Johana I., také známá jako Jana I. (italsky: Giovanna I; prosinec 1325, Neapol – 27. července 1382, Muro Lucano), byla v letech 1343 až 1382 neapolská královna a provensálská a forcalquierská hraběnka; v letech 1373 až 1381 byla také achajskou kněžnou. Byla první dcerou vévody Karla Kalábrijského a Marie z Valois, která přežila dětství. Její otec byl synem neapolského krále Roberta Moudrého, ale zemřel dříve než on v roce 1328. O tři roky později král Robert jmenoval Johanu svou dědičkou a aby posílil její pozici, uzavřel se svým synovcem králem Karlem I. Uherským dohodu o sňatku Johany s Karlovým mladším synem Ondřejem. Karel I. chtěl také zajistit dědictví svého strýce Ondřejovi, ale král Robert na smrtelné posteli roku 1343 jmenoval Johanu svou jedinou dědičkou.
Johanin osobní život zásadně ovlivnil politickou stabilitu Neapolského království a podkopal její pozici u Svatého stolce: byla podezřelá z účasti na vraždě svého prvního manžela Ondřeje v roce 1345, po čemž následovala invaze krále Ludvíka I. Uherského v pomstě za smrt bratra; s papeži zápolila i ohledně svých tří pozdějších sňatků s Ludvíkem Tarantským, titulárním mallorským králem Jakubem IV. a vévodou Otou Brunšvicko-Grubenhagenským. Později se během papežského schizmatu rozhodla podpořit avignonské papežství proti papeži Urbanovi VI., který ji proto prohlásil 11. května 1380 za kacířku a uzurpátorku.
Vzhledem k tomu, že všechny její děti zemřely před ní, byli Johaninými dědici potomci její jediné přeživší sestry Marie, jejíž první sňatek s jejich bratrancem, vévodou Karlem z Durazza, byl uzavřen bez Johanina svolení. Oba manželé stáli v čele politické frakce proti Johaně. Ve snaze usmířit se s durazzovskou větví a s cílem zajistit své nástupnictví zařídila sňatek své neteře Markéty z Durazza s jejím bratrancem (a Johaniným bratrancem z druhého kolene) Karlem z Durazza. Když ji však papež Urban VI. roku 1380 prohlásil za sesazenou a Neapolské království jako své léno udělil Karlovi z Durazza, Johana Karla vydědila a dne 29. června 1380 přijala za svého dědice vévodu Ludvíka I. z Anjou, bratra francouzského krále Karla V. Karel z Durazza nato vpadl do království, Johanu zajal a uvěznil a nakonec nařídil její zavraždění 27. července 1382.
Mládí Johana byla nejstarším přeživším dítětem vévody Karla Kalábrijského (jediného přeživšího syna neapolského krále Roberta Moudrého) a Marie z Valois (sestry krále Filipa VI. Francouzského). Renesanční historik Donato Acciaiuoli tvrdil, že se narodila ve Florencii, ale podle Nancy Goldstoneové se mohla ve skutečnosti narodit během cesty svých rodičů do města. Přesné datum jejího narození není známo; podle některých badatelů se s největší pravděpodobností narodila v roce 1326 nebo 1327; nicméně vzhledem k tomu, že její matka během čtyřletého manželství porodila čtyři nebo pět dětí, se možná narodila už koncem roku 1325. Předčasná smrt dvou jejích sourozenců zanechala Johanu na druhém místě v linii následnictví neapolského trůnu po jejím vlastním otci. vlevo|náhled|165x165pixelů|Erb rodu Anjou-Neapolských Karel Kalábrijský zemřel nečekaně 9. listopadu 1328. Nastal tak problém s následnictvím, protože se mu po jeho smrti, 6. května 1329, narodila dcera Marie. Přestože neapolské právo ženám v nástupu na trůn nebránilo, nebylo zvykem mít vládnoucí královnu. Dohoda mezi Svatým stolcem a dědem Roberta Moudrého, Karlem I. z Anjou, výslovně uznala právo ženských potomků Karla I. na nástup na trůn, ale také stanovila, že se panovnice musí vdát a nechat svého manžela vládnout. Kromě toho byl neapolský královský rod větví francouzské dynastie Kapetovců a Francouzi nedávno vyloučili ženy z linie následnictví. Robertův synovec, Karel I. Uherský, byl vyděděn v Robertův prospěch v roce 1296, ale nevzdal se svého nároku na Neapolské království. Papež Jan XXII. roky ignoroval Karlovy požadavky, ale Robertova podpora spirituálních františkánů (které papež považoval za kacíře) a jeho laxní přístup k platbě každoročního tributu Svatému stolci vyvolaly mezi Neapolí a papežstvím napětí. Robertovi dva mladší bratři, kníže Filip I. Tarantský a vévoda Jan z Drače, také mohli vznést nárok na trůn.
