Ježíšovo vzkříšení či Ježíšovo zmrtvýchvstání (biblická řečtina: ἀνάστασις τοῦ Ἰησοῦ) je křesťanská víra, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých třetího dneViz „Proč bylo vzkříšení ,třetího dneʻ? Dva pohledy“, kde najdete vysvětlení výrazu „třetí den“. Podle Ernsta Lüdemanna a Pinchase Lapideho může „třetí den“ odkazovat na Ozeáše – : Pojďte, vraťme se k Hospodinu; on nás rozsápal a také zhojí; zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život; třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.
Viz také 2 Královská – : Ezechiáš řekl Izaiášovi: „Jaké bude znamení, že mě Hospodin uzdraví a že třetího dne vstoupím do Hospodinova domu?“
Podle Sheehana Pavlova zmínka o tom, že Ježíš vstal z mrtvých „třetího dne [...], jednoduše vyjadřuje víru, že Ježíš byl zachráněn z osudu naprosté nepřítomnosti u Boha (smrti) a byl přijat do spásné Boží přítomnosti (eschatologické budoucnosti).“ po jeho ukřižování a začal – nebo obnovilEncyclopaedia Britannica: „Sezení po Otcově pravici bylo zřejmě křesťanským výkladem prvního verše žalmu – . Naznačoval povýšení – nebo, jak se učení o preexistenci stávalo jasnějším, navrácení Krista do čestného postavení u Boha. Nanebevstoupení a zasednutí byly společně způsobem, jak hovořit o přítomnosti Krista u Otce v mezidobí mezi zmrtvýchvstáním a druhým příchodem.“ – jeho vyvýšený (oslavený) život jako Krista a Pána. Podle novozákonního textu byl Ježíš prvorozený z mrtvých a započal Boží království. Zjevil se svým učedníkům, pověřil apoštoly velkým posláním odpouštět hříchy a křtít obrácené, a vstoupil na nebesa.
Pro křesťanskou tradici bylo tělesné vzkříšení obnovením života proměněného těla živeného duchem, jak je popsáno Pavlem a autory evangelií, které vedlo ke vzniku křesťanství. V křesťanské teologii je Ježíšovo vzkříšení „ústředním tajemstvím křesťanské víry“ a spolu s Ježíšovým životem, smrtí a výroky tvoří základ této víry, která se připomíná o Velikonocích. Pro křesťany je jeho vzkříšení zárukou, že všichni křesťanští zemřelí budou vzkříšeni při Kristově druhém příchodu (řec. παρουσία, česky parusía).Novakovic 2014, s. 153–154.
Sekulární a liberální křesťanská věda tvrdí, že náboženské zážitky, jako například zjevení JežíšeTyto vize se mohly většinou objevit během společných bohoslužeb. Johan Leman tvrdí, že společné jídlo poskytovalo kontext, v němž se účastníci dostávali do stavu mysli, v němž byla cítit Ježíšova přítomnost. a inspirované čtení biblických textů, daly podnět k víře v Ježíšovo oslaveníEhrman 2014, s. 109–110. jako „naplnění Písma“Hurtado 2005, s. 186. a obnovení misijní činnosti Ježíšových následovníků.
Znalci „historického Ježíše“ obecně mají tendenci o této otázce vědecky mlčet, protože mnozí z nich se domnívají, že jde o víru nebo její absenci. „Přesto je možná nejpřekvapivější, do jaké míry současná odborná literatura o ,historickém Ježíšiʻ úzkostlivě ignoruje a bagatelizuje otázku zmrtvýchvstání... Ale dokonce i hlavní účastníci ,historické Ježíšovyʻ bonanzy z konce dvacátého století se tématu zmrtvýchvstání vyhýbají – obvykle pod záminkou, že jde výhradně o záležitost ,víryʻ nebo ,teologieʻ, ke které žádný historik, který by si vážil sebe sama, nemůže nic říci. Právě toto vědecké mlčení však způsobuje, že mnoho nejnovějších studií o ,historickém Ježíšiʻ je metodologicky omezeno a není schopno přinést to, co slibují... V tomto ohledu se vlídné přehlížení řadí po bok dogmatického popírání a naivní důvěřivosti, které zaručují vyhýbání se historické pravdě.“
Biblické záznamy Viz též: Přehled zjevení vzkříšení v evangeliích a u Pavla
Přesvědčení, že Ježíš vstal z mrtvých, se objevuje v nejstarších dokladech o vzniku křesťanství.V 1. Korintským – Pavel předává to, co judaismus považoval za nejlepší důkaz: svědectví vzkříšení od první osoby. Podle Johna Kloppenborga se Pavlova „argumentace v kap. 15 točí kolem skutečnosti vzkříšení; tradice, kterou Pavel uvádí na podporu své argumentace, musela obsahovat určitý prvek důkazu vzkříšení (tj. svědectví) – jinak by Pavel neměl důvod ji vůbec uvádět.“ To, že toto učení pochází z doby před Pavlem a novozákonní knihou, která ho obsahuje, je téměř všeobecně uznáváno. Bart Ehrman datuje text do období jednoho až dvou let po ukřižování. Nicméně je sporné, zda předpavlovský materiál pochází z nejstarší aramejsky mluvící komunity, nebo z židovsko-helénistické církve.Kloppenborg 1978, s. 351.Kloppenborg 1978, s. 352.
