Parthská říše (, v soudobé perštině , Aškāniān a İmparatoriya-Ashkâniân), resp. Parthské království (), též Arsakovská říše (dle dynastie Arsakovců), byla starověkým státním útvarem s centrem v dnešním Íránu. Existovala zhruba v letech až 224. Zformoval ji Arsakés I., původně náčelník skytského etnika Parnů, velmocenského postavení na Předním východě však dosáhla až o sto let později, za Mithradata I. Historie parthské říše byla provázena neustálým vedením válek, především s Římany o Malou Asii, Kavkaz a dnešní Blízký východ, ale také s kočovníky na východě. Potenciál říše se však postupně vyčerpal. Kolem roku 220 zahájil Peršan Ardašír I. z rodu Sásánovců povstání proti králi Artabanovi IV. a po několikaletých bojích převzal kontrolu nad Íránem.
Kromě Íránu zahrnovala parthská říše v době svého největšího rozmachu i většinu Iráku a části Pákistánu, Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Saúdské Arábie. Hlavním městem byl původně Hekatompylos jihovýchodně od Kaspického moře, později Ktésifón na Tigridu.
Historie Poloha satrapie Parthie Státní útvar, založený dynastií Arsakovců, vznikl na území, které původně náleželo Médii a po dobytí perským králem Kýrem II. Velikým dostalo perský název Parthava. Po porážce krále Dareia III. Alexandrem Velikým (Makedonským), Parthava (řecky Parthie) se stala součástí Alexandrovy říše. Po jeho smrti v roce , Parthie připadla králi Seleukovi I. Níkátorovi a jeho synovi Antiochovi I. Sotérovi. Antiochos I. byl od roku místodržícím pro východní oblasti seleukovské říše.
Parthie ležela v severních a západních částech moderní íránské provincie Chorásán. Území bylo na severu ohraničeno pohořím Kopet Dágh (na hranici s moderním Turkmenistánem), na jihu od Parthie se rozprostíraly pouštní oblast Dašt-e Kavír a pohoří Bínálúd. Parthie sousedila se seleukovskými satrapiemi Hyrkánií (na severozápadě), Médií (na jihozápadě), Margianou a Arií (na východě). Na západě se nacházela tzv. Kaspická brána, legendární bariéra, která měla ochránit proti výpadům kmenů ze severu, pravděpodobně vybudována Alexandrem Velikým. Jen málo oblastí na území Parthie se hodilo pro zemědělství, převažovaly stepi a lesy.
Severoíránský kmen Parnů Kmen Parnů, který v roce 247 nebo dobyl seleukovskou satrapii Parthii, patřil k severoíránským kmenům Skytů. Přes různá pojmenování (Číňané jim říkali Jüe-č´, Indové Šakové, Peršani Sakové, Řekové rozlišovali Skythy, Sarmaty a Massagety), severoíránské kmeny si byly velmi blízké jazykově i kulturně, a proto je bylo možné označit všechny za Skythy. K Massagetům patřil i kmen Parnů s náčelníkem Aršakem (řecky Arsakem). Massageti žili v oblastech východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera, další kmeny Massagetů, tzv. saksko-massagetské, obývali deltu řeky Syrdarji. Oblasti severně od Kaspického moře a Aralského jezera, v moderním Kazachstánu, obývali Sarmati. Dále na východ v pohoří Tchien-šan ležela sídla Saků. Kmeny Jüe-č´ sídlili ještě na počátku druhého století před naším letopočtem v oblasti Sin-ťiangu (Čínského neboli Východního Turkestánu) a na území čínské provincie Kan-su.
Skythové sami si říkali Skoloti ze severoíránského slova iškuzi, což znamenalo střelci, lučištníci. Massagety popisovali Hérodotos, Strabón a Ktésias: vynikali ve vojenském umění. Dokázali přesně střílet z luku za jízdy na koních, dokonce i směrem dozadu. Jezdci chránili sebe i koně šupinkovým nebo později kroužkovým pancířem z bronzových, posléze ze železných destiček (římští legionáři v čele s Marcem Liciniem Crassem viděli poprvé takové pancíře při bitvě s Parthy u Karrh v roce . Massagetské ženy se účastnily bojů spolu s muži (také mohly mít vysoké postavení, např. královny Tomyris a Sparetra).
