Německé prezidentské volby roku 1925 se konaly 26. března (první kolo) a 26. dubna (druhé kolo). Šlo o první přímou volbu prezidenta Výmarské republiky a vůbec první přímou volbu hlavy státu v německé historii. První kolo vítěze nepřineslo, a tak došlo na kolo druhé. V něm kandidát pravicových kruhů a monarchistů Hindenburg těsně porazil kandidáta republikánů Marxe podporovaného sociálními demokraty. Nově zvolený prezident bývalý polní maršál Paul von Hindenburg se ujal funkce 12. května 1925.

Úřad a volební systém Funkce prezidenta Výmarské republiky byla podle tehdejší ústavy obdařena mnoha důležitými pravomocemi. Prezident měl právo rozpustit říšský sněm, jmenovat i odvolat kancléře a byl nejvyšším velitelem armády. Pomocí článku 48 mohl zasahovat do legislativy a pomocí nouzových výnosů vydávat zákony bez schválení sněmu. Funkce byla volena na sedm let s možností znovuzvolení. Prvním prezidentem Výmarské republiky se stal sociální demokrat Friedrich Ebert, který byl v únoru 1919 ještě zvolen národním shromážděním. Prezidentské volby z roku 1925 se zapsaly do historie jako první demokratické volby německé hlavy státu.

Friedrich Ebert zemřel 28. února 1925 v úřadu a podle ústavy měly přejít prezidentské pravomoci do rukou tehdejšího kancléře Luthera. Proti zdvojení pravomocí ale hlasitě zaprotestovali sociální demokraté. Nakonec byl schválen v březnu 1925 nový zákon o zástupci říšského prezidenta a jmenován předseda říšského soudu Walter Simons, který dočasně zastával nejvyšší státní úřad.

Ústava Výmarské republiky zavedla modifikovaný dvoukolový systém. Pokud by žádný kandidát nezískal v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů (tj. absolutní většinu), konalo by se druhé kolo, ve kterém bude zvolen kandidát s největším počtem hlasů (tj. relativní většinou). Bylo povoleno, aby strana ve druhém kole nominovala zcela nového kandidáta. Dolní věková hranice byla 35 let.

První kolo

Příprava před prvním kolem Volby se konaly již v době, kdy Německo dosáhlo relativního společenského klidu a politického řádu. Mladá republika úspěšně přestála pravicový Kappův puč, období hyperinflace, okupaci Porúří, komunistické pokusy o povstání v Durynsku a Sasku a četné politické vraždy. Stabilita byla ale pouze iluzivní. Německé vlády jen těžce hledaly ve sněmu většinu pro prosazení nutných reforem a jejich živostnost byla relativně krátká. Krajní pravice i levice byly sice oslabené, ale nikoliv zcela vymýcené.

Kandidáti vpravo|náhled|300px|Volební kampaň podporující Karla Jarrese Z počátku uvažovaly demokratické strany o jednom společném kandidátovi. Při jednáních mezi SPD, DDP, Centrem a DVP se jako možný společný kandidát jevil ministr obrany Otto Geßler z DDP. Razantně proti se ale postavil ministr zahraničí Gustav Stresemann, který se obával reakce Francie. Podle Stresemanna by bylo zvolení ministra obrany do čela státu zahraničními kruhy bráno jako předání vlády armádě. Dalším kandidátem byl zastupující prezident Walter Simons, ale nedostal podporu od Centra ani SPD. Proběhlo ještě několik dalších personálních návrhů, ale žádný z nich neuspěl. Každá strana nakonec do prvního kola postavila svého vlastního kandidáta.

Lidovci vybrali jako svého kandidáta starostu Duisburgu a bývalého ministra vnitra (1923—1924) Karla Jarrese. Na jeho podporu spojili síly s nacionalisty a členy Hospodářské strany a vytvořili tzv. Říšský blok. Členové bloku doufali, že vítězství pravicového buržoazního kandidáta povede k restrukturalizaci státu konzervativním směrem. Sociální demokraté chtěli zpočátku nanominovat dlouholetého předsedu říšského sněmu Paula Löbeho. Ten ale viděl svou roli ve sněmu a kandidaturu odmítl. Dalším kandidátem byl Otto Braun, ministerský předseda Pruska. Braun se taktéž zdráhal nominaci přijmout. Jednak nechtěl přijít o vybudované pozice v rámci pruské správy a sám očekával, že sociální demokraté tyto volby nevyhrají. Po velkém tlaku ze strany vedení ale nakonec nominaci přijal. Němečtí demokraté vybrali prezidenta Bádenska Willyho Hellpacha a katolíci z Centra poslali do voleb svého předsedu a bývalého kancléře (1923–1925) Wilhelma Marxe. Bavorského premiéra Heinricha Helda nominovala Bavorská lidová strana. Co se týče protirepublikových stran, tak komunisté poslali do voleb v té době ještě nepříliš známého Ernsta Thälmanna. Krajní pravice se buď přiklonila k Jarresovi nebo podporovala hrdinu první světové války generála Ericha Ludendorffa. Mezi jeho podporovatele se řadili i nacisté, kteří těsně před volbami opětovně založili NSDAP.

