náhled| Typologie – Bernd a Hilla Becherovi
Fotosérie (fotografická série nebo fotoseriál) je série fotografií, které spojuje společné téma, myšlenka a formální rysy. Jazykové možnosti fotografie v kontextu fotoseriálu se rozšiřují díky formování vazeb mezi snímky na úrovni denotativní (objektivní) a konotativní – paleta, úhel, půdorys, poměr stran obrazu, směr pohledu, držení těla, atd.
Strukturální klasifikace fotosérií
Fototypologie Fototypologie jako jedna z klíčových forem fotosérií se v prostoru muzeí prosadila v 70. letech 20. století. V roce 1975 výstava „New Topography: Photographs of a Man-Changed Landscape“ v George Eastman House Museum představovala dílo manželů Bernda a Hilly Becherových. Jejich černobílé série průmyslových a domácích staveb připomínaly etnografické výzkumné materiály nebo vědecko-technické ilustrace, ale zároveň nebyly ani jedno.
Každý jednotlivý obraz ve fototypologii je vytvořen v souladu s běžným extrémně formalizovaným modelem. Všechny obrázky ve fototypologii na denotativní úrovni (to, co je zobrazeno) jsou sjednoceny homogenními objekty v rámu. Na konotativní úrovni (jak je znázorněno) jsou fotografie sjednoceny velikostí a proporcemi výtisků, izolací a měřítkem objektů v rámečku, expozičními podmínkami, barvou, kontrastem a jasem, úhlem a bodem snímání. Samostatné fotografie ve fototypologii si nečiní nárok na nezávislou výpověď, ale nabývají významu v souhrnu. Kompoziční sled obrazů ve fototypologii přitom zpravidla nemá významotvornou hodnotu. Tuto posloupnost může autor nastavit na úrovni artikulace linií a tonální juxtapozice, ale samotné pořadí obrazů neovlivňuje výsledek interpretace. Verbální složka (úvod, popisky) má ve fototypologii minimální hodnotu nebo může zcela chybět..
Příklady fototypologií:
Dillon Marsh: Asimilace Fedor Savincev. "6 akrů" Nicolai Howalt: 78 boxerů
Fotopříběh s pevnou strukturou Přísná struktura je fotografickým příběhům vlastní a je částečně založena na formálních prvcích typologie fotografií. Samostatné fotografie v těchto sériích spojuje menší počet formálních spojení a jsou méně odděleny od slovní složky.
Pojem „fotohistorie“ naznačuje, že tento typ projektu nevykazuje vlastní imanentní formální charakteristiky, ale něco, co se odehrává ve skutečnosti – ve fotohistorii vystupuje do popředí dokumentární interpretace reality, zatímco formální jednota obrazů mizí do pozadí. Ve fotohistorii s rigidní strukturou je zachován konceptualizující princip formální a významové podobnosti snímků, ale v mnohem menší míře než ve fototypologii. Posloupnost snímků v pevně strukturovaném fotopříběhu je důležitá pro utváření celkového efektu. Při zachování částečné nezávislosti na verbální složce fotopříběhy s rigidní strukturou ve větší míře než typologie spoléhají na schopnost textu stanovit hranice interpretace, vybavit doslovný obraz nesamozřejmými symbolickými významy.
Příklady fotopříběhů s pevnou strukturou:
Zed Nelson: Miluj mě Dmitrij Lukjanov: DKdance
Fotopříběh se slabou strukturou Obrazy ve fotohistorii se slabou strukturou jsou propojeny méně zjevnými denotativními a konotačními znaky než obrazy ve fototypologii nebo fotohistorii s rigidní strukturou. Je to dáno posílením nároků každé jednotlivé fotografie na nezávislý výrok. Tato formální spojení přitom postačují k vytvoření potřebné jednoty fotohistorie. Takové série jsou zpravidla více závislé na slovním komentáři, který přímo či nepřímo naznačuje pravidla pro spojování obrázků, nastavuje potřebný vektor pro interpretaci jejich celku.
Příklady fotopříběhů se slabou strukturou:
Julia de Cooker: Svalbard, arktický oficiální život Evgenia Arbugaeva: Tiksi
Asociativní struktura fotosérie Sériové fotografie s asociativní strukturou nejsou spojeny zjevným souborem denotativních a konotačních znaků. Úspěch interpretace takové série obrazů nevyhnutelně závisí na divákově schopnosti vidět podobnosti a protiklady v neustále se měnících vizuálních podmínkách. Identifikace údajně souvisejících fotografií vybízí k rozšíření výsledků zážitku z jejich interpretace na jiný soubor snímků. Soukromá spojení vytvořená divákem tak tvoří místní slovník, který slouží jako vodítko v téměř neomezeném asociativním poli. Vazby mezi obrazy v sériích s asociativní strukturou mohou mít různou míru rigidity, respektive jejich interpretace různou míru ovladatelnosti, která závisí na počtu a konzistenci nápověd zanechaných autorem. V sériích s asociativní strukturou je fotograf schopen řídit interpretaci snímků divákem pomocí prostorového uspořádání fotografií, principu formálně-sémantické podobnosti, nebo naopak opozice jednotlivých snímků; detekce zjevnějších spojení se stává šablonou pro dekódování méně zjevných.
Příklady sérií fotografií s asociativní strukturou:
Rinko Kawauchi: Illuminance Geraldine Lay: Un mince vernis de realite
Galerie
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Literatura Barth, R. Třetí smysl: sborník / R. Barth – Moskva, Ad Marginem Press, 2015. – 103 s. Bart, R. Camera lucida: fotokomentář / R. Barth, Moskva: Ad Marginem Press, 2016. – 192 s. Berger, J. Fotografie a její účel / J. Berger. – Moskva: Ad Marginem Press, 2014. – 240 s. Kotton, Š. Fotografie jako současné umění / Š. Kotton / per. A. Glebovská. – Moskva: Ad Marginem Press, 2020. – 287 s. Krauss, R. Fotografie: zkušenosti z teorie diskrepancí: sborník / R. Krauss / překlad z fr. a angličtiny. A. Šestaková. – Moskva: Ad Marginem Press, 2014. – 303 s. Rancière, J. Emancipovaný divák / J. Rancière / překlad z fr. D. Žukov. – Nižnij Novgorod: Krasnaja lastočka, 2018. – 126 s. Sontagová, S. O fotografii / S. Sontagová. – Moskva: Ad Marginem Press, 2013. – 272 s. Tjažlov Ja. I. Struktura fotoseriálu / Znak: problematická oblast mediální výchovy. 2020. č. 4 (38). s. 129–141. Eko, W. Chybějící struktura: úvod do sémiologie / W. Eco / per. s tím.: V. Reznik A. Pgonjalo. – Petrohrad: Symposium, 2006. – 538 s.
Kategorie:Fotografie