Jakobitské povstání z roku 1745, známé rovněž jako Povstání z pětačtyřicátého, ( Bliadhna Theàrlaich, () byl pokus prince Karla Eduarda Stuarta získat pro svého otce Jakuba Františka Stuarta zpět britský trůn. Tato revolta se odehrála během válek o rakouské dědictví, kdy většina britské armády bojovala na evropském kontinentu, a byla posledním ze série jakobitských rebelií, jež začala povstáním v roce 1689. Hlavní revolty vypukly v letech 1708, 1715 a 1719.
Karel Eduard Stuart zahájil povstání 19. srpna 1745 ve vesničce Glenfinnan ve Skotské vysočině, načež dobyl Edinburgh a v září zvítězil v bitvě u Prestonpansu. Na shromáždění Skotské rady konaném v říjnu ujistil Karel Eduard Skoty o velké podpoře anglických jakobitů a připravovaném koordinovaném vylodění Francouzů v jižní Anglii. Rada poté odsouhlasila napadení Anglie skotským vojskem, takže skotské jednotky překročily počátkem listopadu anglicko-skotskou hranici a 4. prosince dorazily do Derby. Ve městě však nebylo ani stopy po slibovaných posilách anglických jakobitů, ani po francouzském námořním výsadku. Dne 5. prosince se proto sešla Rada a rozhodla o ústupu zpět do Skotska. Podobná shromáždění se během postupu do anglického vnitrozemí konala rovněž v Carlisle, Prestonu a v Manchesteru a mnozí Skotové měli pocit, že už se dostali příliš daleko. Postup skotského vojska byl záměrně veden oblastmi považovanými za silně jakobitské, ale slibovaná anglická podpora se nekonala. Skotům hrozilo, že jim vládní jednotky odříznou ústupovou cestu. Rozhodnutí Rady způsobilo rozkol mezi Karlem Eduardem a jeho skotskými stoupenci. Navzdory vítězství v bitvě u Falkirku v lednu 1746 ukončila dubnová prohra v bitvě u Cullodenu povstání a podporu Stuartovské věci. Karel Eduard Stuart uprchl do Francie, ale již nedokázal získat podporu pro další pokus a roku 1788 zemřel v Římě.
Pozadí náhled|vlevo|upright=0.8|Portrét Jakuba Františka Stuarta, zvaného „Starý pretendent“, z roku 1748 Slavná revoluce z roku 1688 vedla ke svržení katolického krále Jakuba II. a nastolení jeho protestantské dcery Marie Stuartovny a jejího manžela Viléma Oranžského na anglický, skotský a irský trůn. Jelikož ani Marie, ani její sestra Anna Stuartovna, královna sjednoceného Království Velké Británie, po sobě nezanechaly žádné potomky, přešlo dědictví trůnu na jejich nevlastního bratra, katolíka Jakuba Františka Stuarta. Anglický Zákon o nástupnictví z roku 1701 však katolíky vyloučil z následnictví, takže dědictví trůnu mělo po Anně Stuartovně připadnout její vzdálené příbuzné, protestantce Žofii Hannoverské. Žofie však zemřela dřív než Anna Stuartovna, a proto na britský a irský trůn nastoupil její syn Jiří Ludvík jako Jiří I.
Hlavním podporovatelem Stuartovců v exilu byl francouzský král Ludvík XIV. Po jeho smrti v roce 1715 uzavřela Francie s Británií roku 1716 spojeneckou smlouvu, aby mohla obnovit svoji ekonomiku. Jakub František Stuart musel opustit Francii a usadil se u papežského dvora v Římě, což se příliš nelíbilo protestantům, kteří byli jeho hlavními podporovateli v Británii. Jakobitská povstání v letech 1715 a 1719, jež měla Jakubu Františku Stuartovi dopomoci k získání anglického, skotského a irského trůnu, neuspěla.
Koncem 30. let 18. století považovali Francouzi rozvoj britského obchodu po roce 1713 za hrozbu pro evropskou rovnováhu moci a Stuartovci se stali jednou z možností, jak omezit britskou rozpínavost. Finančně Francouzům vyhovovalo spíš obyčejné povstání než nákladné znovuuvedení Stuartovců na trůn, zejména proto, že nebylo jisté, zda budou více profrancouzští než příslušníci Hannoverské dynastie. Vhodnou oblastí pro povstání byla v tomto případě Skotská vysočina.
náhled|upright=1.2|Nepokoje v Edinburghu v roce 1737 V roce 1725 proběhla Británií vlna takzvaných sladových povstání, z nichž nejhorší se odehrálo v Glasgowě. Roku 1737 došlo k vážným nepokojům v Edinburghu. V březnu 1743 vypukla vzpoura u 42. pěšího královského horalského pluku, který byl vyslán do Flander, ačkoli jeho služba měla být omezena pouze na Skotsko.
