Čtvrtá osmansko-benátská válka, známá také jako válka o Kypr (), probíhala v letech 1570 až 1573. Byla vedena mezi Osmanskou říší a Benátskou republikou, k níž se připojila Svatá liga, koalice křesťanských států vytvořená pod záštitou papeže, do níž patřilo Španělsko (s Neapolí a Sicílií), Janovská republika, Savojské vévodství, maltézští rytíři, Toskánské velkovévodství a další italské státy.
Válka, předznamenávající epizodu vlády sultána Selima II. začala osmanským vpádem na Benátkou republikou držený ostrov Kypr. V krátké době se osmanská armáda díky značné přesile zmocnila hlavního města Nikósie a několika dalších měst. Benátčanům zůstala pouze Famagusta na východním pobřeží. Křesťanské posily se opozdily a Famagusta nakonec padla v srpnu 1571 po jedenáctiměsíčním obléhání. O dva měsíce později v bitvě u Lepanta zničilo spojené křesťanské loďstvo osmanskou flotilu, ale nedokázalo tohoto vítězství využít. Osmané rychle obnovili své námořní síly a Benátky byly nuceny vyjednat separátní mír, postoupit Osmanům Kypr a zaplatit tribut ve výši 300 000 dukátů.
Pozadí Velký a bohatý ostrov Kypr byl od roku 1489 pod benátskou nadvládou. Spolu s Krétou patřil k hlavním zámořským majetkům republiky a počet původních řeckých obyvatel se v polovině 16. století odhadoval na 160 000.McEvedy a Jones (1978), s. 119 Kromě své polohy, která umožňovala kontrolu levantského obchodu, měl ostrov výnosnou produkci bavlny a cukru.Faroqhi (2004), s. 140 Aby Benátčané ochránili svou nejvzdálenější kolonii, platili egyptským mamlúckým sultánům roční tribut ve výši 8 000 dukátů a po dobytí Osmanskou říší v roce 1517 byla dohoda s osmanskou Portou obnovena.Finkel (2006), s. 113, 158Cook (1976), s. 77 Nicméně strategická poloha ostrova ve východním Středomoří, mezi osmanským srdcem Anatolií a nově získanými provinciemi Levanty a Egypta, z něj činila lákavý cíl budoucí osmanské expanze.Setton (1984), s. 200 Goffman (2002), s. 155 Navíc ochrana, kterou místní benátské úřady poskytovaly korzárům, kteří obtěžovali osmanskou lodní dopravu včetně muslimských poutníků do Mekky, osmanské vedení popuzovala.Finkel (2006), s. 158 Cook (1976), s. 108 náhled|Rozhodnutí Divanu adresované kadímu z Uskudaru o přídělech před vypuknutím války.
Po ukončení vleklé války s Habsburky v Uhrách v roce 1568 mohli Osmané obrátit svou pozornost ke Kypru.Finkel (2006), s. 160 Sultán Selim II. již před svým nástupem v roce 1566 stanovil dobytí ostrova jako svou hlavní prioritu, přičemž osmanskou pomoc povstání Morisků proti Španělsku a útoky proti portugalským aktivitám v Indickém oceánu odsunul na druhou kolej.Faroqhi (2004), s. 38, 48 Není divu, že u panovníka přezdívaného "Sot" přisuzovala lidová legenda toto odhodlání jeho lásce ke kyperským vínům,Turnbull (2003), s. 57 ale hlavním politickým strůjcem konfliktu byl podle dobových zpráv Joseph Nasi, portugalský Žid, který se stal sultánovým blízkým přítelem a který byl již při Selimově nástupu jmenován do funkce vévody z Naxu. Nasi choval vůči Benátkám nelibost a doufal, že po jejich dobytí bude sám jmenován králem Kypru – nechal si již za tímto účelem zhotovit korunu a královský prapor.Abulafia (2012), s. 444–446
Navzdory existující mírové smlouvě s Benátkami, obnovené teprve v roce 1567,Setton (1984), s. 923 a opozici mírové strany kolem velkovezíra Mehmeda Pašy Sokoloviće, zvítězila na osmanském dvoře válečná strana. Byl zajištěn příznivý právní posudek šejka ul-islámu, který prohlásil, že porušení smlouvy bylo oprávněné, protože Kypr byl "bývalou zemí islámu" (krátce v 7. století) a musel být znovu dobyt.Finkel (2006), s. 158–159Abulafia (2012), s. 446–447 Peníze na kampaň byly získány konfiskací a odprodejem klášterů a kostelů řecké pravoslavné církve.Finkel (2006), s. 159 Velitelem pozemních sil výpravy byl jmenován sultánův starý učitel Lala Mustafa Paša.Goffman (2002), s. 156 Kapudánem Paša byl jmenován Muezzinzádé Alí Paša, který byl v námořních záležitostech naprosto nezkušený, a tak mu byl jako hlavní pobočník přidělen schopný a zkušený Pijali Paša.Finkel (2006), s. 159–160
