Variolace byla historická praxe, která spočívala v umělém zavádění malého množství materiálu z puchýřů či strupů osob infikovaných pravými neštovicemi (Variola) do těla zdravé osoby. Tato metoda byla používána k prevenci pravých neštovic (dále jen neštovice) a byla předchůdcem moderní očkovací metody.
V důsledku úmyslné infekce zemřelo pouze 1–2 % osob, které podstoupily variolaci, zatímco u osob, které se neštovicemi nakazily přirozenou cestou, to bylo 30 %. Variolace se dnes již nepoužívá. Nahradila ji vakcína proti neštovicím, která představuje bezpečnější alternativu. V roce 1980 došlo k vymýcení neštovic, choroba se již nikde na světě přirozeně nevyskytuje.
Metoda variolace byla nejprve používána v Číně, Indii, některých částech Afriky a na Blízkém východě a ve 20. letech 18. století byla navzdory určitému odporu zavedena v Anglii a Severní Americe.
Na rozdíl od Asiatů a Afričanů, kteří prováděli variolaci vdechováním sušených strupů z neštovic, Evropané a Američani zákrok nejčastěji prováděli tak, že se prášek ze strupů z neštovic nebo tekutina z puchýřků vtírala do povrchových škrábanců na kůži. Při běžné infekci se virus obvykle šířil vzduchem, nejprve infikoval ústa, nos nebo dýchací cesty a poté se prostřednictvím lymfatického systému rozšířil do celého těla. Naproti tomu infekce kůže obvykle vedla k mírnější, lokalizované infekci, ale stále vyvolávala imunitu proti viru. U pacienta se objevovaly puchýřky podobné těm, které způsobují přirozeně získané neštovice. Nakonec, po asi dvou až čtyřech týdnech, tyto příznaky ustoupily, což signalizovalo úspěšné uzdravení a imunitu.
Původ
Čína Nejstarší doložené použití variolace v Číně spadá do 16. století, podle některých zdrojů dokonce do 11. století. Používali metodu nosního vdechování, při níž se vdechoval práškový materiál z neštovic, obvykle ze strupů. Britský sinolog Joseph Needham uvádí, že první variolace se uskutečnila v období mezi lety 1567 a 1572. Jako dárci byli vybíráni pacienti s mírným průběhem neštovic, aby se předešlo závažnému průběhu nemoci. Používaly se strupy, které byly již nějakou dobu vyschlé. Čerstvé strupy vedly s větší pravděpodobností k plnohodnotné infekci. Tři nebo čtyři strupy se rozemlely na prášek nebo smíchaly se zrnkem pižma a zabalily do bavlny. Infikovaný materiál se poté vložil do trubičky a vyfoukl do nosní dírky pacienta. Předpokládá se, že Číňané z variolace učinili rituál. Foukačka používaná během zákroku byla vyrobena ze stříbra. U chlapců se používala pravá nosní dírka a u dívek levá. Variolovaní pacienti byli považováni za stejně nakažlivé jako ti, kteří se nakazili přirozenou cestou. Byli následně drženi v izolaci, dokud vyrážka nezmizela. Praxe používání strupů od pacientů s epidemickou formou nemoci byla některými považována za prospěšnou, jiní však byli přesvědčeni o její nebezpečnosti. Císař Kangxi ji schválil a nechal očkovat své děti i své vojsko.
Indie Indie představuje alternativu k Číně jako místo původu variolace (tehdy označované jako očkování). V dávných dobách bylo očkování (tikah) proti neštovicím velmi běžné v jižních i severních částech Indie, zejména v Kalkatě. Termín „tika“ se dodnes v mnoha indických jazycích používá ve významu „očkování“. Očkovací proceduru prováděla zvláštní sekta bráhmanů. Jednalo se o technicky náročný zákrok prováděný pomocí ostré jehly. Kolem 17. století byl v Indii velmi běžný, ale po zavedení vakcíny proti neštovicím Brity byla tradiční očkovací praxe zakázána. V roce 1731 tuto praxi v Bengálsku pozoroval a zaznamenal Oliver Coult, který ve své Zprávě o nemocech v Bengálsku uvádí, že byla poprvé provedena lékařem Dununtarym z Champanagaru asi před 150 lety. Nejpodrobnější zprávu sepsal John Zephaniah Holwell v roce 1768 pro Lékařskou fakultu v Londýně a uvádí v ní, že se očkování ve Východní Indii praktikuje již stovky let.
