náhled|vpravo|350px|Sedm okresů Jury Jurská otázka, případně otázka Jury (, ), známá také jako jurský konflikt (francouzsky , německy ), je politický spor v oblasti Jury na severozápadě Švýcarska. Od 19. století je chápán jako problém menšin, vyplývající z připojení bývalého basilejského knížecího biskupství k převážně německy mluvícímu kantonu Bern a z toho vyplývající závislosti francouzsky mluvícího obyvatelstva. Konflikt se vyostřil v polovině 20. století a vyvrcholil vytvořením kantonu Jura na severu regionu, zatímco Bernský Jura na jihu zůstal kantonu Bern. Za součást jurské otázky v širším slova smyslu se počítá i začlenění oblasti Laufentalu do kantonu Basilej-venkov, i když zde byly příčiny jiné.
náhled|vpravo|150px|Znak kantonu Jura V roce 1815 Vídeňský kongres připojil území knížecího biskupství Basilej ke kantonu Bern. Ve dvacátých letech 19. století se pod liberálním vlivem začaly probouzet separatistické snahy. O pět desetiletí později se katolicko-konzervativní kruhy postavily proti bernské náboženské politice během sporu o náboženství (švýcarské verze Kulturkampfu), což vedlo k odcizení mezi katolickým Severním Jurou a reformovaným Jižním Jurou. Odpor proti pokusům o germanizaci však byl mezidenominační. Tzv. Moeckliho aféra v roce 1947 byla důležitým spouštěčem jurské otázky a rozbuškou separatistického hnutí. Vedla k dlouhodobému napětí mezi separatistickým hnutím („Jurské shromáždění“) na jedné straně a bernskou kantonální vládou a protiseparatistickou skupinou („Demokratická síla“) na straně druhé. Jurský konflikt vyvrcholil v šedesátých letech 20. století, kdy extremistická organizace („Fronta za jurské osvobození“) provedla několik žhářských a bombových útoků.
S cílem dosáhnout mírového řešení konfliktu se od roku 1970 konalo několik referend. V červnu 1974 bylo schváleno vytvoření nového kantonu, zatímco v roce 1975 jižní část regionu hlasovala o tom, že zůstane součástí Bernu. Kanton Jura, který vznikl 1. ledna 1979, tak zahrnoval pouze tři okresy na severu. Laufental, jenž se stal exklávou, v roce 1983 původně odmítl přechod do kantonu Basilej-venkov. Hlasování se však muselo v roce 1989 opakovat, a poté se Laufental rovněž oddělil. Kantony Bern a Jura pak hledaly konečné politické řešení a vytvořily Mezijurské shromáždění, které existovalo v letech 1994–2017. Návrh na znovusjednocení kantonu Jura s Bernským Jurou v roce 2013 neuspěl, ale Moutier, největší město v Bernském Jurovi, hlasovalo v roce 2021 pro změnu kantonu.
Pozadí konfliktu Jura jako součást basilejského knížecího biskupství náhled|vpravo|Území knížecího biskupství Basilej v 18. století V roce 999 daroval Rudolf III. Burgundský basilejskému biskupovi opatství Moutier-Grandval. Tento dar se stal základem pro rozšíření basilejského knížecího biskupství do převážně francouzsky mluvících oblastí Jury. Území se rozkládalo od Basileje až po Bielské jezero. Nedostatek finančních prostředků a tlak měst způsobily, že od 14. století světská moc knížecích biskupů slábla. Zatímco město Basilej si začalo budovat vlastní oblast vlivu, město a republika Bern rozšiřovaly svůj vliv v jižním Jurovi prostřednictvím smluv o hradních právech. Uprostřed překrývajících se panovnických práv získal jižní Jura určitou míru autonomie a potlačil vliv knížecích biskupů. To umožnilo Bernu zavést tam v roce 1530 reformaci.
Od poloviny 16. století se zde usazovali anabaptisté, kteří byli Bernem pronásledováni a knížecím biskupstvím tolerováni. Žili daleko od stávajících osad na geograficky izolovaných statcích a bránili se asimilaci.Henecka, s. 51 Protože se v roce 1528 reformovala i Basilej, musel kníže-biskup Philipp von Gundelsheim přesunout svou rezidenci do Porrentruy. Jakobu Christophu Blarerovi von Wartensee se v roce 1579 podařilo vytlačit vliv Basileje na severu a definitivně zde prosadit katolicismus. Jeho snahy o znovuzískání ztracených práv v jižním Jurovi byly úspěšné jen částečně a nijak nepřispěly ke změně konfesijního rozdělení.