Obchodní spory mezi Španělskem a Británií vedly v roce 1739 k válce o Jenkinsovo ucho, po níž v letech 1740–1741 následovaly Války o rakouské dědictví. Roku 1742 byl dlouholetý britský premiér Robert Walpole přinucen rezignovat koalicí toryů a protiwalpoleovsky naladěných vlasteneckých whigů, kteří pak vypudili své toryovské partnery z vlády. Rozzuření toryové proto požádali Francouze o pomoc se znovunastolením Jakuba Františka Stuarta na britský trůn.
Jakobitské hnutí v Británii po roce 1715 Jakobitské hnutí tvořilo vícero rozdílných proudů, přičemž nejméně významným z nich byla právě loajalita vůči Stuartovcům. Tyto rozpory se během povstání dál prohlubovaly, protože Karel Eduard Stuart sám neměl o zemích, jež doufal získat, valné znalosti, a řadě jeho poradců – irských exulantů – šlo především o autonomní, katolické Irsko a navrácení půdy zkonfiskované po irské jedenáctileté válce, což Irům slíbil Jakub II. za podporu ve válce dvou králů v letech 1689–1691. Jejich splnění mohl zajistit pouze Stuart na britském trůnu. S tím naprosto nesouhlasili protestanti, jichž byla v Anglii, Walesu a Skotsku drtivá většina.
Většina anglických přívrženců jakobitského hnutí byli toryové, kteří těžce nesli, že jim byl od roku 1714 odepřen přístup k moci, a vinili Hannoverskou dynastii, že zatáhla Británii do nákladných kontinentálních válek, které pro ni měly jen zanedbatelný užitek. I jim šlo především o zajištění prvořadosti anglikánské církve, což znamenalo její obranu před katolíky kolem Karla Eduarda Stuarta a skotskými presbyteriány, kteří tvořili většinu jeho armády.
Karel Eduard Stuart tedy chtěl znovu získat trůn sjednocené Británie a vládnout podle principů božského práva a absolutní monarchie, které roku 1688 odmítla Slavná revoluce, avšak jeho poradci z řad dlouhodobých anglických či irských katolických exulantů je přesto podporovali. Tím se značně lišili od skotských protestantských nacionalistů, kteří v roce 1745 tvořili většinu jakobitské armády a stavěli se proti Unii, katolicismu a tyranské absolutistické vládě. Jakobitští exulanti rovněž nedocenili, do jaké míry pramení toryovská podpora z politických rozdílů mezi nimi a whigy, nikoli z loajality ke Stuartům.
Vývoj povstání náhled|upright=0.8|vlevo|Karel Eduard Stuart na obraze z roku 1745 Ve smlouvě z Fontainebleau z roku 1743 se Ludvík XIV. a jeho strýc Filip V. Španělský dohodli na spolupráci v souvislosti s přijímáním protibritských opatření včetně snahy o navrácení trůnu Stuartovcům. V listopadu téhož roku oznámil Ludvík XIV. Jakubu Františku Stuartovi, že invaze je naplánována na únor 1744. Současně začal v severofrancouzském Dunkerku shromažďovat na 12 000 vojáků a dobrovolníků. Dunkerk byl zvolen pro svoji výhodnou polohu, jelikož se odtud dalo v rámci jediného přílivu doplout do ústí Temže. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost byla Britskému královskému námořnictvu (Royal Navy) dobře známa, připravovala se francouzská eskadra umístěná v Brestu velice okatě k vyplutí na moře ve snaze odlákat pozornost britských hlídek.
Jakub František Stuart zůstal v Římě, zatímco princ Karel Eduard se tajně připojil k invazním silám. Francouzský admirál Roquefeuil vyplul 26. ledna 1744 se svou eskadrou z Brestu, ale velení Royal Navy tuto návnadu nespolklo. Námořní operace proti Británii probíhaly často v zimě, kdy bouřlivé počasí ztěžovalo Britům účinnou obranu vlastního pobřeží. A stejně jako v roce 1719 se jako nejlepší ochrana ostrovní říše ukázalo počasí. Bouře totiž potopily mnoho francouzských lodí a řadu dalších vážně poškodily. Mezi oběťmi byl i admirál Roquefeuil. V březnu Ludvík XIV. zrušil invazi a vyhlásil Británii válku.
