Jean II. Le Meingre,ze staré francouzštiny, kde znamenalo hubený někdy Le Maingre, přezdívaný Boucicaut (1364 Tours – 25. července 1421 Yorkshire), byl francouzský maršál. V současnosti je znám díky svým pamětem popisujícím začátek pozdního středověku a zejména bohatě ilustrované knize hodinek, kterou nechal zhotovit.
Životopis
Původ, návštěva u papeže v Avignonu Jeho rodiči byli Jean I. Le Meingre, přezdívaný rovněž Boucicaut,Kniha z roku 1337, Songe du Vergier, nazývá Boucicauta bezohledným mužem, který se jen málo zabývá slávou bez zisku a nikdy neztrácí ze zřetele péči o svůj majetek. francouzský maršál původem z Touraine, a Florie z Lignières.
V roce 1372 přicestoval osmiletý Jean do Avignonu, aby při setkání s papežem Řehořem XI. jménem svého otce nabídl klášteru řádu trinitářů v Arles ostatky svatého Rocha.Tento vklad je popsán v rukopise v Městském archivu v Arles (Ms. 723, 1372). Svatý Roch, rodák z Montpellieru, začal být uctíván jako velký protimorový světec. Jeho sláva byla evropská, protože v roce 1501 papež Alexandr VI. požádal trinitáře z Arles, aby poslali úlomky relikvií svatého Rocha do tří klášterů trinitářů vytvořených v znovudobytém království Granada. Teprve po revoluci byly uloženy v Saint-Trophime d’Arles. Doprovázel ho Philippe de Mézières, maršálův druh. Papež přání podpořil a Jean se pak vydal se svým mentorem na pouť do Arles a Alyscamps.
Když povyrostl, byl přijat do doprovodu dauphina, budoucího Karla VI. a poté byl jmenován čestným komorníkem Karla V. Jeho život významně formovala stoletá válka mezi Anglií a Francií, která probíhala od roku 1337.
První tažení Počátkem roku 1378 král nařídil konfiskaci normanských lén svého bratrance Karla Navarrského, který proti němu plánoval spiknutí. Její uskutečnění přenechal vévodovi Ludvíku II. Bourbonskému, který toto tažení vedl od začátku dubna do konce července v doprovodu mladého Boucicauta. Téhož roku se 4. listopadu velmi pravděpodobně zúčastnil korunovace Karla VI. v Remeši.
Když se 19. července 1380 zhroutila leulinghemská jednání se, vylodil se v Calais Hugh Calveley a začal pustošit Artois a Champagne. Jako odvetu nařídil Karel VI. Jeanovi de Vienne překročit La Manche a přenést válku na anglické pobřeží a maršálovi Louisovi de Sancerre postupovat v Guyenne. Jean se k němu připojil a účastnil se obléhání Montguyonu.52 km severozápadně od Bordeaux. Město se ubránilo.
Vlámské tažení V roce 1382 bojoval hrabě Ludvík II. Flanderský proti městu Gent a požádal o pomoc francouzského krále. Ten musel zasáhnout, když Philippe van Artevelde dvakrát odmítl přijmout francouzské vyslance. Výpravy se zúčastnil Jean II. a zúčastnil se bitvy u Pont de Comines, což mu později 26. listopadu vyneslo rytířský titul od Ludvíka II. Bourbonského.. Nazítří po předchozí bitvě se vyznamenal v bitvě u Roosebeke.Traduje se, že se zde utkal s velmi vysokým Vlámem, který si z něj dělal legraci, že je kojenec, ale Jean ho v souboji zabil.
Tato intervence ve Flandrech vyvolala násilnou reakci Anglie a 17. května 1383 začalo bleskové tažení biskupa z Norwiche Henriho Despensera, který za necelé tři týdny vyrazil z Calais, aby se zmocnil měst Bergues, Bourbourg, Cassel, Dunkerk, De Moeren, Gravelines, Mesen, Nieuwpoort, Poperinge a Saint-Venant. Karel VI. přikázal shromáždit všechny dostupné síly království. Tato silní královská armáda se u Arrasu přeskupila, 1. září vstoupila do Flander, donutila biskupa, aby opustil Ypry, a znovu dobyla ztracená města kromě Calais. Tažení skončilo 17. září. Armáda byla rozpuštěna, pouze Olivier V. de Clisson, Boucicaut a několik vojáků zůstali ve zbrani, aby hlídali hranici.
Další tažení a pouť do Svaté země Jan II. opustil oblast na konci ledna 1384 a odejel, aby po boku Řádu německých rytířů bojoval s Litevci, kteří v té době byli stále pohany. Na jaře se však vrátil zpět do Francie a zúčastnil se půlročního tažení proti Angličanům do Poitou a Guyenne. Pod vedením Ludvíka II. Bourbonského se od 11. června podařilo dobýt několik měst včetně Verteuil, které obléhali měsíc.
