tomu museli zástupci Jednoty, jmenovitě Jiří Izrael, Johann Szerni, Matthäus Stregicius, Urban Hermon, Matěj Červenka, Johann Girk, Adam Szturm a Nicolaus Bitessius, učinit své přiznání ústně. Vznikla tak zásadní shoda Konfese českobratrské s Confessio Augustana.
V neděli 13. ledna 1549 byli českobratrští exulanti slavnostně uvedeni do kostela v Marienwerderu. Reskriptem z 29. března 1549 byla jednota začleněna do luteránské církve, zavázala se k Confessio Augustana a zakázala pokusy o odtržení a použití vlastního vyznání z roku 1538.
Putující kazatel Na podzim roku 1550 byli Izrael a Matěj Červenka posláni biskupem M. Sionským zpět na Moravu přes Velkopolsko. V roce 1551 napsal nový českobratrský sbor v Poznani, který zde vznikl, dva dopisy, v nichž požádal Sionského, který žil v pruském Gilgenburgu, o doporučení dobrého kazatele a učitele. Na základě toho bylo rozhodnuto nechat Izraela cestovat do Poznaně častěji, i díky jeho statnému tělu, dobré znalosti polštiny i prostředí. Izrael patřil i mezi překladatele a autory hymnů, kteří přispěli k rozvoji polského sborového zpěvu Českých bratří.
Přechod po ledových krách Visly V den Laetare 1551, tedy dne 8. března, dosáhl při své cestě Toruně. Zde ze strachu před záplavami nechal magistrát odstranit most přes Vislu, takže Izrael musel překonat řeku, která je zde velmi široká, po poměrně tenkém ledu. Následující den se pak stala často citovaná událost.
Izrael chtěl zjistit, zda se led dá překonat na koni. Vyšel tedy k městu a přešel přes led, po kterém už šel a který se zdál dostatečně stabilní i pro vůz, na ostrov, který odděloval dvě ramena řeky. Led na druhém rameni řeky měl několik děr, ale žádné praskliny. Když odjížděl z ostrova na druhý břeh, led se pod tlakem řeky vzdouvající se povodní prolomil a Izrael byl uvězněn na ledové kře. Zatímco citoval žalm 148, přecházel z kry na kru. Starosta Hoffmann, stojící na břehu mezi velkým počtem občanů města, nařídil lidu, aby byli potichu, aby nezmátli modlícího se. Ale když se přiblížil ke břehu, zvolali: „K nám, k nám!“ Na poslední kře doplul Izrael do cihlové chýše v zahradě jednoho z občanů. Přítomní, a později také starosta, mu blahopřáli k božské pomoci, kterou zde prý na vlastní oči viděli, a dva z nich ho pak následovali do jeho příbytku. Jeden z těchto dvou pak řekl, že chce incident okamžitě zapsat, protože v tomto městě prý nikdy neviděl nikoho zachránit se před takovým nebezpečím. Ono očité svědectví převzal Adam Mengerscius ve své Historia Ecclesiastica Slavonicarum Provinciarum, kterou napsal pod pseudonymem Regenvolscius. Nakonec sám Izrael v kázání veřejně poděkoval Bohu za svou záchranu. Některé verze tohoto příběhu kolující na internetu např. mylně označují evangelického duchovního jako židovského rabína,Peter Kristen: Übers Wasser per Gebet, Manuskriptservice der Verkündigungssendungen der Evangelischen Kirche von Hessen und NassauKlagelieder 3,57 auf ERF.de pravděpodobně kvůli jeho přízvisku.
Po jeho útěku z pražské věznice to bylo již podruhé, co byl Izrael zachráněn před bezprostředním nebezpečím smrti. Cítil se být potvrzen ve svém poslání jako „apoštol Poláků“, jak začal také být nazýván. Jeho evangeličtí souvěrci si tehdy událost vyložili jako znamení „pravé církve“, kterou Bůh na břehu věčnosti zachraňuje z časných útrap.
O několik dní později hladina Visly klesla a Izrael mohl pokračovat v cestě do Poznaně, tehdy zatopené rozvodněnou řekou Wartou. Vjel do města na člunu a mohl se rukou dotknout dna. Zatopeno bylo i tržiště, voda byla až po hřbety koní. Izrael zde tajně uspořádal své první kázání ve středu po Judice před osobně vybraným publikem v domě Andrease Lipczynia. Jeho posluchači informovali o přítomnosti Izraele ve městě prostřednictvím posla Cathariny Ostrorógové, starší neprovdané ženy a sestry hrabat Stanisława a Jakuba Ostrorógových.
