Křesťanská denominace je samostatný náboženský útvar v rámci křesťanství, který zahrnuje všechny církevní obce stejného druhu, identifikovatelné podle znaků, jako je název, konkrétní historie, organizace, vedení, teologické učení, styl bohoslužby a někdy i zakladatel. Jedná se o sekulární a neutrální termín, který se obecně používá k označení jakékoli etablované křesťanské církve. Na rozdíl od kultu nebo sekty je denominace obvykle považována za součást hlavního křesťanského náboženského proudu. Většina křesťanských denominací se označuje jako církve, zatímco některé novější denominace mají tendenci zaměňovat pojmy církve, shromáždění, společenství atd. Rozdělení mezi jednou a druhou skupinou je dáno autoritou a učením; otázky jako Ježíšova přirozenost, autorita apoštolské posloupnosti, biblická hermeneutika, teologie, ekleziologie, eschatologie a papežský primát mohou oddělovat jednu denominaci od druhé. Skupiny denominací – často sdílející v zásadě podobnou víru, praxi a historické vazby – se někdy označují jako „větve křesťanství“. Tyto větve se v mnoha ohledech liší, a to zejména rozdíly v praxi a víře.

Jednotlivé denominace se značně liší v míře vzájemného uznávání. Některé skupiny tvrdí, že jsou přímými a jedinými autentickými nástupci církve založené Ježíšem Kristem v 1. století n. l. Jiné však věří v denominacionalismus, kdy některé nebo všechny křesťanské skupiny jsou legitimními církvemi téhož náboženství bez ohledu na jejich rozlišující označení, víru a praxi. Kvůli tomuto pojetí některé křesťanské organizace odmítají termín „denominace“ pro své označení, aby se vyhnuly naznačování rovnocennosti s jinými církvemi nebo denominacemi.

Katolická církev, která má více než 1,3 miliardy členů, tj. 50,1 % všech křesťanů na světě, se nepovažuje za denominaci, ale za původní předdenominační církev. Protestantské denominace mají dohromady odhadem 800 milionů až 1 miliardu stoupenců, což představuje přibližně 37 až 40 % všech křesťanů na světě. Katolicismus a protestantismus (k hlavním tradicím patří adventismus, anabaptismus, anglikánství, baptismus, luteránství, metodismus, Moravští bratři, letniční, Plymouthští bratři, kvakerství, reformovaní a valdenští) společně tvoří západní křesťanství. „Při vší této rozmanitosti je však možné protestantismus formálně definovat jako neřímské západní křesťanství a většinu protestantismu rozdělit na čtyři hlavní konfese nebo konfesní rodiny – luteránskou, anglikánskou, reformovanou a svobodnou církev.“ „V užším slova smyslu označuje hnutí, které vzniklo v římskokatolické církvi v Evropě v 16. století, a církve, které z něj přímo vycházely. V tomto úzkém smyslu by protestantismus zahrnoval luteránské, reformované nebo presbyteriánské a anglikánské církve (anglikánská církev), a tím i církve britského puritánského hnutí, které se snažilo přivést anglikánskou církev do reformovaného/presbyteriánského tábora. V nejnovější době vědci poměrně účinně argumentují, že do tohoto užšího užití patří také církve radikální fáze reformace 16. století, anabaptistické a mennonitské skupiny.“ Západní křesťanské denominace převládají v západní, severní, střední a jižní Evropě, subsaharské Africe, Americe a Oceánii.

Pravoslavná církev, jejíž počet stoupenců se odhaduje na 230 milionů, je druhou největší křesťanskou církví na světě a považuje se také za původní předdenominační církev. Pravoslavní křesťané, z nichž 80 % tvoří pravoslavní a 20 % staré pravoslavné církve, tvoří asi 11,9 % světové křesťanské populace. Pravoslavná církev je sama o sobě společenstvím zcela nezávislých autokefálních církví (neboli „jurisdikcí“), které se většinou navzájem uznávají. Podobně katolická církev je společenstvím církví sui iuris, včetně 23 církví východních. Pravoslavná církev, 23 východních katolických církví, staré pravoslavné církve, Asyrská církev Východu, Starobylá církev Východu a východní luteránské církve tvoří východní křesťanství. Existují někteří východní protestantští křesťané, kteří přijali protestantskou teologii, ale mají kulturní a historické vazby na ostatní východní křesťany. Východní křesťanské denominace jsou zastoupeny především ve východní Evropě, severní Asii, na Blízkém východě, v severovýchodní Africe a v Indii (zejména v jižní Indii).

