náhled|440x440pixelů|Odhadované globální oteplení do roku 2100 podle různých scénářů: Zelené body: Návrh Mezinárodní energetické agentury na snížení emisí spojených s energetikou na čistou nulu do roku 2050 je v souladu s omezením globálního oteplování na 1,5 °C. Modré tečky: Závazky nulových emisí a další závazky ke snížení emisí by omezily nárůst teploty na přibližně 1,7 °C. Žluté body: Vzhledem k tomu, že mnoho klimatických závazků není podpořeno politikami, politiky oznámené od roku 2022 by omezily nárůst teploty na přibližně 2,5 °C. Červené tečky: Před Pařížskou dohodou z roku 2015 se svět pohyboval na trajektorii globálního oteplování 3,5 °C. Globální čisté nulové emise (často jen nulové emise) je stav, kdy jsou emise způsobené člověkem vyváženy pohlcením oxidu uhličitého způsobeným člověkem za určité časové období. V některých kontextech se „emisemi“ rozumí emise všech skleníkových plynů, v jiných kontextech pouze emise oxidu uhličitého (CO2).
Dosažení čistých nulových cílů vyžaduje opatření ke snížení emisí, například přechod od energie z fosilních paliv k udržitelným zdrojům energie. Aby organizace vyvážily své zbytkové emise, běžně je kompenzují nákupem uhlíkových kreditů. Pojmy čisté nulové emise, uhlíková neutralita a klimatická neutralita se často používají zaměnitelně. V některých souvislostech se však těmto pojmům přikládá jiný význam, než jaký mají, například některé normalizační orgány povolují větší využití offsetů pro certifikaci uhlíkové neutrality než pro certifikaci čisté nulové emise.
V posledních několika letech se čistá nula stala dominantním rámcem pro klimatické ambice, kdy si země i organizace stanovují cíle čisté nuly. Dnes má cíl čisté nuly emisí více než 140 zemí, včetně některých zemí, které se v předchozích desetiletích klimatickým opatřením bránily. Cíle čisté nuly na úrovni jednotlivých zemí nyní pokrývají 92 % světového HDP, 88 % emisí a 89 % světové populace. Na úrovni společností má cíle čisté nuly 65 % z 2 000 největších veřejně obchodovaných společností podle ročního obratu a 63 % společností z žebříčku Fortune 500. Cíle společností jsou výsledkem dobrovolných opatření i vládních nařízení.
Navzdory rostoucímu rozšíření závazků a cílů se však požadavky na čistou nulu velmi liší v míře důvěryhodnosti a většina z nich má nízkou důvěryhodnost. 61 % celosvětových emisí oxidu uhličitého je sice pokryto nějakým cílem čisté nuly, ale důvěryhodné cíle pokrývají pouze 7 % emisí. Nízká důvěryhodnost cílů odráží nedostatek závazné regulace a potřebu pokračujících inovací a investic, které by umožnily dekarbonizaci.
Do poloviny roku 2023 přijalo 27 zemí vnitrostátní legislativu týkající se čistých nulových emisí – zákony přijaté zákonodárnou mocí, které obsahují cíle čisté nulové spotřeby nebo jejich ekvivalent. Zatímco v současné době neexistuje žádný vnitrostátní předpis, který by právně nařizoval společnostem se sídlem v dané zemi dosáhnout čisté nulové spotřeby, v několika zemích, zejména ve Švýcarsku, byla v roce 2023 tato legislativa připravována.
Historie a vědecké zdůvodnění Myšlenka čisté nuly vznikla na základě výzkumu z konce roku 2000, který se zabýval reakcí atmosféry, oceánů a koloběhu uhlíku na emise CO2. Tento výzkum zjistil, že globální oteplování se zastaví pouze tehdy, pokud se emise CO2 sníží na čistou nulu. Čistá nula byla základem cílů Pařížské dohody. Ta stanovila, že musíme „ve druhé polovině tohoto století dosáhnout rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a pohlcováním skleníkových plynů propadem“. Termín „čistá nula“ získal popularitu poté, co Mezivládní panel pro změnu klimatu v roce 2018 zveřejnil svou Zvláštní zprávu o globálním oteplování o 1,5 °C (SR15), Tato zpráva uvedla, že „dosažení a udržení čistých nulových globálních antropogenních emisí CO2 a pokles čistého radiačního působení bez CO2 by zastavilo antropogenní globální oteplování v časovém horizontu několika desetiletí (vysoká spolehlivost)“.
