Společné prohlášení papeže Františka a patriarchy Kirilla, známé také jako Havanská deklarace, bylo vydáno po prvním setkání v únoru 2016 mezi papežem Františkem, který je jako římský biskup pontifikem katolické církve, a moskevským patriarchou Kirillem, patriarchou Moskvy a celé Rusi, patriarchou Ruské pravoslavné církve (RPC), největší z východních pravoslavných církví. Bylo to poprvé, co se představitelé katolické církve a moskevského patriarchátu setkali. Setkání bylo sice vnímáno také jako symbolický moment v dějinách vztahů mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi jako společenstvím, které se rozdělilo ve velkém schizmatu v roce 1054, tedy několik století před konstituováním moskevského patriarchátu, neočekávalo se však, že by vedlo k jejich okamžitému sblížení.
Třicetibodové prohlášení obsahuje společnou výzvu obou církevních primasů k ukončení pronásledování křesťanů na Blízkém východě a válek v regionu a vyjadřuje naději, že setkání by mohlo přispět k obnovení jednoty křesťanů mezi oběma církvemi. V prohlášení je zmíněna řada dalších otázek, včetně ateismu, sekularismu, kapitalismu, konzumerismu, ekonomické a sociální nerovnosti, migrantů a uprchlíků, významu heterosexuálního manželství a rodiny a problémů týkajících se potratů a eutanazie.
Podle veřejných prohlášení vedení RPC učiněných před a po havanském setkání dokument sice zdůrazňuje, že obě církve sdílejí tradici prvního tisíciletí křesťanství, ale diskuse během setkání se nepokusila napravit žádné z přetrvávajících doktrinálních a církevních rozdílů mezi oběma církvemi.Интервью Святейшего Патриарха Кирилла по итогам визита в страны Латинской Америки "мы не обсуждали ни одного богословского вопроса. Хорошо это или плохо – другой разговор, но богословие мы не обсуждали [...] Цель встречи никак не была связана с продвижением каких-то богословских соглашений." Deklarace však obsahuje prohlášení o východních katolických církvích v souladu s Balamandskou deklarací a také o konfliktu na Ukrajině. Ukrajinská řeckokatolická církev vyjádřila zklamání a Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu ji kritizovala.
Pozadí Hlavní článek: Velké schizma
Velké schizma v roce 1054 rozdělilo křesťanství na řecký Východ a latinský Západ. V následujících staletích se objevily pokusy o zacelení rozkolu, například na druhém lyonském koncilu v roce 1274 a florentském koncilu v roce 1439, které však selhaly. Mezi novější pokusy o sblížení obou církví patřilo společné katolicko-pravoslavné prohlášení z roku 1965, které následovalo po setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským ekumenickým patriarchou Athenagorem I. v Jeruzalémě v roce 1964. Po tomto setkání a prohlášení se uskutečnila řada setkání, návštěv a symbolických akcí za účasti katolických a pravoslavných představitelů (včetně návštěv papeže Jana Pavla II. a zejména několika papežů s konstantinopolským Bartolomějem I.), nikdy však nedošlo k setkání papeže s představitelem ruské pravoslavné církve. Poprvé papež navštívil převážně východní pravoslavnou zemi v roce 1999, kdy papež Jan Pavel II. navštívil Rumunsko. Od roku 1980 se konala pravidelná plenární zasedání Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví, v jejímž čele stála konstantinopolská církev.
V rámci společenství autokefálních (administrativně nezávislých) místních (národních) pravoslavných církví je ekumenický konstantinopolský patriarcha se sídlem v současném tureckém Istanbulu uznáván jako biskup, který má status primus inter pares, i když nemá přímé správní pravomoci nad ostatními pravoslavnými církvemi. Ruská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát), která se stala autokefální koncem 16. století, je považována za největší denominaci místních pravoslavných církví; má úzké vazby na ruský stát, a proto setkání svého patriarchy s papežem přikládá geopolitický význam. Decentralizovaný charakter pravoslaví způsobil, že taková setkání nemohla mít přímý význam pro celopravoslavné otázky. Dva týdny předtím se představitelé pravoslavných církví včetně Kirilla sešli ve švýcarském Chambésy, aby provedli poslední přípravy na historický Velký a svatý sněm pravoslavné církve, přeložený na červen 2016.
