Svatý rok 1983 známý také jako Jubileum vykoupení je mimořádné jubileum, které slavil papež Jan Pavel II. v roce 1983. Jedná se o druhé Jubileum vykoupení, které se vztahuje k výročí Ježíšova zmrtvýchvstání. První Jubileum vykoupení svolal a slavil v roce 1933 papež Pius XI. a je známé také pod názvem Svatý rok 1933. Jubileum vykoupení může mít svůj vzor ve středověkém Svatém roce 1423, kdy papež Martin V. vyhlásil mimořádné jubileum v návaznosti na Svatý rok 1390, aby se připomnělo 33 let pozemského života Ježíše Krista.
Řádné a mimořádné Svaté roky Hlavní článek: Svatý rok Viz též: Svatý rok 1933, Svatý rok 2033 a Mimořádná jubilea katolické církve Svatý rok slavený v roce 1975 byl „řádný“ Svatý rok. Počínaje rokem 1300 se při „kulatých“ letopočtech slaví řádný Svatý rok. Kromě nich však papežové mnohokrát vyhlásili „mimořádný“ Svatý rok, ať už pro celou církev, nebo jen pro některou zemi. Takový místní Svatý rok existuje např. ve Španělsku v Compostele, nad hrobem apoštola sv. Jakuba, když jeho svátek připadá na neděli. Dále v Lyonu, když svátek sv. Jiří připadne na Velký pátek, to připadne Boží hod svatodušní na svatého Antonína a Boží Tělo na sv. Jana Křtitele (je to nejzazší možné datum Velikonoc). Konečně mívali mimořádný Svatý rok i v Einsiedelnu ve Švýcarsku, když svátek Povýšení svatého Kříže padl na neděli.
Řada papežů vyhlásila mimořádný Svatý rok ke svému zvolení. Např. Lev X. roku 1518, aby duchovně pomohl Polákům, tísněným Turky. Nebezpečí před Turky bylo pohnutkou Milostivého léta několikrát, např. roku 1566, 1571 a 1663. Pavel III. chtěl tak roku 1545 vyprosit smír s protestanty a Boží pomoc pro právě svolaný Tridentský sněm. Podobně učinil Pius IX. před Prvním vatikánským koncilem roku 1869.Polc, s. 133. Jeho nástupce Lev XIII. vyhlásil několik Milostivých let: 1881 na smír za urážky učiněné církvi a Svatému stolci – jsme po obsazení papežského státu a Říma italskými vojsky, kdy se papež stal „vatikánským vězněm“; roku 1896 pro Francii k 1400. výročí křtu krále Chlodvíka; sv. Pius X. roku 1904 k 50. výročí prohlášení neposkvrněného početí za článek víry, roku 1913 k 1600. výročí Ediktu milánského, jímž císař Konstantin dal křesťanům svobodu. Tyto mimořádné Svaté roky ovšem byly často časově omezeny, netrvaly celý rok, neotevíraly se během nich Svaté brány římských bazilik a v podstatě šlo pouze o možnost získání jubilejních plnomocných odpustků věřícími za stanovených podmínek spojených s poutí na ona místa v určené době.
Ve 20. století byla už dvě mimořádná jubilea; obě vyhlášená papežem Piem XI. – první k padesátinám jeho kněžství roku 1929 a druhé, slavné, roku 1933 na památku 1900 let, jež podle zbožné tradice uplynuly od vykupitelské smrti Kristovy.Polc, s. 134.
Po krátkém, 33denním pontifikátu Jana Pavla I., který byl zvolen papežem po smrti Pavla VI. 3. září roku 1978, se stal 16. října téhož roku Karol Wojtyła prvním slovanským papežem v dějinách církve. Jeho přímá výzva k vládcům světa, aby „otevřeli brány Kristu“, pronesená během homilie při jeho slavnostním uvedení do úřadu 22. října, kdy už jako v případě jeho předchůdce nebyl korunován papežskou tiarou, ohromila svět. Převzal od Pavla VI. vzácné dědictví: církev nerozdělenou vnitřním rozkolem, a tu měl vést do třetího tisíciletí. Situace se také aspoň v Itálii značně uklidnila. Dařilo se veřejným orgánům potlačovat marxisticky inspirovaný terorismus. Jan Pavel II. nemohl ovšem tehdy přepokládat tak radikální změny ve světě, k nimž tak dramaticky došlo až později během jeho pontifikátu. Už v projevech Pavla VI. se však občas zableskla myšlenka o novém nastávajícím jaru církve.
