náhled|alt=Kamenný renesanční portál s věžemi a sochami lvů po stranách|Vchod do Benátského arzenálu (Porta di Terra) náhled|alt=Vodní dok obklopený historickými cihlovými budovami|Pohled na Starý arzenál s doky Gaggiandre Benátský arzenál () je rozsáhlý starobylý komplex loděnic a dílen na východě ostrovního města Benátky. Od 12. století byl srdcem benátského loďařského průmyslu a je spojen s nejúspěšnějším obdobím života Benátské republiky: díky impozantním lodím, které zde byly postaveny, mohla republika bojovat proti Osmanům ve východním Středomoří a obchodovat až na severu Evropy. Arzenál byl obklopen tříkilometrovou zdí z červených cihel s cimbuřím a zaměstnával v době největšího rozkvětu až 16 tisíc lidí. Pro jeho velikost, stáří a důmyslnost konstrukce i systému výroby (lodě byly stavěny systémem montážní linky již počátkem 16. století) jej lze považovat za jeden z prvních skutečných průmyslových komplexů Evropy.
Benátský arzenál představuje jedinečný loděnický a zbrojní komplex, který si po sedm století i po úpadku Benátské republiky zachoval obdobný charakter i funkci. Vlastnictví většiny arzenálu přešlo od roku 2013 na magistrát Benátek, zatímco zbytek zůstává italskému námořnictvu přítomnému v oblasti se svým Institutem námořních vojenských studií a Muzeem námořní historie. Asi čtvrtinu rozsáhlého komplexu využívá Benátské bienále pro své výstavy současného umění.
Název komplexu pravděpodobně vznikl z arabského دار الصناعة (dār aṣ-ṣināʿa), což znamená dům řemesel či „dům řemesla“. Z něho v benátském dialektu vznikl termín darzanà. Odtud pak slovo v podobě arsenale přešlo do italštiny a z ní do dalších evropských jazyků včetně češtiny.
Etymologie Etymologie italského slova „arsenale“ pochází z arabského výrazu دار الصناعة (dār aṣ-ṣināʿa), tedy „dům průmyslu“, „dům řemesla“. Tento termín, známý obyvatelům Benátek díky jejich častým obchodním kontaktům s muslimským světem, se údajně dostal do benátského dialektu jako „darzanà“, což se v průběhu času zkomolilo do podoby „arzanà“ (zmíněno také Dantem Alighierim v Pekle, v první části Božské komedie), a poté přes „arzanàl“ a „arsenàl“ až k finální italské podobě „arsenale“.
Podoba „darzanà“, později „dàrsena“, se naopak zachovala pro označení vnitřních vodních ploch arzenálu; z tohoto užití se odvozuje dnešní význam etymologického italského slovo „darsena“, česky dok.
Přehled vlevo|náhled|alt=Historická veduta arzenálu s loděmi a cihlovými budovami|Arzenál v roce 1835 (Giuseppe Bernardino Bison) Benátský arzenál je jedním z nejstarších námořních arzenálů Itálie. Před nástupem středověku a vznikem námořních republik byl jediným stabilním námořním arzenálem na Apeninském poloostrově řecký arzenál v Syrakusách. Římané neměli skutečné stabilní námořní arzenály, protože lodě stavěli pouze v případě potřeby: na březích Tibery měli pouze dvě navalia, vojenské přístavy, jeden na Martově poli a druhý na úpatí Aventina.
Benátský arzenál díky své organizaci o několik století předběhl moderní koncepci továrny, chápané jako výrobní komplex, ve kterém specializovaní pracovníci provádějí postupně jednotlivé operace na výrobku na montážní lince a za použití standardizovaných komponent. Je nejvýznamnějším příkladem velkého výrobního komplexu s centralizovanou strukturou předindustriální ekonomiky.
Plocha Arzenálu činí 48 ha (15 % rozlohy historického města). Z toho je 14 ha krytých ploch, 22 ha nekrytých a 12 ha vodní hladiny. Působil zde také zvláštní cech vojenských dělníků, tzv. arsenalotti, jejichž počet dosahoval v období plné výrobní činnosti průměrného denního počtu 1 500–2 000 lidí (s maximem 4 500–5 000 zapsaných v Knize pracujících, tj. od 2 % do 5 % veškeré tehdejší městské populace, jež činila asi 100 tisíc obyvatel).
