náhled|Detailní záběr na korejskou demilitarizovanou zónu, která obklopuje demarkační linii náhled|221x221pixelů|Korejský poloostrov byl rozdělen podél 38. rovnoběžky na sever od roku 1945 do roku 1950 a podél demarkační linie od roku 1953 do současnosti. Rozdělení Koreje začalo 15. srpna 1945 oficiálním oznámením kapitulace Japonska, kterou také skončilo Tichomořské bojiště Druhé Světové války. Během války se spojenečtí vůdci již zabývali otázkou budoucnosti Koreje po případné kapitulaci Japonska. Spojenci dospěli k dohodě, že Korea bude osvobozena od Japonska, ale bude umístěna pod mezinárodní poručnictví, dokud nebudou Korejci považováni za připravené k samostatné vládě. V posledních dnech války USA navrhly rozdělení Korejského poloostrova na dvě okupační zóny (americkou a sovětskou) s 38. rovnoběžkou jako dělicí čárou. Sověti jejich návrh přijali, čímž souhlasili s počátečním rozdělením Koreje.
Mělo se za to, že toto rozdělení bylo pouze dočasným opatřením, dokud nebude možné zrušit poručnictví. V prosinci 1945 vyústila moskevská konference ministrů zahraničí v dohodu o pětiletém korejském poručnictví čtyř mocností. Vlivem vypuknutí studené války a dalších mezinárodních i domácích faktorů, včetně korejského odporu vůči poručnictví, však jednání mezi USA a Sovětským svazem v následujících dvou letech selhala. Tím byl v podstatě anulován jediný dohodnutý rámec pro znovuvytvoření nezávislého a sjednoceného korejského státu.
Celá záležitost byla postoupena Organizaci spojených národů (OSN). V roce 1948, poté, co OSN nedokázala dosáhnout výsledku přijatelného pro Sovětský svaz, se volby pod dohledem OSN konaly pouze na Američany okupovaném jihu. Syngman Rhee vyhrál volby, zatímco Kim Ir-sen upevnil svou pozici vůdce Sověty okupované Severní Koreje. To vedlo k založení Korejské republiky v Jižní Koreji dne 15. srpna 1948, po kterém okamžitě následovalo založení Korejské lidově demokratické republiky v Severní Koreji dne 9. září 1948. Spojené státy podporovaly jih, Sovětský svaz podporoval sever a obě korejské vlády si nárokovaly suverenitu nad celým Korejským poloostrovem.
Dne 25. června 1950 Severní Korea napadla Jižní Koreu ve snaze znovu sjednotit poloostrov pod svou komunistickou vládou. Následná korejská válka, která trvala od roku 1950 do roku 1953, skončila patem a zanechala zemi rozdělenou Korejskou Demilitarizovanou Zónou (KDM) až do současnosti.
Dne 27. dubna 2018, během mezikorejského summitu v roce 2018, byla mezi nejvyšším vůdcem Severní Koreje Kim Čong-unem a prezidentem Jižní Koreje Mun Če-inem přijata Pchanmundžomská deklarace o míru, prosperitě a znovusjednocení Korejského poloostrova. Během mezikorejského summitu v září 2018 bylo přijato několik opatření směřujících ke znovusjednocení podél hranice, jako je zrušení strážních stanovišť a vytvoření nárazníkových zón s cílem zabránit střetům. Dne 12. prosince 2018 vojáci z obou Korejí poprvé v historii překročili demarkační linii do opozičních zemí.
Historické pozadí
Japonská vláda (1910–1945)
Když skončila v roce 1905 rusko-japonská válka, Korea se stala nominálním protektorátem Japonska a v roce 1910 byla anektována Japonskem. Korejský císař Gojong byl odstraněn. V následujících desetiletích se objevily nacionalistické a radikální skupiny, které bojovaly za nezávislost. Tyto skupiny, rozdílné ve svých názorech a přístupech, se však nedokázaly spojit v jedno národní hnutí. Korejská prozatímní vláda v čínském exilu také nedosáhla širokého uznání.
Druhá světová válka náhled|Lju Woon-hjung při projevu ve Výboru pro přípravu korejské nezávislosti v Soulu 16. srpna 1945 Na konferenci v Káhiře v listopadu 1943, během druhé světové války, se Franklin D. Roosevelt, Winston Churchill a Čankajšek dohodli, že Japonsko by mělo ztratit všechna území, která dobylo silou. Na konci konference tyto tři mocnosti prohlásily, že „mají na paměti zotročení korejského lidu, … rozhodly, že v pravý čas se Korea stane svobodnou a nezávislou.“ Roosevelt navrhoval myšlenku vytvoření poručenství nad Koreou, ale nezískal souhlas ostatních mocností. Roosevelt tuto myšlenku předložil Josifu Stalinovi na konferenci v Teheránu v listopadu 1943 a na Jaltské konferenci v únoru 1945. Stalin souhlasil, ale zasazoval se, aby poručenská lhůta byla krátká.