Ta hned další den odcestovala z Pamiantkova, následujícího dne se zúčastnila bohoslužby a hovořila s Izraelem o náboženských tématech. Bohoslužeb se zúčastnila i další sestra zmíněných hrabat se svým manželem Lucasem Jancovem. Jancov jej pak pozval na panství Psarskie pár mil odtud. Na Zelený čtvrtek přijal Izrael manžele a služebníka Martina Kadzinia do sboru Českých bratří a společně oslavili Velikonoce. Na Velký pátek Kateřina Ostrorógová a dva její služebníci v Pamiantkově vyznali doktrínu jednoty a o něco později poprvé přijali evangelické přijímání v Poznani. Toto vyznáni předala své přítelkyni Anně Cansinové z Kunova, která se již tajně účastnila evangelické svátosti přijímání v Šamotulech. V Poznani a jejím okolí tak vznikl nový sbor českých bratří. Izrael se vrátil do Pruska a podal zprávu Sionskému, který byl již upoután na lůžko a zemřel 16. dubna 1551.
V době poznaňského jarmarku tam podnikl Izrael další cestu, tentokrát v doprovodu německého kazatele Johanna Coritanuse. Z Poznaně podnikl několik cest do Psarskie, a zejména do Pamiantkova. Tam slyšeli jeho kázání Anna Cansinovia, její sestra, neprovdaná Hedvika ze Sokolniku, Wolfgang Bucovecius s manželkou a neprovdaná Barbara Jascolec. Vstoupili do sboru a po obdržení příslušných pokynů byli přijati do evangelického společenství. Kolem 25. července 1551 se Jakub Ostróg vrátil do Ostrógu z Krakova. Doprovázel ho Felix Cruciger, který kázal v Ostrógu několik let předtím, než rodina konvertovala na evangelickou víru. Ke konci léta se Izrael a Cruciger seznámili.
Další cesta Izraele do Poznaně se datuje k pašijovému období roku 1552, zdejší sbor se zde nadále rozrůstal. Téhož roku sem cestoval znovu kolem 24. dubna, kvůli morové epidemii musel Izrael město znovu opustit.
V Polsku Až do roku 1553 byl Izrael kazatelem v Marienwerderu a Gardensee, kde sloužil čtyři roky na vlastní náklady. Poté se tam ujal kazatelské služby Petrus Studenius, zatímco Izrael se pod vedením starších usadil v Polsku, protože se zde stal pro české bratry nepostradatelný. 6. ledna 1553 se přestěhoval do Poznaně, kde si pronajal byt od Lukáše Jankova. V tomto bytě denně kázal. Mezi jeho posluchače patřila i jeptiška Praredra, která evangelickou víru šířila mezi další. Pod vlivem morové epidemie se Izrael cítil nucen starat se duchovně i o širší Poznaňskou oblast, proto kázal také v Pamiantkově. Tehdejší kázání se však ještě musela konat v tajnosti. Aby zvenčí nebylo slyšet zpěv a kázání, byla okna zvukotěsná peřinami, nebo polštáři; vchodové dveře byly střeženy; vstoupit směli jen ostatním známí lidé. Poznaňský biskup Benedikt II. Idzbienski prý najal 40 nájemných vrahů na vraždu Izraela, ten však prý dokázal přežít tak, že se při návštěvách členů komunity převlékal, někdy za dvorního úředníka, za kočího, kuchaře či řemeslníka.
1. května 1553 Izrael kázal v domě hraběte Ostróga, tato kázání již měla spíše veřejný charakter. Tehdy mu generální prezident Velkopolska Jan Coscilecius nařídil, aby se dostavil na jeho hrad pozval. V osobním rozhovoru si nechal od Izraela vysvětlit víru Českých bratří a neshledal na jejich článcích a pojetí víry nic špatného. Varoval ho však před nebezpečím, kterému se vystavuje, a poradil mu, aby se z Poznaně stáhl. Izraeli bylo dovoleno hrad bez zábran opustit.