Osman Pazvantoğlu (1758 – 17. únoraNěkteré zdroje uvádějí 27. ledna, nebo 5. února, což je správně podle juliánského kalendáře a dle gregoriánského kalendáře odpovídá 17. únoru. Gemeinsame Normdatei uvádí dokonce méně pravděpodobné datum 5. listopadu. 1807 Vidin) byl osmanský derebej, který nezávisle vládl oblasti kolem Vidinu od roku 1795 až do své smrti v roce 1807. Byl považován za nejvýznamnějšího vládce Vidinského sandžaku během období osmanské nadvlády před Midhat pašou.
Původ a raná léta Informace o původu a raných letech Osmana Pazvantoğlua pocházejí převážně z relativně pozdních zdrojů a jsou omezené. Místo jeho narození není jisté, je uváděn Vidin, ale také Albánie. Podle francouzského důstojníka Meriage, který navštívil Vidin krátce po Pazvantoğluově smrti, se narodil v roce 1758 a jeho rodiče byli bosenští konvertité z Tuzly. Srbský historik Stojan Novaković se dokonce domnívá, že rodina udržovala styky se svými tamějšími křesťanskými příbuznými. Bulharská historička Vera Mutafčieva zpochybňuje, že by jeho rodina byla ve Vidinu usazena jen krátce, a poukazuje na její zdejší značné majetky a četné rodinné a obchodní kontakty s představiteli místní elity.
Je známo, že Osmanův děd Ibrahim byl strážným v Sofii a příjmení pochází z tureckého – „syn strážce“. Osmanův otec, Ömer Pazvantoğglu, se usadil ve Vidinu v roce 1739 a byl prominentním janičářem. Podle dokumentu z roku 1764 patřil k 31. janičářskému pluku. Ve stejném roce 1764 byl však z nějakého důvodu přeložen z Vidinu a přestěhoval se i se svou rodinou do Bělehradu. Je možné, že důvodem byla příprava povstání proti sultánské moci, z níž se vzhledem ke svému velkému bohatství a vlivu snažil Ömer vymanit. Ömer každopádně svěřil správu svého nemalého majetku (mlýny, statky a celé vesnice) jinému janičáři Veli Yusufovi.
První povstání Co přesně se s rodinou stalo v následujících letech, není známo, ale v roce 1775 se vrátili do Vidinu a v roce 1787 byl Ömer opět agou 31. janičářského pluku. Z roku 1787 se dochoval rozkaz velení janičářského sboru velitelům Vidinu a Bělehradu zatknout devět janičářů, včetně jejich vůdců Ömera a Osmana Pazvantoğlua, pro přípravu povstání. Ömer byl odsouzen a popraven a 5. června 1788 byl jeho majetek jako zadlužený rozprodán. Protože hlavními kupci byli rodinní příslušníci včetně Osmana, šlo nejspíš o zinscenovanou transakci s cílem vyhnout se konfiskaci majetku. Ústřední úřady vyslaly do Vidinu svoje pověřence a v následujících měsících zemřelo několik místních předáků spřízněných s rodinou, včetně Veli Yusufa. Zdá se, že navzdory výslovným příkazům k popravě se Osmanu Pazvantoğluovi podařilo uniknout z města.
V dalších letech se informace o Osmanu Pazvantoğluovi týkají především různých transakcí, k nimž se ve vidinském archivu dochovaly dokumenty. Tak v roce 1792 koupil dvě usedlosti a velkou zahradu a od Cikánů v sandžaku odkoupil džizju. Mezitím, s koncem rakousko-turecké války v letech 1787 – 1791 a stažením osmanské armády z oblasti, centrální vláda do značné míry ztratila kontrolu nad Vidinem, kde se ukrývalo mnoho lidí hledaných úřady, jako například předáci Ismail Trısteniklioğlu z Ruse a Küçuk Hasan ze Sevlieva. Sultánův rozkaz vystěhovat janičáře z pohraničních pevností vyvolal v Bělehradě masovou vzpouru janičářů a mnoho jejich vůdců se uchýlilo do Vidinu.
8. května 1792 zaútočil Osman Pazvantoğlu pěchotou a dělostřelectvem s podporou vidinských a bělehradských janičářů na vidinskou pevnost a sídlo sandžak-beje Izeta Ahmeda paši. Přestože se pokus nezdařil a jeho účastníci byli odsouzeni k vyhnanství, byli v prosinci omilostněni, protože úřady nemohly rozsudek vykonat. Počátkem roku 1793 vyslal Pazvantoğlu k povstalým bělehradským janičářům posily – své vojáky z Vidinska a stovky zmobilizovaných rolníků od Zaječaru – kteří se účastnili ofenzívy v Pomoraví a dobytí Požarevace.
