náhled|Interiér svatopetrské bazilikyFoto: Lothar Wolleh
náhled|Koncilní otcové v den zahájení koncilu před bazilikou sv. Petra
Druhý vatikánský koncil bylo shromáždění více než 2500 katolických biskupů v 60. letech 20. století. Byl to zatím poslední ekumenický koncil, svolal jej papež Jan XXIII. (1958–1963), po jehož smrti ho dokončil jeho následovník Pavel VI., zvolený roku 1963. Koncil zasedal v letech 1962–1965 a jeho obecným cílem bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří například potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení. Koncil měl výrazný vliv na proměnu liturgie v katolické církvi, která tímto započala, a výrazný posun ve způsobu, jak se katolická církev sama chápe (viz ekleziologie).
Příčiny a souvislosti V padesátých letech 20. století se římskokatolické a biblické učení začalo odchylovat od neo-scholasticismu a biblického literalismu, tedy lpění na starých dogmatech a doslovném znění textu bible. Tyto konzervativní přístupy byly původně vyprovokovány modernismem a v církvi se prosazovaly od Prvního vatikánského koncilu až do začátku 20. století. V první polovině 20. století se objevuje nová generace liberálněji orientovaných teologů, k nimž patří např. Yves Congar, Karl Rahner a John Courtney Murray, kteří směřovali k propojení moderních lidských prožitků s křesťanským dogmatem, a dalších, např. Josepha Ratzingera (pozdějšího papeže Benedikta XVI.) a Henriho de Lubac, kteří se zase snažili o obrodu prostřednictvím lepšího pochopení Písma (posvátných textů) a raných křesťanských církevních otců.
Ve stejné době biskupové ve světě čelili velkým výzvám zapříčiněným politickými, sociálními, ekonomickými a technickými změnami, jako např. úbytku věřících, odmítání víry v důsledku materialistických filosofií atd. Někteří z nich viděli odpovědi na tyto výzvy ve změnách struktury zvyklostí církve. Mezi nejlépe organizované patřila skupina nizozemských a německých biskupů známá jako Rýnští biskupové.
První vatikánský koncil, který se konal téměř před stoletím, byl přerušen v důsledku prusko-francouzské války. Následkem toho byla dokončena jen rozprava o roli papeže, avšak zkoumání pastoračních a dogmatických otázek týkajících se celé církve se dokončit nepodařilo. V roce 1958 byl papežem zvolen Jan XXIII. Ten, ačkoliv byl v pokročilém věku a špatném zdravotním stavu a byl tedy vnímán spíše jako papež na přechodnou dobu, necelé 3 měsíce po svém zvolení oznámil úmysl svolat další koncil. Během příštích 3 let v mnoha dalších prohlášeních své záměry dále konkretizoval, až byl v roce 1962 koncil skutečně zahájen. Jedna z nejznámějších příhod tradovaná ve spojení s jeho úsilím je jeho odpověď na otázku, k čemu bude další koncil dobrý, kdy okázale otevřel okno a řekl: „chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku a oni se zase mohli dívat dovnitř“. Vyzval také další křesťanské církve, aby na koncil vyslaly pozorovatele, na což přistoupily protestantské i pravoslavné církve, i když ruská pravoslavná církev ze strachu před sovětskou komunistickou vládou přijala pozvání až po ujištění o nepolitické podstatě koncilu.
Z Československa se koncilu zúčastnili Josef kardinál Beran (jen čtvrté zasedání), Róbert Pobožný (kromě prvního zasedání), Eduard Nécsey, Ambróz Lazík a František Tomášek (všechna čtyři zasedání), jakož i Jan Merell a doprovod složený v podstatě ze spolupracovníků Státní bezpečnosti a exponentů prorežimního Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva.
Dějiny Svolání náhled|vlevo|Jan XXIII. Myšlenkou dokončení I. vatikánského koncilu se zabýval již papež Pius XI. Kvůli předpokládaným těžkostem se však této myšlenky brzy vzdal. Jeho nástupce, Pius XII., však měl touhu koncil svolat, a proto uložil začít s přípravnými pracemi. Roku 1950 vyhlásil encykliku Humani generis, ve které se vypořádal se všemi teologickými směry uplynulých 50 let, do které vložil i paragraf o závaznosti stanovisek, ke kterým se papež v encyklikách vyjádří,Pesch str. 47 a navíc vyhlásil 1. listopadu téhož roku (1950) i dogma o Nanebevzetí Panny Marie. Koncil, který se chystal, tak měl kodifikovat myšlenky Humani generis a zřejmě by skončil vyhlášením mariánského dogmatu.Pesch str. 52 Nakonec Pius XII. pod dojmem očekávaných těžkostí přípravy vzdal, ale údajně ještě naznačil jezuitskému kazateli Riccardu Lombardimu, že počítá s tím, že koncil svolá jeho nástupce.