Umění boje Massagetů bylo založeno na nenadálém zvratu událostí: zpočátku zaútočila lehká jízda a vyčerpala protivníka (masivním zasypáváním šípy na velkou vzdálenost), následoval čelní útok těžké jízdy s cílem rozbít formaci nepřítele. Pokud první útok nevyšel, následoval předstíraný útěk. Když se nepřítel nechal vylákat k pronásledování, byly jeho jednotlivé oddíly obklíčeny, postupně rozstříleny a nakonec doraženy těžkou jízdou. Těžká jízda byla tvořena z tzv. katafraktů, tj. z obrněných jezdců na obrovitých obrněných koních ve větších útvarech. Hlavní zbraní katafraktů byla jezdecká kopí, dlouhá až 4,5 m. Ta byla provazem přichycena ke koňské šiji, aby se umocnil náraz. Jezdec kopí držel oběma rukama. Pomocnými zbraněmi byly luk a meč.
Pozdější nejvyšší šlechta (příslušníci 240 aristokratických rodů) nastupovala do bitvy jako těžká kavalerie, podporována rychlou lehkou jízdou nižší šlechty, ozbrojenou silnými luky. Už perský král Kýros II. Veliký bojoval s kočovnými Massagety. V době krále Dareia saksko-massagetská jízda i pěchota sloužila v perské armádě za řecko-perských válek a účastnila se bitev u Marathónu, Thermopyl a Platají. Také Alexandr Makedonský opakovaně bojoval s válečníky severoíránských kmenů, nechal popsat způsob jejich boje a později je začlenil jako těžkou jízdu do svého vojska.
Nezávislé Parthské království Kolem poloviny třetího století před naším letopočtem byli Seleukovci oslabeni konflikty s Ptolemaiovci a spory o trůn. V rozsáhlé seleukovské říši (od západní Anatólie po Východní Írán) se objevovaly decentralizační snahy a seleukovští místodržící měli tendenci se osamostatňovat a zakládat vlastní království. Po smrti krále Antiocha II. Thea vyhlásil Androgoros, satrapa Parthie a Hyrkánie, v roce nezávislost a začal razit své vlastní mince. V témže roce nebo podle dalšího údaje v roce do severní části Parthie, Astauene, vtrhl polonomádský kmen íránských Parnů (Arpanů), který kočoval severovýchodně od hranic Parthie, a postupně dobyl celou Parthii. Parnové byl kmen Parthům blízce příbuzný – oba mluvily íránsky – a brzy s nimi splynuli. Parnové vedení náčelníkem Arsakem dobyli v roce seleukovskou provincii Hyrkánii, ležící u jižního pobřeží Kaspického moře, s hlavním městem Zadrakarta (řecky Syrinx, dnes Sárí), a postupně ovládli celé území Parthů. Přešli zde k usedlému způsobu života a velmi rychle splynuli s místní populací – již ke konci 3. století př. n. l. je vládnoucí parnský rod Arsakovců označován jako parthský.
Arsakés I. odvozoval svůj původ od Achaimenovců, považoval se za dědice Perské říše a nechal se korunovat ve městě Assak v Astauene. Vybral si za hlavní město Hekatompylos (řecky Ἑκατόμπυλος), moderní Šahr-e Qumís v západním Chorásánu;Strabón, Plinius a Ptolemaios popisovali toto město, ve kterém se zastavil Alexandr Veliký v roce na svém tažení Asií. Za Seleukovců tam strážila vojenská posádka. Arsakés I. reorganizoval armádu, stavěl pevnosti a zakládal města. Zhruba ve stejné době vyhlásilo nezávislost sousední řecko-baktrijské království, jehož král Diodotos I. podnikal neúspěšné pokusy o podmanění území Parthie. Jeho syn Diodotos II. naopak uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem. Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát vůči západním seleukovským satrapiím v Íránu.
Král Seleukos II. Kallinikos v letech podnikl vojenské tažení proti Parthům, ale musel ho přerušit kvůli válce, kterou proti němu rozpoutal jeho nevlastní bratr Antiochos Hiérakos. Arsakés I. v počáteční fázi utrpěl porážku a uprchl k Massagetům, avšak po krátké době a s jejich pomocí dobyl ztracená území. Antiochos III. Veliký podnikl vojenské tažení v letech a svedl v roce úspěšné boje v Hyrkánii (oblehl a dobyl města Zadrakarta a Tambrax) a v Parthii (rozbořil město Hekatompylos). Parthský král Arsakés II. musel uznat seleukovskou moc a poté byl ponechán ve svém úřadě jako vazalský král. Po porážce Antiocha III. Římany u Magnesie využil parthský satrapa Andragorás slabosti ústřední moci v Antiochii a v roce se osamostatnil.