Křesťané mají různá učení o církvi („těle věřících“, které podle nich založil Ježíš Kristus) a o tom, jak božská církev odpovídá křesťanským denominacím. Katolická, pravoslavná, orientální a církev Východu, každá z nich zastává názor, že pouze jejich specifická organizace věrně reprezentuje jednu svatou katolickou a apoštolskou církev, s vyloučením všech ostatních. Protestanti šestnáctého století se oddělili od katolické církve v důsledku reformace, hnutí proti katolickému učení a praxi, které reformátoři považovali za porušení Bible. Obecně platí, že příslušníci různých denominací se navzájem uznávají za křesťany, přinejmenším do té míry, že si vzájemně uznávají křest a uznávají historicky ortodoxní názory včetně Ježíšova božství a učení o hříchu a spáse, i když plnému společenství mezi církvemi brání doktrinální a ekleziologické překážky.

Restauracionismus vznikl po druhém velkém probuzení a společně potvrzuje víru ve velké odpadlictví, čímž prosazuje víru v obnovu toho, co považují za prvotní křesťanství. Patří sem mimo jiné mormoni, irvingiáni, christadelfiáni, swedenborgiáni, svědkové Jehovovi, ačkoli víra mezi těmito náboženstvími se značně liší. „Swedenborg však tvrdil, že dostává vize a zjevení o nebeských věcech a o ,nové církviʻ, a nová církev, která byla založena na základě jeho spisů, byla církví restauracionistickou. Všechny tři církve devatenáctého století jsou příkladem církví restauracionistických, které věřily, že znovu zakládají apoštolskou církev a připravují se na druhý příchod Krista.“

Od reforem kolem Druhého vatikánského koncilu v letech 1962–1965 katolická církev označuje protestantské církve jako církevní společenství, zatímco termín „církev“ vyhrazuje pro „apoštolské“ církve, včetně pravoslavné a staré východní církve, jakož i antické a asyrské církve Východu (viz subsistit in a teorie větví). Někteří Nedenominační křesťané se však nehlásí k žádné konkrétní větvi, i když jsou někdy považováni za protestanty.

Terminologie

Každá skupina používá k diskusi o svém přesvědčení jinou terminologii. Tato část se zabývá definicemi několika pojmů používaných v tomto článku a v následujících částech jsou podrobně rozebrána samotná přesvědčení.

Denominaci v rámci křesťanství lze definovat jako „uznanou autonomní větev křesťanské církve“; mezi hlavní synonyma patří „náboženská skupina, sekta, církev“ atd.Úplný seznam synonym pro slovo „denomination“ v Oxfordském slovníku zahrnuje: „náboženská skupina, sekta, církev, kult, hnutí, společenství věřících, sbor, přesvědčení, náboženské přesvědčení, společenství, řád, bratrství, bratrstvo, sesterstvo, škola; víra, vyznání, přesvědčení, náboženská víra, náboženství. Ojediněle: sodalita.“ „Církev“ jako synonymum označuje „konkrétní křesťanskou organizaci s vlastním duchovenstvem, budovami a charakteristickým učením“; „církev“ lze také šířeji definovat jako celé společenství křesťanů, „křesťanskou církev“.

Někteří tradiční a evangelikální protestanté rozlišují mezi členstvím ve všeobecné církvi a společenstvím v místní církvi. Tím, že se člověk stane věřícím v Krista, se stává členem univerzální církve; poté se může připojit ke společenství dalších místních věřících. Některé evangelikální skupiny se označují jako mezidenominační společenství, která spolupracují s místními církvemi s cílem posílit evangelikální úsilí, obvykle zaměřené na určitou skupinu se specifickými potřebami, jako jsou studenti nebo etnické skupiny. Souvisejícím pojmem je denominacionalismus, přesvědčení, že některé nebo všechny křesťanské skupiny jsou legitimními církvemi téhož náboženství bez ohledu na jejich rozlišující označení, víru a praxi. (Naopak „denominacionalismus“ může také znamenat „zdůrazňování denominačních rozdílů až k úzké výlučnosti“, podobně jako sektářství).