Znovu zaznělo slovo koncil v druhém dni konkláve, které zvolilo papeže Jana XXIII., a to z úst kardinála Alfreda Ottavianiho. Jan XXIII. se s přípravnými dokumenty sice seznámil, ale bylo mu jasné, že takovýto koncil by on nesvolával.Pesch, str. 51–52
Jan XXIII. ve svých pozdějších vzpomínkách, konkrétně v proslovu k benátským poutníkům 8. května 1962 a v deníkovém záznamu z 15. září téhož roku uváděl, že myšlenka na svolání koncilu jej napadla zcela spontánně 20. ledna 1959 (tedy necelé 3 měsíce po zvolení) při ranním rozhovoru s kardinálem státním tajemníkem Tardinim. Podle papežova líčení probírali tehdy situaci církve ve světě, která byla uznávanou, ale neoblíbenou a nechápanou institucí. Navíc třetina lidstva žila v ateistických režimech a i v tradičně křesťanských zemích klesal počet praktikujících katolíků. Jan XXIII. píše: „Náhle v Nás vytrysklo vnuknutí, jako když se květ rozevře v nečekaném jaru. Naše duše byla osvícena velkou myšlenkou... Jedno slovo, slavnostní a zavazující, se zformovalo na našich rtech. Náš hlas to poprvé vyslovil – koncil!“ Dále popisuje, že očekával u Tardiniho zděšení, ale že se na jeho tváři ukázal radostný souhlas. Podle historiků svědčí toto líčení vyslovené rok po Tardiniho úmrtí o papežově taktu a velkomyslnosti, neboť Tardini se spíše snažil koncil oddálit doufaje, že papežova smrt vše vyřeší.Pesch, str. 30–32
Veřejně byl koncil prvně oznámen 25. ledna 1959, kdy Jan XXIII. zcela nečekaně přednesl svůj úmysl před kolegiem 17 kardinálů v bazilice sv. Pavla za hradbami. Zde také oznámil, jaký koncil má na mysli – jeho cílem měla být obnova, větší srozumitelnost poselství církve a posílení svazků jednoty. Papež Jan XXIII. měl od počátku na mysli koncil, který změní církev, tak, aby znovu měla co říci současnému světu. Toto přizpůsobení církve označil Jan XXIII. slovem „Aggiornamento“, což je italský výraz pro uvedení účetních knih do stavu odpovídajícího aktuálnímu datu.
Zpráva o svolání koncilu byla po celém světě přijata s velkou pozorností, dokonce s nadšením. S menším nadšením ji přijali kuriální kardinálové. Ti nepodporovali ani některé modernizační tendence za papežů Pia XI. a Pia XII. Nyní se vážně obávali o oslabení nejen své pozice, ale i církevního učení jeho přizpůsobením duchu doby. Proto se celou dobu pokoušeli o maximální vliv na plánování, obsah i dokumenty koncilu. Jelikož Janu XXIII. bylo v době vyhlášení koncilu 77 let, hráli především o čas. Přesto se podařilo apoštolskou konstitucí Humanae salutis z 25. prosince 1961 oficiálně svolat koncil na následující rok.
Příprava Dne 17. května 1959 se poprvé sešla Komise pro zahájení příprav, Commissio antepraeparatoria. Komisi předsedal kardinál státní sekretář Domenico Tardini. Komise vyzvala 3 500 biskupů, církevní představené a teologické fakulty celého světa, aby předložili návrhy programu jednání přípravných komisí. Komise obdržela 2 812 postulátů, které byly přečteny a zpracovány.Jedin, Kleine Konziliengeschichte, str. 132 Pak začala vlastní přípravná fáze, k jejímu zahájení dal pokyn papež dne 5. června 1960 svým motu proprio Superno Dei nutu.
Bylo vytvořeno 10 přípravných komisí (Commissiones praeparatoriae). Na rozdíl od předchozích koncilů, kdy byly přípravné komise tvořeny převážně teology a kanonisty, kteří ovšem na koncilu neměli žádné hlasovací právo, v případě 2. vatikánského koncilu tvořili komise asi z poloviny biskupové a představení řádů. V zásadě se ovšem jednalo o lidi blízké kurii,Jedin: Kleine Konziliengeschichte, str. 132 nn. která se snažila získat rozhodující vliv na průběh koncilu.
