Raffael Santi, známý také jako Raffaello Sanzio da Urbino nebo jen Raphael (28. března 1483, Urbino – 6. dubna 1520, Řím), byl italský malíř a architekt v období vrcholné renesance. Spolu s Michelangelem a Leonardem da Vinci je považován za nejvýznamnějšího výtvarného umělce té doby. Jeho dílo mělo vliv na vývoj malířství hluboko do 19. století.
Život Základním pramenem pro Raffaelovu biografii je pojednání malíře, architekta a spisovatele Giorgo Vasariho. První vydání jeho třísvazkového díla Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů vyšlo v roce 1550 a obsahuje mj. podrobný Raffaelův životopis.Vasari, Giorgio, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, sv. 2, přeložil Pavel Preiss, Odeon, Praha 1977, s. 89-124
Mládí – Urbino a Perugia Raffael se narodil v Urbinu. Jeho otec, Giovanni Santi, byl rovněž malířem na urbinském dvoře. Měl i literární ambice, jak dokazuje jeho chvalozpěv na vévodu Federica da Montefeltro.Blažíček, Oldřich, Raffael, Odeon, Praha 1982, s. 10. V roce 1491 zemřela Raffaelovi matka Magia z rodiny Ciarlo. O tři roky později i otec, který se ještě stačil jednou oženit a zplodit dceru. Jedenáctiletý Raffael byl svěřen do péče svého strýce Simona Ciarla.
náhled|upright=0.7|Procesní prapor obce Città di Castello, 1499/1500
Renesanční kulturní centrum vytvořil z Urbina vévoda Federico da Montefeltro, který zde vládl v letech 1444–1482. Na jeho dvoře působili význační italští umělci jako Donato Bramante, rodák z blízkého Fermignana, Piero della Francesca či Paolo Uccello, prostředí dvora popsal Baldassare Castiglione. Kultivované rodinné poměry a později i atmosféra vévodského zámku, vybaveného rozsáhlou knihovnou a naplněného uměleckými předměty, přispěly k rychlému zrání mladého Raffaela.
Není jisté, zda Raffaela svěřil do péče malíře Pietra Perugina v Perugii ještě jeho otec. Písemně je jeho pobyt v Peruginově dílně doložen až v roce 1496.Raffael, in: Největší malíři. Život, inspirace a dílo, č. 38, Praha 2000, s. 3, ISSN 1212-8872. Od Perugina Raffael převzal zejména metodu přípravy každého jednotlivého díla. Spočívala ve vypracování skic, které se od předběžného náčrtu blížily k definitivnímu tvaru. Práce na jednotlivých částech obrazu (nebo nástěnných maleb) pak byly rozděleny mezi mistra a jeho pomocníky. Tuto praxi Raffael aplikoval později v Římě, kdy sám řídil velkou dílnu. Za první Raffaelovo samostatné dílo se dnes všeobecně uznává procesní prapor pro město Città di Castello, ležící 40 km severně od Perugie. Prapor z přelomu let 1499 a 1500 zobrazuje na jedné straně Ukřižování, na druhé zrození Evy z Adamova žebra.Thoenes, Christof, Raffael, Taschen, Köln 2008, s. 15, Další Raffaelovou zdokumentovanou prací z let 1500–1501 je oltářní obraz pro kostel svatého Mikuláše Tolentinského rovněž v Città di Castello. Obraz byl značně poškozen při zemětřesení v roce 1789 a dochovaly se z něj pouze fragmenty. Na smlouvě k této zakázce je Raffael poprvé označen jako „magister“.Blažíček, s. 15.
Florencie V roce 1504 pobýval Raffael v Sieně, kde se chystal ke spolupráci s Pinturicchiem. Zde se měl podle Vasariho dozvědět o kartonech, které pro palác Signorie ve Florencii připravovali Leonardo da Vinci a Michelangelo. Rozhodl se je zhlédnout na vlastní oči a do Florencie zřejmě ještě téhož roku odcestoval. Studoval zde nejen díla obou jmenovaných umělců, ale také Masacciovy fresky. Jeho přítelem se zde stal další významný malíř italského cinquecenta, Fra Bartolomeo.Wickenhagens, Ernst, Geschichte der Kunst, Esslingen 1919, s. 198.
náhled|vlevo|Sixtinská Madona, asi 1513 Během pobytu ve Florencii neobdržel Raffael od městské rady žádnou zakázku. Pracoval pro florentské měšťany, maloval portréty a obrazy Madon, sloužících soukromé zbožnosti. Ze tří oltářních obrazů, které Raffael během svého pobytu ve Florencii namaloval, byly dva určeny kostelům v Perugii, zbývající – Madonu pod baldachýnem – si objednal pro svou rodinnou kapli florentský měšťan Bernardo Dei.Thoenes, s. 27. V letech 1504–1508 se mohla Florencie pyšnit tím, že v jejích zdech zároveň tvořili tři nejvýznamnější umělci renesance: Leonardo, Michelangelo i Raffael.
