Sophie Magdalena Schollová (v němčině Scholl; 9. května 1921 Forchtenberg – 22. února 1943 Mnichov) byla německá studentka a křesťanská pacifistka, členka nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže, kterou se svým bratrem Hansem Schollem posléze v podstatě vedla. V únoru 1943 byla spolu s bratrem přistižena při distribuci protinacistických a protiválečných letáků. Po krátkém vyšetřování byla společně s bratrem a Christophem Probstem postavena před lidový soud, kterému předsedal Roland Freisler, odsouzena k smrti pro velezradu a popravena gilotinou.
Náleží mezi nejuznávanější a nejoslavovanější hrdiny německého protinacistického odboje, bylo o ní napsáno několik knih a natočeno několik filmů. Nejznámějším a nejúspěšnějším filmem o ní je historická rekonstrukce jejích posledních dnů z roku 2005: Sophie Scholl - Poslední dny (německy Sophie Scholl – Die letzten Tage), v níž její postavu ztvárnila Julia Jentschová. V roce 2003 ji diváci německé veřejnoprávní televize ZDF v anketě Naši nejlepší svými hlasy umístili spolu s bratrem na 4. místě v žebříčku největších osobností z řad německého národa.
Život Dětství vlevo|náhled|Radnice v Forchtenbergu, kde Schollová žila v letech 1921–1930
Sophia Magdalena se narodila v roce 1921 ve městě Forchtenberg. Jejím otcem byl Robert Scholl, matkou Magdalena Schollová, rozená Müllerová. Sofie byla jejich čtvrté dítě. Měla starší sestry Inge (1917–1998) a Elisabeth (1920–2020) a bratra Hanse (1918–1943). Později se v rodině narodil syn Werner (1922 – zmizel v roce 1944) a další dcera Tilda (1925–1926). Sophie měla blízký vztah se všemi svými bratry a sestrami, trávili spolu většinu času. Otec byl starostou města. Schollové vyznávali luteránskou víru. Matka rodiny Magdalena byla v roce 1909 vysvěcena na jáhenku, vychovávala své děti v duchu „silného mravního a sociálního uvědomění“.
Ve věku sedmi let nastoupila Sophie do školy. Byla pilnou studentkou, vynikala v kreslení a hudbě a milovala i sport a angličtinu. V roce 1930 se Schollové přestěhovali do Ludwigsburgu a o dva roky později do Ulmu. Zde otec rodiny pracoval jako daňový poradce a státní auditor.
Sophie v roce 1932 nastoupila do vyšší reálné dívčí školy. Byla jiná než ostatní dívky: milovala turistiku a chlapecké hry a byla jedinou školačkou ve městě, která nosila krátký sestřih. Jednalo se o svobodomyslnou mladou ženu. Od dospívání se Sophie vymezovala proti jakékoli nespravedlnosti ve společnosti.
V roce 1933 se v Německu dostala k moci strana NSDAP a její vůdce Adolf Hitler. Robert Scholl byl odpůrcem nacistů a zastáncem liberalismu. Děti zpočátku podporovaly ideály vládnoucí strany, Sophie byla od svých dvanácti let členkou nacistického Svazu německých dívek, stejně jako většina jejích spolužáků a stejně jako její sestry Inge a Elisabeth. Přitahovalo ji zaměření programu na přírodu a sdílené zkušenosti a již v roce 1935 získala pozici vůdkyně oddílu. Organizovala túry, výlety a kempování. Její bratři Hans a Werner také vstoupili do Hitlerjugend.
Podle Inge Schollové měla Sophie na svazu ráda sport a venkovní aktivity a jiným aspektům prý nevěnovala pozornost. S židovskými dívkami, jež znala ze školy, se nadále přátelila a dokonce si stěžovala vedení svazu, když dvě z nich odmítlo přijmout do řad členek. Přitom byla podle vzpomínek ostatních Sophiiných vrstevníků „s velkým nadšením, fanaticky oddaná národnímu socialismu“.
Robert Scholl byl kritický k názorům svých dětí a byl rozzlobený, že se připojily k nacistickým organizacím, i přesto měla Sophie se svým otcem dobrý vztah. On a jeho rodina doma denně diskutovali o politických otázkách. Scholl však věřil, že by se děti měly rozhodovat samy. Nikdy ve škole o jeho názorech nemluvila, ačkoli studenti byli povzbuzováni, aby o svých rodičích podávali informace.
