Teorie pozitivní dezintegrace (TPD) je pojetí rozvoje osobnosti od polsko-kanadského psychologa Kazimierze Dąbrowskiho. Oproti mainstreamové psychologii tento koncept považuje psychické napětí a úzkost za nezbytné pro osobní růst a nevidí je výhradně jen jako negativní jevy. Tyto „dezintegrační“ procesy mohou být za určitých okolností považovány za „pozitivní“, jestliže vedou k rozvoji osobnosti. Vstup do dezintegrace a do následných vyšších procesů vývoje se děje skrze vývojový potenciál. Podstatnou roli zde hraje mimo jiné hypersenzitivita, pro kterou Dąbrowski používá termín nadměrná vzrušivost (anglicky overexcitability, polsky nadpobudliwość). Pojmenoval pět druhů nadměrné vzrušivosti: emoční, smyslová, intelektuální, imaginativní a psychomotorická.
TPD identifikuje ve vývoji jedinců pět úrovní: počínaje primární integrací, pokračující přes tři rozličná stádia psychické dezintegrace, a končící sekundární integrací, kterou lze označit za naplňenou osobnost. Stádia jsou označována římskými číslicemi I až V. Na rozdíl od jiných teorií vývoje, jako jsou například Eriksonovy fáze psychosociálního vývoje, se v případě TPD nepředpokládá, že by většina lidí za život postoupila všemi úrovněmi. Teorie pozitivní dezintegrace rovněž není teorií stádií: jednotlivé úrovně nekorelují s věkem, a ani psychické napětí nekoreluje se zralostí. Lidé, kteří neprojdou pozitivní dezintegrací, se mohou zastavit ve fázi tzv. „primární integrace“ – mají sice individualitu, přesto však postrádají autonomní osobnost a zůstávají ovlivnitelní.
Teorie Dąbrowski začal teorii pozitivní dezintegrace vyvíjet už ve svých nejranějších polských pracích. Odráží se již v jeho doktorské práci o psychologických podmínkách sebevražd (1929), zárodky teorie obsahovala také jeho první práce v angličtině, Psychological bases of self-mutilation (1937; Psychologické základy sebepoškozování). Větší anglickou prací pak byla jeho kniha Positive Disintegration (1964). V té se již vyskytuje teze, že klíčem k duševnímu růstu je silný „vývojový potenciál“, tedy konstelace určitých psychologických faktorů. Silný vývojový potenciál často vede k dezintegraci primárních psychologických struktur. Ačkoli tato dezintegrace způsobuje nepříjemné psychické napětí, zároveň umožňuje jedinci reorganizovat vlastní vůlí (volicionálně) své priority a hodnoty, což vede k jeho psychickému růstu směrem k vyspělé osobnosti.
Dąbrowskiho teorie rozvoje osobnosti klade důraz na několik hlavních rysů, například:
Osobnost není nějaká univerzální vlastnost daná všem. Musí být přímo vytvořena – tvarována, formována – konkrétním jednotlivcem, aby odrážela jeho vlastní jedinečný charakter. Osobnost se rozvíjí pod působením vývojového potenciálu. Ten mimo jiné zahrnuje nadměrnou vzrušivost (overexcitability). Ne každý člověk vykazuje dostatečnou nadměrnou vzrušivost k tomu, aby prošel pozitivní dezintegrací a tedy i procesem duševního růstu. Vývojový potenciál jedince vytváří krize, které se projevují silnými úzkostmi a depresemi (tzv. psychoneurózami). Tyto krize urychlují proces dezintegrace. Aby se osobnost jedince mohla rozvíjet, musí se nejdříve "rozpadnout" (tj. dezintegrovat) jeho primární integrace, která je založená na primitivních instinktech a socializaci. Vývoj hierarchie individuálních hodnot (emočních reakcí) je podstatnou složkou rozvoje osobnosti a autonomie. V tom se Dąbrowskiho teorie odlišuje od většiny psychologických teorií, neboť v jeho přístupu emoce hrají hlavní roli. Jedincovy emoční reakce jsou důležité při vytváření individuálního ideálu osobnosti. V TPD se jedná o jeden z nejdůležitějších pojmů. Ideál osobnosti tvoří jakýsi konečný cíl individuálního rozvoje, který se jedinec ve snaží naplnit. Jednotlivec musí zkoumat svou podstatu a rozvíjet svůj vlastní, jedinečný ideál osobnosti. Na základě tohoto ideálu pak může činit existenciální volby, které zdůrazňují ty aspekty já, které jsou vyšší a „více já“. Zároveň podle svého ideálu omezuje ty aspekty, které jsou nižší a „méně já“. Tímto způsobem jedinec vytváří autentické já založené na jeho základní esenci. Mezi další zásadní složky individuálního rozvoje patří kromě ideálu osobnosti také: sebevzdělávání, třetí faktor, dynamismus subjekt-objekt v mysli jedince, sebezdokonalování a autopsychoterapie.