Vzhledem k velkému počtu kandidátů a potřebě absolutní většiny k vítězství (více něž 50% hlasů) se neočekávalo, že k rozhodnutí dojde hned v prvním kole. Spíše bylo cílem ukázat voličskou sílu stran a poskytnout jim dobré vyjednávací pozice pro druhé kolo.

Výsledky prvního kola vpravo|náhled|400px|Výsledky v jednotlivých volebních obvodech (německy) Hlavní dva výstupy z prvního kola byly následující: nikdo z kandidátů nedosáhl na absolutní většinu a volební potenciály hlavních politických stran se nikterak nezměnily v porovnání s výsledky voleb do říšského směnu z prosince 1924. První kolo vyhrál kandidát pravice Jarres s téměř 40 % hlasů a následoval ho sociální demokrat Braun s necelými 30 % hlasů. Oba kandidáti naplno využili voličského potenciálu svých stran, které také uspěly ve volbách před čtyřmi měsíci. Hellpach a Marx nedosáhli zcela stejných hodnot jako jejich strany ve volbách do sněmu, ale jejich ztráty nebyly nikterak dramatické. Na druhé straně kromě zástupce Bavorska Helda propadli i kandidáti radikálů. Komunista Thälmann zůstal 800 tisíc hlasů a generál Ludendorff 600 tisíc hlasů za potenciálem svých stran.

Jarres zvítězil na převážně evangelickém severu země a s přehledem ovládl i volební obvody na východ od Labe, kde měli nacionalisté po válce silné pozice. Nejsilnější mandáty získal právě v Pomořansku (63,9 %) a ve Východním Prusku (58,4 %). Braun (SPD) těžil z podpory dělnictva a jeho voliči se koncentrovali ve velkých městech. Dokázal dokonce porazit Jarrese v Berlíně (36,5 %), Lipsku (41,2 %) a Hamburku (37,0 %). Jih a západ země patřil kandidátům katolických stran. Marx (Z) uspěl ve většině Porýní, v Bádensku a Dolním Slezsku a Held (BVP) podle očekávání ovládl Bavorsko. Žádný jiný kandidát nedokázal ovládnout volební okrsek. Hellpach (DDP) dosáhl nejlepšího výsledku v Postupimi (13,4 %). Komunista Thälmann dokázal získat v Merseburgu přes 20 % hlasů a uspěl i v Berlíně (16,6 %), ale v mnoha jiných obvodech si nepřipsal ani 3 %. Ludendorff (DVFP) s nejlepším výsledkem 4 % z Horního Bavorska za zbývajícími kandidáty výrazně zaostal. vpravo|náhled|300px|Jarres přednáší svoji první předvolební řeč v Berlínské filharmonii, za ním označen křížkem ministr zahraničí Stresemann Kandidát Strana Hlasy % Karl Jarres DVP 10 416 658 38,77 Otto Braun SPD 7 802 497 29,04 Wilhelm Marx Centrum (Z) 3 887 734 14,47 Ernst Thälmann KPD 1 871 815 6,97 Willy Hellpach DDP 1 568 398 5,84 Heinrich Held BVP 1 007 450 3,75 Erich Ludendorff NSFP 285 793 1,06 Ostatní kandidáti – 25 761 0,10Celkem26 866 106100Platné hlasy 26 866 106 99,44Neplatné hlay150 6540,56Celkem hlasů27 016 760100Registrovaných voličů39 226 13868,87