Podle ŘKC zahájila bilaterální dialog s katolickou církví v roce 1967 a ŘKC zahájila teologický dialog s katolickou církví v roce 1979. Již dříve byly učiněny pokusy o setkání papeže a ruského patriarchy, ale tyto pokusy ztroskotaly. Napětí mezi církvemi vzrostlo po pádu komunismu, když se církve „daly dohromady“. V devadesátých letech probíhala jednání o možném setkání moskevského patriarchy Alexije II. s papežem Janem Pavlem II. Podle Úřadu Spojených států pro demokracii, lidská práva a práci obě církve vytvořily společnou pracovní skupinu, která se sešla v květnu a září 2004, aby projednala konkrétní problémy. Zástupci obou církví uvedli, že pracovní skupina přispěla ke zlepšení atmosféry. V srpnu 2004 Jan Pavel II. v rámci gesta smíření daroval Alexiji II. kopii ikony Kazaňské Panny Marie z 18. století.Tento článek obsahuje veřejně dostupné materiály z Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci (2005). Kopie ikony z 18. století byla za nejasných okolností propašována ze Sovětského svazu. V 70. letech 20. století ji zakoupila Modrá armáda Panny Marie Fátimské a byla uložena v portugalské Fátimě. V roce 1993 byla darována Vatikánu. V roce 2005 Alexij II. a prezident Tatarstánu Mintimer Šajimjev umístili ikonu v chrámu Zvěstování v Kazaňském kremlu v Republice Tatarstán v Ruské federaci. Jiná kopie této ikony, kterou Kirill věnoval Františkovi, byla viditelně vystavena při slavnostním podpisu smlouvy. V dubnu 2005 Jan Pavel II. zemřel a papežem Benediktem XVI. byl zvolen kardinál Joseph Ratzinger. V dubnu 2005 navrhl biskup RPC Hilarion Alfejev jako předseda Zastoupení ruské pravoslavné církve při evropských institucích „evropskou katolicko-pravoslavnou alianci“. V květnu 2005 navrhl kardinál Walter Kasper svolat „synodu smíření“ k 1000. výročí koncilu v Bari v roce 2098 a navrhl spojenectví s pravoslavnými a protestanty proti sekularismu. Toto spojenectví by si podle Kaspera „vzájemně pomáhalo ve prospěch společných hodnot, kultury života, důstojnosti osoby, solidarity a sociální spravedlnosti, míru a ochrany stvoření“. V květnu se tehdejší metropolita Kirill setkal ve Vatikánu s Benediktem XVI. a zdůraznili své odhodlání spolupracovat. Možnost setkání Kirilla (zvoleného patriarchou v roce 2009) s Benediktem XVI. se zkoumala již před Benediktovým odchodem do emeritury v březnu 2013 a Benedikt se s budoucím patriarchou Kirillem setkal v Římě v roce 2006, kdy byl Kirill předsedou Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu.Více informací o pozadí a dřívějších setkáních mezi papeži a pravoslavnými představiteli, viz „Papež František, patriarcha Kirill a Bůh překvapení“ od amerického preláta a katolického biskupa Mitchella T. Rozanského.
Setkání v Havaně
K uspořádání setkání Františka s Kirillem byly zapotřebí dva roky tajného plánování a měsíce podrobného vyjednávání. František byl ochoten se s Kirillem setkat a v listopadu 2014 prohlásil: „Půjdu, kamkoli budete chtít. Zavoláte mi a já pojedu.“ Souhlas ruské pravoslavné strany komplikovaly úzké vazby církve na ruský stát, který nedávno anektoval Krym a napadl Donbas, obě části Ukrajiny. V prohlášení moskevského patriarchátu před setkáním se uvádělo, že se dohodli „odložit vnitřní neshody“ a zaměřit se na osud pronásledovaných křesťanů. Požadavky na neutrální místo setkání splňovala Kuba, která je pro obě strany významnou lokalitou, neboť Řím ani Moskva by nebyly vhodné. 5. února 2016 bylo s týdenním předstihem oznámeno setkání, které bylo umožněno načasováním návštěv obou představitelů v regionu.