Pavel a první křesťané Viz též: Paulinismus, Židokřesťanství a Apoštol Pavel a židovské křesťanství
Samotný okamžik zmrtvýchvstání není popsán v žádném z evangelií, ale všechna čtyři obsahují pasáže, v nichž je Ježíš vylíčen jako ten, kdo předpovídá svou smrt a zmrtvýchvstání, nebo obsahují narážky, které „čtenář pochopí“. Novozákonní spisy neobsahují žádné popisy zmrtvýchvstání, ale spíše zprávy o prázdném hrobě a zjevení Ježíše.Vermes 2008a, s. 141.
Jeden z listů, které apoštol Pavel poslal jedné z prvních řeckých církví, První list Korinťanům, obsahuje jedno z prvních křesťanských vyznání víry, které se týká posmrtného zjevení Ježíše a vyjadřuje víru, že byl vzkříšen z mrtvých, a to . Všeobecně se má za to, že toto vyznání víry vzniklo před Pavlem a sepsáním Prvního listu Korintským. Badatelé tvrdí, že Pavel se ve svém podání vzkříšení odvolává na tuto starší důvěryhodnou tradici, předávanou v rabínském stylu, kterou přijal a předal církvi v Korintě.Rané krédo:
Většina členů Ježíšova semináře také dospěla k závěru, že tato tradice pochází z doby před Pavlovým obrácením, tedy z doby kolem roku 33 n. l. Géza Vermes píše, že vyznání víry je „tradice, kterou [Pavel] zdědil od svých starších věřících ohledně Ježíšovy smrti, pohřbu a vzkříšení“.Vermes 2008a, s. 121–122. Nejzazší původ vyznání víry je pravděpodobně v jeruzalémské apoštolské obci, přičemž bylo formalizováno a předáno během několika let po vzkříšení.Počátky v jeruzalémské apoštolské komunitě:
Hans Grass se přiklání k původu v Damašku, a podle Paula Barnetta byla tato věroučná formule a další varianty „jedné základní rané tradice, kterou Pavel ,obdrželʻ v Damašku od Ananiáše kolem roku 34 [n. l.]“ po svém obrácení.
Předal jsem vám totiž jako prvořadé to, co jsem sám přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem,Kérygma z odkazuje na dvě mytologie: řecký mýtus o vznešených mrtvých, s nímž souvisí makabejská představa o mučednictví a smrti za svůj lid, a židovský mýtus o pronásledovaném mudrci nebo spravedlivém, srv. „příběh o dítěti moudrosti“. Pojem „umírání za“ se vztahuje k tomuto mučednictví a pronásledování. James F. McGrath se odvolává na 4. knihu Makabejských, která představuje mučedníka modlícího se: „Buď milosrdný ke svému lidu a nechť mu stačí náš trest. Učiň mou krev jejich očištěním a vezmi můj život výměnou za jejich“. Je zřejmé, že v tehdejším judaismu existovaly myšlenky, které pomáhaly pochopit smrt spravedlivých z hlediska vykoupení. Viz také Herald Gandi (2018), The Resurrection: "According to the Scriptures"? , který se odvolává mimo jiné na Izajáše – : „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni [...] Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. ,Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.ʻ“Mack 1997, s. 88. že byl pohřben a že byl vzkříšen třetího dne podle Písem, a že se zjevil Kéfovi a potom Dvanácti. Potom se zjevil více než pěti stům bratří a sester najednou, z nichž většina ještě žije, i když někteří zemřeli. Pak se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. A nakonec se jako jednomu z nedochůdčat zjevil i mně.