Dějiny
Počátek náhled|alt=Půdorysný plán arzenálu s barevně odlišenými částmi doků|Rozvoj arzenálu: Arsenale Vecchio (nejstarší), Arsenale Nuovo (1305), Arsenale Nuovissimo (1473), Canale delle Galeazze (1564) a Canale di Porta Nova (1810) vlevo|náhled|alt=Malba vstupní brány do arzenálu s věžemi a mostem|Brána do Arzenálu (Canaletto, 1732) Benátský arzenál vznikl z potřeby stavět více lodí, což byla strategická činnost pro námořní mocnost usilující ovládat část Středozemního moře. Umístit arzenál mezi klášterním obvodem San Pietro di Castello a farností San Giovanni in Bragora bylo rozhodnuto kvůli dostupnosti velké vodní plochy i kvůli tomu, že poblíž se nacházelo přístaviště vorů, které po řece Piavě dopravovaly potřebné dřevo do Benátek. Není známo přesné datum vzniku: informace, že Arzenál byl založen roku 1104, pochází z pamětní medaile vyrobené až v 19. století.
náhled|alt=Starověká kamenná socha sedícího lva|Archaický lev z Délu s hlavou nepatřící k tělu poblíž monumentálního vchodu do arzenálu. Jde o válečnou kořist Morosiniho. Nejstarší část, Arsenale Vecchio (Starý arzenál), však vznikla až ve druhé polovině 12. století; nejstarší písemný doklad pochází z roku 1220 a je jím Chronologia Magna, která svědčí o tom, že komplex, obklopený cimbuřím, sestával ze dvou řad squeri (krytých dvorů) po obou stranách Starého doku, propojených s lagunou (v oblasti Bacino San Marco) pouze úzkým kanálem. Malá velikost areálu ve 13. století byla úměrná tehdejším potřebám města: sezónní údržba malé námořní floty, zásobárna dřeva (postavena v roce 1265) se skladem konopí a depozitář nástrojů a zbraní z roku 1278.
K prvnímu rozšíření Arsenale Vecchio došlo kolem roků 1225 až 1304 připojením oblasti na východ od opevněné oblasti. Byly také vybudovány paláce Pekla, Očistce a Ráje (zrekonstruované v 15. století), kde sídlili členové Reggimento dell'Arsenale, orgánu, který měl za úkol Arzenál řídit a kontrolovat. Tvořili ho tři benátští patricijové, kteří dostávali mandát na 32 měsíců. V té době Arzenál také popisuje Dante ve 21. zpěvu svého Pekla (překlad Jaroslava Vrchlického):
Později, asi mezi lety 1304 a 1322, byla postavena první manufaktura Corderie della Tana (Casa del canevo) na výrobu lan a budova Volto del Bucintoro (zastřešené kotviště ceremoniální lodi Bucintor) na Starém doku. V oblasti zvané Tana le corderie, několikrát přestavované, se v průmyslovém měřítku vyráběla námořní lana, tehdy drahocenné zboží, s nejnižšími možnými náklady a s výhodou nezávislosti na třetích stranách v případě války. Surovina (konopí, používané také pro těsnění trupů lodí) pocházela hlavně z ústí řeky Don v Azovském moři, kde Benátčané měli důležité obchodní dohody. Systém zaručoval absenci odpadu: lana se vyráběla na míru, takže nevznikaly odstřižky. To zajistilo úspory a umožnilo prodávat lana za nižší cenu.
Rozšíření 14. až 16. století vlevo|náhled|alt=Cihlová brána v hradbě s bílým kamenným portálem|Brána Porta di terra Ve 14. až 16. století Arzenál obklopený aurou tajemství vyráběl galeje a od první poloviny 16. století velké galéry, zvětšenou verzi vyzbrojenou děly a arkebuzami. Jeho výrobky zajistily vítězství křesťanů v bitvě u Lepanta roku 1571 a staly se motorem rozvoje Benátek. Agilní flota galér a galejí, které tvořily námořní síly republiky, se nazývala Armata sottile. Později se připojila těžší Armata grossa větších lodí vybavených jen plachtami (barze a galeony) a vyzbrojených děly větší ráže; obvykle šlo o nákladní lodě pronajaté státem.