Myšlenka čistých nulových emisí se často zaměňuje se „stabilizací koncentrací skleníkových plynů v atmosféře“. Jedná se o termín, který pochází z Úmluvy z Ria de Janeira z roku 1992. Oba pojmy nejsou totožné. Je tomu tak proto, že koloběh uhlíku neustále zachycuje nebo absorbuje malé procento kumulativních historických emisí CO2 způsobených člověkem do vegetace a oceánu. K tomu dochází i poté, co se současné emise CO2 sníží na nulu. Pokud by se koncentrace CO2 v atmosféře udržovala na konstantní úrovni, mohly by některé emise CO2 pokračovat. Globální průměrné povrchové teploty by se však v důsledku postupného přizpůsobování teplot hlubokých oceánů zvyšovaly ještě po mnoho staletí. Pokud by se emise CO2, které jsou přímým důsledkem lidské činnosti, snížily na čistou nulu, koncentrace CO2 v atmosféře by se snížila. To by se dělo právě tak rychle, aby se toto přizpůsobení hlubokého oceánu vyrovnalo. Výsledkem by byly přibližně konstantní globální průměrné povrchové teploty po desetiletí nebo staletí.
Rychlejší bude dosažení nulových čistých emisí samotného CO2 než CO2 plus dalších skleníkových plynů, jako je methan, oxid dusný a fluorované plyny. Cílové datum nulových čistých emisí jiných než CO2 je pozdější, částečně proto, že modeláři předpokládají, že některé z těchto emisí, jako je methan ze zemědělství, je obtížnější postupně odstranit. Emise plynů s krátkou životností, jako je methan, se v klimatickém systému neakumulují stejným způsobem jako CO2. Proto není nutné je snížit na nulu, aby se zastavilo globální oteplování. Snížení emisí plynů s krátkou životností totiž způsobuje okamžitý pokles výsledného radiačního působení. Radiační síla je změna energetické bilance Země, kterou tyto plyny způsobují. Tyto silné, ale krátkodobé plyny však krátkodobě zvýší teploty. To by případně mohlo způsobit, že nárůst teploty překročí hranici 1,5 °C mnohem dříve. Komplexní cíl nulových čistých emisí by zahrnoval všechny skleníkové plyny. To by zajistilo, že bychom urychleně snížili i emise plynů, které nejsou CO2.
Terminologie Země, místní samosprávy, podniky a finanční instituce se mohou zavázat k dosažení nulových čistých emisí. Při jednáních o klimatu tyto skupiny označujeme jako aktéry.
V diskusích o změně klimatu často používáme termíny čistá nula, uhlíková neutralita a klimatická neutralita, jako by znamenaly totéž: V některých kontextech však mají navzájem odlišný význam. Následující oddíly to vysvětlují. Lidé tyto pojmy často používají bez přísných standardních definic.
Implementace Od roku 2015 výrazně vzrostl počet subjektů, které se zavázaly k nulovým čistým emisím. Objevilo se mnoho norem, které vykládají koncept čistých nulových emisí a zaměřují se na měření pokroku při dosahování cílů čisté nuly. Některé z těchto norem jsou robustnější než jiné. Někteří lidé kritizují slabé standardy za to, že usnadňují greenwashing: OSN, UNFCCC, Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) a iniciativa Science Based Targets (SBTi) prosazují robustnější normy.
Typy skleníkových plynů Některé cíle usilují o dosažení nulových čistých emisí pouze u oxidu uhličitého. Jiné se zaměřují na dosažení nulových čistých emisí všech skleníkových plynů. Robustní normy čisté nuly uvádějí, že cíle daného subjektu by měly zahrnovat všechny skleníkové plyny.
Někteří autoři uvádějí, že strategie uhlíkové neutrality se zaměřují pouze na oxid uhličitý, ale čistá nula zahrnuje všechny skleníkové plyny, nicméně některé publikace, například národní strategie Francie, používají termín „uhlíková neutralita“ ve smyslu čistého snížení všech skleníkových plynů. K březnu 2021 neupřesnily, které skleníkové plyny budou do jejich cíle zahrnuty.
Rozsahy zdrojů emisí Protokol o skleníkových plynech je skupina standardů, které jsou nejběžnější v oblasti účtování skleníkových plynů a odrážejí řadu zásad účtování. Patří mezi ně relevance, úplnost, konzistentnost, transparentnost a přesnost. standardy rozdělují emise do tří rozsahů:
Rozsah 1 zahrnuje všechny přímé emise skleníkových plynů v rámci podniku (vlastněného nebo kontrolovaného společností). Zahrnuje palivo spálené společností, používání firemních vozidel a fugitivní emise.