Súdán Podobné metody byly zaznamenány na Blízkém východě i v Africe. V Súdánu byly na přelomu 18. a 19. století popsány dvě podobné metody. Obě měly dlouhou tradici a vycházely z arabských zvyků. Tishteree el Jidderi („nákup neštovic“) byl zvyk rozšířený mezi ženami v Sennaru ve středním Súdánu. Matka neočkovaného dítěte navštívila dům dítěte, které se právě nakazilo, a uvázala mu kolem paže bavlněný šátek. Poté se s matkou nakaženého dítěte dohadovala o ceně za každý puchýřek. Po uzavření dohody se žena vrátila domů a uvázala látku kolem paže svého vlastního dítěte. Mezi varianty tohoto zvyku patřilo i přinášení darů dárci. Druhá metoda známá jako Dak el Jedri („udeření neštovic“) byla podobná té, která se používala v Osmanské říši a nakonec se rozšířila do Anglie. Z puchýřku neštovic se odebrala tekutina a vtírala se do řezu provedeného na kůži pacienta. Tato praxe se rozšířila v širším měřítku po celé Africe. Mohla se také šířit prostřednictvím obchodníků a poutníků po karavanních trasách Středního východu do Turecka a Řecka.
Západní Evropa První zmínky o variolaci v západní Evropě pocházejí ze Schola Medica Salernitana v postbyzantské či raně normanské Itálii, kde je v díle Regimen Sanitatis Salernitanum ( datovaném buď do období před rokem 1050, nebo do 12.–13. století) zmíněno vpichování infikovaných puchýřků do žil kojenců. Dopisy od lékařů z Walesu publikované v roce 1722 poukazují na místní používání variolace v okolí velšského přístavu Haverfordwest již od roku 1600.
Lékař Emmanuel Timoni podrobně popsal metodu variolace ve svém dopise poté, co se s touto praxí setkal v Konstantinopoli. Jeho dopis byl v roce 1714 publikován v časopise Philosophical Transactions a přednesen před Královskou společností. Zpráva upoutala pozornost bostonského faráře Cottona Mathera, který zmiňuje setkání s mužem z Libye jménem Onesimus z roku 1707. Mather uvedl, že v Onesimově společenství se již prováděla procedura, která mu „vnesla něco z neštovic a navždy ho před nimi ochránila“. rovněž Další farář Benjamin Colman zmiňuje očkovací praktiky z Afriky. Ve stejném období uvedla manželka britského diplomata v Osmanské říši lady Mary Montagu, že variolace byla v Osmanské říši široce praktikována.
Lady Montagu náhled|272x272pixelů|Carlo Francesco Rusca: Portrét Lady Montagu Lady Mary Wortley Montagu přišla v roce 1713 o bratra, který zemřel na neštovice. V roce 1715 se nakazila i ona sama. Sice přežila, ale zůstaly jí na obličeji výrazné jizvy. Během pobytu v Osmanské říši se seznámila s postupem variolace, který v Konstantinopoli zavedli a publikovali dva řečtí lékaři, Emmanuel Timoni a Iacob Pylarino. O variolaci se poprvé zmínila v dopise své přítelkyni Sarah Chiswell z dubna 1717, v němž popsala postup, který v Konstantinopoli nejčastěji prováděly zkušené starší ženy. V roce 1718 nechala tento zákrok provést svému pětiletému synovi Edwardovi Montagu. Zákrok byl proveden pod dohledem lékaře Charlese Maitlanda. Po návratu do Anglie nechala v roce 1721 v přítomnosti lékařů královského dvora provést variolaci i své čtyřleté dceři.Williams (2011), s.90 Obě variolace dopadly úspěšně. Později téhož roku provedl Maitland experiment se šesti vězni ve věznici Newgate v Londýně. V rámci experimentu bylo šest odsouzených vězňů podrobeno variolaci a následně vystaveno neštovicím s příslibem svobody, pokud přežijí. Experiment byl úspěšný a brzy si variolace získala pozornost královské rodiny, která pomohla tento postup prosadit po celé Anglii. V roce 1783 nicméně variolace způsobila smrt osmého syna a třináctého dítěte krále Jiřího III. prince Octavia.
