náhled|360x360pixelů|Ceny povolenek na obchodování s emisemi uhlíku ve všech hlavních systémech obchodování s emisemi v eurech za tunu vypuštěného CO2 (od roku 2008 do srpna 2024). Obchodování s emisemi uhlíku (nazývané také trh s uhlíkem, systém obchodování s emisemi (ETS), či cap nad trade) je druh systému obchodování s emisemi určeného pro oxid uhličitý (CO2) a další skleníkové plyny (GHG). Jedná se o formu stanovování cen uhlíku. Jedná se o formu oceňování uhlíku, jejímž cílem je omezit změnu klimatu vytvořením trhu s omezenými povolenkami na emise. Obchodování s emisemi uhlíku je běžná metoda, kterou země používají k splnění svých závazků podle Pařížské dohody, přičemž systémy fungují v Číně, Evropské unii a dalších zemích.
Obchodování s emisemi stanovuje kvantitativní celkový limit emisí produkovaných všemi zúčastněnými emitenty, který odpovídajícím způsobem určuje ceny emisí. Podle obchodování s emisemi musí znečišťovatel s více emisemi, než má kvóta, koupit právo vypouštět více od emitentů s menším počtem emisí. To může snížit konkurenceschopnost fosilních paliv, která jsou hlavním hybatelem změny klimatu. Díky tomu může obchodování s emisemi uhlíku urychlit investice do obnovitelných zdrojů energie, jako je větrná a solární energie.
Takové schémata však obvykle nejsou harmonizována s definovanými uhlíkovými rozpočty, které jsou nutné k udržení globálního oteplování pod kritickými hranicemi 1,5 °C nebo "výrazně pod" 2 °C, přičemž nadbytek vede k nízkým cenám povolenek s téměř nulovým vlivem na spalování fosilních paliv. Emisní obchodní povolenky v září 2021 pokrývaly široké cenové rozpětí od 7 € za tunu CO2 v čínském národním systému obchodování s uhlíkem až po 63 € za tunu CO2 v EU ETS.
Další skleníkové plyny lze také obchodovat, ale jsou uváděny jako standardní násobky oxidu uhličitého vzhledem k jejich potenciálu globálního oteplování.
Mezinárodní koalice za vytvoření globálního trhu s uhlíkem, včetně globálního, postupně klesajícího stropu emisí, se začala formovat na COP 30. Může urychlit snižování emisí sedminásobně ve všech zúčastněných zemích a zároveň přinést 200 miliard dolarů ročně na čistou energii a sociální programy.
Účel Ekonomickým problémem změny klimatu je to, že emitenti skleníkových plynů (GHG) nenesou externí náklady svých činností, které zahrnují současný a budoucí blahobyt lidí, přírodní prostředí a sociální náklady uhlíku. Tento problém lze řešit pomocí dynamického cenového modelu obchodování s emisemi.
Systém obchodování s emisemi skleníkových plynů (GHG) funguje na základě stanovení vlastnických práv k atmosféře. Atmosféra je globálním veřejným statkem a emise skleníkových plynů jsou mezinárodní externalitou. V rámci varianty obchodování s emisemi typu „cap and trade“ je stanoven limit přístupu k danému zdroji, který je poté rozdělen mezi uživatele ve formě povolení. Dodržování limitů se ověřuje porovnáním skutečných emisí s odevzdanými povoleními. Stanovení limitu ovlivňuje environmentální integritu obchodování s uhlíkem a může mít jak pozitivní, tak negativní dopady na životní prostředí.
Programy obchodování s emisemi, jako je systém obchodování s emisemi Evropské unie (EU-ETS), doplňují obchodování mezi jednotlivými zeměmi stanovené v Kjótském protokolu tím, že umožňují soukromé obchodování s povolenkami v souladu s národními emisními cíli stanovenými v Kjótském protokolu. V rámci těchto programů přiděluje národní nebo mezinárodní orgán jednotlivým společnostem povolení na základě stanovených kritérií s cílem dosáhnout cílů při nejnižších celkových ekonomických nákladech.
Historie Obchodování s emisemi uhlíku začalo v Rio de Janeiru v roce 1992, kdy 160 zemí schválilo Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC). Nezbytné podrobnosti byly ponechány k vyřešení Konferenci smluvních stran OSN (COP).