Robert byl odhodlán zajistit nástupnictví svým vlastním potomkům a na veřejné ceremonii v Castel Nuovo v Neapoli dne 4. listopadu 1330 jmenoval Johanu a Marii svými dědičkami. Jan z Drače a jeho manželka Anežka z Périgordu Robertovo rozhodnutí přijali (možná v naději, že by se jeden z jejich tří synů mohl oženit s Johanou), ale Filip I. Tarantský a jeho manželka Kateřina z Valois se rozhodli se Robertovu rozhodnutí nepodřídit. Když 30. listopadu Johana získala právo stát se nástupkyní svého děda, Jan a Anežka byli mezi neapolskými vazaly, kteří jí přísahali věrnost, ale Filip a Kateřina se obřadu nezúčastnili. Dokonce i papež mohl pouze přesvědčit Filipa, aby poslal do Neapole svého zástupce, aby jeho jménem vzdal Johaně 3. března 1331 hold.
Karel I. Uherský mezitím požádal papeže, aby přesvědčil Roberta, aby jemu a jeho synům vrátil dvě léna, která jeho otec Karel Martel držel v Neapolském království – Salernské knížectví a Monte Sant' Angelo. Navrhl také sňatek a jménem jednoho ze svých synů požádal Johanu o ruku. Papež tento plán podpořil a naléhal na Roberta, aby jej přijal. Ovdovělá Kateřina z Valois oslovila svého nevlastního bratra Filipa VI. Francouzského, aby zasáhl a sňatek zastavil. Jako vhodné manžely pro Johanu a Marii navrhla své syny, knížete Roberta Tarantského a Ludvíka. Papež byl rozhodný a 30. června 1331 vydal bulu, v níž nařídil, aby se Johana a její sestra provdaly za syny Karla I. Zpočátku se manželem Johany měl stát nejstarší syn Karla I., Ludvík. Jeho mladší bratr Ondřej byl pouze jeho náhradníkem v případě jeho předčasné smrti. V jednu chvíli během vyjednávání Karel I. své rozhodnutí změnil a manželem Johany určil Ondřeje. náhled|Miniatura zobrazující královnu Sanchu Mallorskou, jak hladí své nevlastní vnučky Johanu a Marii, kterou jim darovala jejich matka Marie z Valois Poté, co Marie z Valois zemřela v roce 1331 během pouti do Bari, převzala odpovědnost za vzdělání jejích dcer Robertova druhá manželka (nevlastní babička Johany), Sancha Mallorská. Královna Sancha, horlivá patronka spirituálních františkánů, žila jako klariska, ačkoli papež odmítl anulovat její manželství s králem Robertem. Ještě větší vliv na jejich vzdělání měla jejich chůva Filipa Katánská, která se pro ně stala jakousi druhou matkou. Sancha a Filipa byly podle Boccaccia nejvlivnějšími osobnostmi u Robertova dvora.
Johana, vychovaná na kultivovaném a vytříbeném dvoře svého děda, asi nezískala žádné formální vzdělání, protože angevinské dokumenty nezmiňují jména jejích učitelů. Pravděpodobně studovala knihy v královské knihovně, která obsahovala spisy Livia, Paola da Perugia, Řehoře I. Velikého a Marco Pola. Zdá se však, že v dospělosti se dokázala vyjadřovat latinsky (jak naznačují její dochované dopisy), francouzsky, italsky a provensálsky.
Karel I. Uherský osobně přijel do Neapole, aby v létě 1333 dokončil jednání se svým strýcem o sňatku Johany a Ondřeje. Během cesty nešetřil penězi, protože chtěl demonstrovat své bohatství a moc. Podle dohody byli Ondřej a Johana zasnoubeni, ale Robert a Karel I. také stanovili, že pokud Ondřej přežije Johanu, vezme si Marii, a pokud Ondřej zemře dříve než Johana, ožení se s ní jeden z přeživších synů Karla I., Ludvík nebo Štěpán. Manželská smlouva byla slavnostně podepsána 26. září. Papež udělil potřebné dispensy pro sňatky v listopadu 1333. Manželství zůstalo roky nenaplněné, s největší pravděpodobností kvůli Ondřejově nezralosti. Vyvolalo to konflikty mezi různými větvemi rodu Anjou.