Setkání se konalo 12. února 2016 ve VIP místnosti na mezinárodním letišti José Martího nedaleko Havany na Kubě. František přiletěl ve 14 hodin místního času a oba vedoucí představitelé se objali a políbili. Po dvouhodinovém soukromém setkání následoval podpis jejich společného prohlášení, které bylo předem připraveno. Kirill byl v Havaně na oficiální návštěvě v rámci regionálního turné, které zahrnovalo návštěvu Brazílie a Paraguaye. Františkovo letadlo přistálo na letišti cestou na jeho turné po Mexiku.
Mezi kubánskými hodnostáři, kteří se této události zúčastnili, byli prezident Raúl Castro, kardinál Jaime Lucas Ortega y Alamino (arcibiskup římskokatolické arcidiecéze San Cristóbal de la Habana) a arcibiskup Dionisio García Ibáñez (z římskokatolické arcidiecéze Santiago de Cuba). Samotné setkání se konalo v soukromé místnosti a kromě kardinála Kurta Kocha, předsedy Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů, a metropolity Hilariona Alfejeva, předsedy oddělení vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu, se ho zúčastnili překladatelé a asistenti obou představitelů.
Na závěr setkání došlo k výměně darů. František daroval Kirillovi kalich a relikviář svatého Cyrila z 9. století (pohřbeného v Římě). Kirill daroval Františkovi kopii ikony Kazaňské Panny Marie. Dalšími vyměněnými dary byly španělský překlad Kirillovy knihy Svoboda a odpovědnost (2011) a ruský překlad Františkovy encykliky Laudato si’ (2015).
V rozhovoru pro média několik dní po setkání patriarcha Kirill uvedl jako důvod „mocné síly“, které se takovému setkání brání (kromě obávaných pravoslavných věřících), že setkání muselo být připraveno v přísném utajení; zdůraznil také, že nebyla projednávána jediná teologická otázka. "Предстоятель РПЦ назвал ожидаемым, что у верующих в связи с его встречей с папой Франциском возникли опасения по поводу того, "не будет ли как-то деформирована доктрина, не будет ли каких-то изменений в литургической жизни, в пастырских подходах". Он констатировал, что на встрече не обсуждалось ни одного богословского вопроса, и "не нужно ничего бояться"." "— А Вас отговаривали от встречи или нет? – Меня никто не отговоривал, потому что никто не знал. Об этой встрече знали пять человек, не буду называть их святые имена. Почему было так? Потому что подготовить такую встречу в условиях гласности невозможно – слишком много противников. И даже не тех наших милых и добрых православных людей, которые считают, что есть какая-то опасность в самой встрече, – есть мощные силы, которые этого не очень хотят. Поэтому надо было спокойно и в тишине ее готовить, что мы и сделали."
Společná deklarace Společná deklarace byla zveřejněna Svatým stolcem v italštině, ruštině, angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, portugalštině a arabštině. Ruská pravoslavná církev ji vydala v ruštině, angličtině, italštině, francouzštině, španělštině a ukrajinštině. Obsahovala 30 číslovaných oddílů na různá témata.
V první části prohlášení se děkuje za toto setkání, „první v dějinách“, a představitelé se označují za „bratry v křesťanské víře“. Ve druhé a třetí části se hovoří o místě jejich setkání na Kubě jako o „křižovatce severu a jihu, východu a západu“ a vyjadřuje se radost z růstu křesťanství v Latinské Americe. Oddíly 4–6 vyjadřují jejich názory na společnou duchovní tradici („první tisíciletí křesťanství“) a naději, že jejich setkání „může přispět k obnovení této Bohem chtěné jednoty“.
Oddíly 7–21 se zabývají „výzvami současného světa“. K tématům, o nichž se hovoří, patří pronásledování křesťanů na Blízkém východě a v severní Africe, dopady občanské války, chaosu a teroristického násilí, exodus křesťanů ze Sýrie a Iráku a utrpení, které zažívají věřící jiných náboženských tradic. V prohlášení se hovoří o obnově křesťanské víry v Rusku a východní Evropě a o „zpřetrhání okovů militantního ateismu“, o vzestupu sekularismu, kapitalismu, konzumerismu, ekonomické a sociální nerovnosti, o migrantech a uprchlících a o místě křesťanství v procesu evropské integrace. V dalších částech se zdůrazňuje význam rodiny a manželství mezi jedním mužem a jednou ženou a jejich obavy týkající se potratů, eutanazie a „biomedicínské reprodukční technologie“.