V jeruzalémské ekklésii (církvi), od níž Pavel toto vyznání víry převzal, byla formulace „zemřel za naše hříchy“ pravděpodobně apologetickým zdůvodněním toho, že Ježíšova smrt je součástí Božího plánu a záměru, jak o tom svědčí Písmo svaté. Pro Pavla získala hlubší význam a poskytla „základ pro spásu hříšných pohanů mimo Tóru.“Hurtado 2005, s. 131. Slovní spojení „zemřel za naše hříchy“ bylo odvozeno z Izajáše, zejména – , a 4. knihy Makabejské, zejména 6,28-29. „Vzkříšen třetího dne“ je odvozeno z Ozeáše – :
Pojďte, vraťme se k Hospodinu; on nás rozsápal a také zhojí; zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život; třetího dne nám dá povstat, a my před ním budeme žít.
Pavel v dopise členům církve v Korintu uvedl, že se mu Ježíš zjevil stejným způsobem, jakým se zjevil dřívějším svědkům. Ve 2. listu Korintským – Pavel popisuje „muže v Kristu [pravděpodobně samotného Pavla], který ... byl uchvácen do třetího nebe“, a ačkoli je tento jazyk nejasný, pravděpodobný výklad je, že tento muž věřil, že viděl Ježíše usazeného na trůnu po Boží pravici.
Mnoho Pavlových odkazů potvrzuje jeho víru ve vzkříšení:
Římanům – : „...o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu“. 2 Timoteovi – : „Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. Pro ně snáším utrpení a dokonce pouta jako zločinec...“. 1 Korintským] – : „...že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem“.
Evangelia a Skutky Viz též: Evangelijní harmonie, Pašije, Ježíšův pohřeb, Prázdný hrob a Ženy nositelky myrhy
Ježíš je popisován jako „prvorozený z mrtvých“, prōtotokos, první, který byl vzkříšen z mrtvých, čímž získal „zvláštní postavení prvorozeného jako přednostního syna a dědice“. Jeho vzkříšení je také zárukou, že všichni křesťanští zemřelí budou vzkříšeni při Kristově parusíi.
Po zmrtvýchvstání je Ježíš zobrazen jako ten, kdo povolává apoštoly k Velkému poslání, jak je popsáno v , , , a , kde učedníci přijímají poslání „zvěstovat světu dobrou zprávu o vítězném Spasiteli a o samotné přítomnosti Boha ve světě skrze Ducha“. Podle těchto textů Ježíš říká, že „dostanou moc, až na ně sestoupí Duch svatý“, že „pokání a odpuštění hříchů má být hlásáno ve jménu [Mesiáše] všem národům, počínaje Jeruzalémem“ a že „komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“.
Kratší verze Markova evangelia končí objevením prázdného hrobu Marií Magdalenou, Salome a „Marií, matkou Jakubovou“. Mladý muž v bílém rouchu jim na místě hrobu oznámil, že Ježíš vstal, a dal jim pokyn, aby „řekli Petrovi a učedníkům, že se s nimi setká v Galileji, ,jak vám řeklʻ“ – . Delší verze v dále uvádí, což je pozdější dodatek, že Ježíš se zjevil Máří Magdaléně, pak dvěma následovníkům před Jeruzalémem a pak jedenácti zbývajícím apoštolům a pověřil je hlásáním „radostné zvěsti“ (často označované jako „Velké poslání“) se slovy: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude zavržen.“ V mezivětě Markova evangelia v 16. kapitole (mezi verši 8 a 9) je Ježíš představen jako ten, kdo skrze učedníky hlásá „věčnou spásu“.
U Matouše, Lukáše a Jana po zvěstování vzkříšení následuje zjevení Ježíše nejprve Máří Magdaléně a poté dalším následovníkům. Matoušovo evangelium popisuje jedno zjevení v Galileji, Lukáš popisuje několik zjevení v Jeruzalémě a Jan zmiňuje zjevení v Jeruzalémě i Galileji. V určitém okamžiku tato zjevení v rané křesťanské komunitě ustala, což se odráží v evangelijních vyprávěních: „Skutky apoštolů“ říkají, že „po čtyřicet dní se jim stále zjevoval“. Lukášovo evangelium popisuje Ježíšovo nanebevstoupení na místě poblíž Betánie.