Ondřej vyrostl v Neapoli, ale on a jeho maďarští sluhové byli považováni za cizince. Jeho bratranci (synové Filipa Tarantského a Jana z Drače) a dokonce i Johana si z něj často dělali legraci. Tehdejší i pozdější autoři byli přesvědčeni, že král Robert chtěl zpočátku jmenovat Ondřeje svým nástupcem. Například Giovanni Villani napsal, že král „chtěl, aby jeho synovec, syn uherského krále, po jeho smrti nastoupil na trůn.“ Miniatury Bible rodu Anjou však na konci 30. let 14. století zobrazují s korunou pouze Johanu. Vzhledem k tomu, že je objednal král, obrázky naznačují, že se rozhodl ignorovat Ondřejův nárok na trůn. Ve své poslední vůli totiž jmenoval Johanu jedinou dědičkou Neapole, Provence, Forcalquieru a Piemontu a také jí odkázal svůj nárok na Jeruzalémské království. Také stanovil, že pokud zemře bezdětná, zdědí její říše Marie. Král Robert nenařídil Ondřejovu korunovaci, čímž ho vyloučil z neapolské správy. Umírající král také ustavil regentskou radu, složenou ze svých nejvěrnějších poradců – vicekancléře Philippa de Cabassoles, cavaillonského biskupa, Fillipa di Sanginetto, provensálského velkosenešala a admirála Giffreda di Marzano – a v čele se Sanchou. Nařídil, aby Johana začala vládnout sama až po svých 21. narozeninách, čímž ignoroval zvykové právo, které stanovilo jako plnoletost 18 let.
Vláda
Nástup na trůn Král Robert zemřel 20. ledna 1343 ve věku 67 let po 34 letech jako neapolský král. O dva dny později byl Ondřej pasován na rytíře a jeho manželství s Johanou bylo naplněno v souladu s posledními přáními zesnulého krále. Poté se spolu setkávali převážně jen při významných státních a náboženských příležitostech. Jinak chodili do oddělených kostelů, navštěvovali oddělená místa a Johana zakázala manželovi vstup do její ložnice bez jejího svolení. Patnáctiletý Ondřej neměl vlastní finance a Johanini dvořané kontrolovali jeho každodenní výdaje.
Když Petrarca psal o politické situaci v Neapolském království po Robertově smrti, Johanu a Ondřeje popsal jako „dvě jehňata svěřená do péče množství vlků“. Většina vlivných osobností nesouhlasila se zřízením regentské rady. Johana se obrátila na papeže Klementa VI. a požádala ho, aby jejímu manželovi udělil titul krále, pravděpodobně proto, že si chtěla zajistit podporu rodu uherských Anjou a zkrátit tak působení regentské rady. Papež považoval zřízení regentské rady za uzurpaci svých suverénních práv, ale chtěl mít správu Neapole pod kontrolou. Johanin návrh odmítl, ale dopisy přímo radě adresoval jen zřídka.
Anežka z Périgordu chtěla zajistit sňatek Johaniny sestry Marie s jejím nejstarším synem Karlem z Drače. Královna vdova Sancha a Johana její plán podpořily, ale věděly, že proti sňatku bude Kateřina z Valois. Anežčin bratr Hélie de Talleyrand-Périgord byl nejvlivnějším kardinálem na papežském dvoře v Avignonu. Přesvědčil Klementa VI., aby 26. února 1343 vydal papežskou bulu, která zmocnila Karla z Drače ke sňatku s jakoukoli ženou. Marie se zasnoubila s Karlem z Drače 26. března za přítomnosti Johany, Sanchy a dalších členů regentské rady v Castel Nuovo. Zasnoubení pobouřilo Kateřinu z Valois, která se obrátila na krále Filipa VI. Francouzského a papeže a požadovala po nich, aby dosáhli jeho zrušení. Dva dny po zasnoubení unesl Karel z Drače Marii na svůj hrad, kde je kněz tajně oddal a manželství bylo brzy naplněno.
Druhý syn Kateřiny z Valois, Ludvík Tarantský, napadl Karlovo panství. Karel z Drače shromáždil vojska, aby své panství ubránil. Tajný sňatek její sestry Johanu rozzuřil a poslala papeži dopisy požadující anulování manželství. Papež Klement VI. odmítl a přikázal kardinálu Talleyrand-Périgordovi, aby vyslal do Neapole vyslance, který by zprostředkoval kompromis. Kardinálův emisar přesvědčil obě strany, aby 14. července 1343 podepsaly dohodu. Sňatek Karla a Marie byl uznán jako legitimní, ale Kateřina z Valois a její synové obdrželi peněžní vyrovnání z královské pokladny. Johana ztratila důvěru jak ve svou sestru, tak v dračovskou větev své rodiny a začala podporovat kariéru svých nejdůvěryhodnějších služebníků, včetně syna Filipy Katánské, Roberta de' Cabanni, a svého nemanželského strýce Karla d'Artois.
Konflikty