náhled|upright|290px|Socha svatého Petra s klíči od nebeského království, viz Dogma katolické církve je definováno jako „Bohem zjevená pravda, kterou církevní magisterium (Učitelský úřad církve) prohlásilo za závaznou“. Katechismus katolické církve uvádí: Učitelský úřad církve používá plnosti své moci, kterou obdržel od Krista, když definuje nějaké dogma (článek víry), to znamená, když předkládá závazným způsobem, který vyžaduje od křesťanského lidu neodvolatelný souhlas víry, pravdy obsažené v Božím zjevení, nebo když jako definitivní předkládá ty pravdy, které jsou s nimi nutně spojeny.

Věřící jsou povinni přijmout učení jako dogma pouze tehdy, pokud je katolická církev jasně a výslovně označí za dogmata.

Prvky: Písmo a tradice Pojem dogma má dva prvky: 1) veřejné Boží zjevení, což je Boží zjevení obsažené v Písmu svatém (psané slovo) a posvátné tradici, a 2) výrok katolické církve, který dogma nejen oznamuje, ale také prohlašuje za závazné pro víru. K tomu může dojít rozhodnutím papeže ex cathedra nebo definitivním výrokem ekumenického koncilu. Pravdy formálně a výslovně zjevené Bohem jsou dogmaty v užším slova smyslu, pokud jsou církví předloženy nebo definovány, jako např. články Nicejského vyznání víry, které vycházejí z prvních církevních koncilů. 2019-07-11 Tento článek obsahuje text převzatý ze zdroje, který je volným dílem. Katolicismus zastává názor, že chápání Písma se v průběhu času stále prohlubuje a dozrává působením Ducha svatého v dějinách církve a v chápání této víry křesťany, přičemž zůstává totožné ve své podstatě a obsahu. Dei verbum uvádí: „jak posvátná tradice, tak Písmo svaté mají být přijímány a ctěny se stejnou láskou a vážností“.

Dogma jako božská a katolická víra

Dogma má dvojí vztah: k Božímu zjevení a k závaznému učení katolické církve.

Dogma je „v přísném významu předmětem jak božské víry (fides divina), tak katolické víry (fides catholica); je předmětem božské víry (fides divina) z důvodu svého božského zjevení; je předmětem katolické víry (fides catholica) z důvodu své neomylné doktrinální definice církví. Pokud pokřtěný člověk vědomě popírá nebo pochybuje o správně formulovaném dogmatu, dopouští se hříchu hereze [...] a automaticky podléhá trestu exkomunikace“.

Na přelomu 19. a 20. století skupina teologů zvaných modernisté tvrdila, že dogmata nepocházejí od Boha, ale jsou historickým projevem v dané době. V encyklice Pascendi dominici gregis papež Pius X. v roce 1907 toto učení odsoudil. Podle katolického stanoviska má obsah dogmatu božský původ, to znamená, že zmíněný obsah je považován za vyjádření objektivní pravdy, která se nemění.Ott, s. 5.

Pravdy víry však byly dogmaticky vyhlašovány po celé věky. Případy, kdy tak papež učinil mimo ekumenický koncil, jsou vzácné, i když v 19. a 20. století se vyskytly dva: Neposkvrněné početí Panny Marie v roce 1854 a Nanebevzetí Panny Marie v roce 1950. Papež Pius IX. i papež Pius XII. se před vyhlášením těchto dogmat radili s biskupy z celého světa. Hnutí za vyhlášení pátého mariánského dogmatu o „Prostřednici (Mediatrix)“ a „Spoluvykupitelce (Co-Redemptrix)“ vzniklo v 90. letech 20. století, ale biskupové se proti němu postavili již na II. vatikánském koncilu a od té doby naráží na silný odpor.

Dřívější použití termínu Termín Dogma Catholicum poprvé použil Vincenc z Lérins (450) a označil jím to, „čemu všichni, všude a vždy věřili“. V roce 565 císař Justinián prohlásil rozhodnutí prvních ekumenických koncilů za zákon, „protože jsou to pravá dogmata“ Boží.