Druhé velké rozšíření arzenálu proběhlo v letech 1325–26 v souvislosti s rostoucími námořními potřebami města: byla připojena vodní plocha Lago di San Daniele (u stejnojmenného kláštera východně od Arzenálu) a další bažinaté či písčité pozemky a byl postaven Nový dok (Darsena Nuova), čímž vznikla plocha o rozloze 138 600 m². Byl přistavěn Stradal de Campagna (jižní část Nového arzenálu), kde byla vybudována výroba vesel a sklady smoly, lan, takeláže, dřeva, hřebíků, kotev a řetězů. Ve stejném období byl otevřen nový kanál Rio delle Stoppare spojující Darsena Vecchia a Darsena Nuova. Hradby Arsenale Vecchio byly v roce 1329 rozšířeny západním směrem. V roce 1344 byly dokončeny stavební práce na severním břehu Darsena Nuova, v opevněné oblasti zvané Isolotto.
Později, v letech 1377 až 1440, byl v oblasti Campagna postaven Prašný dům (Casa della polvere) vybavený mlýnským kamenem a dvěma věžemi pro kontrolu přístupu po vodě z veřejné části vodní plochy. Tyto věže měly také funkci jeřábů pro nakládání nejtěžších břemen na galeje. Slévárna byla postavena kolem roku 1390. V roce 1440 došlo k vážné nehodě: Prašný dům explodoval, což způsobilo rozsáhlé škody na budovách Arsenale Nuovo, a proto bylo nutné zahájit novou fázi prací. V letech 1443 až 1449 byly v oblasti Campagna přestavěny domy a dílny a byly vybudovány nové loděnice na jižním břehu Arsenale Nuovo.
Po pádu Konstantinopole (1453) se osmanská flota ve východním Středomoří stala hrozbou, a proto byl Arzenál významně posílen co do zbrojní i lodní produkce; na památku těchto prací byla vztyčena monumentální brána Porta di Terra (Brána Země) neboli Porta Magna (Velká brána). Vznikla v letech 1457 až 1460 podle vzoru římských vítězných oblouků jako první stavba renesanční architektury ve městě. Loděnice na západ od Starého doku byly obnoveny a přestavěny v letech 1453 až 1456; v letech 1456–58 byly přidány zastřešené doky (volti d’acqua) a řada souvislých pozemních hal (volti da terra) jižním břehu Nového doku. Dochovalo se jejich vyobrazení v perspektivním pohledu od Jacopa de' Barbari. Kolem roku 1460 byla také zahájena výstavba původního jádra zbrojíren a dělostřelecké dílny ve Stradal de Campagna. náhled|alt=Detail dobové mapy zachycující doky a ceremoniální loď|Detail vyobrazení Benátek od Jacopa de' Barbari (1500) v oblasti Arsenale Vecchio s lodí Bucintoro Počínaje rokem 1473 a po celé století až do roku 1573 probíhala třetí hlavní fáze vývoje arzenálu, v níž došlo k poslednímu rozšíření sloučením různých okolních bažinatých pozemků, výstavbou obydlí pro dělníky mimo areál, pecí a skladů obilovin, doků (Darsena Nuovissima, Nejnovější dok) a přístavišť, což vedlo k tomu, že arzenál pokrýval plochu téměř 24 hektarů. Architektonicky zajímavý je suchý dok Squero delle Gaggiandre, postavený v 1573 zřejmě podle návrhu Jacopa Sansovina.
Základy pro Darsena Nuovissima byly dokončeny (podle veduty Jacopa de' Barbari) v letech 1476–80 a kolem roku 1508 na tomto místě začala stavba nádvoří a hal, dokončená kolem roku 1545. V roce 1516 byly otevřeny kanály spojující pily doků Darsena Nuova a Nuovissima a kanál Bucintoro mezi Darsena Vecchia a Nuova. vlevo|náhled|alt=Renesanční zastřešené doky nad vodní hladinou|Dok Gaggiandre, připisovaný Jacopovi Sansovinovi Po válce ligy z Cambrai a Svaté ligy (1508–1516) byla za účelem posílení armády od roku 1518 obnovena stavební činnost v oblasti Arsenale Nuovissimo; pro podporu zpracování železa a výrobu bronzových děl byly v letech 1524 až 1526 postaveny nové slévárny vedle velké továrny na provazy; slévárny byly rozmístěny v pěti budovách oddělených od sebe úzkými průchody, aby se zabránilo šíření případných požárů; největší pec dokázala roztavit několik tun kovu. V letech 1525 až 1528 byla dokončena stavba západního ramene doku zvaného Novissimetta; v roce 1528 začala stavba hradeb a strážních věží v severní části arzenálu.