Viz také: Katolická církev, katolicismus a katolická (termín) Termín římskokatolická (církev), případně římskokatolický…, se používá k odlišení katolické církve a jejích členů v plném společenství s papežem v Římě od ostatních křesťanů, kteří se označují jako „katolíci“.; a Někdy se také používá k odlišení stoupenců latinské církve a jejího užívání římského ritu od katolíků východních katolických církví. Nejedná se o oficiální název, který by preferoval Svatý stolec nebo biskupové v plném společenství s papežem jako označení své víry nebo instituce.McClintock, s. 71, citace: „Označení [římskokatolická církev] lze nalézt u řady římskokatolických spisovatelů a obecně se používá v ústavách těch států, v nichž je římskokatolická církev uznána jako jedna z uznaných nebo tolerovaných státních církví. Není to však oficiální název používaný církevními autoritami, které ho spíše nemají rády a nahrazují ho názvem ,katolickáʻ nebo ,svatá katolickáʻ církev. Název ,římská církevʻ se v církevním jazyce používá pro církev nebo diecézi římského biskupa.“
Výraz „katolická“ je jedním ze čtyř znaků církve uvedených v Nicejském vyznání víry, které je obecně přijímané napříč křesťanskými denominacemi. Katolíci, pravoslavní a východní pravoslavní považují termín „katolická“ za označení jediné institucionální jediné pravé církve, zatímco protestantská ekleziologie jej považuje za označení církve neviditelně označované jako křesťanská církev. Používání výrazu „římská“ nebo „římskokatolická“ k odlišení katolické církve se datuje od středověku.
Po pejorativním anglickém výrazu „papist (česky: papista či papeženec)“, který je v angličtině doložen od roku 1528, se během protestantské reformace začaly v angličtině používat výrazy „Popish Catholic“ a „Romish Catholic“. Od 17. století je „Roman Catholic Church“ používán jako synonymum pro katolickou církev některými anglikány a dalšími protestanty v anglicky mluvících zemích. „Všichni o sobě tvrdili, že jsou ,katolíciʻ a ,evangelíciʻ a (nakonec) ,reformovaníʻ, ale nyní se z každé z těchto nálepek stala denominační nálepka. Název ,římskokatolickáʻ spojoval univerzálnost církve ,nad celým světemʻ se specifičností ,pouze jednoho jediného stolce.ʻ“ Katolíci tento výraz používají, aby zdůraznili jedinečné společenství katolické církve s římským biskupem, papežem, který je považován za nástupce svatého Petra.
Historie termínu v anglicky mluvícím světě Viz též: Katolická církev#Název
Formulace jako „Svatá římská církev“ nebo „římskokatolická církev“ se vyskytovaly u představitelů katolické církve před i po reformaci a používají se také v kontextu ekumenického dialogu. První známý výskyt „římskokatolická“ jako synonyma pro „katolickou církev“ byl v komunikaci s Arménskou apoštolskou církví v roce 1208, po schizmatu mezi Východem a Západem. Poslední oficiální magisteriální dokument, v němž bylo použito „římskokatolická církev“, vydal papež Pius XII. v roce 1950.
16. a 17. století náhled|Dřevoryt zobrazující „papežského kněze“, kterého kárá anglický duchovní 16. století Thomas Taylor; Národní galerie, Londýn Výrazy „římský katolík“ a „římskokatolický“, stejně jako „papežský katolík“, začali v angličtině používat především stoupenci anglikánské církve.
Vláda Alžběty I. Anglické na konci 16. století byla poznamenána konflikty v Irsku. Odpůrci anglické nadvlády uzavírali spojenectví s odpůrci protestantské reformace, takže pojem „římský katolík“ byl v tomto období téměř synonymem pro irskou národnost, i když se toto používání časem výrazně změnilo.
Stejně jako termín „anglikánský“ se termín „římskokatolický“ začal v angličtině široce používat až v 17. století. V 17. století se používaly termíny „Romish Catholic“ i „Roman Catholic“ se používal i v některých oficiálních dokumentech, například v dokumentech týkajících se „španělského zápasu“ ve 20. letech 16. století.