Ekumenické koncily vydávaly dogmata. Mnoho dogmat – zejména od rané církve (Efez, Chalcedon) až po Tridentský koncil – bylo formulováno proti konkrétním herezím. Pozdější dogmata (Neposkvrněné početí a Nanebevzetí Panny Marie) vyjadřují Boží velikost závazným vyjádřením. Na výslovnou žádost papeže Jana XXIII. nevyhlásil II. vatikánský koncil žádná dogmata. Místo toho představil základní prvky katolické víry srozumitelnějším, pastoračním jazykem.Beinert, s. 90. Poslední dvě dogmata o Neposkvrněném početí a o Nanebevzetí Panny Marie vyhlásili papežové Pius IX. v roce 1854 a Pius XII. v roce 1950.

Podle katolického učení bylo s Kristem a apoštoly zjevení úplné. Dogmata vydaná po smrti jeho apoštolů nejsou nová, ale jsou vysvětlením již existující víry. Implicitní pravdy jsou upřesňovány jako explicitní, jak to učinily ekumenické koncily v učení o Nejsvětější Trojici. Karl Rahner se to snaží vysvětlit alegorickou větou manžela své ženě: „Miluji tě“; to jistě znamená: Jsem ti věrný.Schmaus, s. 40. V 5. století napsal Vincenc z Lérins v Commonitoriu, že v církvi má být pokrok,

pod podmínkou, že půjde o skutečný pokrok, nikoli o změnu víry. Pokrok totiž vyžaduje, aby se předmět sám o sobě rozšířil, změna, aby se proměnil v něco jiného. Inteligence, vědění, moudrost [...] jednotlivců [...] i [...] celé církve by se tedy měla v průběhu věků a staletí zvětšovat a činit velký a energický pokrok, ale přece jen ve svém druhu, to znamená ve stejném učení, ve stejném smyslu a ve stejném významu.

Vincenc komentuje První list Timoteovi – , že Timoteus pro něj představuje „buď obecně univerzální církev, nebo zvláště celý prelátský stav“, jehož povinností je „držet nebo předávat ostatním úplné poznání věrouky“ zvané depozit víry. Podle Vincence byl depozit víry svěřen, a nikoli „vymyšlen: není to záležitost důvtipu, ale učení; není to soukromé držení, ale veřejná tradice“. Vincent vykládal, že „dostal jsi zlato, dej zlato na oplátku“, a ne náhražku nebo padělek. Vincenc vysvětloval, že ti, kdo jsou způsobilí „božským darem“, mají „duchaplností, dovedností, učeností“ vykládat a objasňovat „to, čemu se dříve věřilo, i když se to chápalo nedokonale“ – chápat „to, co starověk ctil bez porozumění“, a učit „tytéž pravdy“ novým způsobem.Commonitorium, č. 53 První vatikánský koncil v roce 1870 citoval z Commonitoria a v dogmatické konstituci Dei Filius uvedl, že „smysl posvátných dogmat má být trvale zachován“, jakmile byly katolickou církví vyhlášeny, a „nikdy nesmí dojít k odklonu od tohoto smyslu na základě spekulací a z titulu hlubšího porozumění“. Druhý vatikánský koncil v roce 1964 tento názor dále rozvinul v Lumen gentium.„Celé tělo věřících [...] se nemůže mýlit ve věcech víry“, když Boží lid projevuje „rozlišování ve věcech víry, když [...] projevuje všeobecnou shodu ve věcech víry a mravů“. Toto rozlišování „se uskutečňuje pod vedením posvátné učitelské autority, ve věrném a respektujícím řádu, podle kterého Boží lid přijímá to, co není jen slovem lidským, ale skutečně slovem Božím. Jeho prostřednictvím se Boží lid přidržuje [...] víry, která byla jednou provždy dána svatým, hlouběji ji proniká správným smýšlením a plněji ji uplatňuje ve svém životě“.

Klasifikace Podle katolického teologa Ludwiga Otta:Ott, s. 5–6.