Francouzská nadvláda náhled|vpravo|Département Mont-Terrible V dubnu 1792 obsadila Francouzská republika severní část knížecího biskupství. Dne 17. prosince 1792 vyhlásily revoluční síly pod vedením Josepha Antoina Rengguera Raurackou republiku s hlavním městem Porrentruy. Kvůli chaotické správě a ostrým sporům v raurském Národním shromáždění Francie 23. března 1793 tuto svou dceřinou republiku anektovala.Henecka, s. 43 S výjimkou panství Schliengen tvořil pak celý sever knížecího biskupství nový département Mont-Terrible. Od 1. března 1797 k němu bylo připojeno i Francouzi okupované württemberské hrabství Montbéliard. 20. prosince 1798 Francie připojila také oblasti knížecího biskupství jižně od masivu Col de Pierre Pertuis. Přesto zůstal Mont-Terrible nejmenším ze všech départementů a 17. února 1800 byl začleněn do départementu Haut-Rhin.
Centralizovaná vláda přinesla zásadní společenské a politické změny a také pokrok v zemědělství a lesnictví, výstavbě silnic a zdravotnictví. Obzvláště vlivné bylo zavedení občanského zákoníku v roce 1804. Koncem prosince 1813 dobyla Juru koaliční vojska. Po pařížském míru, který obnovil hranice z roku 1792, pokračoval v provizorní správě regionu guvernér Conrad Karl Friedrich von Andlau-Birseck. Obyvatelé Jury nebyli ohledně své budoucnosti jednotní. Vedle zastánců setrvání ve Francii se zejména na severu našli tací, kteří chtěli založit nový kanton švýcarské konfederace. Německy mluvící údolí Laufental navzdory své katolické většině zvažovalo připojení ke kantonu Basilej, zatímco v některých částech jižního Jury převládala touha po obnovení knížecího biskupství.Henecka, s. 43–45
Vídeňský kongres a připojení k Bernu náhled|vpravo|Území kantonu Bern po roce 1815 Na Vídeňském kongresu navrhl kníže Metternich, aby bývalým knížecím biskupstvím byla Bernu kompenzována ztráta poddanských území. Velká rada (kantonální parlament) a vláda kantonu Bern tento návrh zpočátku odmítaly. Teprve když kongres výslovně trval na suverenitě nových kantonů Aargau a Vaud, zástupci Bernu ustoupili. Definitivně rozhodnutí stvrdili 20. března 1815 diplomaté shromáždění ve Vídni. Někteří bernští politici prohlásili, že museli vyměnit „vinný sklep“ (Vaud) a „sýpku“ (Aargau) za „ubohou půdu“ (Jura). Kanton Basilej získal panství Birseck a Pfeffingen, ale nikoliv sousední Laufental.Henecka, s. 47–48
Sedm jurských a sedm bernských představitelů vyjednalo v Bielu každý svou listinu o unii a podepsali ji 14. listopadu 1815. Ačkoli se dohodli na ochraně postavení římskokatolické církve a zachování Code civil, zástupci Jury se jinak nesnažili vymoci ani minimální míru autonomie pro novou část kantonu, která se od Bernu společensko-kulturně velmi lišila. Důvodem byla skutečnost, že byli jmenováni Curychem, který měl v rámci konfederace výsadní postavení, a nezastupovali dostatečně místní obyvatelstvo. Ke sjednocení oficiálně došlo 15. prosince 1815, přičemž obyvatelé Jury tento krok přijali převážně pasivně.Henecka, s. 48–49
Konfliktní soužití náhled|vlevo|Xavier Stockmar Všichni jmenovaní pověřenci pocházeli z bernského patriciátu a měli jen malý kontakt s místním obyvatelstvem, které nemělo prakticky žádný vliv na politiku a správu. Rozdíly v názorech kulturní, jazykové, právní a náboženské povahy brzy vedly ke sporům.Henecka, s. 51–53 Jako první se proti cizí nadvládě začali bouřit liberální intelektuálové v Porrentruy. Dne 31. července 1826 Xavier Stockmar a podobně smýšlející lidé na zámku Morimont v Alsasku slavnostně přísahali, že „osvobodí Juru od bernské oligarchie“. Snažili se vytvořit nový kanton, ale jejich plán ztroskotal kvůli konfesním rozdílům a regionální rivalitě. Stockmar pak změnil strategii a v roce 1830 se spojil s předními liberály v německy mluvící části kantonu. Společně se jim podařilo v lednu 1831 svrhnout kantonální vládu. Nová bernská kantonální ústava sice zaručovala odpovídající zastoupení obyvatel Jury ve Velké radě, ale jediným dalším ústupkem bylo