26. května 1793 dostal Mohyeddin, nový velitel janičářů vyslaný do Vidinu, od vlády instrukce tajně zorganizovat atentát na Osmana Pazvantoğlua, ale ve městě to vešlo ve známost a pokus se neuskutečnil. Krátce nato přijel do Vidinu nový vládní emisar Ibrahim s příkazem k dopadení Osmana a jeho předvedení k soudu. Ale místní úřady ho odmítly zatknout, protože se odvolával na prosincovou milost. Z tohoto důvodu vydal sultán Selim III. nový firman k jeho popravě, ale mezitím se Pazvanoğlu ukryl. Sultán 11. července dalším příkazem nařídil posádce, aby prohledala okolí a zajala ho. Dne 3. srpna zaslali prominentní vidinští janičáři do Istanbulu petici, aby nebyl stíhán, protože šlo o pomluvu. V reakci na to vyslala vysoká porta nového vyslance, Kolçaka Mustafa agu, který potvrdil, že Osman Pazvantoğlu je omilostněn a že příkazy k jeho popravě byly zrušeny. Omilostněna byla i řada prominentních bělehradských janičářů, odsouzených do vězení, kteří později patřili k jeho blízkým společníkům.
Snahy vlády odstranit Osmana Pazvantoğlua v průběhu roku 1793 neovlivnily jeho obvyklé obchodní aktivity a v soupisech se zachovaly doklady o jeho transakcích s nemovitostmi. Ve stejné době se Vidinsko stalo základnou bývalých bělehradských janičářů, vedených Karou Hasanem, kteří odtud podnikali nájezdy k Požarevaci a k Berkovici, což donutilo úřady vyzbrojit místní obyvatelstvo včetně křesťanů. Koncem roku zůstával Niš nejseverozápadnějším městem, nad kterým měla osmanská vláda pevnou kontrolu. V této době Vysoká porta oznámila všeobecnou amnestii pro rebely v Rumélii, snad aby se zaměřila na Pazvantoğlua, který se stal nejvlivnějším z nich.
Správce Vidinu Podle informací Meriage se Osman Pazvantoğlu nepokrytě ujal moci ve Vidinu v roce 1794 – s tisícovkou vojáků pronikl do pevnosti a donutil velitele Aliho pašu, aby ho jmenoval správcem, načež nechal pobít své odpůrce v místních úřadech a nahradil je svými kumpány. Již na začátku své administrativy ve Vidinu zahájil Osman Pazvantoğlu aktivní spolupráci s krdžaliji působícími v ostatních částech Rumélie. Když byli pod tlakem, stáhli se do Vidinu, kam převedli majetek, který získali během svých tažení, a obnovili svou sílu. Zdá se, že sám Pazvantoğlu dostával podíl z jejich kořisti, která se stala základem jeho pověstného bohatství – svými vlastními prostředky snadno podporoval desetitisícovou armádu a financoval veřejné práce ve městě. Zároveň krdžalijům zamezil loupit na svém majetku – počátkem roku 1794 tak vidinští janičáři napadli v Berkovici 600 krdžalijů, kteří se tam v čele s Küçükem Süleymanem vrátili po rabování v okolí Plevenu a Lovče, a asi 100 jich zabili.
Krátce poté, co se Osman Pazvantoğlu stal vidinským správcem, vyhnal z města jeho velitele Aliho pašu. Na jeho místo byl jmenován sandžak-bej z Bosny, ale Pazvantoğlu zosnoval vraždu jeho dvou synů, pak mu poslal vstříc armádu, aby ho na cestě do Vidinu zabila. 16. června 1795 se janičáři s posilami od Pazvantoğlua pokusili dobýt Bělehrad a útok se podařilo zadržet až na vnitřním opevnění. V reakci na to se vláda pokusila zmobilizovat jednotky a zorganizovat tažení proti Vidinu. Některé zdroje hovoří o obléhání města od září, ale zdá se, že šlo o rozmístění malého počtu provládních jednotek v různých vesnicích kolem Vidinu, protože Pazvantoğluovy jednotky se střetly s vládními jednotkami až u dědiny Medkovec a dodávky zásob přicházely do Plevenu ovládaného jeho stoupenci. V únoru 1796 úřady ofenzívu vzdaly a Pazvantoğlua znovu amnestovaly.