Vyhlášení a obsah vlevo|náhled|Jan Pavel II. vystupující z letadla společnosti Iberia při návštěvě Španělska v roce 1982. V tomto roce objasnil význam Milostivého léta 1983
V roce 1983 mělo podle zbožné tradice uplynout od Kristovy smrti 1950 let. Toto výročí bylo Janu Pavlu II. příležitostí, aby upozornil nejen křesťany, ale celé lidstvo, že je vykoupil Kristus, na jeho ústřední postavení v dějinách světa, a aby znovu mohl opakovat svou výzvu: „Otevřte brány Kristu!“, jak ji rozvedl i ve svém okružním listu Vykupitel světa. Jinými, snad přístupnějšími slovy to vyjádřil v encyklice Bohatý milosrdenstvím. Týmiž slovy také začíná jeho slavnostní list, datovaný 6. ledna 1983, jímž vyhlašoval Milostivé léto. Kdo jednou přijal pravdu, slovo tak drahé Janu Pavlu II., stane se jejím hlasatelem a budovatelem spravedlnosti. „Smíření s Bohem, když je člověk upřímně přijme,“ řekl arcibiskup Jozef Tomko, když bulu uváděl novinářům, „odstraní pravý kořen mravních zlořádů, které trápí a rozdělují lidstvo a které vyvolávají napětí v rodinách, ve světě práce, v politice, mezi národy a bloky národů.“ Mělo tehdy uplynout dvacet let od Druhého vatikánského koncilu a blížilo se i třetí tisíciletí křesťanských dějin. Jan Pavel II. se tedy rozhodl podle svého vzoru Pia XI. vyhlásit mimořádný Svatý rok, který měl být zahájen v roce 1983.Polc, s. 135.
V listě, jímž Milostivé léto vyhlásil, Jan Pavel II. též podal několik zásadních pokynů, jak je slavit. Protože se mělo konat současně v Římě a v celém světě, ponechal na místních biskupech stanovení místních podmínek. Oni také 25. března nebo v následující den je měli zahájit, jako on je měl zahájit u Svatého Petra v Římě otevřením Svaté brány. Věřícím měla být poskytnuta možnost získat „jubilejní plnomocné odpustky“ v rámci společné pobožnosti uspořádané za tímto účelem v katedrále nebo ve farním kostele. Mohlo to být během mše svaté, např. s formulářem „za usmíření“, „za odpuštění hříchů“, „za větší svornost“, nebo ke cti Svatého kříže, Nejsvětější krve, nebo při bohoslužbě slova, po níž by následovala osobní zpověď, udělování křtu, biřmování, svátosti nemocných v rámci mše svaté, nebo konečně během křížové cesty. Vždy měla být do této pobožnosti vřazena modlitba na úmysly Sv. Otce, „zvláště aby vykoupení mohlo být hlásáno všem národům a aby všude ti, kdo věří v Krista Vykupitele, mohli svobodně vyznávat svou víru“, a měl být tento zbožný úkon provázen nějakým skutkem tělesného nebo křesťanského milosrdenství, a konečně měla být ponechána chvilka mlčení pro soukromou rozjímavou modlitbu.Polc, s. 136.
thumb|right|Římská bazilika Svatého Kříže v Jeruzalémě, kde bylo možné, kromě čtyř patriarchálních bazilik, získat jubilejní odpustky V Římě stačilo k získání jubilejních odpustků navštívit jednu ze 4 hlavních patriarchálních bazilik, nebo též baziliku Svatého kříže Jeruzalémského, v níž jsou uchovávány ostatky nástrojů umučení Páně a největší ostatek Svatého Kříže, nebo některé katakomby. Při výběru místa k získání odpustků má být brán zřetel, kromě potřeb věřících, „též na to, aby se pokud možno zachoval smysl a cíl pouti, která svou symbolikou vyjadřuje potřebu, hledání a někdy i svatý neklid duše toužící navázat, anebo znovu obnovit svazek lásky s Bohem Otcem, s Bohem Synem, Vykupitelem člověka, a s Duchem svatým.“ Neměli být zapomenuti ani nemocní; všichni mohli získat plnomocné odpustky ve svém farním kostele, a jestli jim ani tato návště- va nebyla možná, „postačí, připojí-li se k pobožnosti, kterou pro nabytí odpustků konají jejich rodinní příslušníci či členové jejich farnosti, a obětují-li Bohu své modlitby a utrpení. Podobné úlevy se poskytují i těm, kdo žijí v domovech důchodců, a vězňům.“
thumb|left|150px|Agostino Casaroli 5. 7. 1985 na Velehradě Situace v Československu Hlavní článek: Pronásledování katolické církve v Československu Zatímco se celý katolický svět připravoval na slavení Svatého roku spásy, pronásledování církve v Československu se v oné době natolik přiostřilo, že nebylo možno pomýšlet na nějakou čestnou dohodu se státem. Proto vatikánský státní sekretář kardinál Agostino Casaroli poslal 14. února 1983 list tamním biskupům, v němž je ujistil, že Svatý stolec je ochoten jednat s vládami o míru a o zlepšení vzájemné spolupráce. Hned však dodal základní podmínky takového jednání: „Opravdový mír mezi národy nadto vyžaduje, aby byla respektována lidská práva a jejich základní svobody. Mezi nimi zaujímá přední místo svoboda svědomí a vyznání, kterou Svatý stolec vždy hájí; a to též tím, že uzavírá smlouvy, jimiž se zaručuje katolickým občanům právo svobodně vyznávat svou víru a konat obřady, ať už veřejně, nebo soukromě.“Polc, s. 137.