povýšení francouzštiny na státní jazyk. Panství byla nahrazena okresy.Henecka, s. 56–60 náhled|vpravo|Eugène Lachat V rozporu s dohodami ve sjednocovací listině se vláda pokusila podřídit římskokatolickou církev státní kontrole a 27. ledna 1834 podepsala tzv. bádenské články. Výsledkem bylo protestní hnutí v severním Jurovi, které podnítilo protibádenský odpor. Poté, co Velká rada 15. února 1836 články ratifikovala, došlo k násilným demonstracím a požadavkům na odtržení. Vláda reagovala vojenským obsazením severního Jury a zatčením předních povstalců. Garanční mocnost Francie pak pohrozila vojenskou invazí, pokud nebudou bádenské články odvolány, v důsledku čehož vláda a Velká rada 2. července 1836 nátlaku ustoupily.Henecka, s. 62–64 K opětovnému odporu – tentokrát v celém Jurovi – došlo v roce 1838, kdy vláda chtěla zrušit Code civil. Vůdcem tohoto protestního hnutí byl Stockmar, který byl v té době sám členem vlády. Koncem října 1839 sepsali poslanci z Jury v Glovelieru petici požadující změny ve školství. Stockmar byl obviněn z velezrady a musel uprchnout do exilu ve Francii, zatímco policie potlačovala protesty.Henecka, s. 65–68 Stockmarovi, který byl o několik let později plně rehabilitován, se v roce 1846 podařilo prosadit, že některé z požadavků byly začleněny do revidované kantonální ústavy. Jurská část kantonu získala zvláštní práva v oblasti sociální péče a daní, občanský zákoník byl z velké části zachován a úředním jazykem se stala francouzština (i když nebyla důsledně uplatňována). Obyvatelé Jury byli s dosaženými výsledky spokojeni a 31. července 1846 ústavu přijali 88 % hlasů.Henecka, s. 71–72
Jura byl jedním z ohnisek sporu o náboženství, tzv. Kulturkampfu. V roce 1867 vláda snížila počet katolických svátků o více než polovinu a od roku 1868 již jeptišky nesměly vyučovat na veřejných školách. Situace se vyhrotila v roce 1870, kdy kantony basilejské diecéze zakázaly biskupovi Eugènu Lachatovi, který pocházel z Jury, hlásat v kostelích dogma o papežské neomylnosti a odvolaly ho z úřadu. Vládní rada propustila desítky kněží, kteří proti tomu protestovali, a povolila pouze duchovní, kteří byli loajální vůči státu. Návrh zákona, který předpokládal povýšení mezitím vzniklé kristokatolické církve na církev státní, byl bernskými voliči drtivou většinou schválen; v severním Jurovi hlasovala dvoutřetinová většina proti. Věřící se bránili tím, že navštěvovali tajné mše nebo cestovali přes francouzské hranice za svými kněžími, kteří byli vypovězeni ze země. Spolkové shromáždění výslovně označilo vyhoštění za protiústavní, načež se vyhnanci mohli po 20 měsících vrátit. V roce 1878 dosáhly kanton Bern a římská kurie kompromisu, ale některá omezení zůstala v platnosti až do roku 1935.Henecka, s. 79–83 Ústavní revize přijatá velkou většinou 4. června 1893 se setkala s masivním odmítnutím v celém Jurovi, protože zrušila zvláštní práva v oblasti sociální péče a daní.
Jazykový spor Nástup industrializace na počátku 19. století způsobil silné migrační pohyby ze staré části kantonu i z jiných kantonů, a proto se podíl původního jurského obyvatelstva snížil a v jižním Jurovi se stalo dokonce menšinou. Vzhledem k tomu, že existovalo jen velmi málo škol s němčinou jako vyučovacím jazykem (většinou v mennonitských osadách), přistěhovalci se nejpozději ve druhé generaci asimilovali.Henecka, s. 69 Pod vlivem vzestupu Německého císařství byly od roku 1900 stále patrnější germanizační tendence, např. prostřednictvím instalace dopravních značek v němčině, zvýšené finanční podpory škol s německým jazykem nebo rozhodnutí z roku 1914 používat německé názvy Seehof a Schelten pro obce Elay a La Scheulte (které byly již nějakou dobu německojazyčné). To vyvolalo ostrý odpor francouzsky mluvící většiny a jednotliví politici začali opět požadovat samostatný kanton. Aby vláda uklidnila rozjitřenou atmosféru, rozhodla se neuspořádat plánované oslavy stého výročí připojení k Bernu v roce 1915.Henecka, s. 85–87