Přímá demokracie ve Švýcarsku funguje tak, že hlasující občané jsou Suverénem na všech státních úrovních (obec, kanton, federace), kde jako držitelé nejvyšší moci (Suverén) mohou činit konečná rozhodnutí o faktických otázkách. Pro drtivou většinu švýcarského lidu je přímá demokracie ústředním prvkem švýcarského politického systému.Gemäss der Univox II B-Umfrage zu den direktdemokratischen Einrichtungen 2006/2007 möchten 58 % der Befragten den Status quo der direktdemokratischen Institutionen beibehalten, 25 % sind für einen Ausbau und weniger als 10 % für eine Einschränkung (Archiv). Podle ekonoma Gebharda Kirchgässnera žádná jiná země na světě nemá přímá lidová práva ani zdaleka tak rozsáhlá.:de:Gebhard Kirchgässner, Lars P. Feld, Marcel R. Savioz: Die direkte Demokratie: Modern, erfolgreich, entwicklungs- und exportfähig. Helbling & Lichtenhahn, Basel/ Genf/ München 1999, ISBN 3-7190-1837-7.

náhled|400px|Zemský sněm, Landsgemeinde (Albert Welti 1910/12)

Pojem a předmět zkoumání Pojem Demokracie jako sociální pomocný pojem se může stát od státu zásadně lišit, a to i přes navenek shodné ústavní znaky. Pro jeho podstatu je určující duchovně-politický postoj jednotlivých národů. Ve Švýcarsku je to založeno na historicky vyspělém systému samosprávy komunit a rozsáhlé decentralizaci správy. Tento termín byl používán již v roce 1618 v dokumentu z kantonu Graubünden jako protitermín k monarchii a aristokracii a patřil k politickému a společenskému jazyku Staré konfederace a Přidružených regionů.

Švýcarská přímá demokracie se svou specifickou politickou kulturou se rozvíjela v 19. století v jednotlivých kantonech velmi rozdílně,Wege zur direkten Demokratie in den schweizerischen Kantonen. přičemž navazovala na republikánské a komunalistické struktury a byla podporována osvícenstvím a helvetismem. Přímá demokracie ve Švýcarsku je historicky málo prozkoumána. Hlavní důraz byl kladen na sociální a ekonomické dějiny demokracie, zatímco politické dějiny a jejich historický kontext zůstaly z velké části nezpracovány. Od roku 2006 se tomuto tématu věnuje Fórum pro výzkum přímé demokracie různými projekty, pracovními setkáními a konferencemi.Forum zur Erforschung der direkten Demokratie. náhled|Zemský sněm, Landsgemeinde, kanton Appenzell Innerrhoden, 2005 náhled|Zemský sněm, Landsgemeinde, kanton Glarus, 2006 Současné ústavně-historické výzkumy spatřují kořeny přímé demokracie v kontinuitě demokratickými shromážděními utvářené politické kultury svobodných společenství – obecních sněmů a zemských sněmů – od pozdního středověku, ve federálním referendu v Přidružených regionech a úředních průzkumech (také «dotazování lidu», nezávazné průzkumy veřejného mínění vrchnosti) v městských republikách. Obecní svoboda zahrnuje v prvé řadě právo obcí vydávat vlastní právní normy a na samosprávu. Nejrozvinutější byla ve svobodném státě Drei Bünden, Trojspolek (dnešní Graubünden) v 16. století.Randolph C. Head: Demokratie im frühneuzeitlichen Graubünden. Chronos-Verlag, Zürich 2001, ISBN 3-0340-0529-6.

Kantonální vývoj byl také inspirován Montagnardskou ústavou a Girondistickým návrhem z roku 1793, které inicioval Jean-Jacques Rousseau.Demokratie in der Schweiz – Länderbericht 2008/2009.

Vznik a rozvoj demokratických institucí Od středověku existuje v některých kantonech instituce přímé demokracie zemský sněm. Přímá demokracie se nejvíce rozvinula ve svobodných obcích regionu Drei Bünden. V moderní době demokratický vývoj ve Švýcarsku určovaly větší kantony s jejich spíše reprezentativními systémy. V roce 1840 mělo sedm kantonů zemský sněm (Appenzell Innerrhoden, Appenzell Ausserrhoden, Glarus, Nidwalden, Obwalden, Uri, Schwyz), šest polopřímou demokracii (Baselland, Graubünden, Luzern, St. Gallen, Wallis, Zug), jedenáct čistě reprezentativní demokracii (Aargau, Bern, Basel, Freiburg, Genf, Schaffhausen, Solothurn, Thurgau, Tessin, Waadt, Zürich) a v jednom (Neuenburg) fungovala konstituční monarchie.