V 1385 vpadl Jan z Gentu dvěma armádami do Kastilie, které se domáhal. Jedna byla anglická a druhá galicijská. Francouzská výprava se pod velením vévody Bourbonského vydala zachránit krále Jana I. Kastilského a červnu 1386 dorazila do Barcelony, v červenci 1386 do Burgosu. Zdá se, že boje byly vzácné, Angličané ustupovali do Portugalska, ostatní do Galicie.
Armáda se vrátila do Francie, ale využila příležitosti k útoku na anglické síly na jihozápadě. Boucicaut si získal obdiv svých přátel při dobytí Brassempouy. Dobyty byly také Ayenmaldnes neznámé místo, Lescar a Montcuq. Toto tažení skončilo v září 1387.
Na začátku roku 1388 se Boucicaut se svým druhem ve zbrani Regnautem de Roye vydal do Benátek, poté odpluli do Cařihradu, kam dorazili v únoru. Získali záruku bezpečné cesty k návštěvě sultána Murada I. a pak pobývali v míru asi tři měsíce u jeho sousedů v Gallipoli. Poté se přes Bulharsko dostali k Dunaji, kde je přijal král Zikmund. Oba přátelé zůstali v této zemi tři měsíce, pak se rozdělili, Renaud se vydal na cestu do Pruska, Jean se vrátil do Benátek, odkud se vydal na pouť do Svaté země, kde se v lednu 1389 setkal s Philippem d'Artois. Poté, co ho na příkaz egyptského sultána v Damašku zatkli, přidal se Boucicaut k jeho doprovodu a následoval ho i do vězení v Káhiře, kde zůstali čtyři měsíce. Po propuštění znovu navštívili Svatou zemi a v říjnu byli zpět ve Francii.
Rytířské klání v Saint Inglevert Oba přátelé se setkali s Karlem VI. a doprovázeli ho na cestě po jeho jižních državách. Královský průvod navštívil Montpellier v září 1389, Toulouse 29. listopadu a vrátil se do Paříže 23. února 1390. Dobové svědectví, Sen o starém poutníkovi () z roku 1389, zmiňuje Boucicauta jako dvořana, který ví, jak využít přízně princů.
Téhož roku bylo s Angličany podepsáno příměří. Jean II, Regnaut de Roye a Jean de Sempy toho využili k uspořádání turnaje v Saint-Inglevert poblíž Calais. Po třicet dní, od 20. března do 20. dubna vzdorovali všem anglickým rytířům a panošům, kteří by s nimi chtěli bojovat. Tito tři přátelé se střídali a zlámali kopí se třiceti šesti soupeři z Anglie, Henegavska a Čech, aniž by byli shozeni s koně.
Válka v Prusku a šílenství krále v lemanském lese náhled|Karla VI. přepadlo šílenství nedaleko Le Mans, iluminace z 15. století zhotovená pro Letopisy Jeana Froissarta Ludvík II. Bourbonský a Enguerrand de Coucy uspořádali křížovou výpravu proti Tunisu,Cíl této výpravy byl upraven a došlo k obléhání Mahdie. ale král Boucicautovi účast zakázal. Aby se utěšil, odejel do Pruska a dal se do služeb Konrada von Wallenrode, který mu svěřil velení pevnosti Královec. Když se dozvěděl, že ho Karel VI. povýšil na maršála, opustil Prusko a přijel za ním do Tours, kde od něj na Vánoce 1391 v bazilice svatého Martina obdržel maršálskou hůl. Přitom mu ještě nebylo pětadvacet a jeho otec čekal na povýšení dvacet let.