Papež tak při prosazování svých témat pro jednání koncilu narážel na odpor, a to především u ekumenismu. Mezitím se ale již po celém světě rozproudil dialog o náplni chystaného koncilu. Švýcarský teolog Hans Küng vyučující na univerzitě v Tübingenu probíral ve své knize „Konzil und Wiedervereinigung (Koncil a znovusjednocení)“, vydané roku 1960, reálné snahy o ekumenismus, reformu kurie, mezináboženský dialog, a zrušení Index librorum prohibitorum. Shrnul tak cíle mnoha tehdejších teologů, které byly podporovány i mnoha laiky a které byly nakonec i částečně dosaženy.
Pro vyvážení vlivu kurie v přípravách koncilu papež v roce 1960 ustanovil sekretariát pro jednotu křesťanů, v jehož čele stanul německý kardinál Augustin Bea SJ, jmenován bývalý zpovědník Pia XII. Tento sekretariát, který vyrovnával vliv komisí ovlivněných kurií, byl nadále odpovědný za otázky ekumenismu, což představitelé ostatních křesťanských církví uvítali, jelikož přístup ze strany kurie se jim již poněkud znelíbil.
V létě 1961 byly již přípravy konečné fázi. Bylo třeba ještě vyřešit organizační otázky, a zejména jak velký okruh účastníků přizvat. Pevně bylo stanoveno pouze to, že jedinou jednací řečí bude latina, bez ohledu na to, že znalosti této řeči byly u velké části episkopátu „poněkud slabší“. Na jaře 1962 bylo dokončeno 69 předloh zahrnujících nejrůznější témata. Většinou byly napsány velmi rozvláčným stylem v duchu encyklik předchozích papežů. Pouze liturgická komise předložila použitelný koncept, který se stal základem dalších jednání. Ostatní komise čekaly, že koncil bude spíše zavazovat a schraňovat, než obnovovat. S tím ale nesouhlasili především zástupci místních církví a zde se poprvé ukázala ztráta vlivu kurie vůči vlivu biskupů.
Jan XXIII. se zdržel připomínek k těmto 69 navrženým předlohám. Také on neměl jasnou představu, na co by se měl koncil zaměřit. Chtěl dát prostor volným a samostatným jednáním, nicméně i v jeho představách měl mít koncil rychlý průběh. Přesto vlastní dynamika koncilu dostala šanci, takže nakonec splnil jeho představu stát se novými letnicemi.
Zahájení a průběh náhled|Procesí koncilních otců k zahajovací bohoslužbě Druhého vatikánského koncilu Koncil byl zahájen 11. října 1962. V mohutném procesí vešlo 2498 koncilních otců do svatopetrské baziliky. Papež Jan XXIII. přitom neměl na hlavě do té doby obvyklou tiáru coby symbol papežské moci, ale pouze mitru, takže zde nevystupoval jako vládce, ale jako pastýř. Na trůně se nechal nést pouze přes Svatopetrské náměstí, a to pouze proto, aby ho lidé mohli lépe vidět. V chrámu z nosítek sestoupil a pokračoval pěšky.
V bazilice byli přítomní biskupové ze 133 zemí. Prostor baziliky byl upraven na mohutnou koncilní aulu. V prostřední lodi se po obou stranách nacházely 90 m dlouhé stupňovité tribuny, na kterých seděli účastníci debat.
První zasedací období Již na prvních zasedáních (nazývaných všeobecné kongregace) se ukázalo, že musí dojít k rozdělení na modernisty a konzervativce. Kurie chtěla koncil řádně řídit a pokoušela se mít rozhodující vliv na program jednání a obsazení rozhodujících pozic. První zkouškou bylo zasedání deseti koncilových komisí 13. října 1962.
10 komisí odpovídalo svým počtem 10 přípravným komisím a 10 tematickým okruhům. Jejich úkolem bylo zapracovat výsledky diskusí generálního shromáždění k jednotlivým schématům a přepracovaná schémata potom znovu předložit generálnímu shromáždění. Komise měly mít 24 členů, z nichž bylo 16 koncilních otců a zbylých 8 měl jmenovat papež.Jedin, Kleine Konziliengeschichte, S. 136. Hned na 1. zasedání mělo dojít k volbě členů komisí. Jelikož se biskupové příliš neznali, členové kurie rozdali spolu s hlasovacími lístky seznamy členů přípravných komisí. Kardinálové Liénart (z Lille) a Frings (z Kolína nad Rýnem) podotkli, že by se otcové měli nejdříve poznat. Následoval potlesk a první zasedání tím po 20 minutách skončilo.Pesch, str.93