Konfederace států starého Švýcarska měla zastupitelský orgán Kantonální shromáždění, stejně jako nový spolkový stát má Federální shromáždění. Federální ústava z roku 1848 obsahovala jen málo prvků přímé demokracie, jakou byla Iniciativa za celkovou revizi ústavy. Nejdůležitější lidová práva na federální úrovni byla zavedena v roce 1874 fakultativním legislativním referendem a v roce 1891 ústavní iniciativou. Švýcarsko se v té době stalo zemí s nejrozvinutější přímou demokracií na světě.Gebhard Kirchgässner: Direkte Demokratie. Universität St. Gallen, 2010.

Kooperativní demokracie v raně novověkém kantonu Graubünden Po faktickém oddělení od Svaté říše římské v roce 1499 se Drei Bünden (Trojspolek, Rétský svobodný stát, dnešní Graubünden) vyvinuly do struktury, která byla v raně novověké Evropě jedinečná. Trojjazyčný a po roce 1520 i konfesionálně různorodý Svobodný stát byl od 16. století pod komunální vládou, která se rozhodovala podle většinového principu. Občané Graubündenu přísahali na svobodu samosprávy a tvrdili, že nad sebou nemají pána, pouze Boha. In einem Žili ve sdruženích nezávislých politických obcí, nárokovali si moc většinovým systémem vytvářet a rušit zákony, uzavírat spojenectví s cizími knížaty a komunitami, rozhodovat o válce a míru a radit se ve všech ostatních záležitostech, které se týkaly vyšších a nižších pravomocí. Stejně jako Konfederace zůstal i Svobodný stát federálním státem složeným ze suverénních členů. Navzdory mnoha dělicím liniím – například v Engadinu byly vypracovány latinské stanovy, které zahrnovaly italský vývoj, zatímco německy mluvící komunity na severu současně zapisovaly své zvykové právo písemně – se vyvinuly společné politické instituce a společná politická identita.Toto společné povědomí se koncem 16. století promítlo i do společných hodnot a dokonce i do místních historických mýtů. Kolem roku 1620 se objevilo množství textů s komunitními myšlenkami na politickou moc a legitimitu, které čerpaly z politické zkušenosti století komunální politiky a domácí i zahraniční politické krize.Randolph C. Head; Verein für Bündner Kulturforschung (Hrsg.): Demokratie im frühneuzeitlichen Graubünden. Gesellschaftsordnung und politische Sprache in einem alpinen Staatswesen, 1470–1620. Chronos, Zürich 2001, ISBN 3-0340-0529-6.

Rozvoj moderní demokracie v kantonech a obcích Moderní demokracie se ve Švýcarsku rozvíjela od 30. let 19. století souběžně s rozvojem tisku a ústavním zakotvením svobody tisku, která existovala již během helvetského období. Tisk představoval důležitý faktor v politické debatě a šíření myšlenek přímé demokracie. Teoretické základy a právní zdůvodnění položili ve Švýcarsku již v 18. století francouzsky mluvící Západošvýcarská škola přirozeného práva a Jean-Jacques Rousseau.

Rozvoj probíhal v kantonech a byl iniciován zdola, demokratickými hnutími v převážně venkovských komunitách a poddanských oblastech. Aby bylo možné prosadit různé požadavky na rozšíření demokratických práv, petice a memoriály požadovaly změnu kantonálních ústav. Rozhodujícím novým přímým demokratickým nástrojem pro zajištění lidové suverenity bylo lidové veto (předchůdce fakultativního legislativního referenda), kterým si suverénní lid vyhradil právo schvalovat všechny změny zákona.

Kanton Appenzell Innerrhoden byl jedním z prvních, ve kterém lidé přestali tolerovat kabinetní politiku vládnoucích rodin v demokracii zemských sněmů a s ústavou z roku 1829 byla nastolena moderní demokracie dle gusta lidu.

Kanton St. Gallen dosáhl průkopnického úspěchu v roce 1831 zavedením práva veta. Bylo výsledkem politického kompromisního řešení mezi buržoazně-liberálním a venkovsko-demokratickým proudem v Ústavní radě, na které měl velký vliv raný teoretik přímé demokracie Franz Anton Good.