18. a 19. století náhled|Římskokatolická misie Panny Marie postavená v roce 1866 ve Stevensville v Montaně V 18. století se v angličtině rozšířilo oficiální i populární používání termínu „Roman Catholic“. Dopis Johna Wesleyho, jednoho ze zakladatelů metodismu, zveřejněný v roce 1749 je adresován „a Roman Catholick“. Až do vlády Jiřího III. byli katolíci v Británii, kteří uznávali papeže jako hlavu církve, v oficiálních dokumentech zpravidla označováni jako „Papists“. V roce 1792 však byla tato frazeologie změněna a v Projevech z trůnu se začal používat termín „římský katolík“.
Na počátku 19. století se pojem „římský katolík“ v anglicky mluvícím světě ustálil. S tím, jak sílilo hnutí, které vedlo k emancipaci katolíků prostřednictvím zákona o pomoci římským katolíkům z roku 1829, začalo mnoho anglikánů a protestantů obecně uznávat, že být římským katolíkem není synonymem neloajality vůči britské koruně. Domnívali se sice, že v minulosti mohlo být označení římský katolík synonymem pro rebela, ale zastávali názor, že do té doby svědčilo o loajalitě stejně jako příslušnost k jakémukoli jinému křesťanskému vyznání. Situace byla zcela jiná o dvě století dříve, kdy papež Pavel V. zakázal anglickým příslušníkům své církve skládat přísahu věrnosti králi Jakubovi I., což ne všichni dodržovali.
V 19. století také někteří významní anglikánští teologové, například William Palmer a John Keble, podporovali teorii větví, podle níž měla univerzální církev tři hlavní větve: anglikánskou, římskou a východní. Ve vydání časopisu The Christian Observer z roku 1824 byl termín římský katolík definován jako příslušník „římské větve církve“. V roce 1828 se v projevech v britském parlamentu běžně používal termín římský katolík a hovořilo se o „Svaté římskokatolické a apoštolské církvi“.
Ve Spojených státech začalo používání termínu „římský katolík“. Počet katolíků zde začal výrazně narůstat až na počátku 19. století. Stejně jako výraz „papist“ („papeženec“) byl i výraz „Romanist“ („římský katolík“) v té době často používán jako převážně pejorativní označení římských katolíků. V roce 1790 bylo v New Yorku pouze 100 katolíků a v celé zemi asi 30 000 katolíků, přičemž kněží bylo pouze 29. Vzhledem k tomu, že počet katolíků ve Spojených státech v letech 1815–1850 rychle vzrostl ze 150 000 na 1,7 milionu, především díky přistěhovalectví z Irska a Německé konfederace, přišlo za nimi mnoho duchovních, kteří sloužili této populaci, a byly zakládány římskokatolické farnosti. Termíny „římskokatolická“ a „svatá římská katolická“ se tak v 19. století ve Spojených státech rozšířily jak v lidovém užívání, tak v oficiálních dokumentech. V roce 1866 se americký prezident Andrew Johnson zúčastnil zasedání Sněmu římskokatolické církve.
Teorie větví Hlavní články: Teorie větví a Kritika katolické církve náhled|Teorie větví byla zpopularizována během anglikánského oxfordského hnutí, jehož členem byl i John Henry Newman. Newman později od tohoto přesvědčení upustil a konvertoval ke katolické církvi. O názvu „římskokatolická církev“ se někdy vedou spory, když jej používají příslušníci jiných církví, aby naznačili, že církev v plném společenství s Římem je pouze jednou částí jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. Tento argument je spojen zejména s teorií větví, kterou zastávají mnozí anglikáni a podle níž je církev ve společenství s papežem pouze jednou větví rozdělené katolické církve, jejímiž dalšími dvěma hlavními větvemi jsou pravoslavná církev a anglikánství.