Na konferencích v Teheránu a Jaltě Stalin slíbil, že se připojí ke svým spojencům ve válce za Tichomoří do dvou až tři měsíců po vítězství v Evropě. 8. srpna 1945, dva dny po svržení první atomové bomby na Hirošimu, před svržením druhé bomby na Nagasaki, vyhlásil SSSR válku Japonsku. Po vypuknutí války vrchní velitel sovětských sil na Dálném východě, maršál Aleksandr Vasilevskij, vyzval Korejce, aby povstali proti Japonsku, a řekl, že „v Soulu se zvedá prapor svobody a nezávislosti.“
Sovětská vojska rychle postupovala a americká vláda se začala obávat, že obsadí celou Koreu. Dne 10. srpna 1945 byli dva mladí důstojníci – Dean Rusk a Charles Bonesteel – pověřeni vymezením americké okupační zóny. V extrémně krátkém časovém předstihu a zcela nepřipraveni použili mapu National Geographic k rozhodnutí o 38. rovnoběžce jako dělicí čáru. Vybrali si ji, protože rozdělovala zemi přibližně na dvě poloviny, ale hlavní město Soul by se tím dostalo pod americkou kontrolu. Tento krok nebyl konzultován s žádnými odborníky. Oba muži nevěděli, že před čtyřiceti lety Japonsko a předrevoluční Rusko diskutovaly o rozdělení Koreje na stejné paralele. Rusk později řekl, že kdyby to věděl, „téměř jistě" by zvolil jinou linii. Divize umístila šestnáct milionů Korejců do americké zóny a devět milionů do sovětské zóny. Rusk poznamenal, že „i když to bylo dále na sever, než by bylo reálně dosažitelné americkými silami, v případě sovětských neshod… považovali jsme za důležité zahrnout hlavní město Koreje do oblasti odpovědnosti amerických jednotek.“ Poznamenal také, že „čelil nedostatku amerických sil, které byly okamžitě k dispozici, a časovým a prostorovým faktorům, které by ztížily dosažení velmi daleko na sever, než by sovětská vojska mohla vstoupit do oblasti.“ K překvapení Američanů, Sovětský svaz rozdělení okamžitě přijal. Dohoda byla začleněna do Generálního rozkazu č. 1 (schváleného 17. srpna 1945) o kapitulaci Japonska.
Osvobození, zmatek a konflikt Sovětské síly zahájily obojživelné vylodění v Koreji 14. srpna rychle obsadily severovýchod země a 16. srpna vylodily ve Wonsanu. Do 24. srpna dosáhla Rudá armáda Pchjongjangu, druhého největšího města Korejského poloostrova po Soulu.
V průběhu srpna probíhala směsice oslav, zmatků a konfliktů, které byly způsobeny především nedostatkem informací, které Korejcům poskytli Spojenci. Široká veřejnost se o rozdělení Koreje dozvěděla až v době, kdy Sověti vstoupili do Pchjongjangu.
Mezitím v Soulu na počátku srpna začal generál Nobujuki Abe, poslední japonský generální guvernér Koreje, kontaktovat Korejce, aby jim nabídl vedoucí roli při předání moci. Poprvé nabídl tuto pozici Song Jin-wooovi, bývalému šéfovi novin The Dong-A Ilbo, který byl považován za zastánce korejského aktivismu za nezávislost na poloostrově. Song odmítl tuto pozici, kterou považoval za ekvivalent role Wang Ťing-weje, vládce japonského loutkového státu v Číně. Místo toho raději počkal, až, jak mnozí očekávali a doufali, se KPV vrátí na poloostrov a ustaví plně domácí korejskou vládu. 15. srpna Abe místo toho nabídl místo Lju Woon-hjungovi, který ji přijal, k nelibosti Songa. Toho dne Lju oznámil veřejnosti, že Japonsko přijalo podmínky kapitulace stanovené v Postupimské deklaraci, k jásotu Korejců a zděšení asi 777,000 japonských obyvatel poloostrova. S rozpočtem 20,000,000 jenů od koloniální vlády se Lju pustil do organizování komise Committee for the Preparation of Korean Independence (CPKI). CPKI začala přebírat bezpečnostní situaci ve městě a koordinovat svou činnost s místními samosprávami na celém poloostrově. Organizace se však nakonec skládala převážně z levicově orientovaných komunistů, což Songa ještě více rozzuřilo. Ljuh se několikrát pokoušel přesvědčit Songa, aby se připojil ke CPKI nebo ji podpořil, ale jejich setkání pokaždé skončilo překřikováním.