Na benátské straně byly osmanské záměry jasné a útok na Kypr se očekával již delší dobu. Válečné strašení vypuklo v letech 1564–1565, kdy Osmané nakonec vypluli na Maltu, a znepokojení znovu vzrostlo na přelomu let 1567 a 1568, kdy se ukázal rozsah osmanské námořní výstavby.Setton (1984), s. 925–931 Benátské úřady byly ještě více znepokojeny, když v září 1568 navštívila Kypr osmanská flotila s Nasim v závěsu, což byla údajně návštěva z dobré vůle, ale ve skutečnosti šlo o špatně utajený pokus o špionáž obrany ostrova.Abulafia (2012), s. 446 Obrana Kypru, Kréty, Korfu a dalších benátských držav byla v 60. letech 15. století modernizována s využitím služeb známého vojenského inženýra Sforzy Pallaviciniho. Byly zvětšeny jejich posádky a izolované državy na Krétě a Kypru se snažily zvýšit soběstačnost výstavbou sléváren a mlýnů na střelný prach.Setton (1984), s. 907–908 Bylo však všeobecně známo, že Kypr se bez pomoci dlouho neudrží. Jeho exponovaná a izolovaná poloha daleko od Benátek, obklopená osmanským územím, ho stavěla do "vlčí tlamy", jak napsal jeden současný historik.Setton (1984), s. 908 Nedostatek zásob a dokonce i střelného prachu nakonec sehrál rozhodující roli při pádu benátských pevností do rukou Osmanů. Benátky se také nemohly spolehnout na pomoc hlavní křesťanské mocnosti ve Středomoří, habsburského Španělska, které bylo zapleteno do potlačování nizozemského povstání a domácího boje proti moriskům.Abulafia (2012), s. 447 Dalším problémem pro Benátky byl postoj obyvatel ostrova. Tvrdé zacházení a represivní zdanění místního pravoslavného řeckého obyvatelstva ze strany katolických Benátčanů vyvolávalo velkou nelibost, takže jeho sympatie obecně ležely na straně Osmanů.Goffman (2002), s. 155–156
Počátkem roku 1570 přesvědčily osmanské přípravy a varování, které vyslal benátský bailo v Konstantinopoli Marco Antonio Barbaro, signorii, že válka je nevyhnutelná. Na Krétu a Kypr byly urychleně poslány posily a peníze.Setton (1984), s. 945–946, 950 V březnu 1570 byl do Benátek vyslán osmanský vyslanec s ultimátem, které požadovalo okamžité odstoupení Kypru. Ačkoli se v benátské Signorii ozvaly hlasy, které se vyslovily pro odstoupení ostrova výměnou za půdu v Dalmácii a další obchodní privilegia, naděje na pomoc ostatních křesťanských států ztužila odhodlání republiky a ultimátum bylo kategoricky odmítnuto.Cook (1976), s. 109
Osmanské dobývání Kypru
náhled|vpravo|250px|Mapa obléhání Nikósie, autor Giovanni Camoccio, 1574 27. června se invazní síly, čítající asi 350–400 lodí a 60 000–100 000 mužů, vydaly na Kypr. Dne 3. července se bez odporu vylodila v Salines u Larnaky na jižním pobřeží ostrova a vyrazila směrem k hlavnímu městu Nikósii. Benátčané zvažovali, že se vylodění postaví, ale vzhledem k přesile osmanského dělostřelectva a skutečnosti, že porážka by znamenala zničení obranných sil ostrova, bylo rozhodnuto stáhnout se do pevností a vydržet, dokud nedorazí posily.Setton (1984), s. 991 Obléhání Nikósie začalo 22. července a trvalo sedm týdnů, až do 9. září. Nově postavené hradby z navezené hlíny dobře odolávaly osmanskému bombardování. Osmané pod vedením Lala Mustafy Paši kopali zákopy směrem k hradbám a postupně zasypávali okolní příkopy, zatímco práci sapérů kryly neustálé salvy z arkebuz.Turnbull (2003), s. 58 Nakonec se po 45 dnech obléhání, 9. září, podařilo 15. útoku prolomit hradbySetton (1976), s. 995 poté, co obránci vyčerpali svou munici. Následoval masakr 20 000 obyvatel města. Dokonce i městská prasata, která muslimové považovali za nečistá, byla zabita a ušetřeny byly pouze ženy a chlapci, kteří byli zajati, aby byli prodáni jako otroci. Kombinovaná křesťanská flotila o 200 plavidlech složená z benátské (pod velením Girolama Zaneho), papežské (pod velením Marcantonia Colonny) a neapolsko-janovsko-španělské (pod velením Giovanniho Andrey Dorii) eskadry, která se koncem srpna opožděně shromáždila na Krétě a plula ke Kypru, se po zprávě o pádu Nikósie obrátila zpět.Setton (1984), s. 981–985