Faktory rozvoje osobnosti Dąbrowski zpozoroval, že většina lidí stráví své životy ve stavu primární integrace (v jeho ranějších dílech se lze setkat i s pojmem "primitivní integrace"). To znamená, že jsou převážně vedeni biologickými impulsy (tzv. „první faktor“) a/nebo nekritickým schválením a dodržováním společenských konvencí (tzv. „druhý faktor“). Jedná se o úroveň I. Na této úrovni neexistuje žádné skutečné individuální vyjádření autonomního lidského já (self). Lidé na úrovni I proto nemají žádnou autonomní osobnost, spíše vykazují Nietzscheovu ideu stádní osobnosti.
Individuální projev osob na úrovni I je ovlivněn a omezen zmíněnými dvěma faktory. První faktor usměrňuje energii a talenty jedince pouze k dosažení sebeúčelných cílů, jež jsou odrazem „nižších instinktů“ a biologického ega. Primárním zaměřením je zde základní přežití a prosazování vlastní osoby. Druhý faktor (sociální prostředí a tlak vrstevníků) zase omezuje individuální projev a kreativitu jedince tím, že upřednostňuje pohled jeho sociální skupiny na život a odrazuje jej od individuálního myšlení a vyjádření.
Druhý faktor externalizuje hodnoty a morálku, tedy externalizuje i svědomí. Sociální síly utvářejí jedincova očekávání. Jeho chování, kreativita a nadání je usměrňováno druhým faktorem do těch forem, které následují a podporují stávající sociální prostředí. Jelikož je svědomí odvozeno z vnějšího sociálního kontextu, platí, že pokud společnost zastává etické normy, pak se i lidé ovlivnění druhým faktorem budou chovat eticky. Pokud se však společnost najednou stane zkaženou, lidé silně ovlivnění druhým faktorem jí nebudou oponovat. Socializace bez zkoumání individuality vede k rutině a robotické existenci (viz např. pojem "robopath" popsaný rakouským biologem Ludwigem von Bertalanffym). Reakce takového jedince nejsou jedinečné, nýbrž jsou založeny na sociálních kontextech. Dąbrowski tvrdí, že lidé motivovaní primárně druhým faktorem reprezentují významnou většinu běžné populace.
Dąbrowski cítil, že společnost jako celek je do velké míry ovlivněna zmiňovanými dvěma nižšími faktory a lze ji tedy celou charakterizovat jako fungující na úrovni I. Její vnější hodnotový systém zbavuje jednotlivce veškeré individuální odpovědnosti. Dąbrowskii se však primárně zaměřuje na jedince, jež vykazují odlišný vývojový směr: individualizovanou vývojovou dráhu. Takoví lidé se vymaní z automatického, naučeného, socializovaného pohledu na život (které Dąbrowski nazývá negativní přizpůsobení) a procházejí celou řadou osobních dezintegrací. Dąbrowski pohlížel na tyto rozpady jako na klíčový prvek v celkovém vývojovém procesu. Jsou to právě krize, které zpochybňují status quo a způsobují, že lidé přehodnocují sebe, své ideje, hodnoty, myšlenky, ideály atd.
Pokud vývoj pokračuje, pak jedinec rozvíjí hierarchickou strukturu hodnot (tzv. pozitivní přizpůsobení), která je individualizovaná, vědomá a kriticky vyhodnocovaná. Tato hierarchie hodnot působí jako měřítko, podle kterého nyní jedinec nahlíží na všechny věci. Vyšší hodnoty vnitřní hierarchie jednotlivce zároveň přecházejí do jeho přímého chování a už nejsou založeny na externích společenských mravech. Tyto vyšší individuální hodnoty charakterizují případnou sekundární integraci (úroveň V), která již odráží individuální autonomii a značí příchod ryzí lidské osobnosti. Na této nejvyšší úrovni jedinec rozvíjí svou vlastní vizi toho, jaký by měl život být, a tak jej i žije. Tato vyšší úroveň se pojí se silnými individuálními přístupy ke kreativitě a řešení problémů. Nadání a kreativita jedince se uplatňují ve službách těchto vyšších individuálních hodnot a vizí, jaký by mohl být život a jaký by měl být svět. Osoba vyjadřuje svou „novou“ autonomní osobnost energicky skrze akci, umění, sociální změnu a tak dále.