V roce 1864 Svaté oficium odmítlo teorii větví a v dopise anglickým biskupům potvrdilo, že římská církev není jen částí katolické církve, a uvedlo, že „neexistuje žádná jiná katolická církev než ta, která je postavena na jediném muži, Petrovi“. V roce 1870 vznesli angličtí biskupové účastnící se prvního vatikánského koncilu námitky proti výrazu Sancta Romana Catholica Ecclesia („Svatá římskokatolická církev“), který se objevil ve schématu (návrhu) koncilní dogmatické konstituce o katolické víře. Biskupové navrhovali, aby bylo vypuštěno slovo „římská“ nebo aby byly mezi přídavná jména vloženy alespoň čárky, a to z obavy, že by použití výrazu „římskokatolická“ poskytlo podporu zastáncům teorie větví. Ačkoli koncil tento návrh drtivou většinou odmítl, text byl nakonec upraven tak, aby zněl „Sancta Catholica Apostolica Romana Ecclesia“, což se do češtiny překládá buď jako „Svatá katolická apoštolská římská církev“, nebo po oddělení jednotlivých adjektiv jako „svatá, katolická, apoštolská a římská církev“.O úvodních slovech první kapitoly dogmatické konstituce Dei Filius, která v původním návrhu zněla „Sancta Romana Catholica Ecclesia“, se hlasovalo třikrát. Při první příležitosti, kdy se projednávala pouze tato kapitola, se úvodních slov týkala dvě hlasování. První se týkalo návrhu několika anglicky mluvících biskupů vypustit slovo Romana, a změnit tak Sancta Romana Catholica Ecclesia („Svatá římskokatolická církev“) na Sancta Catholica Ecclesia („Svatá katolická církev“). Druhé hlasování, které se konalo bezprostředně poté, se týkalo návrhu na vložení čárky, aby se Sancta Romana Catholica Ecclesia („Svatá římskokatolická církev“) stala Sancta Romana, Catholica Ecclesia („Svatá římskokatolická církev“). I tento návrh byl zamítnut, ale ne tak drtivě jako první. V pozdějším hlasování 12. dubna 1870 byl text jako celek, který zachovával stejná úvodní slova, schválen 515 hlasy pro (placet) a žádným hlasem proti (non placet); bylo však 83 hlasů placet iuxta modum, které požadovaly změny, z nichž mnohé se týkaly úvodních slov I. kapitoly. Vzhledem k těmto výhradám bylo v textu předloženém k závěrečnému hlasování a jednomyslně schváleném 24. dubna 1870 změněno pořadí slov a doplněno slovo „apostolica“, takže ze Sancta Romana Catholica Ecclesia se stala Sancta Catholica Apostolica Romana Ecclesia („Svatá katolická apoštolská římská církev“). ukazuje, že hlasování bylo drtivé. Granderathova kniha byla v recenzi v American Ecclesiastical Review označena za „jeden z nejdůležitějších příspěvků k literatuře dogmatické teologie v naší době“.Granderath, S. 27. Granderath, S. 29–32.
20. století Země, které uznávají katolickou církev jako státní církev nebo jako tolerovanou církev, běžně používají v ústavních dokumentech název „římskokatolická církev“, avšak Svatý stolec ani biskupové v plném společenství s papežem tento oficiální název jako označení své víry nebo instituce nepreferují.
Od roku 1937 do roku 1972 používala irská ústava rozšířený název církve, který uznával „zvláštní postavení ,Svaté katolické apoštolské a římské církveʻ“. Anglikánský dublinský arcibiskup měl námitky proti „katolické církvi“ a citoval Tridentský koncil pro delší název, který schválili Eugenio Pacelli a papež Pius XI. Stejný rozšířený název je použit v irském zákoně z roku 2009.
Američtí katolíci, kterých bylo v roce 1900 12 milionů a kteří měli převážně irské duchovenstvo, se ohrazovali proti tomu, co považovali za hanlivé termíny Popish (papežský) a Romish (římský), a dávali přednost termínu Roman Catholic (římskokatolický). Používání termínu „římskokatolická“ se ve Spojených státech a Kanadě na počátku 20. století nadále šířilo pro označení jednotlivců, farností a jejich škol. Například ve Zprávě komisaře pro školství Spojených států z roku 1915 byla zvláštní část věnována „římskokatolickým farním školám“. Do roku 1918 se v soudních řízeních u nejvyšších státních soudů (od Delaware po Minnesotu) a v zákonech přijatých ve státě New York používal termín „římskokatolická farnost“. Zákon státu Connecticut, naposledy revidovaný v roce 1955, rovněž předpokládá organizování farních korporací přidružených k „římskokatolické církvi“.
Baltimorský katechismus, oficiální katechismus schválený katolickými biskupy Spojených států v letech 1885–1965, uvádí: „Proto se nazýváme římskými katolíky, abychom ukázali, že jsme spojeni se skutečným nástupcem svatého Petra“ (otázka 118), a v otázkách 114 a 131 se o církvi hovoří jako o „římskokatolické církvi“. Používání názvu „římskokatolická církev“ se však v Katechismu katolické církve, který byl poprvé vydán v roce 1992, neobjevuje.
Současné použití