Rozsah 2 zahrnuje nepřímé emise skleníkových plynů ze spotřeby nakoupené elektřiny, tepla, chlazení nebo páry. Od roku 2010 nejméně třetina celosvětových emisí skleníkových plynů spadá do Rozsahu 2.
Zdroje emisí Rozsahu 3 zahrnují emise od dodavatelů a uživatelů výrobků (známé také jako „hodnotový řetězec“). Součástí tohoto rozsahu je také doprava zboží a další nepřímé emise. Odhaduje se, že tyto emise v rozsahu 3 představují 75 % všech emisí vykázaných v rámci projektu Carbon Disclosure Project, i když se tento podíl v jednotlivých odvětvích podnikání značně liší.
Podnikové cíle čisté nuly se liší v tom, jak široce pokrývají emise související s činností podniku. To může značně ovlivnit objem započítávaných emisí. Některé ropné společnosti například tvrdí, že jejich činnost (Rozsah 1 a 2) produkuje čisté nulové emise. Tato tvrzení se nevztahují na emise vznikající při spalování ropy zákazníky, které tvoří 70–90 % emisí souvisejících s ropou. Ty se totiž počítají do Rozsahu 3.
Robustní standardy čisté nulové emise vyžadují započítání emisí Rozsahu 3, ale standardy „uhlíkové neutrality“ je nezapočítávají. náhled|Pojmy „uhlíkově neutrální“ a „čistá nula“ jsou politiky, podniky a vědci často používány zaměnitelně. Někteří odborníci používají tyto pojmy odlišně, jak ukazuje tento graf.
Snižování emisí Důsledné normy čisté nuly vyžadují, aby subjekty co nejvíce snížily své vlastní emise podle vědecky podložených postupů. Své zbytkové emise pak musí vyrovnávat pomocí pohlcování a kompenzací. To obvykle zahrnuje přechod od fosilních paliv k udržitelným zdrojům energie. Zbytkové emise jsou emise, jejichž snížení není z technologických důvodů praktické.
Odborníci a rámce čisté nulové emise se neshodnou na přesném procentu zbytkových emisí, které mohou být povoleny: Většina pokynů navrhuje, aby byly omezeny na malý zlomek celkových emisí. Kolik, to by určily faktory specifické pro dané odvětví a geografické faktory. Podle iniciativy Science Based Targets by se zbytkové emise ve většině odvětví měly pohybovat v rozmezí 5–10 % výchozích emisí firmy. V některých odvětvích s konkurenceschopnými alternativami, jako je energetika, by měly být ještě nižší. V odvětvích, jako je těžký průmysl, kde je obtížnější snižovat emise, bude pravděpodobně do roku 2050 procento zbytkových emisí vyšší.
ISO a British Standards Institution (BSI) vydávají normy „uhlíkové neutrality“, které mají vyšší toleranci zbytkových emisí než normy „čisté nuly“, například BSI PAS 2060 je britská norma pro měření uhlíkové neutrality. Podle těchto norem je uhlíková neutralita krátkodobým cílem, zatímco čistá nula je cílem dlouhodobým.
Odstraňování uhlíku a kompenzace K vyrovnání zbytkových emisí mohou subjekty přijmout přímá opatření k odstranění oxidu uhličitého z atmosféry a jeho zachycení. Alternativně nebo navíc mohou nakupovat uhlíkové kredity, které „kompenzují“ emise. Uhlíkové kredity lze použít k financování projektů odstraňování uhlíku, jako je například zalesňování.
Přísné normy, jako jsou normy ISO a BSI „čistá nula“, umožňují pouze kompenzace založené na odstraňování, které mají stejnou trvalost jako skleníkové plyny, které vyrovnávají. Tento koncept nazýváme odstraňování „jakoby za podobné“. Trvalost znamená, že odstraňování musí uchovávat skleníkové plyny po stejnou dobu, jako je životnost emisí skleníkových plynů, které vyrovnávají. Například methan má v atmosféře životnost přibližně 12 let. Oxid uhličitý má životnost mezi 300 a 1 000 lety. Proto musí odstraňování, které vyrovnává oxid uhličitý, trvat mnohem déle než odstraňování, které vyrovnává methan.