Vývojový potenciál Pokročilý vývoj je často viděn u těch lidí, kteří vykazují silný vývojový potenciál. Vývojový potenciál představuje konstelaci genetických rysů. Může být pozitivní nebo negativní, a také může být silný nebo slabý. Pokud je vývojový potenciál silný, pak jsou vstupy vnějšího prostředí jen minimální. Pokud je tento potenciál naopak slabý, bude vnější prostředí hrát zásadní roli. Do vývojového potenciálu je začleněno mnoho faktorů, nicméně Dąbrowski klade důraz na tři hlavní aspekty: nadměrná vzrušivost, specifické schopnosti a talenty jedince a zatřetí pak tzv. třetí faktor – silný pud (drive) vůči autonomnímu růstu.
Nadměrná vzrušivost (overexcitability) Nejzřetelnějším aspektem vývojového potenciálu je nadměrná vzrušivost (NV). Jedná se o zvýšené fyziologické prožívání stimulů vyplývající ze zvýšených neuronálních citlivostí. Čím větší je jedincova NV, tím intenzivnější jsou jeho každodenní zážitky. Dąbrowski nastínil pět forem NV: psychomotorická, smyslová, imaginativní, intelektuální a emocionální. Tyto nadměrné vzrušivosti (a zejména poslední tři zmíněné) často způsobují, že člověk prožívá každodenní život intenzivněji a hluboce pociťuje extrémy radostí a strastí života. Při studiu osobností Dąbrowski zjistil, že právě nadměrná vzrušivost byla klíčovou součástí jejich vývojových a životních zkušeností. Tito lidé jsou řízeni a poháněni svým hodnotovým „kormidlem“, svou zkušeností s emocionální NV. V kombinaci s imaginativní NV a intelektuální NV pak mají tito lidé silné a víceúrovňové vnímání světa.
Přestože mají jednotlivé NV své základy v nervovém systému, projevují se psychologicky prostřednictvím vývoje struktur, které odrážejí vznikající autonomní já. Nejdůležitější z těchto konceptualizací jsou dynamismy. Dle Dąbrowského pojetí jde o biologické či mentální síly, které ovládají chování a jeho vývoj. Jsou to instinkty, pudy a intelektuální procesy v kombinaci s emocemi. S tím, jak vývoj jedince pokračuje, tyto dynamismy stále více zrcadlí jeho pohyb k autonomii.
Schopnosti a talenty Druhým aspektem vývojového potenciálu jsou jedincovy specifické schopnosti a talenty. Ty mají tendenci sloužit jeho aktuální úrovni vývoje. Jak již bylo nastíněno, lidé na nižších úrovních využívají své talenty k podpoře egocentrických cílů nebo ke šplhání po společenském či firemním žebříčku. Na vyšších úrovních se specifické talenty a schopnosti stávají důležitou silou. Jsou usměrňovány hierarchií jedincových hodnot k vyjádření a dosažení jeho vlastní vize ideální osobnosti a jeho pohledu na to, jaký by měl svět být.
Třetí faktor Třetí aspekt vývojového potenciálu je jednoduše označován jako „třetí faktor“ (kde prvním faktorem jsou vrozené předpoklady a druhým faktorem jsou společenské vlivy). Je jím myšlen pud (drive) k individuálnímu růstu a autonomii. Třetí faktor má kritický význam, protože zaprvé uplatňuje jedincův talent a kreativitu k autonomnímu vyjádření a zadruhé poskytuje motivaci usilovat v životě o víc – představovat si cíle, které jsou momentálně mimo dosah, a snažit se jich dosáhnout.
Dąbrowski jasně rozlišuje třetí faktor od svobodné vůle. Cítil, že pojem "svobodná vůle" nejde dostatečně daleko při zachycení motivujících aspektů, které on přisuzoval třetímu faktoru. Jednotlivec může například uplatnit svobodnou vůli a prokázat nějakou menší motivaci k růstu nebo ke změně, třetí faktor však konkrétněji popisuje onu motivaci – motivaci stát se sám sebou. Tato motivace je mnohdy tak silná, že v některých situacích v sobě může jedinec zpozorovat potřebu se vyvíjet a při tom se zároveň vystavit velkému ohrožení. Tento pocit „musím být sám sebou“, obzvláště když to má být „za každou cenu“ a když je pocit vyjádřen jako silný motivátor pro sebe-růst, stojí zřetelně nad obvyklou konceptualizaci připisovanou pojmu "svobodná vůle".