náhled|upright=1.0|Souboj HMS Lion a Elizabeth v červenci 1745 Ve snaze dohodnout náhradní vylodění ve Skotsku odcestoval Karel Eduard Stuart v srpnu 1744 do Paříže. Skotové sice podmiňovali svoji účast v povstání podstatnou francouzskou pomocí, nicméně Karel Eduard počítal s tím, že jej Francouzi budou muset podpořit, jakmile se ho pokusí rozpoutat. První měsíce roku 1745 proto strávil nákupem zbraní. Navíc dubnové vítězství u Fontenoy povzbudilo Francouze, aby mu poskytli dvě lodě. Byla to korzárská loď Du Teillay o výtlaku 150 tun s 18 děly a starší válečná loď Elisabeth se 64 děly ukořistěná roku 1704 Britům, která vezla zbraně a 100 dobrovolníků z Irské brigády francouzské královské armády. Počátkem července se na Du Teillay nalodil Karel Eduard Stuart se svým doprovodem. Dne 15. července se obě lodě střetly s britskou řadovou lodí HMS Lion se 60 děly a o výtlaku 1068 tun, která zaútočila na Elisabeth. Po čtyřhodinové bitvě se těžce poškozené lodě Elisabeth a Lion musely vrátit do svých přístavů. Ztráta Elisabeth s jejím nákladem zbraní a dobrovolníků znamenala pro povstalce značnou újmu. Du Teillay s Karlem Eduardem Stuartem na palubě přistála na ostrově Eriskay v souostroví Vnější Hebridy 23. července 1745. Karel Eduard se svým doprovodem se poté vydal v nevelké veslici na pevninu. Vylodili se v zálivu Arisaig, který se nachází západně od Glenfinnanu. Na břehu je očekávala skupina příslušníků klanu Donald (známého též jako klan MacDonald). V Glenfinnanu vyčkal Karel Eduard na příchod dalších příslušníků klanů MacDonaldů, Cameronů, Macfieů a MacDonnellů z Glengarry.
Jakobitské povstání bylo zahájeno 19. srpna 1745, když Karel Eduard Stuart konečně usoudil, že má již dostatečnou vojenskou podporu, načež vystoupil na nedaleký kopec, kde příslušník klanu MacInnesů MacMaster z Glenaladale vztyčil jeho bojovou zástavu. Takzvaný „mladší pretendent“ pak všem shromážděným klanům oznámil, že si jménem svého otce Jakuba Františka Stuarta neboli „staršího pretendenta“ nárokuje britský trůn. Jakobité se poté vydali na pochod směrem na Edinburgh a 4. září dorazili do Perthu, kde se k nim připojili další sympatizanti, včetně George Murrayho, který převzal velení od Johna O'Sullivana, jelikož lépe chápal skotské vojenské zvyklosti.
náhled|upright=0.8|vlevo|Velitel jakobitské armády generál George Murray Již 17. září vstoupilo povstalecké vojsko bez odporu do Edinburghu, nicméně Edinburský hrad jako takový zůstal v držení vládních jednotek. Jakub František Stuart byl následujícího dne prohlášen skotským králem a princ Karel Eduard jeho regentem. Dne 21. září rozprášili povstalci v bitvě u Prestonpansu nedaleko Edinburghu britské vojsko generála Johna Copea. Britové proto odvolali z Flander vévodu z Cumberlandu, který tam velel britské armádě, spolu s 12 000 vojáky, aby pomohl potlačit povstání. V polovině října připlula francouzská loď se zásilkou zbraní a peněz. To ještě víc posílilo jakobitskou morálku. Nicméně Skoty znepokojoval příliš autokratický styl Karla Eduarda. Obávali se, že se nechává příliš ovlivňovat svými irskými poradci. Byla proto ustanovena asi 20členná „princovská rada“, což Karel Eduard považoval za nepřiměřené vměšování do svých panovnických práv. Toto vnitřní napětí se projevovalo zejména při jednáních o strategii ve dnech 30. a 31. října. Většina Skotů chtěla obnovit skotský parlament z doby před rokem 1707, který by pomohl v obraně země proti „anglickým armádám“, jež očekávali, že proti nim budou poslány. Karel Eduard naopak prosazoval invazi do Anglie. Tvrdil, že taková akce jednak přiláká francouzskou podporu a současně odstraněním Hannoverské dynastie zajistí nezávislost Skotska. Podporovali jej v tom irští exulanti, pro něž byl Stuart na britském trůnu jedinou cestou k dosažení autonomního, katolického Irska. Karel Eduard rovněž ujistil Radu, že francouzské vylodění v Anglii je „na spadnutí“.
I přes značné pochybnosti svých členů odsouhlasila Rada Karlu Eduardovi invazi do Anglie pod podmínkou, že se povstalcům dostane přislíbené anglické a francouzské podpory. Dne 4. listopadu opustila poslední část povstalecké armády Edinburgh a již 14. listopadu město opět bez odporu získalo vládní vojsko, jemuž velel generál Handasyde.
Napadení Anglie