V roce 1997 byl Kjótský protokol první významnou dohodou o snížení skleníkových plynů. 38 vyspělých zemí se zavázalo k plnění cílů a časových harmonogramů. Výsledná nepružná omezení růstu skleníkových plynů by mohla znamenat značné náklady, pokud by se země musely spoléhat výhradně na vlastní vnitrostátní opatření.
V roce 2021 obchodování s emisemi uhlíku rychle vzrostlo s zahájením čínského národního systému obchodování s emisemi. Rostoucí náklady na povolení v rámci EU ETS měly za následek zvýšení nákladů na výrobu energie z uhlí.
Studie Americké rady pro energeticky účinnou ekonomiku z roku 2019 zjistila, že v Severní Americe sílí snahy o stanovení ceny emisí skleníkových plynů.
Statistiky globálního trhu s uhlíkem Globální trh s uhlíkem zaznamenal v posledních letech významný růst. V roce 2023 dosáhla hodnota globálního trhu s uhlíkem rekordní výše 881 miliard eur, což představuje 2% nárůst oproti předchozímu roku. Systém obchodování s emisemi Evropské unie (EU ETS) zůstává z hlediska hodnoty největším trhem s uhlíkem a v roce 2023 představoval přibližně 87 % globálního trhu.
Pokud jde o objem obchodování, v roce 2022 se na globálních trzích s uhlíkem obchodovalo s přibližně 12,5 miliardami tun oxidu uhličitého (GtCO2), což představovalo pokles o více než 20 % oproti předchozímu roku, ale stále nárůst o 18,2 % ve srovnání s úrovní z roku 2019. Evropa dominovala objemu obchodování s uhlíkem a v roce 2022 představovala přibližně 74 % celosvětového objemu obchodování s CO2.
Ekonomické aspekty a nástroje
Ekonomové se obecně shodují, že pro účinnou regulaci emisí musí všichni znečišťovatelé nést plné mezní sociální náklady svých činností. Regulace emisí uplatňovaná pouze na jeden hospodářský sektor nebo region drasticky snižuje účinnost snah o snížení globálních emisí. Neexistuje však vědecký konsensus o tom, jak rozdělit náklady a přínosy snižování budoucích klimatických změn nebo náklady a přínosy přizpůsobování se jakýmkoli budoucím klimatickým změnám.
Uhlíkové kompenzace a kredity Uhlíkový kredit je obchodovatelný nástroj (obvykle virtuální certifikát), který vyjadřuje nárok na snížení emisí skleníkových plynů nebo na zvýšené odstranění skleníkových plynů (GHG) z atmosféry. Jeden uhlíkový kredit představuje snížení nebo zvýšené odstranění jedné tuny oxidu uhličitého nebo jeho ekvivalentu (CO2e).
Kompenzace uhlíkových emisí je praxe využívání uhlíkových kreditů k vyrovnání nebo kompenzaci emisí skleníkových plynů (GHG) subjektu v souladu s programy pro podávání zpráv nebo institucionálními emisními cíli. Mechanismy obchodování s uhlíkovými kredity (tj. programy udělování kreditů) umožňují vývojářům projektů realizovat projekty, které snižují emise skleníkových plynů, a získávat uhlíkové kredity, které mohou být prodány zájemcům, kteří je mohou použít k prokázání, že kompenzovali své emise skleníkových plynů. Podobně jako „kompenzace“ mohou být uhlíkové kredity, které jsou povoleny jako nástroje pro dodržování předpisů na trzích s regulovaným dodržováním předpisů (např. systém obchodování s emisemi Evropské unie nebo kalifornský program Cap-n-Trade), použity regulovanými subjekty k vykazování nižších emisí a dosažení stavu dodržování předpisů (s omezeními týkajícími se jejich použití, která se liší podle programu dodržování předpisů). Kromě „kompenzace“ lze uhlíkové kredity použít také k přispění k dosažení globálních cílů nulových emisí skleníkových plynů. Je na individuálním rozhodnutí kupujícího, jak uhlíkový kredit použít nebo „vyřadit“.