Karel VI. vystrojil výpravu proti vévodovi z Bretaně, ale na cestě lesem u Le Mans krále 5. srpna 1392 přepadl záchvat šílenství. Boucicaut byl po jeho boku. „Od té doby byly všechny velké projekty opuštěny a království začaly narušovat nejrůznější nepořádky.“
Manželství s Antoinettou de Turenne náhled|vlevo|Levé pole (Boucicaut) stříbrné s červeným orlem a modrou zbrojí, pravé pole zlaté se šesti červenými břevny (Turenne) Louis de Bourbon přijel do Avignonu v polovině května 1393, protože se snažil ukončit válku, kterou vedl Raymond de Turenne proti Klementovi VII., Marii de Blois a jejímu synovi Ludvíkovi Neapolskému. Rozhovory probíhaly 11. června na hradě Boulbon,Jean II le Meingre sídlil na obou stranách Rhôny v Aramonu a Boulbonu, což jsou dvě města proti sobě. který patřil Boucicautovi. Právě tam se vikomt z Turenne dozvěděl, že mu královská rada navrhne, aby se jeho dcera vdala za maršála. Raymond de Turenne souhlasil, aby „potěšil krále našeho pána a naše pány vévody a pro dobro a čest osoby zmíněného monseigneura maršála.“
Antoinette de Turenne, jediná dědička vikomství, se měla původně provdat za Charlese du Maine, bratra Louise II. z Anjou,Raymond VIII. z Turenne neviděl rád, že by se jeho dcera měla vdát za knížete z Taranta. Královské dopisy také naznačují, že argumentoval papežem, že „pokud by náš Svatý otec nebo jiní řekli, že jednáme nebo jsme jsme jednali o sňatku bratra (Karla z Taranta) uvedeného krále Sicílie s uvedenou dcerou (Antoinettou), má se odpovědět, že zmíněný lord Raymond řekl, že by byl raději, kdyby jeho dcera byla mrtvá, než aby byla provdána za bratra zmíněného krále. Protože to je příliš velký pán. Chce ji provdat za muže, který jí může sloužit a kterého lze ctít, a ne za pána, před kterým by musela klečet“. ale královská rada rozhodla jinak a Jean de Pertuis a Jean Blondel byli vysláni jako velvyslanci ke Klementovi VII. v Avignonu a k Raymondovi de Turenne. Při audienci u vzdoropapeže oba zmocněnci trvali na výhodách svazku Antoinetty s maršálem, věrným služebníkem královské politiky. Tento sňatek byl zárukou ukončení konfliktů mezi vikomtem z Turenne, papežem (vzdoropapežem), církví, Marií de Blois, hraběnkou z Provence a jejím synem Louisem II. z Anjou.
Jean Blondel požádal admirála Jeana de Vienne, aby zahájil obléhání Baux, což provedl. Vzdoropapež se zdráhal Boucicauta oženit, a aby tomu zabránil, nejprve mu odmítl potvrdit bezpečný průjezd, pak nařídil příměří na několik dní a nakonec udělil povolení ke sňatku. Boucicaut přijel do pevnosti Les Baux 21. prosince. V jeho doprovodu byli komorník Karla VI Hélion de Neillac, Edouard de Beaujeu a burbonský maršál Blain Loup. Avignonský pontifik však neodzbrojil, protože Boucicauta považoval za důležitou oporu Raymonda de Turenne a hrad Boulbon za nepřátelskou pevnost, a o vánočním týdnu 1393 nechal napadnout, zajmout a mučit dva Boucicautovy zbrojnoše Pierra Vyena a Jaumeta Martina, kteří vezli s dopisy z Boulbonu do Les Baux, kde maršál pobýval.
24. prosince 1393 oddal vikář zámecké kaple Les Baux Bernard Trévenq Boucicauta a tehdy asi 17letou Antoinettu za přítomnosti Raymonda de Turenne. Manželskou smlouvou získal maršál hrabství Alès, baronství Anduze, léna Portes-Bertrand a Saint-Étienne-de-Valfrancesque. Na oplátku potvrdil, že je připraven podpořit svého tchána ve sporu proti vzdoropapeži a druhé větvi rodu Anjou, a dokonce v případě potřeby mu postoupit svůj hrad Boulbon. Navíc slíbil, že jeho mužští dědicové budou mít dělený erb tvořený jeho vlastním a Turenneovým.
Rodinné problémy Po svatbě Raymond de Turenne opoustil Les Baux. Maršál usadil svou manželku v Boulbonu a doprovodil svého tchána do Villeneuve-lès-Avignon, pak jeli do Viviers a následně do Baix, kde sídlila Alix la Major, vdova po hraběti z Valentinois a vikomtova teta. Tam během posledních tří týdnů v lednu 1394 Boucicaut ujistil svého tchána, že je připraven ho podpořit v jeho sporech s Marií de Blois a intervenovat u parlamentu ve prospěch vdovy hraběnky z Valentinois, která byla předtím okradena o svá léna jejím synovcem. Ale maršálovy sliby zůstaly neuskutečněny, a co je horší, zuřivý vikomt obvinil svého zetě z podvodu, neloajálnosti a keců, protože se začátkem března 1394 zmocnil jeho pevnosti Pontgibaud v Auvergne. Raymond de Turenne totiž obdržel dopis od jejího velitele, který ho informoval, že po zuby ozbrojení Boucicautovi muži přišli požadovat jeho hrad tím, že mu pohrozili oběšením, pokud se nevzdá. Vikomt si pak uvědomil, že byl podveden a že uzavřenou dohodu maršál nikdy nepovažoval za skutečný závazek.
Bitva u Nikopole a obrana Cařihradu náhled|vlevo|Masakr zajatců po bitvě u Nikopole