Dogmata jsou klasifikována:

a) podle jejich obsahu jako: dogmata obecná (dogmata generalia) a dogmata zvláštní (dogmata specialia). K prvním patří základní pravdy křesťanství, k druhým jednotlivé pravdy v nich obsažené.

b) podle jejich vztahu k Rozumu jako: dogmata čistá (dogmata pura) a dogmata smíšená (dogmata mixta). Ta první poznáváme výhradně na základě Božího Zjevení, např. Nejsvětější Trojice (mystéria), ta druhá také na základě přirozeného Rozumu, např. existence Boha.

c) podle způsobu, jakým je církev předkládá, jako: dogmata formální (dogmata formalia) a dogmata materiální (dogmata materialia). První jsou předkládány k věření učitelským úřadem církve jako pravdy Zjevení; druhé takto předkládány nejsou, a proto nejsou dogmaty v užším slova smyslu.

d) podle jejich vztahu ke spáse jako: dogmata nutná (dogmata necessaria) a dogmata nenutná (dogmata non-necessaria). Prvním musí všichni výslovně věřit, aby dosáhli věčné spásy; k druhým stačí implicitní víra (fides implicita); srov. .

Teologická jistota Hlavní článek: Stupně jistoty v dogmatice Učitelský úřad církve (magisterium) má za úkol střežit, uchovávat a učit božské pravdy, které Bůh zjevil s neomylností (de fide). Odmítnutí učení církevního magisteria je de facto odmítnutím Božího zjevení. Je považováno za smrtelný hřích hereze, pokud je heretický názor zastáván s plným vědomím protikladných církevních dogmat. Neomylnost magisteria se vztahuje i na učení, které je z těchto pravd odvozeno (fides ecclesiastica). Tyto církevní nauky neboli „katolické pravdy“ (veritates catholicae) nejsou součástí Božího zjevení, přesto s ním úzce souvisejí. Odmítnutí těchto „druhotných“ nauk je heretické a má za následek ztrátu plného společenství s katolickou církví. Existuje více stupňů teologické jistoty. Tyto různé stupně se nazývají teologické noty (nota theologica).

Příklady dogmatických definic

Ekumenické koncily Nicea I.: božské synovství Efez: Maria je Matka BožíKKC, §466 Chalcedon: Ježíš je pravý člověk s lidským tělem a lidskou dušíKKC, §467 Konstantinopol: Ježíš je pravý Bůh a má lidskou i božskou vůliKKC, §475 Nicea II.: svaté obrazy mohou být tvořeny a náleží jim úcta, nikoli adoraceKKC, §477 Vatikán I.: papežská neomylnostKKC, §891

Tridentský koncil Tridentský koncil vydal řadu dogmatických definic o svátostech a dalších církevních věroukách a zvyklostech, např. následující: transsubstanciace očistec pečeť („tajemství“) svátosti smíření je nedotknutelná mnohoženství je hřích

Ex cathedra Pius IX.: Neposkvrněné početí Panny Marie Pius XII.: Nanebevzetí Panny Marie

Papežské buly a encykliky náhled|Nejstarší dochovaná desková ikona Krista Pantokratora, asi 6. století Papež Pius XII. v Humani generis uvedl, že papežské encykliky, i když nejsou ex cathedra, mohou být dostatečně autoritativní, aby ukončily teologickou debatu o určité otázce:

Nelze si také myslet, že to, co je vyloženo v encyklických listech, samo o sobě nevyžaduje souhlas, protože při psaní těchto listů papežové nevykonávají nejvyšší moc své učitelské autority. Tyto záležitosti se totiž vyučují s běžnou učitelskou autoritou, o níž je třeba říci, že je pravdivá: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ – ; a obecně platí, že to, co je v encyklických listech vykládáno a vštěpováno, již z jiných důvodů patří ke katolické nauce. Jestliže však nejvyšší pontifikové ve svých oficiálních dokumentech záměrně vynášejí rozsudek nad do té doby spornou záležitostí, je zřejmé, že tato záležitost nemůže být podle mysli a vůle pontifiků nadále považována za otázku otevřenou diskusi mezi teology.

Konec teologické debaty však není totožný s dogmatizací. V průběhu dějin církve její představitelé diskutovali o tom, zda je dané papežské naučení posledním slovem, či nikoli.

V roce 1773 Lorenzo Ricci, když slyšel zvěsti, že papež Klement XIV. by mohl jezuitský řád rozpustit, napsal: „Je nanejvýš neuvěřitelné, že Kristův náměstek tvrdí opak toho, co jeho předchůdce papež Klement XIII. uvedl v papežské bule Apostolicum, v níž nás hájil a chránil.“ Když se ho o několik dní později zeptali, zda přijme papežskou instrukci, která by vrátila Klementa XIII. a zrušila jezuitský řád, Ricci odpověděl, že cokoli papež rozhodne, musí být svaté pro všechny.