Po amnestii se úřady znovu pokusily odstranit krdžalije v Thrákii, přičemž mnoho krdžalijů se přesunulo na sever od Staré planiny. Zdá se, že Pazvantoğlu, již nazývaný Vidin Abdi paša, zachoval neutralitu a dovolil správci Abdi pašovi naverbovat v okolí 3 000 vojáků a vyslat je proti krdžalijům na východ. Na druhé straně vládní zprávy spojují s Pazvantoğluem akce krdžalijů až po Dobrič včetně dobytí Trnova v únoru 1797. V březnu 1797 Osman Pazvantoğlu dobyl a vyplenil Nikopol, hlavní osmanskou pevnost v severním Bulharsku, a vydal prohlášení, v němž se prohlašuje za obránce osmanských tradic před zkorumpovanou mocí a reformami evropského stylu a hrozí, že se objeví v Istanbulu se stotisícovou armádou. Přestože se z Nikopole stáhl, dostal pod svou kontrolu území až po Gabrovo, Trnovo a Svištov a kromě krdžalijů se k němu dobrovolně přidávalo mnoho osad, které lákaly nižší daně a tolerantnější přístup ke křesťanům.
V květnu 1797 byl za zprostředkování valašského knížete Alexandra Ypsilantiho Pazvantoğlu znovu omilostněn, veřejně se distancoval od krdžalijů ve středním severním Bulharsku a v létě dokonce dostal rozkaz zásobovat proti nim bojující vládní jednotky proviantem. Ve skutečnosti pokračoval v udržování svých vazeb s krdžaliji, zatímco manévroval mezi nepřátelskými bejlerbeji Rumélie a Anatolie – Hadži Mustafem pašou a Allem pašou. V říjnu vláda oznámila novou amnestii pro krdžalije a o něco později se Allo paša vrátil se svými jednotkami do Anatolie. Okamžitě poté Pazvantoğlu dobyl zpět Nikopol, aniž by narazil na odpor, a pak s jednotkami vedenými Kara Mustafou postoupil na východ směrem k Ruse, kontrolovanému Ismailem Trısteniklioğluem, a k Bukurešti.
Nájezd Osmana Pazvantoğlua na Valašsko, odkud získal nemalé kontribuce, vyvolal paniku ve vládě v Istanbulu, která se v té době v souvislosti s jeho činy scházela téměř denně. Tažením proti Vidinu byl pověřen Hadži Mustafa paša, proběhl nábor velké armády a byla přijata zvláštní opatření, která měla zabránit průchodu krdžalijů a albánských žoldáků na sever od Staré planiny. Poprvé od začátku nepokojů na Balkáně sultán požadoval, aby şeyhülislam vydal na konci listopadu čtyři fatvy a proti Pazvantoğluovi vyhlásil džihád. Janičáři a obyvatelstvo v celé Rumélii byli vyzýváni, aby prohlásili věrnost vládě.
Začátkem prosince vyslal Pazvantoğlu do Istanbulu vyslance, který zahájil jednání s úřady, že zůstane vládcem Vidinu a obdrží nejvyšší vojensko-správní hodnost v říši – „paša se třemi culíky“. O několik dní později vláda jednání přerušila a vyslance popravila. Připravila skvělé tažení, zmobilizovala 80 tisíc lidí z celého Balkánu a dokonce i z východní Anatolie. Rozsah příprav by tak velký, že bylo nutné přesvědčit sousední země o mírových záměrech sultána vůči nim. Osman Pazvantoğlu přitom nadále ovládal velkou část severního Bulharska a jeho jednotky podnikaly útoky proti Pirotu a Sofii, dostaly se do blízkosti Varny a oblehly Ruse.
Obléhání Vidinu Velký pochod začal na začátku roku 1798 a v reakci na to Pazvantoğlu soustředil své jednotky k Vidinu – obléhání Ruse bylo zrušeno a Sofie byla opuštěna. Současně podnikl nové pokusy o dobytí Bělehradu, přičemž Rakušané hrozili, že proti němu použijí svou flotilu. V březnu silisterský válí Giurgi Osman paša dobyl Nikopol, ale u Vidinu Pazvantoğlu odrazil významné síly Aliho paši Janinského, který vedl dvojí politiku – měl významný podíl ve vládní armádě, ale s Pazvantoğluem udržoval aktivní kontakty. Pazvantoğlu zároveň obvinil valašského vojvodu Konstantina Chandžeriho ze smrti svého vyslance v Istanbulu a zahájil nové tažení do Valašska, které vyvolalo vlnu uprchlíků z Olténie.
Pazvantoğluova armáda byla složena z janičářů od Vidinu a z východního Srbska, ale většinou z krdžalijů. Bylo mezi nimi také mnoho křesťanů, jako Korčo vojvoda a Kondo vojvoda, což byli Bulhaři z Makedonie a Velko vojvoda.