Řím Zřejmě na doporučení architekta Bramanta pozval na podzim 1508 papež Julius II. z rodu Rovere Raffaela do Říma. Malíř nemohl odmítnout. Těžiště kulturního života se v té době již pozvolna přesunovalo z Florencie do věčného města. Julius II. si přál z Říma vytvořit nejen mocensko-politické, ale také kulturní centrum světa a navázat tak na antickou slávu města. To se mu do značné míry podařilo. Raffaelovými přáteli v Římě se stali i nejvýznamnější humanisté a literáti tehdejší doby: Pietro Bembo, Ludovico Ariosto, Pietro Aretino a Baldassare Castiglione. Od roku 1514 žil Raffael v paláci, který projektoval a původně zřejmě pro sebe stavěl jeho přítel Bramante.Martindale, Andrew, Umění světa. Člověk a renesance, Artia, Praha 1971, s. 100. Jeho původní název zněl Palazzo Caprini, později Casa di Raffaello. Jeho podoba je známá z rytiny Antonia Lafreriho. Stál ve Vatikánu a zbořen byl v polovině 17. století, když se stavěla Berniniho kolonáda před bazilikou svatého Petra.
Na sklonku roku 1508 získal Raffael od papeže objednávku na freskovou výzdobu několika místností jeho vatikánského paláce. Pro pětadvacetiletého umělce to byla prestižní záležitost, které dovedl náležitě využít a zůstal v Římě již natrvalo. náhled|La Fornarina, 1518/1519
Zakázek, kterými byl zahrnován jak papežským dvorem, tak soukromými mecenáši, bylo tolik, že je jediný malíř nemohl zvládnout.Johannsen, Rolf H., Slavné obrazy, Slovart, Praha 2004, s. 73, Raffael si proto po vzoru jiných malířů vytvořil dílnu, v níž zaměstnal nadané pomocníky. Mezi nejvýznamnější patřili Giovanni da Udine, Giulio Romano, Giovanni Francesco Penni a Pierino del Vaga.Blažíček, s. 76. Posouzení, která část obrazů nebo fresek pochází z ruky Raffaela a kterou malovali jeho žáci, je záležitostí specializovaných historiků umění.
4. října 1509 obdržel Raffael první dvorský úřad na papežském dvoře. Byl jmenován písařem breve,Thoenes, s. 94 což pro něj byla funkce symbolická, protože jistě netrávil čas v papežské kanceláři. Byla však spojena s fixním platem.náhled|vlevo|Villa Farnesina, Řím O rok později navázal kontakt se svým budoucím dlouholetým mecenášem, bankéřem Agostinem Chigi, kterému freskami vyzdobil jeho vilu zvanou Villa Farnesina. V únoru roku 1513 zemřel Raffaelův příznivec, papež Julius II., jehož portrét z Raffaelovy ruky se dochoval v londýnské národní galerii. Nahradil ho Lev X. z rodu Medici. Rovněž u tohoto papeže se Raffael těšil přízni a obdržel od něj řadu důležitých zakázek. Po Bramantově smrti v roce 1514 ho papež jmenoval stavitelem baziliky svatého Petra. Protože Raffael neměl mnoho zkušeností s projektováním architektury, ustanovil mu papež postupně dva rádce: mnicha Giovanni Gioconda a po jeho úmrtí, v roce 1516, Antonia da Sangalla.Blažíček, s. 68; Thoenes, s. 90. Žádný plán baziliky, který by byl Raffaelovým autografem, se však nedochoval. Další významnou funkcí, která do Raffaelova života zasáhla mnohem významněji, bylo jmenování konzervátorem římských starožitností. Papež ho do tohoto úřadu jmenoval 27. srpna 1515 s tím, že materiál z nenávratrně poškozených památek může použít na papežské stavební podniky. Raffael byl v této činnosti mimořádně úspěšný. Nejprve zastavil ničení starých nápisových desek, soch a architektonických článků, z nichž byl částečně postavený středověký Řím. Měl v úmyslu sestavit podrobný plán antického Říma. Rok před smrtí v tomto smyslu předal papeži memorandum o výsledcích své práce. Z malíře se Raffael stával archeologem. „Na výšinách i na nejnižších místech města hledal staré základy, vynášel svědectví minulosti, až papeže a Římany přivedl k takovému úžasu, že se na něho všichni dívají jako na božskou bytost seslanou s nebe“, napsal roku 1519 papežský protonotář Calcagnini.Citováno dle Blažíček, s. 70. náhled|150px|Dáma se závojem, 1514–1516
V důsledku vysokých honorářů se z Raffaela stal bohatý člověk. Jeho finančním poradcem byl již zmíněný bankéř Agostino Chigi. Dochovaly se doklady o Raffaelových finančních transakcích i půjčkách, které poskytoval. V roce 1518 si zakoupil vinici.Blažíček, s. 62. Raffael se nikdy neoženil, i když byl podle Vasariho v roce 1514 zasnouben s vnučkou kardinála Marií Bibbienou. Jinou ženou v jeho životě byla Margerita, dcera pekaře Francesca Luttiho z římské čtvrti Trastevere. Tradičně bývá s jejím jménem spojován dívčí portrét s názvem La Fornarina (Pekařka), i když mnozí historikové umění tento názor zpochybňují.Thoenes, s. 86 Podle dobových svědectví byl Raffael, na rozdíl od uzavřeného Michelangela, přátelský, otevřený a milý. Jeho povaha mu umožňovala rychle navazovat společenské kontakty.