Kanton Basel-Landschaft si chtěl zavedením moderního práva veta v roce 1832 přímým demokratickým způsobem zajistit práva na suverenitu a na svobodu, která získal během rozdělení kantonu Basel. S vetem a zejména s povinným referendem (1863) měl skutečnou průkopnickou roli. Žádný jiný kanton neměl takovou škálu přímých demokratických práv.

Kanton Basel-Stadt byl pátým posledním kantonem, který v roce 1875 zavedl přímou demokracii. S tím se opozdil, a tak současně zavedl oba hlavní nástroje přímé demokracie, obligatorní (nepovinné) referendum a lidovou iniciativu.

V roce 1841 byl kanton Luzern třetím kantonem, který zavedl právo vetovat zákony, a první, který vedl skutečnou debatu o vetu v tisku, parlamentu a veřejnosti. Pomocí nástroje veta, praktikovaném na veto-shromážděních, dostali luzernští hlasující občané právo spolurozhodovat o legislativě, aliancích, smlouvách atd., a stali se tak nejvyšším zákonodárným orgánem ve smyslu lidové suverenity. Nikde jinde v Konfederaci nemělo kantonální obyvatelstvo takovou moc. Tato debata byla průlomová pro další rozvoj přímé demokracie v ostatních kantonech a na spolkové úrovni.Eduard His: Luzerner Verfassungsgeschichte der neuern Zeit (1798–1940). Luzern 1940.

Nová ústava kantonu Zürich, kterou 18. dubna 1869 schválilo více než 60 procent voličů, byla první přímo-demokratickou ústavou ve Švýcarsku. Před Curychem žádný kanton neprovedl tak radikální změnu z čistě reprezentativního systému na model s dalekosáhlými přímo-demokratickými prvky. Myšlenka čisté vlády lidu byla zavedena ve formě odpovídající moderním kulturním podmínkám.NZZ vom 17. April 2019: Der Tag, an dem Zürich sich für eine «wahrhaft demokratische» Verfassung entscheidet

Rozvoj přímé demokracie na federální úrovni V 19. století pokračovala a posilovala politická a kooperativní kultura (Zemské sněmy) sahající až do pozdního středověku, což vyvolalo velký zájem zejména u švýcarského venkovského obyvatelstva („Lidové dny“ jako „Zemské sněmy“ od roku 1830). Do politického procesu vedoucího k rozvoji přímé demokracie na federální úrovni byly zapojeny různé síly na odlišných teoretických přístupech:

Katholicismus přispěl k rozvoji přímé demokracie svým vlivem na základní a vyšší školy. První organizovanou obecní formou ve Švýcarsku byla kooperativní a decentralizovaná církevní obec (církevní společenství), která prosazovala komunitní svobodu (sebeurčení) na základě přirozeného práva.René Roca (Hrsg.): Katholizismus und moderne Schweiz. Beiträge zur Erforschung der Demokratie. Band 1, :de:Schwabe Verlag, Basel 2016, ISBN 978-3-7965-3498-0.

Liberalismus s liberální myšlenkou státu doby osvícenství a francouzské revoluce formoval hlavní zásady švýcarských ústav a podporoval základní školy, upřednostňoval zastupitelskou demokracii, bojoval proti přímé demokracii i federalismu a negoval moderní přirozené právo.René Roca (Hrsg.): Liberalismus und moderne Schweiz. Beiträge zur Erforschung der Demokratie. Band 2, Schwabe Verlag, Basel 2017, ISBN 978-3-7965-3639-7.

Raní socialisté upevňovali přímo-demokratické státní základy na základě přirozeného práva a s odkazem na tradici kooperace.René Roca (Hrsg.): Frühsozialismus und moderne Schweiz. Beiträge zur Erforschung der Demokratie. Band 3, Schwabe Verlag, Basel 2018, ISBN 978-3-7965-3819-3.

Rozhodující průlom přímé demokracie na federální úrovni nastal prostřednictvím dočasného spojení a vzájemného ovlivnění raně socialistických, liberálně-radikálních přístupů s katolicko-konzervativními představami. S odporem katolických konzervativců (trvajících na kantonální suverenitě) a v souvislosti s válkou se Sonderbundem se v roce 1848 jako kompromis stalo možným federalistické řešení spolkového státu. Společným cílem bylo vytvoření přímé demokracie a tím dosažení konkrétní podoby lidové suverenity. Lidové hnutí venkovského obyvatelstva bylo hlavním nositelem přímo-demokratických koncepcí a požadavků. Nakonec se takto podařilo prosadit přímou demokracii.

Hlavní prvky švýcarské demokracie

Suverenita lidu