Ohlášení Svatého roku
Dne 20. února byla čtena ve všech čtyřech bazilikách bula, kterou byl ohlášen Svatý rok. Tím byl dán bazilikám pokyn, aby se připravily na jeho slavení a na otevření Svaté brány, symbolu nového přístupu k Božímu milosrdenství. O poutníky, kteří přijdou do Říma, se měl starat orgán „Pouť k Petrovu stolci“, který byl reorganizován na papežskou komisi: byl jmenován její předseda, právní zástupce, členové správní rady a 11 poradců. Péčí Ústředního výboru Svatého roku byla vydána „Kniha poutníka“, která obsahovala stručné poučení o duchovním významu Svatého roku, texty liturgických zpěvů, modliteb a pokyny pro získání jubilejních odpustků. Vatikánské pošty vydaly dvě série známek na námět Svatého roku: Ukřižovaní Krista, Vzkříšeného Krista, papeže, jak otevírá náruč Božímu lidu, a holubici Ducha svatého se Svatou branou.
Během generální audience na Popeleční středu 16. února promluvil Jan Pavel II. k poutníkům o významu blížícího se Svatého roku a závěrem pravil: „Ke Kristu, našemu Spasiteli, chceme vzhlížet během této postní doby s obnovenou vírou a láskou. Bude to nejlepší způsob, jak se připravit na slavení Milostivého léta. Celou svou na- ději upněte k milosti – říkám vám se svatým Petrem: „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjivými věcmi, jako jsou stříbro a zlato, nýbrž převzácnou krví Kristovou...“ ; V tom spočívá nejhlubší význam jubilea: zve nás, abychom byli spojeni s Kristem jako „živá, svatá, bohumilá oběť“.
Otevření Svatých bran Několik dní před otevřením byly Svaté brány „odbourány“ a konalo se jejich úřední šetření: byly otevřeny skříňky s dokumenty z posledního Svatého roku 1975 a uloženy ve vatikánském archivu. Cihly byly buď vráceny jejich tehdejším dárcům, nebo volně dány věřícím, kteří o ně požádali. Svatou bránu v bazilice svatého Petra papež Jan Pavel II. slavnostně otevřel 25. března na slavnost Zvěstování a vtělení Páně v odpoledních hodinách.
thumb|left|Kostel sv. Štěpána je nejstarší stojící svatyně Vatikánu a zároveň národní kostel Etiopie, dříve Habeš Obřady začaly kajícím procesím od národního kostela Habešanů sv. Štěpána ve vatikánských zahradách. V jeho čele neslo velký kříž s ostatkem Kristova svatého kříže střídavě 40 mladých mužů a dívek z Mezinárodního mládežnického střediska sv. Vavřince. V předsíni baziliky, před Svatou bránou zazděnou o Vánocích roku 1975 na závěr posledního Svatého roku, se průvod zastavil. „Otevřte mi brány spravedlnosti,“ začal Jan Pavel II. Přistupující odpověděli: „Chci vstoupit, abych vzdal díky Pánu.“ – „Toto je brána Páně. – Budou jí vstupovat spravedliví. – Vstoupím do tvého domu, Pane. – Padnu na zem a budu tě velebit ve tvém svatém chrámu.“ Nato třikrát zaklepal stříbrným pozlaceným kladívkem, kterého užil při otevření Svaté brány roku 1933 papež Pius XI., a brána se otevřela směrem do baziliky. Jan Pavel II. políbil její veřeje, poklekl na jejím prahu ke krátké modlitbě a vstoupil jako první poutník. Po něm vešli do baziliky Svatou branou i přisluhující a byl do ní vnesen velký kříž, který měl zůstat v bazilice až do konce Svatého roku.