Raffael zemřel na Velký pátek roku 1520, tedy 6. dubna, podle Vasariho v den svých 37. narozenin.Vasari, s. 121 Mělo se jednat o horečnaté onemocnění, které trvalo osm dní. Ohledně nemoci, na kterou Raffael zemřel, byly vysloveny různé teorie, nejčastěji se uvádí zápal plic. Během této doby stačil malíř vyřídit všechny majetkové záležitosti. Své jmění rozdělil mezi žáky a jednoho příbuzného. Na základě svého přání byl pohřben v Pantheonu. Na jeho náhrobku je nápis vytvořený spisovatelem a básníkem kardinálem Pietrem Bembo: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“ (Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním).
Dílo Dílo Raffaela Santiho je přes krátkost umělcova života neobyčejně rozsáhlé. Pro renesanční umělce byla příznačná komplexnost zájmů o různá umělecká odvětví. Tak tomu bylo i v případě Raffaela. Věnoval se malbě, dochovalo se pět jeho sonetů, zajímal se o hudbu, prosadil se i jako architekt. Ve svém díle se pokoušel nalézt dokonalou hodnotu, ve které by dosáhly harmonie všechny kontrasty a protiklady světa. Krása pro něj byla objektivní, existující hodnota, kterou má umělec odhalit a reprodukovat.Huyghe, René (ed.), Umění renesance a baroku, Odeon, Praha 1970, s. 125. Datace jednotlivých obrazů se v odborné literatuře liší, někdy až o tři roky. Dále je třeba brát v úvahu, že na velké části obrazů, zejména z římského období, s Raffaelem pracovala jeho dílna a ne vždy je možné přesně rozlišit ruku mistra a pomocníků.
Madony náhled|Svatá rodina Canigiani, 1507 náhled|vlevo|Madona della Sedia, 1513/1514 V povědomí kulturní veřejnosti je Raffaelovo jméno spjato především s jeho Madonami. To je druh votivních obrazů, na nichž je znázorněna Panna Marie s Ježíškem. Někdy sama, jindy doprovázena různými světci. Raffael maloval Madony ve všech fázích svého tvůrčího života. Byla to rozšířená forma domácí měšťanské zbožnosti, která vyvolávala poptávku po obrazech tohoto typu. První Raffaelovy Madony, jako např. Madona Solly (asi 1502, Gemäldegalerie Berlin), Madona Connestabile (1504, Ermitáž) či Madona del Granduca (1504, Galerie Palatine, Florencie) zobrazují pouze matku s dítětem a jsou poplatné stylu quatrocenta. Líbezné tváře Madon jsou však nezaměnitelně raffaelovské. Ještě za pobytu ve Florencii vytváří pod vlivem Leonardovým prokomponovaná seskupení, kdy dvojici matky s dítětem doplňuje malý Jan Křtitel, např. Madona v zeleni (1506, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Krásná zahradnice (1507, Louvre, Paříž) nebo Svatá rodina domu Canigiani (asi 1507, Alte Pinakotek, Mnichov). Z Madon římského období lze uvést Madonu Alba (1511, National Gallery of Art, Washington) a Madonu della Sedia (1513/1514, Galerie Palatine, Florencie), obě ve formě tonda, tzn. kruhového podkladu. Vrcholu pak dosáhlo Raffaelovo zpodobení Madon v proslulé Sixtinské Madoně (1513/1514, Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany).
Portréty