náhled|vlevo|190px|Marco Antonio Bragadin, benátský velitel Famagusty, byl po dobytí města Osmany krutě zavražděn. Po pádu Nikósie se bez odporu vzdala pevnost Kyrenia na severu a 15. září se turecká jízda objevila před poslední benátskou pevností Famagustou. V této chvíli již celkové benátské ztráty (včetně místního obyvatelstva) odhadovali současníci na 56 000 mrtvých nebo zajatých.Setton (1984), s. 990 Benátští obránci Famagusty čítali asi 8 500 mužů s 90 dělostřelci a velel jim Marco Antonio Bragadin. Vydrželi 11 měsíců proti síle, která měla čítat 200 000 mužů se 145 děly,Turnbull (2003), s. 58–59 což papeži poskytlo čas potřebný k sestavení protiosmanské ligy ze zdráhajících se evropských křesťanských států.Hopkins (2007), s. 87–89 1. září Osmané postavili svá děla Hopkins (2007), s. 82 a v následujících měsících vykopali kolem pevnosti obrovskou síť křížících se zákopů v hloubce tří mil, které poskytovaly úkryt osmanským vojskům. Jakmile se obléhací zákopy přiblížily k pevnosti a dostaly se na dostřel dělostřeleckého ostřelování hradeb, bylo postaveno deset pevnůstek ze dřeva a navezené hlíny a balíků bavlny.Turnbull (2003), s. 59–60 Osmanům však chyběla námořní síla, aby mohli město zcela zablokovat i z moře, a Benátčané jej mohli zásobovat a přivážet posily. Poté, co zpráva o takovém zásobování v lednu dorazila k sultánovi, odvolal Pijale pašu a ponechal Lala Mustafu samotného v čele obléhání.Hopkins (2007), s. 82–83 ve stejné době ztroskotala iniciativa Sokollu Mehmeda paši na dosažení separátního míru s Benátkami. Velkovezír nabídl, že postoupí obchodní stanici ve Famagustě, pokud se republika vzdá ostrova, ale Benátčané, povzbuzeni nedávným dobytím Drači v Albánii a probíhajícími jednáními o vytvoření Křesťanské ligy (viz níže), odmítli.Hopkins (2007), s. 83–84 12. května 1571 tak začalo intenzivní bombardování opevnění Famagusty a 1. srpna se posádka s vyčerpanou municí a zásobami vzdala města. Obléhání Famagusty stálo Osmanskou říši přibližně 50 000 obětí.Goffman (2002), s. 158 Osmané dovolili křesťanským obyvatelům a přeživším benátským vojákům opustit Famagustu v klidu, ale když se Lala Mustafa dozvěděl, že během obléhání bylo zabito několik muslimských zajatců, nechal Bragadina zmrzačit a zaživa stáhnout z kůže, zatímco jeho společníci byli popraveni. Bragadinova kůže byla poté vystavena na ostrově a poslána do Konstantinopole.Abulafia (2012), s. 448–449
Svatá liga 200px|náhled|Prapor Svaté ligy, který Jan Rakouský vyvěsil na své vlajkové lodi Real. Zatímco osmanská armáda táhla na Kypr, Benátky se snažily najít spojence. Císař Svaté říše římské, který právě uzavřel mír s Osmanskou říší, jej nechtěl porušit. Francie měla tradičně přátelské vztahy s Osmanskou říší a nepřátelské vztahy se Španěly a Poláci měli problémy s Moskvou.Setton (1984), s. 963 Španělští Habsburkové, největší křesťanská mocnost ve Středomoří, neměli zpočátku zájem republice pomáhat a s nelibostí nesli, že jim Benátky odmítly poslat pomoc při obléhání Malty v roce 1565.Setton (1984), s. 941–943 Navíc chtěl španělský král Filip II. soustředit své síly proti barbarským státům v severní Africe. Španělská neochota angažovat se na straně republiky spolu s Dorijovou neochotou ohrozit své loďstvo již v roce 1570 katastrofálně zdržely společné námořní úsilí. Nicméně za energického zprostředkování papeže Pia V. bylo 15. května 1571 uzavřeno spojenectví proti Osmanům, "Svatá liga", která stanovila sestavení flotily o 200 galérách, 100 zásobovacích plavidlech a síle 50 000 mužů. Aby si smlouva zajistila španělský souhlas, obsahovala také benátský příslib pomoci Španělsku v severní Africe.Hopkins (2007), s. 84–85