Navzdory některým odmítavým reakcím se variolace v Anglii prosadila jako běžná lékařská metoda. K jejímu úspěchu přispěla statistická pozorování, která potvrdila, že variolace je bezpečnější alternativou k přirozené nákaze neštovicemi, a předpoklad, že tato metoda poskytuje doživotní ochranu před onemocněním. Hlavní úskalí variolace spočívaly v její jednoduchosti. Lékaři se snažili si tuto jednoduchou léčbu monopolizovat tím, že přesvědčovali veřejnost, že zákrok může provádět pouze vyškolený odborník. Zákroku mnohdy předcházelo drastické pouštění žilou, při kterém pacient často upadl až do mdlob, aby se „očistila“ krev a zabránilo se horečce. Lékaři také začali upřednostňovat hluboké řezy, což rovněž odrazovalo laiky.Razzell (2003), S.18
Široké přijetí V roce 1738 byla variolace zařazena do druhého vydání Chambersovy Cyclopædie, která ve své době představovala vrchol v oblasti vědy. Později, v roce 1754, získala variolace schválení Královské lékařské společnosti.Henderson (2009), s.47 Z Anglie se tak stalo mezinárodní centrum variolace, které přitahovalo návštěvníky z celého světa, aby prozkoumali tuto „novou“ metodu prevence. Země také přitahovala ty, kteří se snažili zavést výhody variolace ve svých vlastních zemích. Pozoruhodným příkladem je zavedení variolace v Rusku. Významný bankéř, politik a lékař Thomas Dimsdale byl pozván do Petrohradu, aby provedl variolaci Kateřiny Veliké. V roce 1769 provedl variolaci panovnice, jejího čtrnáctiletého syna velkovévody Pavla a více než 140 významných členů dvora. Výsledky byly úspěšné. Dimsdale byl povýšen do baronského stavu Ruské říše a obdržel odměnu ve výši 10 000 liber, z toho 2 000 liber na výdaje a roční rentu 500 liber. Odměněn byl také jeho syn, který ho doprovázel.Bishop, W. J. (1932). Thomas Dimsdale and the inoculation of Catherine the Great of Russia. Ann. Hist. Med. New Series. 4: 321–38.
Poslední evropskou zemí, která variolaci přijala, byla Francie. Stalo se tak v roce 1752, když v Paříži vypukla epidemie neštovic. Podobně v Japonsku navrhl čínský obchodník Li Jen-Shan metodu tradiční čínské intranazální variolace po závažném vypuknutí neštovic v Nagasaki v roce 1744. Japonský lékař Ogata Šunsaku poté během epidemie v provincii Čikuzen v letech 1789–1790 provedl variolaci dětí lidskými neštovicemi.Williams (2011), s.95 Mezi dětmi nedošlo k žádnému úmrtí a zdálo se, že všechny jsou chráněny.
Na konci 18. století si variolace získala celosvětový respekt a byla považována za jeden z největších lékařských úspěchů své doby.
Rozšíření do Ameriky První zmínky o variolaci v Americe lze vysledovat do roku 1706 v Bostonu, kde se puritánský farář Cotton Mather dozvěděl o této technice od svého západoafrického otroka Onesima. Později zjistil, že variolaci podstoupilo i několik dalších otroků. V roce 1714 narazil na Timonův článek v časopise Philosophical Transactions, v němž autor popisoval metody variolace používané v Turecku. Mather použil tuto novou metodu ve spolupráci s lékařem Zabdielem Boylstonem v roce 1721, kdy v Bostonu propukla epidemie neštovic. Ze 300 pacientů, kteří variolaci podstoupili, jich zemřelo pouze šest. Naproti tomu ve stejném období zemřelo 1 000 ze 6 000 osob, které se nakazily neštovicemi přirozenou cestou. V roce 1724 odcestoval Boylston do Londýna, kde zveřejnil své výsledky a v roce 1726 byl zvolen členem Královské společnosti. Williams (2011), s.144
Z Bostonu se tato praxe rozšířila do všech kolonií. V roce 1775 nařídil George Washington, aby byla variolaci podrobena armáda. Do konce americké války za nezávislost si variolace získala široké přijetí ve větších městech Spojených států.
Přechod k očkování náhled|Kresba znázorňující závažné kožní léze způsobené variolací a menší mírnější léze po očkování proti kravským neštovicím. Od 60. let 18. století se řada vědců, mezi nimiž byli John Fewster, Peter Plett, Benjamin Jesty a zejména Edward Jenner, zajímala o využití materiálu z kravských neštovic k ochraně před neštovicemi. V roce 1796 Jenner oočkoval osmiletého chlapce, který se stal prvním člověkem, jemuž byla podána tato experimentální léčba. V roce 1798 provedl další očkování a jako první zveřejnil důkazy o tom, že kravské neštovice chrání člověka před neštovicemi a že použití vakcíny je bezpečnější než variolace. Vakcína proti neštovicím se postupně začala široce používat a variolace začala upadat. Různé země variolaci zakázaly, počínaje Ruskem v roce 1805. Henderson (2009), s.246