Vznik Parthské říše Parthská říše přetrvala od do 3. století nového letopočtu. Hlavním zdrojem informací o parthských králích byly nálezy stříbrných a bronzových mincí. Lícní strana mincí nesla zprava zobrazovaný portrét krále s odznaky moci a nápis titulu. V období od roku do 1. století nového letopočtu nápisy byly pouze v řečtině, poté řecké nápisy začaly být stylizovány nebo nečitelné a mince nesly nápis Arsaces. Předchůdci krále Mithridata I. byli na mincích zobrazováni s perskou tiárou, s přílbou (král Arsakés I.), s okázalým diadémem, nebo s přílbou i diadémem zároveň. Král králů Mithradatés I. () se nechal zobrazit prostovlasý s páskou, kterou Alexandr Veliký povýšil na královský symbol. Helénistický vzhled krále byl v kontrastu s dlouhou bradou v íránském stylu. Na jeho mincích byl zprvu nápis „Philhellen“ a ke konci kralování se objevil nápis v řečtině „Velký král Arsakés“.
Králové Parthské říše razili mince v městě Ekbataně v Médii (v moderním severním Íránu), v městě Hekatompylu (v moderním západním Íránu), v městě Seleukei na Tigridu (v moderním Iráku) a v mincovně města s názvem Mithridatkirt/ Nisa (Ašchabat v moderním Turkmenistánu). Poddaná poloautonomní království měla právo razit vlastní mince vzhledem odlišné od královské ražby z říšských mincoven (např. s portréty králů). Jednalo se např. o Kavkazskou Ibérii (gruzínské království Kartli), Arménii, Médii Atropatené, Gordia (Gordyone, jehož teritorium leželo v moderní provincii Ankara v Turecku), Adiabenu (v moderním regionu Ázerbájdžánu v Iráku), Edessu na Eufratu (království Osroéné), Hatru (el-Hadr v moderním severním Iráku západně od Mosulu), Characene/Mesene (v oblasti Perského zálivu), Elamu (v provinciích Kuzestanu a Ílamu jihozápadního Íránu) a Persii (Fars v jižním Íránu).
Vláda v Parthské říši byla obzvlášť decentralizována v 1. století nového letopočtu: vládly dynastie i aristokraté s velkými privilegii na svém vlastním území, ti měli svá vlastní vojska, která mohla být nabídnuta králi v případě potřeby (např. generál Surena). Parthská říše neměla stálou armádu, během krizí Parthové dokázali rychle zorganizovat jezdecké vojsko. Králi a aristokratům byla přidělena ozbrojená stráž. Aristokracie ovlivňovala výběr Arsakovských králů na trůn anebo jejich sesazení z trůnu. Někteří aristokraté působili jako rádce krále a zároveň vykonávali kněžský úřad ve svatostánku. Vládnoucí aristokracie s dědičnými tituly byla stupňovitě rozvrstvena do tří odlišných hierarchií: do nejvyšší byli řazeni regionální králové přímo podřízeni Králi králů; do druhé nejvyšší příbuzní Krále králů, kteří uzavřeli sňatky s příslušníky královské dynastie; a do nejnižší vládcové lokálních kmenů, rodů a malých teritorií. V Parthii nebyla otázka nástupnictví nijak uzákoněna, mnohdy vládli dva králové zároveň a to v případě, že se šlechta nedohodla na nástupci trůnu a Rada mágů vybrala dva prince z nejvýše postavených rodin.
Časté občanské války mezi parthskými uchazeči o trůn byly ve svém důsledku mnohem nebezpečnější pro stabilitu říše nežli cizí invaze. Řím využíval dynastické rozepře a stále zasahoval do problémů o parthský trůn až do roku 100 nového letopočtu, např. římský císař Octavianus-Augustus v době kralování Fraata IV. prosazoval jeho bratra Tiridata na parthský trůn, a když neuspěl, pomohl mu na arménský trůn. Později museli být Fraatovi synové posláni do Říma na výchovu jako rukojmí a po svém návratu se ujmout vlády v Parthii, avšak parthská aristokracie je brzy sesadila kvůli jejich prořímské orientaci.
Od doby parthského krále Friapatia Arsakovci vládli jako nezávislá dynastie v multikulturní a polyetnické říši, např. mluvilo se tu východoíránsky, persky (tzv. Pahlavi), sogdiansky, baktrijsky, babylónsky, řecky, arménsky, aramejsky aj. V těchto jazycích byly nalezeny nápisy na ostrace v Nise (moderním Ašchabatu v Turkmenistánu) a v Hekatompylu, dále nápisy na papyru a pergamenu (v západním Íránu v lokalitě Avroman a v městě Dura-Europos na Eufratu) a skalní nápisy.