Projekty zahrnují opatření ke zmírnění dopadů, která zabraňují nebo zvyšují odstraňování emisí skleníkových plynů. Projekty jsou realizovány v souladu se standardy kreditních programů, včetně jejich metodik, pravidel a požadavků. Metodiky jsou schvalovány pro každý konkrétní typ projektu (např. výsadba stromů, obnova mangrovových porostů, předčasné vyřazení uhelných elektráren z provozu). Pokud projekt splňuje všechny požadavky a ustanovení kreditního programu, budou mu vydány kredity, které lze prodat kupujícím. Každý program udělování kreditů má obvykle svou vlastní „značku“ uhlíkových kreditů, jako jsou certifikované redukce emisí (CER) CDM, redukce emisí podle článku 6.4 (A6.4ER), ověřené redukce emisí (VER) VCS, tuny redukce emisí ACR, tuny klimatické rezervy (CRT) Climate Action Reserves atd.
Existují stovky typů projektů na snižování emisí skleníkových plynů, které mají schválené metodiky s zavedenými programy pro udělování kreditů. Program, který definoval první fázi rozvoje trhu s uhlíkem, mechanismus čistého rozvoje (CDM), poskytuje souhrnnou brožuru o svých mnoha schválených metodikách. Každý program pro udělování kreditů má však svůj vlastní seznam schválených metodik, například pokud není výslovně uvedeno jinak, metodika schválená ACR nemůže být použita někým, kdo se snaží pracovat v rámci programu pro udělování kreditů VCS společnosti Verra. Uhlíkové kredity jsou formou stanovení ceny uhlíku, stejně jako uhlíkové daně a mechanismy uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Uhlíkové kredity mají být zaměnitelné na různých trzích, ale některé trhy s dodržováním předpisů a programy podávání zpráv omezují způsobilost na určité typy nebo vlastnosti uhlíkových kreditů (např. ročník, původ projektu, typ projektu).
Úniky uhlíku Domácí systém obchodování s emisemi uhlíku je omezen svou regulační působností. Emise skleníkových plynů tak mohou uniknout do jiné oblasti nebo odvětví s méně přísnou regulací. Úniky obecně snižují účinnost domácích snah o snižování emisí. Nicméně úniky mohou mít i negativní povahu a zvyšovat účinnost domácích snah o snižování emisí. Například uhlíková daň uplatňovaná pouze na vyspělé země by mohla vést k úniku do rozvojových zemí. K negativnímu úniku však může dojít také v důsledku technologického rozvoje podníceného vnitrostátní regulací skleníkových plynů, který pomáhá snižovat emise i v méně regulovaných regionech.
Současný stav obchodování s emisemi uhlíku ukazuje, že v roce 2021 pokrývá 64 uhlíkových daní a systémů obchodování s emisemi přibližně 22 % globálních emisí skleníkových plynů. Energeticky náročná odvětví, na která se tyto nástroje vztahují, mohou vnímat regulační rozdíly mezi jurisdikcemi jako ztrátu konkurenceschopnosti. Mohou proto přijímat strategická rozhodnutí o výrobě, která zahrnují únik uhlíku. Aby se zmírnil únik uhlíku a jeho dopady na životní prostředí, musí tvůrci politik harmonizovat mezinárodní klimatické politiky a poskytovat pobídky, které zabrání společnostem přesouvat výrobu do regionů s mírnějšími environmentálními předpisy.
Bezplatná emisní povolení, která se udělují odvětvím citlivým na mezinárodní konkurenci, jsou jedním ze způsobů, jak řešit únik uhlíku, protože fungují jako dotace pro dané odvětví. Garnaut Climate Change Review považoval bezplatné přidělování povolení za neopodstatněné za jakýchkoli okolností a argumentoval, že vlády by mohly řešit selhání trhu nebo nároky na kompenzaci transparentněji s příjmy z úplného dražení povolení.
Přehled tržních mechanismů Obchodovat lze i s dalšími skleníkovými plyny, které se však uvádějí jako standardní násobky oxidu uhličitého s ohledem na jejich potenciál globálního oteplování. Tyto prvky snižují finanční dopady kvót na podniky a zároveň zajišťují, aby byly kvóty splněny na národní a mezinárodní úrovni.