Několik týdnů před příchodem Američanů do Soulu bylo hlavní město zaplaveno vlnami fám, z nichž některé mohly být šířeny japonskými vojáky, aby rozptýlili veřejnost, zatímco se připravovali na odchod z poloostrova. Zvěsti o tom, že sovětští vojáci se chystají dorazit vlakem do Soulu, vyvolaly při několika příležitostech buď davovou paniku, nebo u některých levicově orientovaných Korejců oslavy. Dokonce i sovětský velvyslanec v Soulu byl zmatený a telefonoval, aby se ujistil, zda přijedou sovětští vojáci. Další fáma, šířená jak letáky, tak pirátským rozhlasovým vysíláním, tvrdila, že vznikla „Severovýchodní republika“, se Sung-manem Rhee jako prezidentem, Kim Ku jako premiérem, Kim Ir-senem jako ministrem vojenských záležitostí a Ljuhem jako ministrem zahraničí.
Šestnáctého srpna mladí důstojníci japonské armády v Soulu zuřivě protestovali proti rozhodnutím koloniální vlády. Navzdory ujištění koloniální vlády Komunistické straně Číny o minimálním vměšování Japonců do jejich záležitostí armáda prohlásila, že na protest Komunistické strany Číny tvrdě potrestá jakékoli nepokoje.
6. září byl do Soulu svolán kongres zastupitelů, který založil krátce existující Korejskou lidovou republiku (KLR). V duchu konsenzu byl prezidentem nominován konzervativní starší státník Sung-man Rhee, který žil v exilu v USA. Song 7. září oznámil založení vlastního výboru National Foundation Preparation Committee (NFPC), který má přímo čelit KLR. NFPC však měla v korejské politice minimální roli a po svém návratu se nakonec spojila s KLR.
Po druhé světové válce
Divize (od 2. září 1945) náhled|Oslava uvítání Rudé armády v Pchjongjangu dne 14. října 1945 Sověti se během svého postupu severní Koreou setkali s malým odporem Japonců a pomáhaly jim různé korejské skupiny. Když sovětská vojska vstoupila 24. srpna do Pchjongjangu, našla místní pobočku Výboru, která fungovala pod vedením zkušeného nacionalisty Čo Man-sika. Sovětská armáda umožnila fungování těchto „lidových výborů“ (které byly přátelské k Sovětskému svazu). V září 1945 vydala sovětská administrativa vlastní měnu, „Rudá armáda zvítězila“.
V důsledku destrukce způsobené Sovětskému svazu během druhé světové války Sověti postrádali zdroje a vůli vytvořit v Koreji plnohodnotný satelitní státu a Korejci se těšili vyšší úrovni autonomie ve srovnání se Sověty ovládanými východoevropskými státy. Sověti s sebou přivezli řadu Korejců, kteří žili v Sovětském svazu, z nichž někteří byli členy Komunistické strany Sovětského svazu, s úmyslem vytvořit socialistický stát. Na rozdíl od jihu nenabídly bývalé japonské okupační úřady Sovětům prakticky žádnou pomoc a dokonce ničily továrny, doly a úřední záznamy.
Během sovětské okupace se sovětští vojáci dopouštěli rozsáhlého znásilňování a rabování jak Japonců, tak Korejců. Vojákům bylo dovoleno posílat kořist zpět domů. Toto týrání se zmírnilo po příchodu vojenské policie v lednu 1946.
V roce 1946 převzal vedení administrativy generálplukovník Terentij Štykov a začal lobbovat u sovětské vlády za finanční prostředky na podporu churavějící ekonomiky. Štykovova silná podpora Kim Ir-sena, který strávil poslední roky války výcvikem se sovětskými jednotkami v Mandžusku, byla rozhodující pro jeho vzestup k moci. V únoru 1946 byla vytvořena prozatímní vláda s názvem Prozatímní lidový výbor Severní Koreje pod vedením Kim Ir-sena. Následovaly konflikty a mocenské boje na nejvyšších úrovních vlády v Pchjongjangu, když různí uchazeči manévrovali, aby získali mocenské pozice v nové vládě.
V prosinci 1946 Štykov a dva další generálové navrhli výsledky voleb do Prozatímního výboru bez jakéhokoli korejského přispění. Generálové rozhodovali o přesném rozdělení křesel mezi stranami, počtu poslankyň a obecněji o přesném sociálním složení zákonodárného sboru. Původní severokorejská ústava z roku 1948 byla především Stalinem a Štykovem.