Začátek odporu náhled|upright|Werner Scholl a Sophie Schollová. Fotografie pořízená Hansem Schollem 22. února 1941 Pod vlivem svého otce, přátel a některých učitelů, byla Sophie brzy zklamaná nacismem, stejně jako její bratři a sestry. V roce 1935 byly přijaty norimberské rasové zákony, které výrazně omezily práva Židů, to bylo v rozporu s vírou Schollové v rovnost. V roce 1936 se Sophie nabídla, že bude hostit čtení básní Heinricha Heineho na akci pro členky Svazu německých dívek v Ulmu během návštěvy jednoho z významných představitelů organizace. Tento návrh pobouřil vůdce, protože Heine byl zakázán Goebbelsem v roce 1933 jako levicový a antimilitaristický spisovatel židovské národnosti. Na to Schollová údajně odpověděla: „Kdo nezná Heineho, nezná německou literaturu“. Kvůli prohlášením proti nacismu začala mít Sophie problémy ve škole.
V roce 1937 byli Sophie, Hans, Werner a Inge Schollovi zatčeni gestapem pro podezření, že byli součástí protinacistické skupiny. Byla provedena domovní prohlídka, zabaveny deníky, časopisy a sbírky básní. Sophie byla propuštěna ve stejný den, kdy jí bylo 16 let, Inge a Werner o týden později, Hans strávil další tři týdny ve vězení. Toto zatčení Sophii vyděsilo a prohloubilo její nespokojenost s úřady. Ve stejném roce se Sophie při tanci setkala s Fritzem Hartnagelem. Začali spolu vztah, který trval až do její popravy. V roce 1938 Sophie rezignovala na pozici vedoucí oddílu ve Svazu německých dívek. V roce 1939, po vypuknutí druhé světové války v září, byli bratři Schollové posláni na frontu. Podle pamětí Elisabeth Schollové řekla Sophie v létě toho roku: „Doufám, že bude válka. Doufám, že se někdo postaví Hitlerovi.“
Na jaře 1940 Schollová odmaturovala a začala se připravovat na povolání učitelky v mateřské škole. Doufala, že práce ve školce by mohla nahradit absolvování šestiměsíční pracovní služby v Reichsarbeitsdienstu. Schollová nadále kritizovala nacistické úřady. V roce 1941 úspěšně složila zkoušky a toužila o přijetí na Mnichovskou univerzitu, kde již studoval její bratr Hans. Službu si však ještě musela odpracovat, protože to byla podmínka pro přijetí na univerzitu.
Schollová pracovala šest měsíců od jara 1941 jako vychovatelka v Blumbergu. Od nacismu ji odvrátil také tvrdý a vojenský pracovní režim v Reicharbeitsdienstu. Schollová napsala, že snila o nezávislosti, ukončení války a shledání se svým milencem Fritzem Hartnagelem, který bojoval na východní frontě. Vedli spolu korespondenci. Hartnagela viděla naposledy 20. května 1942, než odešel na frontu na území Ukrajinské SSR. Sophie se obtížně smiřovala s jeho pozicí důstojníka, protože cítila, že vojenská poslušnost může snadno pokřivit jeho svědomí. Když se naskytla příležitost, Sophie odcestovala do Ulmu, aby se setkala s Hansem během jeho odchodu z armády.
Schollová ráda četla literaturu o filozofických a teologických tématech. Ve svých názorech se opírala o spisy svatého Augustina. Náboženské přesvědčení bylo jedním z hlavních důvodů, proč odmítla nacistickou ideologii.
Bílá růže náhled|vlevo|Památník sourozenců Schollových před Mnichovskou univerzitou V květnu 1942 začala Schollová studovat na univerzitě v Mnichově filozofii a biologii. To už se její bratr Hans vrátil z fronty a studoval lékařskou fakultu. Představil Sophii svým přátelům, kteří sdíleli úzký okruh společných filozofických, politických, hudebních, literárních a sportovních zájmů. Mezi nimi byli Alexander Schmorell, Christoph Probst, Willi Graf a Jürgen Wittenstein. Společně studenti navštěvovali přednášky, představení a koncerty, pěstovali turistiku, lyžování a horolezectví. Sophie se inspirovala přednáškami učitele filozofie Kurta Hubera.