Druhé kolo

Kandidát za Lidový blok vpravo|náhled|150px|Wilhelm Marx Jelikož na vítězství v druhém kole již nebyla potřeba absolutní většina (více než 50% hlasů), ale pouze relativní většina (kandidát s největším počtem hlasů vyhrává), tak bylo důležité, aby se demokratické strany tzv. Výmarské koalice (SPD, DDP a Z) dohodli na společném kandidátovi. Uskupení těchto stran si začalo říkat Lidový blok (německy Volksblock). Výsledkově si nejlépe vedl prvním kole sociální demokrat Braun. Na druhou stranu všechny předchozí dvoukolové volby ukázaly, že voliči buržoazních stan v druhém kole z principu nevolí sociální demokraty. Mnohem nadějnější se jevila nominace Wilhelma Marxe, který byl v prvním kole třetí a pro buržoazní volice nebyl nikterak silně spojovaný s dělnickým hnutím. Lidový blok očekával, že levicoví voliči se přikloní k jejich kandidátovi, jelikož jeho protikandidát bude pocházet z bohatých pravicových kruhů a pro dělnickou třídu bude zcela nepřijatelný. Nakonec došlo k politické dohodě mezi sociálními demokraty a katolíky z Centra. Sociální demokraté slíbili podpořit Marxe v prezidentských volbách a Centrum na oplátku dopomohlo Braunovi k znovu zvolení do čela pruské vlády. Němečtí demokraté nakonec taktéž stáhli svého kandidáta a vyslovili se pro Marxe. Dne 3 . dubna 1925 byl Braun zvolen ministerským předsedou Pruska a ve stejný den oznámil Lidový blok Marxe jako svého kandidáta na prezidenta.

Kandidát za Říšský blok vpravo|náhled|150px|Paul von Hindenburg Pravicovým stranám sdruženým do Říšského bloku (německy: Reichsblock) bylo jasné, že Jarres v druhém kole nemá proti Marxovi šanci. Bylo potřeba najít kandidáta, který bude atraktivní nejen pro pravicové konzervativní voliče, ale i pro politický střed. Diskutovalo se o různých osobách jako o některých členech sesazené císařské rodiny Hohenzollernů, o Hansi von Seecktovi šéfu vojenského velení Reichswehru a i o průmyslnících Gustavu Kruppovi či Fritzi Thyssenovi. Nakonec došlo na maršála Paula von Hindenburga, který splňoval všechny předpoklady. Byl to monarchista oblíbený v konzervativních kruzích a díky svým úspěchům v první světové válce se těšil širokému respektu. Sedmasedmdesátiletý Hindenburg ale nebyl z nápadu příliš nadšený. Nechtěl se nechat zatáhnout do kolotoče volební kampaně, stranických vyjednávání a politických intrik. Svoje ne zdůvodnil svým zdravotním stavem. Podvolil se až 6. dubna, kdy ho navštívil admirál Tirpitz. Podal bývalému maršálovi kandidaturu jako jeho národní povinnost a vysvětlil mu, že nikoliv politické strany, kterými bývalý polní maršál opovrhoval, ale vlast volá jeho jako vojáka do voleb.

O kandidaturu Hindenburga se zasloužili především nacionalisté z DNVP podporovaní junkery (šlechtici a velkostatkáři z východních oblastí za Labem), kteří doufali, že z Hindenburga bude prezident, který jim bude naslouchat a bude snadné s ním manipulovat. I nacisté se postavili za bývalého maršála, takže generál Ludendorff svoji kandidaturu v druhém kole stáhl. Naopak DVP a průmyslníci dlouho prosazovali Jarrese, který by otevřený přání průmyslu, zatímco Hindenburg se jim jevil jako zastánce zemědělských a vojenských kruhů. Když ale Jarres po zprávách o Hindenburgově kandidatuře svou vlastní stáhl, k maršálově podpoře se neochotně přidali i průmyslníci stejně jako DVP. Především předsedovi DVP a úřadujícímu ministru zahraničí Stresemannovi dělala Hindenburgova kandidatura vrásky na čele. Jako v případě Geßlera v prvním kole, tak i v případě Hindenburga se obával, že by si zahraničí vyložilo jeho zvolení jako znamení revanšismu, militarismu a pokusu o obnovení monarchie. Zahraniční země reagovaly tak, jak se Stresemann obával. Negativní reakce v tisku v USA, Francii a Velké Británii byly tak silné, že se kancléř Luther pokusil Hindenburgově kandidatuře zabránit. Požádal zastupujícího říšského prezidenta Simonse, aby kandidoval ve druhém kole, pokud se mu podaří přesvědčit Marxe i Hindenburga, aby se vzdali své kandidatury. Simons odmítl, protože předpokládal, že Hindenburg se bude držet svého rozhodnutí bude chtít kandidovat.

Pozice BVP a komunistů vpravo|náhled|200px|Plákat BVP vyzývající k volbě Hindenburga