Názory protestantských představitelů se značně liší od názorů představitelů katolické církve a pravoslavné církve, dvou největších křesťanských denominací. Každá z těchto církví o sobě vzájemně prohlašuje, že je přímým pokračovatelem církve založené Ježíšem Kristem, od níž se později ostatní denominace odtrhly. Tyto církve a několik dalších odmítají denominacionalismus.

Historicky katolíci označovali členy některých křesťanských církví (a také některých nekřesťanských náboženství) jmény jejich skutečných nebo domnělých zakladatelů. Takoví údajní zakladatelé byli označováni jako hereziarchové. Dělo se tak i tehdy, když se takto označená strana považovala za příslušníka jediné pravé církve. To umožňovalo katolické straně tvrdit, že jiná církev byla založena zakladatelem, zatímco katolická církev byla založena Kristem. Dělo se tak záměrně, aby se „vyvolalo zdání roztříštěnosti uvnitř křesťanství“ – problém, který by se pak katolická strana snažila napravit podle svých představ.

Ačkoli katolíci teorii větví odmítají, papež Benedikt XVI. a papež Jan Pavel II. použili koncept „dvou plic“ k propojení katolicismu s východní ortodoxií.

Hlavní větve

Křesťanství lze taxonomicky rozdělit do šesti hlavních skupin: církev Východu, starobylé východní pravoslaví, pravoslaví, římský katolicismus, protestantismus a restauracionismus. „Například křesťanství zahrnuje šest hlavních skupin: církev Východu, starobylé východní pravoslaví, pravoslaví, římský katolicismus, protestantismus a restauracionismus.“ Protestantismus zahrnuje mnoho skupin, které nesdílejí žádnou církevní vládu a jejichž víra a praxe se značně liší. Mezi hlavní protestantské směry patří adventismus, anabaptismus, anglikánství, baptisté, luteránství, metodismus, moravanství, kvakerství, letniční, Plymouthští bratři, reformované křesťanství a valdenství. Samotné reformované křesťanství zahrnuje kontinentální reformovanou, presbyteriánskou, evangelikální anglikánskou, kongregacionalistickou a reformovanou baptistickou tradici. Samotné anabaptistické křesťanství zahrnuje tradici amišskou, apoštolskou, bruderhofskou, hutteritskou, mennonitskou, říčních bratří a bratří ze Schwarzenau.

V rámci restauracionistické větve křesťanství patří mezi denominace Irvingiáni, Swedenborgiáni, Kristadelfiáni, Svatí posledních dnů, Svědkové Jehovovi, La Luz del Mundo a Iglesia ni Cristo. „Druhé velké probuzení (1790–1840) podnítilo obnovený zájem o prvotní křesťanství. V devatenáctém století vznikla řada skupin, které jsou známy jako hnutí obnovy: Hnutí svatých posledních dnů (mormoni), Kristovy církve, Adventisté a Svědkové Jehovovi. Ačkoli tyto skupiny vykazují v kontinuitě křesťanství úchvatnou rozmanitost, spojuje je intenzivní obnovitelský impuls. Picasso a Stravinskij odrážejí primitivismus, který se dostal do popředí na přelomu 19. a 20. století a který je v širším smyslu charakterizován jako ,ústup od industrializovaného světaʻ.“

Křesťanství má denominační rodiny (nebo hnutí) a také jednotlivé denominace (nebo společenství). Rozdíl mezi denominací a denominační rodinou je někdy pro nezasvěcené nejasný. Některé denominační rodiny lze považovat za hlavní větve. Skupiny, které jsou členy jedné větve, sice sdílejí historické vazby a podobné učení, ale nemusí být nutně ve vzájemném společenství.

V rané církvi existovala některá hnutí považovaná za hereze, která dnes neexistují a nejsou obecně označována jako denominace. Příkladem mohou být gnostici (kteří věřili v ezoterický dualismus zvaný gnóze), ebionité (kteří popírali Ježíšovo božství) a ariáni (kteří podřizovali Syna Otci tím, že popírali Kristovu preexistenci, a Ježíše tak stavěli do role stvořené bytosti), bogumilismus a bosenská církev. Největší rozpory v současném křesťanství však panují mezi východními a pravoslavnými, katolíky a různými denominacemi vzniklými během protestantské reformace a po ní. Existuje také řada netrinitárních skupin.

Denominacionalismus