Hans Scholl a Alexander Schmorell byli zděšeni poměry na východní frontě, kde se stali očitými svědky nacistických zločinů na obyvatelstvu SSSR a Polska. O takových případech hovořili Sophie a její snoubenec Hartnagel. Od června 1942 začali Hans Scholl a Alexander Schmorell tisknout a tajně distribuovat letáky v Mnichově a okolí, vyzývající své spolužáky a další Němce k odporu nacismu. Letáky byly vydány jménem "Bílé růže" – to byl název skupiny. Přátelé se rozhodli uchýlit se k pokojnému protestu po vzoru amerických studentů bojujících proti rasové diskriminaci.
Hans zpočátku nechtěl, aby se jeho sestra účastnila aktivit Bílé růže kvůli nebezpečí. Sophie viděla letáky a podporovala aktivity demonstrantů. Když náhodou zjistila, že ve skupině je i její bratr, rozhodla se připojit k odboji. Hartnagel odradil nevěstu od účasti v opoziční skupině, podle Elisabeth Schollové řekl v květnu 1942 Hartnagel Sophii, že ji to může stát život, na což odpověděla: "Já vím." Požádala ho o tisíc říšských marek, které využila na nákup tiskového stroje na tisk letáků. Brzy se k nim přidali jejich přátelé Graf a Probst a také učitel Huber.
Členové Bílé růže napsali šest různých letáků. Letáky množili pomocí cyklostylu. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení se Sophie neúčastnila psaní textů, ale pouze distribuce letáků. Zpočátku byly letáky zasílány poštou pouze profesorům, knihkupcům, spisovatelům a dalším. Adresy byly nalezeny v telefonním seznamu a ručně napsané na každé obálce. Následně byly do domácností v Německu rozeslány tisíce letáků. Přes riziko kontroly gestapem aktivisté převáželi letáky ve vlacích.
V roce 1942 byl Sophiin otec Robert odsouzen ke čtyřem měsícům vězení za kritiku Hitlera. To dále zesílilo Sophiinu nenávist k nacistickému režimu. Podle pamětí dalšího účastníka Bílé růže se Sophie někdy tak bála zatčení, že spala v posteli svého bratra.
Studentům se podařilo získat širokou síť příznivců v mnoha městech, kteří pomáhali s nákupem papíru, obálek a známek. Letáky vyzývaly k sabotáži vojenského průmyslu a boji proti NSDAP. Kromě toho členové Bílé růže malovali graffiti a psali výzvy ke svržení Hitlera v Mnichově. Po bitvě u Stalingradu zanechali na zdech budov v Mnichově nápisy „Svoboda!“ a „Hitler je masový vrah“. Sophie se chtěla akcí zúčastnit, ale muži se rozhodli ji nezatahovat do nebezpečí kvůli hlídkám v ulicích.
V lednu 1943 byla skupina dobře organizovaná a úspěšně pracovala, její členové věřili, že se mocenské poměry v Německu brzy změní, avšak jejich činnost se dostala do povědomí gestapa. Již v červnu 1942 začalo vyšetřování letáků v Mnichově, které výrazně zesílilo po 28. lednu 1943, kdy se objevil pátý leták. Od února 1943 začalo gestapo pátrat po aktivistech po celé zemi a za pomoc při jejich dopadení byla vypsána odměna tisíc říšských marek. I přes to se členy skupiny dlouho nedařilo identifikovat.
Zatčení a poprava V lednu 1943 začaly na Mnichovské univerzitě vznikat studentské protesty. Členové Bílé růže se rozhodli zúčastnit agitace studentů, vytiskli 1300 letáků a 18. února s nimi sourozenci Schollové odjeli na univerzitu, aby je před přednáškami rozdali publiku. Když Sophie shazovala balíček letáků ze třetího patra na nádvoří univerzity, všiml si jí školník (podle jiných zdrojů zámečník) Jacob Schmid, zarytý nacista. Tento moment se následně stal kultovním a je uveden v každém hraném a dokumentárním filmu o „Bílé růži“. Schmid okamžitě ohlásil gestapu, co viděl. Poté byli Sophie a Hans zadrženi na univerzitě, byli prohledáni a policie u Hanse našla ručně psaný návrh sedmého letáku. V Sophiině bytě pak byl nalezen dopis Probstovi, díky kterému byl také zatčen.